Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Albín Huschka (* 1938)

• narozen 12. dubna 1938 v Ketzelsdorfu (Koclířově)

• pochází ze smíšené německo-rakousko-české rodiny

• otec Albin Huschka sloužil za války ve wehrmachtu

• zažil konec války v Koclířově a příjezd sovětských vojáků

• rodiče ani prarodiče nebyli odsunuti

• do první třídy ho jako Němce pustili až v osmi letech

• pracoval jako automechanik

• z rodného domu i vesnice se odstěhoval v prosinci 2020

Slunce sotva vyšlo, když se před domem Huschkových zastavil bubeník. Sedmiletému Albínovi dozníval v uších rytmus paliček, když už bubeník vyhlašoval, že se všichni Němci musí dostavit do dvou hodin na Lamatschův statek. Měli si vzít cestovní zavazadla, tušili, že někam půjdou. Věděli proč, ale nevěděli kam, ani na jak dlouho. Z Koclířova a přilehlých osad musela 28. června 1945 odjet většina místních obyvatel, kolem 800 osob, převážně žen, dětí a starých lidí. Zbytek odjel ve druhé vlně v následujícím roce.

Rodina Huschkových směla zůstat. Albínova maminka Štěpánka byla napůl Češka a napůl Rakušanka, její neněmecký původ rodinu Hushkových před odsunem ochránil. Zůstali v téměř vylidněné vesnici s dalšími asi čtyřmi německými rodinami. Do vesnice se vzápětí přistěhovalo několik rodin z okolí Litomyšle. Později přišli na německé statky řečtí uprchlíci a navrátilci z Volyně.

Albín neuměl česky, doma se mluvilo jen německy, a tak se první česká slova učil od dětí na ulici. Do školy ho přijali až v osmi letech a jako Němec to neměl lehké. Miloval auta a chtěl se stát automechanikem. K vysněnému povolání se dostal oklikou, ale nakonec v něm působil celý život. Dodnes cítí poválečný odsun Němců jako obrovskou křivdu. A říká, že slávy předválečného vzkvétajícího Ketzelsdorfu, který měl více než 1700 obyvatel, se poválečnému Koclířovu nepodařilo nikdy dosáhnout.

 

Otec musel na frontu

Maminka Albína Huschky Štěpánka pocházela z Vranovské Vsi u Znojma a s budoucím mužem se seznámila, když přijela „na učenou“ do Zwittau (Svitav). Svatbu uspořádali v roce 1932 a poté se nastěhovali k manželovým rodičům do Ketzelsdorfu (Koclířova). Štěpánka pocházela z poměrně dobře situované rodiny vlastnící řeznictví a přišla tedy i s pěkným věnem. Z něj koupili sousední dům u cesty a otevřeli kadeřnický salón Albina Huschky. Po šesti letech, 12. dubna 1938, se jim narodil syn, kterému dali jméno po otci Albín. 

Ketzelsdorf byl před válkou téměř čistě německou obcí s více než 1500 obyvateli. Po Mnichovu připadl do zabraného území sudetského pohraničí. Albínova maminka česky uměla, přesto se u Huschkových mluvilo pouze německy. Za války musel tatínek, stejně jako většina zdravých mužů z vesnice, narukovat na frontu. „Jezdíval domů na dovolenky,“ vzpomíná na svého otce Albín Huschka. „A ředitel školy Kauper, takový zapálený nacista, se ho jednou ptal: ‚Tak jaké to tam je?‘ Otec mu odpověděl, že něco jiného se říká tady a něco jiného je tam. Ředitele to urazilo a pohrozil mu, že prý až to vyhrajeme, že si to ještě poví. Asi by bylo s tátou zle, kdyby vyhráli. Ale špatně dopadl ředitel, hned v květnu 1945 ho v Litomyšli zastřelili.“

V Ketzelsdorfu fungoval od poloviny 19. století klášter. V meziválečných letech v něm provozovaly školu pro dívky školní sestry III. řádu sv. Františka. Za okupace fungoval jako chudobinec. „Také jsem tam nějaký čas strávil,“ říká Albín Huschka. „To mi musely být tak čtyři roky. Prý jsem doma zlobil, tak mě dali do kláštera k sestrám. Když jsem se vrátil, tak jsem prý jedl brambory i se šlupkami, jaký jsem měl hlad.“

 

Granát mu vybuchl v ruce

Otec byl se svojí jednotkou ve Varšavě během povstání. Utrpěl těžká zranění, když mu při házení granátu vybuchla zbraň v ruce. Odvezli ho do nemocnice, kde čekal na operaci. „Otec mi vyprávěl, že když někomu večer přišli číst z bible, tak už tam ráno nebyl. I jemu četli ten večer před operací, a tak si na noc lehl hlavou do noh. A v noci cítil, jak mu někdo škrtí kotníky. Zakřičel, rozsvítili a nikde nikdo nebyl.“ K operaci přesto nedošlo. Byl už připravený na operačním stole, když začalo ostřelování nemocnice a jedna z min dopadla i na operační sál. „Táta vyprávěl, že všechen personál, doktoři i sestry, byli mrtví, on jediný, protože ležel, tak to přežil. Vstal a z nemocnice odešel. Venku ho chytili němečtí vojáci a chtěli ho zastřelit, když na ně ale začal mluvit německy, odvedli ho k veliteli a ten ho z toho dostal. Táta se vrátil domů, ale byl na tu ruku do konce života chromý.“

 

Konec války přinesl úlevu i strach

Na konci války byl Koclířov plný ustupujících německých vojsk, která se snažila dostat na západ k Američanům. Dům Huschkových měl strategickou polohu uprostřed obce přímo u silnice, a tak tam bývala velitelství různých armád. „V noci přišla zpráva, že Rusové jsou už v Mohelnici, a tak všichni kvapem odjížděli. A ten německý velitel se rodičů ptal, jestli pojedeme s nimi. Maminka by bývala jela, ale otec nechtěl, říkal, že když už se vrátil domů, že tady chce i umřít. Za Poličkou potom celá ta armáda dostala výprask, protože nebyli připravení a partyzáni z lesa je tam pěkně probrali,“ vypráví o konci války Albín Huschka.

Před příchodem Rusů se všechny ženy z vesnice snažily schovat. Také Štěpánka Huschková se bála. Vzala sedmiletého Albína a utíkali na Vysoké Pole. Na kraji lesa viděli oběšeného německého obchodníka z nedalekých Svitav. „Potkali jsme taky několik německých vojáků,“ popisuje Albín Huschka. „Utíkali před Rusy, kteří je naháněli jako zajíce.“

Ve vilce na Vysokém Poli nejdříve Huschkovy odmítli, měli už plný dům žen a dívek z okolních vesnic, Štěpánka Huschková ale majitele nakonec umluvila. Sovětští vojáci dorazili vzápětí. „Máma byla taková, jak se říká, šikovná a ti Rusové povídali: ‚My to tady ještě obejdeme a pak přijdeme a uděláme smaženici.‘“ Štěpánka Huschková na smaženici nečekala, vzala Albína a utekli do lesa, noc přečkali v jedné lesní boudě a ráno se vrátili domů do Katzelsdorfu. Nad vesnicí se vznášel dým, podle Albína Huschky hořela hospoda: „Zapálili ji Rusové, protože jim nedali kořalku.“ [V roce 1945 vyhořel hostinec Haupt.]

Jeden ze sousedů (Küller) vstoupil do jednotek SS, ale před koncem války se vrátil do Ketzelsdorfu a schoval se u rodičů. „Asi ho někdo udal, že je doma,“ vysvětluje Albín Huschka. „Obklíčili dům a vyzvali ho, ať se vzdá, jinak že padne deset Němců. Tak on se radši sám zastřelil. Viděl jsem, jak ho vezli pod plachtou na vozíčku na hřbitov.“

 

Konec války přinesl vlnu sebevražd mezi německými civilisty

Vesnice Ketzelsdorf patřila do regionu Schönhengstgau (Hřebečsko), německého jazykového ostrova rozkládajícího se po obou stranách historické zemské hranice Čech a Moravy mezi městy Ústí nad Orlicí, Litomyšl, Polička a Jevíčko, které už nebyly jeho součástí. Jeho centry byla města Mährisch Trübau (Moravská Třebová) a Zwittau (Svitavy). Na tomto území od 13. století až do roku 1945 žili převážně čeští Němci. Ketzelsdorf měl na počátku války 1710 obyvatel a kromě kostela, rychty a několika hospod měl také klášter, jehož věhlas přiváděl do vesnice tisíce věřících, především během poutí.

Druhá světová válka přinesla do Ketzelsdorfu větší zkázu, než kdyby vesnicí prošla frontová linie. Přišla o téměř všechny své obyvatele, z původního osídlení zůstalo jen kolem pěti německých rodin.

Už v květnových dnech roku 1945 mnoho Němců ze strachu ze sovětské armády i české pomsty spáchalo sebevraždu. (Na Svitavsku se hovoří o více než třech stovkách případů.) Mezi nimi i starosta Ketzelsdorfu Lamatsch. „Maminka chodila paní Lamatschové ondulovat vlasy a ta jí ještě za války říkala, že kdyby se situace změnila, že mají připravenou lahvičku, která by stačila pro všechny,“ připomíná jednu z květnových tragédií Albín Huschka. „Našli je otrávené ve Svitavách. Seděli všichni u stolu, drželi se za ruce, rodiče, děti i babička. Přitom Lamatschovi by se nic nestalo, za války u něj na rychtě pracovali cizinci a on se k nim dobře choval.“

 

A jednoho dne byli všichni pryč

28. června 1945 museli v sedm ráno všichni Němci z vesnice přijít na Lamatschovu rychtu. Dostali dvě hodiny na to, aby si s sebou vzali alespoň základní věci. Albínovi rodiče i prarodiče se chopili kufrů, které měli připravené už od konce války, a šli. Na dvoře největšího koclířovského statku byly tři stoly a k těm lidé přistupovali a v minutě se dozvěděli svůj osud. Nad seznamy měl dohled bývalý četník Hnát, který sloužil ve vesnici za války a každého znal. Pomáhali mu ozbrojení litomyšlští partyzáni. Albínovi rodiče nemuseli do odsunu, protože je považovali za smíšené manželství. A vystěhovat se nemuseli ani prarodiče, neboť Albínova babička byla porodní bábou. A tak se s těmi kufry vrátili zase zpátky domů. Odsunutí sousedé v první vlně museli pěšky na nádraží do Opatova a odtud je vezli do různých míst v Německu. Odjížděli s nadějí, že se za pár týdnů zase vrátí.

První rychlý odsun Němců z Koclířova doprovázela tragická událost. „Jeden chlap byl zaměstnaný ve Svitavách v továrně, a když se dozvěděl, že je odsun, tak běžel domů. Celý uhnaný přilítl taky na ten Lamatschův dvůr. Tak ho zkontrolovali a on vytáhl nějakou průkazku, na které byl hákový kříž. Zmlátili ho a pak zastřelili. Zabili i jeho psa a oba zakopali. Vrchní sestra z kláštera pak říkala tomu Hnátovi: ‚Pane Hnáte, víte, koho jste zabil? Otce čtyř dětí, který byl úplně nevinný, žádný nacista to nebyl!‘“

V červnu roku 1945 muselo z Ketzelsdorfu při rychlém odsunu odejít přes šest set německých obyvatel. Rok nato odešel zbytek. „Ti první dostali hodně zabrat. Cestou do Opatova někteří z těch starých nevydrželi a zemřeli, tak je zahrabali u cesty do hlíny,“ říká Albín Huschka.

 

Přicházeli noví obyvatelé, zlatokopové i stálí usedlíci

Do opuštěných domů vylidněné vesnice přicházeli noví obyvatelé. Mezi budoucími stálými usedlíky bylo mnoho těch, kteří přijeli kvůli snadnému zisku, protože hospodářská stavení zůstala plně vybavená. „Ti první, co přijeli, byli z vesnic kolem Litomyšle, a ti šli z jednoho baráku do druhého a kde to bylo lepší, tam byli,“ vzpomíná na dobu po odsunu Albín Huschka. V roce 1947 dorazilo několik desítek rodin z Řecka a později čeští reemigranti z Volyně.

Albín stihl v posledním válečném roce nastoupit do první třídy německé školy. Vzhledem k postupující frontě ale po čtyřech měsících výuka skončila. Do české školy ho následující září nevzali, byl to Němec a vůbec nemluvil česky. Do první třídy nastoupil až po uklidnění situace v nově osídlovaných oblastech, bylo mu osm let.

„Nastoupila se mnou i moje budoucí žena Anna, taky z německé rodiny. A ředitelka, taková zazobaná komunistka, po nás strašně šla. Ale když zjistila, že má Anna strýce z Jarošova, tak už na ni byla jak milius,“ směje se svým školním začátkům Albín Huschka. Česky se naučil od dětí na ulici, a přestože neprožil klidné dětství, vzpomíná na svá klučičí léta rád: „Pořád jsme válčili. Někde jsme vyhrabali prapor s hákovým křížem a Řekové po nás, my ustupovali do kopce, Řekové postupovali, eternit jen svištěl. Zajímavé, že se nikomu nic nestalo.“

Albínovi rodiče měli dost starostí, aby se v nových poměrech uživili. Živnost už neobnovili, tatínek byl válečný invalida a maminka pracovala jako uklízečka na statku a později ve svitavském podniku Vigona.

Po pěti třídách v koclířovské škole šel do Svitav a později do Brna, kde musel ještě dostudovat dvě třídy měšťanské školy. Chtěl být automechanikem, ale to mu úřady nedovolily a poslaly ho do zemědělství. Musel se vyučit chovatelem ovcí v Hynčicích u Krnova. „Mě to ale nebavilo, a tak jsem nastoupil v mototechně v Moravské Třebové jako pomocný dělník. Stal jsem se automechanikem od koštěte. Byl jsem v dílně na statku a skončil v Dinasce ve Svitavách,“ popisuje svůj profesní život Albín Huschka.

 

Žili jsme dál v novém Koclířově

Huschkovi udržovali kontakt především s otcovou sestrou, která odešla za svým německým manželem až kolem roku 1949. Dopisovali si s ní a měli od ní zprávy o životě ostatních odsunutých sousedů. Už v padesátých letech se objevily první návštěvy bývalých obyvatel, později byly tyto návštěvy častější. Většinou si chtěly prohlédnout své domy, často zašly do kostela a nemohly nevidět, jak jejich vesnice upadá.

Původní německá kronika vedená do roku 1945 na konci války zmizela. Zřejmě obsahovala informace, které mohly v nových poválečných poměrech některé osoby kompromitovat. „Někomu to vadilo, ale to neudělali Němci, tu kroniku stopili Češi,“ domnívá se Albín Huschka.

V květnu 1960 se Albín Huschka oženil s Annou Tastovou, také Němkou z Koclířova. Její rodina mohla v Československu zůstat, protože otec byl zručný opravář aut a zemědělských strojů. Narodily se jim dvě dcery, jedna žije trvale v Německu, druhá v 57 letech zemřela na zástavu srdce během běžné operace.

 

Do Německa vás pustíme, ale…

Když se Huschkovi chtěli podívat za tetou do Německa a zažádali o výjezdní doložku, pozvali si soudruzi z oddělení pasů a víz Albína Huschku na pohovor. „Byl tam nějaký Bláha a ten říkal, že nás pustí, ale že tam musím mít oči a uši otevřené. To jsem měl, ale nic jsem mu neříkal.“ Druhá teta žila v Rakousku. „Pouštěli nás tam, ona tam teta měla nějaké bankovní účty. A náš stát potřeboval tvrdou měnu. Tak nás pouštěli i s manželkou, ale bez dětí, aby měli jistotu, že se vrátíme.“ Tak si Albín Huschka vysvětluje, jak se ocitl na seznamu agentů StB. „Já byl vždy proti nim, ode mě se nic nedozvěděli.“

Albín Huschka cítí křivdu z poválečného vyhnání německé menšiny. „Vždyť tu žily generace a generace jejich předků, všichni leží tady na hřbitovech. Křivdu cítím, nemůžu chválit to, že byli vyhnaní. Hodně lidí za nic nemohlo a museli jít taky. Je to smutné, že to takhle dopadlo, ale nedá se nic dělat. Musíme udělat tlustou čáru. Život jde dál.“

Manželé Huschkovi prodali svůj dům a odešli z Koclířova v prosinci 2020. Pětasedmdesát let po odsunu tak odešli poslední původní obyvatelé Ketzelsdorfu.