Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Hutka (* 1947)

• narozen 21. dubna 1947 v Olomouci

• 1962 stěhování do Prahy za sestřenicí, nedokončené studium Střední uměleckoprůmyslové školy

• 1966 první výslech v Olomouci kvůli dlouhým vlasům

• 1966 spolu s Vladimírem Veitem složení první písně Hospodskej

• 1975 zvýšení zájmu StB o svobodné umělce, první trestní stíhání za protistátní představení

• od 1977 nátlak StB na emigraci

• podzim 1977 podpis Charty 77

• 1978 umístění na předních příčkách ankety Zlatý slavík, následné vymazání z hlasování

• říjen 1978 emigrace do Nizozemska

• 1988 a jaro 1989 koncerty pro československé publikum za železnou oponou, Budapešť

• 25. listopadu 1989 odlet do Prahy, připojení k Sametové revoluci, návrat z emigrace

• po listopadu 1989 hudební doprovod na prezidentských volebních mítincích Václava Havla

• 2002–2006 neúspěšné angažmá v politice

• dodnes koncertuje a vydává desky (2011 Tak jako květ, 2013 Bílý slon, 2014 Lucerna Live 1990)

„Sláva je matoucí, v tu chvíli člověk cejtí, že je nezničitelnej. Ale úspěch zmizí jako vzpomínka, člověk se nemůže spolehnout na publikum, na nic. Může se spolehnout jen na vlastní víru,“ říká Jaroslav Hutka, který prošel od hudební máničkovské rebelie přes nucenou emigraci až zpět domů, na písničkářský Olymp.

1954: Rozpůlení bytosti

Jaroslav se narodil 21. dubna 1947 v Olomouci do podnikatelské rodiny, a ne v jen tak ledajakém domě, ale rovnou v secesní architektonické perle, vile Primavesi, která byla po rozpadu Rakouska-Uherska přestavěna na porodnické sanatorium.[1] Nástup komunistického režimu a s ním i nelibost vůči kapitalisticky smýšlejícímu obyvatelstvu vedla k násilnému vystěhování Hutkových z Olomouce. „Bylo to 22. prosince 1952, když přijeli vojáci se samopaly, protože kapitalisti museli z města ven. Otec jim ještě nalil slivovici,“ vzpomíná na jeden z prvních životních zlomů pamětník.

Rodina byla přestěhována do Bouzova, do malého domku bývalé policejní stanice. Ačkoliv ekonomická situace nebyla slavná, Jaroslav na roky strávené v podhradí Bouzova a okolní přírodě vzpomíná s neskrývanou láskou. O to hůře však nese nucené přestěhování zpět do Olomouce roku 1954. „Bylo to, jako kdyby se moje bytost rozpůlila, když jsem ztratil místo, kam patřím,“ popisuje nesmírný stesk po Bouzově. Už tehdy si Jaroslav začal při hraní na olomouckých dvorcích a při objevování města tvořit svůj vlastní umělecký svět, nejprve skrz barvy, které měly brzy určit jeho první kroky k profesní kariéře. „Olomouc byl svědectvím času, který odešel,“ poeticky popisuje tehdejší klukovská dobrodružství po zákoutích hanácké metropole. Jakmile nastal čas na volbu střední školy, rozhodl se pro talentové zkoušky na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze.

1965: Nezvolíte-li Hutku, nebudu topit

„Moje sestřenice Stánička pracovala v Praze na Barrandově v animátorském studiu Bratři v triku a podporovala moje umělecké sklony,“ vypráví Jaroslav důvod, proč se k sestřenici při nástupu na střední školu nastěhoval. Až dlouho poté pak přišel na kloub skutečnému průběhu přijímacích zkoušek: „Měl jsem samozřejmě špatný kádrový posudek,“ opakuje svůj buržoazní původ, „ale odborní učitelé malby se vzbouřili a prosadili si moje přijetí,“ dodává spolu se subjektivním pocitem, že pro malbu měl prý vždy větší nadání než pro hudbu.

Už na škole se začal profilovat silně protirežimně – se spolužáky vydával školní časopis Suché zboží, ve kterém prosazovali své „naivní představy o obsahu bez cenzury.“ A tak mu brzy za protikomunistický článek o S. K. Neumannovi hrozil vyhazov.[2] Škola čekala na chvíli, kdy Jaroslav sám studium opustí, ale ten nenáviděného ředitele překvapil organizací kampaně ke zvolení předsedou školy za Československý svaz mládeže. Dobře si totiž uvědomoval, že proti reprezentantovi studentstva nebude mít režim dostatečné páky. „Uspořádali jsme americký typ voleb, každá třída měla svého kandidáta. Dělali jsme volební kampaň, ale nejvíce zafungoval až transparent od topiče,“ vzpomíná na obrovský pamflet s nápisem „Nezvolíte-li Hutku, nebudu topit. Skřivánek“. Dodává současně, že „tehdy nebyli ještě disidenti, takže nebylo snadné sehnat topiče,“ a směje se paradoxu, že o několik let později už tato pracovní místa byla obsazována nepohodlnými intelektuály.

„Byl jsem jako komunisti, vyhrál jsem snad s 97 % hlasů,“ vypráví dnes s humorným odstupem Jaroslav a dodává, že coby předseda školy organizoval spíše protistátní akce než spolupráci s režimem – s přáteli verbálními poznámkami rozvraceli každoroční sjezdy Socialistického svazu mládeže, vydávali časopis Hyde Park a nechali si narůst dlouhé vlasy. K řadě mimoškolních aktivit se však přidaly problémy s bydlením – u sestřenice už nadále nemohl zůstat, a tak přespávání u kamarádů brzy dospělo ke svým důsledkům – musel uměleckou školu opustit.

1966: Likvidace měšťáctví

Po přerušení studia se vrhnul do nových společenských sfér: „Rok 1966 už byl ve znamení beatniků, byla to politicky cítěná deklarace likvidace měšťáctví,“ vzpomíná Jaroslav na dobu, kdy vznikala první zákonná opatření proti dlouhovlasým volnomyšlenkářům. „Přišlo mi, že američtí básníci, beatnici,[3] deklarovali pravdivost,“ dodává ideologický základ své počáteční hudební formace, která se v létě skrývala v bytě Jaroslavových rodičů v Olomouci. A právě tam mu dorazilo první předvolání na policejní služebnu. „Bylo tam: ‚Dostavte se na OO VB[4] Olomouc ve věci mánička‘,“ směje se tehdejší formulaci a dodává, že se ho „pokoušeli přemluvit, že mu to nesluší.“

V téže době se datuje počátek Jaroslavova písničkářství, nejprve ve trojici Hutka – Hvězdoň Cígner – Vladimír Veit. Jak to tak bývá, trojice byl počet, který brzy přerostl v neshody, a tak Hutka dále pokračoval pouze s Veitem, s nímž v Praze začali dokonce bydlet v opuštěném bytě po Veitově tetě. „Nebyla tam voda, plyn, elektrika, svítili jsme si petrolejkami a spali jsme na matracích na zemi. Stůl jsem si vyrobil ze dveří, co jsem zasádroval do zdi a vypodložil,“ popisuje drsné hudebnické začátky, v nichž vznikla např. píseň Hospodskej, kterou Hutka na koncertech hraje dodnes.[5]

Než Jaroslav dospěl k názoru, že nejlepší bude vystupovat sólo s kytarou, prošel si dalšími hudebními uskupeními – např. s Petrem Kalandrou byli průkopníky hraní na Karlově mostě. „Plynuly z toho obrovské peníze. Až jednou za námi přišel Matěj Svoboda ze skupiny Pod plachtou 68 a pozval nás k hraní. Ale za podmínky, že už nebudeme hrát na Karlově mostě. A bylo to dobře, protože tenkrát už jsme tam nebyli sami,“ vypráví pionýrské hudební počiny. Tehdy prý už mezi mladými umělci kolovaly zvěsti z Polska, že se do Československa chystají Rusové, ale nikdo jim tehdy nevěřil.

1968: Ovládnout ulici tankem neznamená mít moc v zemi

Pražské jaro popisuje Hutka jako „dobu svobodného člověka, který žije v nesvobodě“ a kromě o postupném akceptování dlouhovlasých umělců ze strany veřejnosti vypráví i o „naivních ideálech o ovládnutí společnosti.“ Těsně před srpnovými okupačními událostmi probíhaly u budovy Československého rozhlasu na Vinohradské třídě demonstrace a díky nedalekému bydlení u rodičů Hutkovy první manželky Zory mladý pár každý večer pořádal u rozhlasu „mejdany“. Pouze jeden srpnový večer se rozhodli udělat si příjemný večer doma ve dvou.

„Vším, čím se žilo, byla naděje do budoucnosti,“ začíná vyprávění pamětník. „Dvacátýho srpna jsme se rozhodli, že na to kašlem a že si uděláme vlastní mileneckej mejdan. Akorát tam trčel Hvězdoň Cígner, on byl strašně komplikovanej a já myslím, že když viděl, že si to chceme užívat, tak se mu nechtělo pryč,“ vzpomíná na hudebního kamaráda. „Už jsme si vlezli do postele a najednou Hvězdoň stál nad náma a my jsme měli šok, co tam ten blbec zase dělá, a on říká: ‚Okupujou nás Rusové.‘ Byl smrtelně bledej a my jsme si se Zorkou uvědomili, že křik od rádia je jinej, než to bylo minulý dny.“

Hvězdoň Cígner mimo jiné tehdy pronesl, že „na Ruzyni přistávají Rusové,“ a tak se trojice Hvězdoň, Jaroslav a Zora vydala taxíkem na letiště. Cestou spatřili první „hnusnej malej šedivej obrněnec“ a tři vojáky se samopaly u Obecního domu, a tak nakonec cestu v taxi nedokončili a vypravili se raději na Václavské náměstí. „Všichni byli zaražení, mobily nebyly, na rádiu šla vážná muzika, tam jsme se nedozvěděli nic.“ Po půlnoci se na Václavském náměstí sešlo dle Hutkova vyprávění několik set lidí a diskutovali až do svítání, kdy někoho napadlo vypravit se pro více informací k Ústřednímu výboru. „Protože kam jinam, než ke zdroji,“ vysvětluje Hutka. „Tam v tom svítání byl divnej obrázek, bylo tam vidět několik parašutistů a obrněnců. Lidi začali řvát a pak začala střelba. Do tý doby jsem si neuměl uvědomit, jak ta střelba ve městě je nahlas, jak se rozléhá…“ To už bylo ráno 21. srpna 1968.

První okupační dny strávil Jaroslav se svou přítelkyní Zorou beze spánku, přímo v centru dění, v samotném srdci Prahy. „U tunelu nad Národním muzeem převrátili auto a možná tam byla i tramvaj převrácená, vznikla tam taková barikáda. No a čekalo se na Rusy. A snad někdy po poledni, když přijely první obrovský tanky, přejely tu barikádu, jako by to byla plechovka,“ vzpomíná Hutka na příjezd okupantů. „Člověk nechápal nic, byl nevyspalej, bylo to absurdní. Nádhernej letní den…“

Jaroslav zpětně vzpomíná na úzkost, kterou Čechoslováci cítili, když se zavřeli doma po setmění. Na druhou stranu z dnešního pohledu shrnuje, že „si nedokáže představit, co by se stalo, kdyby se Češi bránili.“ Ve sledu tehdejších událostí se ale na věc díval jinak: „Já byl v tu dobu přesvědčenej, že jsme se měli bránit. Dnes ale vím, že na to nebyla žádná příprava. Asi se to dalo na nějakou dobu zadržet, že by museli vycouvat… Ale na druhou stranu – jak schopný by byli Rusové rozstřílet všechno kolem?“

Přechod mezi lety 1968 – 1969 popisuje jako „nadějnej“, protože dle jeho názoru byla okupace „zpackaná, nepodařená“. Vysvětluje to tím, že „ovládnout ulici tankem neznamená mít moc v zemi. Navíc Rusové neovládli televizi, rozhlas…“ Tehdejší dobu Jaroslav nazývá tzv. „druhou svobodou“, která nabízela nové možnosti svobody slova, umění nabízelo únik z reality, koncerty byly plné, lidé objevovali „mystické proudy a ghándíovství“. A tehdy se upálil Jan Palach.

První polovina 70. let: Temná stěna normalizace

„Myslím si, že Palach tomu strašně pomohl – že tu normalizaci tak o půl roku oddálil. Já ho úplně chápal, byla to logická reakce na tu absurdní situaci, měl jsem pocit, že bych ho měl následovat. Všema to otřáslo a komunisti se na nějakou chvíli vyděsili,“ vzpomíná na události těsně po mučednické smrti Jana Palacha.[6] Sedmdesátá léta a nastupující normalizace však měly pamětníka ovlivnit více, než si tehdy byl ochotný připustit.

Právě tehdy Jaroslav objevil sbírku Františka Sušila – Moravské národní písně.[7] I přes celoživotní nechuť vůči „tradičnímu pojetí moravských písní“ pamětníka tehdy Sušilova sbírka uchvátila. V okupačních letech si totiž, stejně jako mnoho dalších, kladl otázku, „jak přežije malý národ, když byl obsazen velkým“ a odpověď na tuto problematiku čím dál více nacházel v „přežití skrz kulturu“. Mezitím probíhala masivní pookupační emigrace: „Člověk nevěděl, koho ještě potká,“ vzpomíná Jaroslav. Byla to zvláštní doba, „na ulicích stále nevisely jména ulic,[8] zmizeli pořadatelé koncertů, kulturní spolky byly likvidovány,“ vypráví Jaroslav. Naděje, kterou vnímal na přelomu roku 1969, vzala brzy za své: „Temná stěna normalizace se přiblížila a nakonec nás přikryla. Hranice byly uzavřený, spolky byly normalizovaný, společnost byla protříděná…“

Právě v této době si Jaroslav uvědomil, že depresivní repertoár, který předkládal na svých koncertech stále řidšímu publiku, si žádá změnu. Tehdy vznikla píseň Es kondor pasa: „Když jsem zpíval ‚Es kondor pasa, půl kila masa,‘ byla to pro lidi radost, byla to úleva v existenciální společenské tíži,“ [9]vzpomíná Jaroslav na obrat v normalizačním období své kariéry. Vztahová rovina však nebyla tak slavná – v téže době se písničkář rozešel s Hvězdoněm Cígnerem a začal hrát s Vlastou Třešňákem. Ani s ním však nebyla spolupráce dlouhodobá – už od roku 1971 tak Hutka začal vystupovat definitivně sólo. I přesto ho však myšlenka na skupinová představení neopustila – vznikl Tyjátr písničkářů. I ten po roce skončil, dle vzpomínek pamětníka ve zlém. „Ale už tehdy jsem věděl, že musí bejt parta, abychom toho bolševika přežili,“ vzpomíná, jak myšlenku skupinového hraní nehodlal opustit.

Spolu s dalšími folkovými písničkáři (např. Vladimír Merta, Vlasta Třešňák, Dáša Andrtová-Voňková, Jiří Dědeček) tak založili Šafrán.[10] Šafrán nebyl nikdy oficiálně registrovaným sdružením, a snad právě proto od svého zrodu v roce 1972 až do roku 1975 koncertoval bez většího zájmu Státní bezpečnosti. Z pražského Divadla Ateliér se z bezpečnostních důvodů po sezónách přesouvali do dalších míst – Malostranské besedy, pak na Baráčnickou rychtu. Plakáty na koncerty vyráběl linorytem sám Hutka, který se tak vracel ke svým malířským začátkům v Praze: „Záměr byl udělat ty plakáty tak hezký, aby je lidi po menzách okamžitě rozkradli. Tak se to dozvěděli ti, co měli, a nedozvěděli ti, co neměli,“ popisuje úspěšnou ilegalitu spolku Šafrán. Ten byl podle jeho slov až do roku 1975 „oázou svobody a nezávislosti na tom nesmyslu, kterým byl režim.“

Druhá polovina 70. let: Žádný poslední Mohykán

„Po okupaci jsem neuznával emigraci, považoval jsem ji za zradu,“ uvádí Jaroslav svůj náhled na řešení mnoha lidí, kteří uprchli na Západ. V relativním klidu hojně navštěvovaných vystoupení Šafránu si však neuvědomoval, že i jeho podobný osud brzy čeká. Kolem roku 1975 Státní bezpečnost zorganizovala „atak na svobodné umělce“. Pro vystupování byly nutné přehrávky před cenzory, probíhaly politické prověrky, (nejen) hudebníci měli neustálý problém se získáváním razítek do občanských průkazů, aby nebyli obviněni z příživnictví. „Tehdy jsem byl poprvé trestně stíhán – v únoru 1975 jsem koncertoval v Chocni a jeden člověk si tam představení nahrál na magnetofon. Pak mě udal za protistátní představení,“ vypráví Jaroslav o problémech s StB, o kterých se dozvěděl až o mnoho let později. Stejně jako o tom, že se ke stíhání přidala položka „urážky hlavy státu, rasy a přesvědčení“. Ironií osudu přišla amnestie prezidenta Husáka, která pamětníka zprostila obvinění, aniž by se o něm vlastně vůbec dozvěděl.

Jaroslav se čím dál více dostával do okruhu disidentů kolem Václava Havla. Tehdejší setkávání různých světů dávalo všem najevo, že „žádný z nás není tím posledním Mohykánem, který čeká na svou popravu.“ Když přišla Charta 77 a osobnosti kulturního života připojovaly své podpisy, Hutku a Třešňáka nejprve Václav Havel přemlouval, aby nepodepsali: „Říkal mi: ‚Víš, Jardo, vy s tím Třešňákem ještě můžete hrát. A když my budeme podepisovat a vy budete hrát, tak my toho bolševika obklíčíme.´“ Jaroslav nakonec svůj podpis připojil na podzim 1977. Současně měl každým rokem více koncertů, množství fanoušků stoupalo: „Bylo to matoucí, v tu chvíli člověk cejtí, že je nezničitelnej. Ale úspěch zmizí jako vzpomínka, člověk se nemůže spolehnout na publikum, na nic. Může se spolehnout jen na vlastní víru.“ O rok později byl donucen k emigraci.

1978: Obraz mučedníka komunismu

„Od roku 1977 mě StB přemlouvala, že emigrace je pro mě řešení, ať vypadnu,“ vzpomíná Jaroslav. Po podpisu Charty atmosféra zhoustla, „byl jsem slavnej na veřejnosti a jednou nohou už jsem byl ve vězení.“ Hutka se spolu se svou druhou manželkou Danielou začal připravovat na emigraci. Absurdita vyřizování papírů před odjezdem neznala mezí – voják, kterému Jaroslav odevzdával svou modrou knížku,[11] mu dokonce vyprávěl o své zálibě v pěstování tulipánů. „Dokonce jsem mu slíbil, že mu nějaké cibulky z Holandska pošlu. Ale neposlal jsem…“

V říjnu 1978 Jaroslav s Danielou překročili státní hranici v Rozvadově a poprvé se dostali na Západ. „Bylo to jiné, i tráva byla všude přistřižená, zažívali jsme takové trapné buranské objevy člověka, co nikdy nebyl venku,“ směje se prvním pocitům ze „svobodné země“. Postupně dojeli do Nizozemska, kde měli přítele Hanse Kombrinka v Rotterdamu. Právě on hrál velkou roli při rozhodování, do jaké země vlastně emigrovat.

I přes jazykovou bariéru začal Hutka časem koncertovat v Paříži, Berlíně, Vídni a později v USA. „Postupně jsem ale začal zjišťovat, jak to s tou emigrací vlastně je,“ vzpomíná na debaty s emigranty, kteří se do Československa pravidelně vraceli a neměli s režimem prý příliš problémů. „Poslední koncert turné po USA a Kanadě mi už zrušili, byli na mě naštvaní – nebyl jsem tím očekávaným obrazem mučedníka komunismu,“ vzpomíná. Až do poloviny 80. let tak Hutka nezažil další koncert pro české publikum. Bylo nutné se přeorientovat na zpěv v nizozemštině a Hutkovi v tomto ohledu pomohl skvělý překladatel Geert Helmer, který dokázal pocity perfektně přebásnit do holandštiny. Ani tak se však Hutka necítil v Nizozemsku dobře, jeho „podvědomí se překořeňovalo“ a z toho plynoucí psychické problémy negativně ovlivňovaly i vztah s manželkou Danielou.

1987: Konec exilové deprese

I přes politický azyl, který získal v Nizozemsku, Hutka nepřestával toužit po Německu – bylo mu sympatické především svou literaturou. A tak když zjistil, že dokáže číst v němčině díky nabyté znalosti nizozemštiny, přihlásil se do Goethe Institutu. „Z té strany začal vanout lákavej vítr a z tý exilový deprese, ve který jsem se motal, jsem najednou věděl, co dál,“ vzpomíná na zásadní rozhodnutí konce osmdesátých let. Tečkou za nizozemským obdobím pak byl rozchod s manželkou Danou a seznámení se svou třetí ženou Kateřinou, která studovala v Kolíně nad Rýnem. Hutka se za ní brzy přestěhoval.

Na konci roku 1988 začaly v Evropě tát ledy a Jaroslav byl zván na koncerty v Budapešti a postupně i dalších městech za Železnou oponou. Bylo to pro něj první setkání s československým publikem po deseti letech: „Bylo to jako podivný emigrantský sen,“ vzpomíná. Při dalším z řady koncertů, tentokrát ve Wroclavi na počátku listopadu 1989, bylo jasné, že se politická situace mění, během koncertu dokonce dorazila informace o pádu Berlínské zdi. „Někdo na konci vykřikl ‚tak za čtrnáct dní v Praze!‘,“ vzpomíná. Tehdy byl písničkář k takovým prognózám velmi skeptický. Ale onen výkřik se s realitou minul jen o pár dní.

1989: Prozpívat se hranicí

Když v Praze vypukla sametová revoluce, Hutka bedlivě poslouchal BBC a všechny „popletený, ale velmi naléhavý zprávy z Prahy.“ Při prvních telefonátech přátelům se od manželky hudebníka Vladimíra Merty dozvěděl: „Jardo, komunisti jsou v prdeli, přijeď!“ A tak díky vypůjčeným penězům koupil první volnou letenku do Prahy – na 25. listopadu 1989.

V letadle se čirou náhodou setkal se štábem nizozemské televize, který se ho rozhodl doprovodit s kamerami, když jim odvyprávěl svůj příběh. Jaroslav však podcenil byrokracii – při cestě ze Západu musel mít pro vstup do Československa vízum. Na letišti tak došlo k další absurdní situaci, kdy Hutku úředníci nechtěli (a snad skutečně ani nemohli) vypustit z letiště, a za sklem s průhledem do mezinárodního prostoru se srocovali fanoušci. „Pak přišel jeden dojemný moment – někdo na papírek napsal ‚Jardo, zahraj!‘, a já zahrál Náměšť.“ Z dochované reportáže nizozemské televize je vidět, jak silné bylo pouto mezi písničkářem a jeho publikem.[12] Nakonec byl Hutka do prostor Československa vpuštěn na dvoudenní vízum, snad v tom hrála roli malá výhrůžka od budoucího starosty Prahy Jaroslava Kořána, že na letiště přivede všechny demonstranty z Letné. Jaroslav však popisuje tehdejší situaci tak, že se jednoduše „prozpíval tou neprostupnou hranicí.“

Po jedenácti letech v emigraci se mu Praha zdála „šedivá, vymrzlá, kde není barva, kde není člověk,“ vzpomíná na úzkost a chlad, který cítil po návratu do vlasti. O to vřelejší však bylo přijetí publikem, když vystoupil na tribunu na Letné s písní Náměšť.[13] Až měsíc po vystoupení svěřil Hutkovi Václav Havel: „Jardo, tys nám zachránil revoluci! Když jsi dozpíval, tak byl takový klid a mír, že už nešlo střílet.“

Návrat domů: Svět je zakouřená hospoda

Po pár dnech v revoluční Praze si Jaroslav konečně našel chvíli času na procházku po městě. „Praha byla otlučená, špinavá, zbídačená a teskná,“ popisuje své negativní pocity. Už za tmy vystoupal až k Pražskému hradu, kde mu při průchodu branou ukázal člen Hradní stráže odznak trikolory, schovaný pod klopou uniformy – pamětník vzpomíná na tento akt jako na „kontrast mezi Husákovou Hradní stráží oproti faktu, že Husák už skončil.“ Když však stanul před katedrálou Svatého Víta, všechny negativní pocity byly tytam, majestátnost chrámu Jaroslava znovu uchvátila: „Byly to neopakovatelné zážitky té krystalické, čisté, radostné atmosféry, tam nebylo nic nepřátelského,“ vzpomíná. Po dvou dnech v Praze z něj pak všechna poemigrační úzkost spadla docela: „Pochopil jsem, že jsem zpátky. Jako písničkář patřím tam, kde je můj jazyk.“

Ačkoliv se Václav Havel v listopadu 1989 nechal v Laterně Magice slyšet, že se kandidatury na prezidenta vzdává (aneb jak to popisuje pamětník: „že je umělec a že to dostal tam, kam mohl, a ať už pokračuje někdo, kdo je politik“), nakonec byl Občanským fórem „uštěkán“. I přes řadu odpůrců Havlova prezidentství[14] k němu však pamětník přistupuje jako k malému zázraku: „To, že se Václav Havel stal prezidentem, bylo pro nás všechny taková příjemná a nepochopitelná pohádková záležitost,“ popisuje Hutka tehdejší nadšení. A právě proto se také zúčastňoval porevolučních „spanilých jízd“ po celé republice s Havlem, při kterých vždy zpíval píseň Náměšť a každé jedno z takových vystoupení pro Jaroslava bylo „jako bejt u zázraku“.

Revoluční a porevoluční „zázrak“ byl však hořce vystřídán realitou hudební scény devadesátých let, ve které podle Hutky „vítězila komerce“. Roku 1997 tak oznámil ukončení kariéry. Jak sám říká, trvalo mu „celé jedno desetiletí pochopit pohyb dějin a nezralost společnosti“. A tak se po tomto desetiletí vrátil roku 2006 znovu k psaní písní. To ale neznamená, že zavrhl původní repertoár. Když na koncertech zas a znovu hraje skladbu Hospodskej, kterou stvořil kdysi roku 1966 v polovybydleném bytě s Vladimírem Veitem, zpívá: „Jsem hospodskej tohohle světa, svět je zakouřená hospoda… Z nenávisti se tloustne, vražděním svalstvo ti zhoustne a lidi jsou samý svaly.“ A nejen z potlesku je znát, že i po půl století je toto poselství stále aktuální.

[1] http://www.vilaprimavesi.cz/index.php?option=com_content&task=section&id=5&Itemid=37

[2] Spisovatel Stanislav Kostka Neumann patřil v letech 1918-1920 k levicovému křídlu anarchokomunistů.

[3] Beatnici: literární hnutí USA 50. let, charakterizované především popisem životních zkušeností. Z představitelů: Allen Ginsberg (poezie), Jack Kerouack, William Burroughs (próza)

[4] Obvodní oddělení Veřejné bezpečnosti

[5] Píseň Hospodskej: https://www.youtube.com/watch?v=Igo2-Rh6Hqw, texty (stejně jako k ostatním Hutkovým písním) zde: http://www.hutka.cz/new/html/texty2d.html#hospodskej

[6] Upálení Jana Palacha v lednu 1969 u Národního muzea v Praze.

[7] Sbírka téměř 2400 lidových písní, původně vydaná (v menším rozsahu r. 1835, velké vydání pak r. 1860) pod názvem Moravské národní písně s nápěvy do textů vřazenými.

[8] Při okupačních událostech nabádal rozhlas k sundávání cedulí, aby došlo ke zmatení okupantů.

[9] Celý text písně: http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/hutka-jaroslav/es-kondor-pasa-502076

[10] Diplomová práce na téma Písničkářské sdružení Šafrán, autor P. Houda, Univerzita Karlova, ke stažení zde: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/download/120127472

[11] Modrá knížka – dokument zprošťující vojenské služby.

[12] Reportáž nizozemské televize zde: https://www.youtube.com/watch?v=03rcMidVZBo&t=3s

[13] Záznam Hutkova vystoupení zde: https://www.youtube.com/watch?v=p7Yv1hEwlsE

[14] I sám Hutka se vůči Havlovi vyjádřil lehce ironicky při oslavě Havlových 60. narozenin v divadle Archa, kdy pro něj zazpíval kritickou píseň Sametová opereta, viz https://www.youtube.com/watch?v=KJd-GW8HK7Y