Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Husek (* 1923  †︎ 2015)

• narodil se 2. února 1923 ve Starém Městě v nábožensky založené rodině

• měl mladšího bratra Antonína a starší sestru Blaženu, která se stala řádovou sestrou, další sestra Lída zemřela krátce po narození

• po ukončení školy se rozhodl vstoupit do františkánského řádu

• 1946 byl s dalšími jedenácti adepty vybrán k tříletému studiu teologie v Belgii a tam také vysvěcen na kněze

• po návratu do Československa vyučoval krátký čas děti náboženství

• 13. 4. 1950 ho během tzv. akce K převezli do internace a následně poslali na převýchovu a vojenský výcvik k PTP do Komárna

• během vojenské služby byl kvůli dvěma náboženským letákům zatčen a odsouzen za velezradu k osmi letům vězení

• trest si odpykával ve Valdicích, propuštěn byl po 7,5 letech na základě amnestie v roce 1961

• po propuštění nemohl dlouho sehnat zaměstnání, nakonec získal práci v Přerovských strojírnách

• v roce 1968 se mohl vrátit ke kněžskému povolání, byl přidělen na faru v Maletíně u Zábřehu

• žil v Domě františkánských bratří v Moravské Třebové

• zemřel 4. ledna 2015

„Přesně si ta místa a letopočty už nepamatuji, vždyť je to přes šedesát let.“ Větou, kterou své vyprávění otec Husek často prokládá, by se mohl posluchač nechat na chvíli zmást. Události, příběhy a osoby mu ale v paměti zůstaly pevně vepsány.

Narodil se 2. února 1923 ve Starém Městě, kam chodil i do měšťanky, a později studoval v Kroměříži reálku. Nerad se učil a sám o sobě se smíchem říká, že byl vlastně lajdák. Rozhodnutí stát se knězem ovlivnili zřejmě jeho silně věřící rodiče. Tatínek, kterého za první války zajali na Sibiři, odkud utekl a došel zpátky do Čech, byl vyučený holič. S manželkou se potkal po návratu z války, měli spolu kromě Josefa ještě nejstarší Blaženu a nejmladšího Antonína, který se narodil po smrti další dcery Lídy.

Po ukončení vzdělání měl Josef na výběr: buď nastoupit na práci do reichu, nebo vstoupit do kláštera. Vychováván byl k víře a jeho volba vstoupit do františkánského řádu tak byla nasnadě. Po složení slibu byli všichni novicové odsunuti do Kroměříže, kde prožili zbytek války. „Bydleli jsme v juvenátě a finančně mě podporovali rodiče. Až později jsem zjistil, že si kvůli tomu museli dost odříkat.“

V roce 1946 byl Josef spolu s dalšími jedenácti adepty z řádu vybrán ke tříletému studiu teologie na Katolické univerzitě v belgické Lovani. Měl základy francouzštiny a němčiny a rozhodl se tuto ojedinělou možnost využít. „Vzpomínám si, že tam s námi studovali dva, kteří si pořád hlídali, aby se jim nevykasaly rukávy. Měli tam totiž tetování SS.“ Po třech letech studií a závěrečných zkouškách pak byli všichni čeští studenti vysvěceni na kněze.

Únorový převrat a dramatické změny v republice tak mohli pozorovat jen zpovzdálí. Informací mnoho nebylo, a když se v roce 1949 vraceli vlakem zpátky do Československa, ani moc netušili, čeho se tu dočkají. První provokaci zažili už na hranicích při celní kontrole. Průvodčí, který jim vyprávěl politické vtipy, tak určitě nečinil z vlastní iniciativy. Později se jeden z úředníků otce Josefa zeptal, proč se vlastně do republiky vraceli.

Otec Josef se na krátký čas ocitl v jednom z františkánských klášterů jako pomocný kněz a učil děti náboženství. To, kde zažil zatčení a následný odvoz do internace během tzv. akce K, si už přesně nevybavuje. Zřejmě to bylo ve františkánském klášteře v Praze. Internace samotná prý probíhala poměrně slušně až do chvíle, kdy se dvěma jezuitům podařilo utéct za hranice. Potom už dostaly stráže pokyn rovnou střílet, pokud se někdo k plotu jen přiblíží. K tomu naštěstí nedošlo, ale zpřísněný režim pocítili všichni.

Ve svých třiceti letech dostal otec Husek povolávací rozkaz. Skončil u Pomocných technických praporů (PTP), což ho vzhledem k okolnostem ani moc nepřekvapilo. Na vojně prošel různá města a místa, všude velmi tvrdě fyzicky pracoval. Doufal, že si odbude vojenskou službu a bude mít klid. Po jakési náhodné kontrole osobních věcí ho ale znenadání zatkli. „Měl jsem u sebe dva takové neškodné náboženské letáky, dopisy. Jeden byl dopis od Svatého otce, takové povzbuzení, abychom vytrvali. Druhý byl z Bible, co řekla Panna Maria. Takové hezké, zbožné to bylo, nosil jsem to pořád u sebe v kapse.“

Otec Husek strávil rok na samotce ve vyšetřovací vazbě. Byl tomu ve skutečnosti rád, alespoň se nemohl před nějakým nastrčeným vězněm nijak zkompromitovat. Během výslechů nezažil žádný fyzický nátlak. K držení letáků se přiznal, neviděl v nich nic závadného. Stejně tak nezávadně viděl i svá studia v Belgii, která mu vyšetřovatelé také vyčítali. Průběh soudního líčení ho ale znechutil. Přidělený obhájce argumentoval slovy: „Je to mladý člověk, zvyklý poslouchat. Poslouchal své nadřízené.“ Když dostal na závěr soudního procesu slovo otec Husek, neodpustil si ve své krátké řeči ironickou poznámku ke svému laxnímu obhájci. Ostatní spoluobvinění dostali většinou šestiletý trest. Otec Husek obdržel pro svou zarytost trest osmiletý.

Většinu trestu si odseděl ve Valdicích. „Občas se nám podařilo na cele odsloužit i krátkou bohoslužbu nebo se pomodlit. Po třech, čtyřech letech jsem si na pobyt ve vězení zvykl. Když se dodržovala pravidla, dokázal jsem se s tím prostředím vyrovnat. Pamatuju ale i některé spolubratry, kteří se z vazby zbláznili.“

Otce Huska propustili na amnestii v roce 1961. On sám nejprve nevěřil, že by se mohl dostat na svobodu před odpykáním celého osmiletého trestu, protože ten se už blížil ke konci. Amnestie zkrátila pamětníkův pobyt ve vězení o pouhý půlrok. Jeho první kroky mířily zpátky do Starého Města, kde zažil dojemné setkání s rodiči.

Pár dní po návratu se šel hlásit na úřady. Dlouho nemohl najít práci, až se mu nakonec podařilo uchytit v Přerovských strojírnách. Nejprve pracoval u horkých pecí, ale rozdíl teplot mu nedělal dobře na plotýnky. Rekvalifikací na jeřábníka si značně polepšil.

V roce 1968 navštívili otce Huska v zaměstnání zástupci přerovského děkanství a nabídli mu, aby se vrátil ke kněžskému povolání. Neváhal ani chvilku. Hned po sobotní směně se sebral a odjel. Jeho novým působištěm se stala farnost v Maletíně u Zábřehu. Zde ho pak ještě dlouho sledovala StB, ale k žádným konfliktům již nedošlo.

Dnes žije otec Husek v Domě františkánských bratří v Moravské Třebové.