Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Husa (* 1927  †︎ 2022)

• narozen 6. května 1927 v Košicích

• otec legionář na východní frontě, později zatčen gestapem, zemřel na konci války v Hamburku

• jako dospívající zažil bombardování Prahy a Pražské povstání v květnu 1945

• absolvent výcviku na Letecké vojenské akademii Hradec Králové, sloužil u bitevního pluku, mj. práškoval mandelinky

• za napomáhání k útěku na Západ odsouzen na čtyři roky k nuceným pracím v Jáchymově, později přeřazen jako konstruktér do Opavy

• po propuštění z vězení pracoval pro Škodu Plzeň a Československý lodní registr

• práce mu umožnila cestovat v 70. letech do Polska, západního Německa, Francie, Japonska a Iráku

• v době irácko-íránské války pracoval na rafinerii v Bajdží

• po roce 1989 předsedal Jednotě Praha 6 v obnovené Československé obci legionářské, v současnosti stále aktivním členem

Stanislav Husa se narodil 6. května 1927 v Košicích. Jeho otec, bývalý legionář na východní frontě, tam působil jako policista a hlídal zejména dodržování shromažďovacího práva. V té době měl za sebou již zajímavou historii. Do Československa se jako velmi mladý vracel z východní fronty sibiřskou cestou přes Vladivostok a následně lodí přes Ameriku do Evropy. Byl také přítomen přesunu takzvaného ruského pokladu. Po válce byl přidělen právě do Košic. Působil mimo jiné pod bývalým legionářem Josefem Šnejdárkem, který byl v té době jmenován armádním generálem a zemským vojenským velitelem na Slovensku. V Košicích se pamětníkův otec seznámil s jeho matkou, která zde pracovala jako švadlena. Těsně před vypuknutím druhé světové války byl u vojenské posádky v příhraničí. Kde přesně pobýval a co dělal, však rodině nikdy neřekl.

Když byly v roce 1938 na základě mnichovské dohody a následné První vídeňské arbitráže Košice oficiálně připojeny k maďarskému království, musela se rodina Stanislava Husy vystěhovat. Odešli nejprve do Kežmarku a nedlouho poté musel otec odevzdat služební zbraň a rodina zamířila do Prahy. Loučení s Kežmarkem a židovskými známými probíhalo velmi emotivně: „Když jsme odcházeli na vlak, tak ta mladá Židovka klekla na kolena, objala mámě nohy a prosila: ‚Neodcházejte, ti nás tady zabijou!‘“

Ačkoliv pamětníkova rodina nebyla židovského původu, dopadala omezení vyhlášená na území tehdejšího protektorátu i na ni. Proto museli prokázat svůj původ až do třetího kolene a otec byl vyloučen z řad policie z důvodu svého působení v legiích. Za tajný poslech zahraničního rozhlasu byl otec nakonec odveden gestapem a odsouzen k šesti letům odnětí svobody. Prošel několika pracovními tábory a věznicemi včetně Bernau a Gollnowa, až skončil v Hamburku. Zde přežil až do konce války. Osudnou se mu však stala skutečnost, že anglické jednotky po osvobození Hamburku nejprve neotevřely věznice. Nevěděly nebo se nezajímaly o to, že jsou v nich také političtí vězni. Dne 8. května otec zemřel ve vězení na srdeční infarkt.

Stanislav Husa sám byl během války nasazen na výrobu součástek ve školních dílnách. Na konci války byl poslán na budování zákopů v Novém Jičíně a Valašském Meziříčí, zažil i bombardování Prahy a stavbu barikád během Pražského povstání. Po skončení války nastoupil zpět na Střední školu průmyslovou a strojní v Praze 2. I nadále tajně doufal, že se otec vrátí. „Za rohem končila tramvaj sedmička. Koukal jsem z okna, jestli se táta nevrací. Celé odpoledne jsem tam proseděl,“ vzpomíná dnes. O otcově osudu se pamětník dozvěděl, až když rodinu tři měsíce po skončení války navštívil jeho spoluvězeň – katolický farář z Plzně. Rodině přiznal, že on sám se zachránil jen díky tomu, že ostrou lžící rozřezal zesnulému otci břicho a snědl jeho játra.

Zápal pro létání

Jako polosirotky a děti legionářů vzala Stanislava Husu a jeho o rok mladší sestru do opatrovnictví pražská policejní posádka. Jeho sestra absolvovala dvouletou obchodní školu a v roce 1946 byla přijata do oddělení tehdy nově zformované Státní bezpečnosti. Protokolovala výslechy bývalých příslušníků gestapa či SS. Později přešla na místo sekretářky ředitele v Tesle Karlín.

Pamětník začal po maturitě na čtyřleté průmyslovce pracovat ve Stalinových závodech v Litvínově. Záhy narukoval na vojnu, shodou okolností o rok dříve, než původně měl. Díky tomu jakožto syn legionáře jen o vlásek unikl přidělení k jednomu z Pomocných technických praporů (PTP), které sloužily k převýchově tzv. politicky nespolehlivých osob a k nimž by byl při nástupu o rok později automaticky přiřazen. U odvodu se přitom dozvěděl o možnosti přihlásit se k výcviku u letectva v záloze. Po náročných testech skončil mezi dvěma přijatými z více než devadesáti uchazečů. Letecký výcvik zahájil v Pardubicích, kde nastoupil na akademii navigátorů pro důstojníky v záloze při Letecké vojenské akademii Hradec Králové.

Létání se pro Stanislava Husu brzy stalo vším. Z výcviku vzpomíná zejména na „tvrdý život“ – létání za bouřek či v noci, letecká neštěstí, podařené a nepodařené pokusy některých nastupujících vojáků i zkušených velitelů odletět na Západ a ze všeho nejvíc na kolegialitu v letectvu, kdy si velitelé i vojíni vzájemně často kryli záda. Přestože patřil mezi nejlepší střelce, což mu mnohdy pomohlo dostat se z jakéhokoliv problému, pokračovat v pilotním výcviku mu umožněno nebylo, možná z politických důvodů. Přešel proto k bitevnímu pluku v Praze.

Zde se například v roce 1949 zúčastnil rozsáhlého leteckého cvičení vedeného Ludvíkem Svobodou, tehdy ministrem národní obrany a později prezidentem, a generály Richardem Tesaříkem a Antonínem Sochorem, nositeli řádu Hrdina Sovětského svazu. V době korejské války byl v roce 1952 povolán na tři měsíce na pohotovostní cvičení, tentokrát již ve funkci podporučíka. Podepsat armádě „definitivu“ však pamětník nakonec odmítl.

Od rozchodu s režimem k převaděčství

„Na vojnu jsem šel v roce 1948 jako naivní loajální občan. Věřil jsem Benešovi a Masarykovi. Na vojně jsem se setkal se skutečností a odcházel jsem jako největší reakcionář,“ popisuje Stanislav Husa počátky svého „rozchodu s režimem“. Další důvody pro toto rozhodnutí na sebe nedaly dlouho čekat – poprava Milady Horákové, odsouzení válečného veterána Rudolfa Pernického za velezradu a řada dalších, z pamětníkova pohledu zbytečných vyhazovů důstojníků.

Netrvalo dlouho a zapojil se do převaděčských aktivit, ke kterým se v německém příhraničí shodou náhod připletla jeho tchyně. Za kilogram kávy, která byla v tehdejším východním Německu nedostatkovým zbožím, se dostávali lidé za pomoci německého pašeráka Brunnera až do Západního Berlína. Podařilo se jim převést asi osmadvacet osob. Když však za Brunnera nečekaně přišla divně se vyptávající náhrada a kolem domu se začali pohybovat neznámí lidé, pochopili, že celá věc praskla. Těsně před Vánocemi byla tchyně zničehonic vyslána „na školení“. Když jim po dvou měsících dorazil dopis psaný rozklepaným písmem, bylo zřejmé, že je zadržována a vyslýchána. Bylo jen otázkou času, kdy si Státní bezpečnost došlápne i na Stanislava Husu. Stalo se tak na výročí Stalinovy smrti – 5. března. S manželkou si jen taktak stačili předat klíče od bytu a naposledy se políbit, než byl odveden k výslechu do Litoměřic.

Při opakovaných výsleších měl pamětník vždy zavázané oči, a své vyšetřovatele tak nikdy neviděl. Vybavuje si ale levnou voňavku jednoho z nich, o kterém se domnívá, že byl Rus. Ten také radil ostatním vyšetřujícím, jak vyšetřování vést, kdy v nátlakových metodách ubrat, a kdy naopak přitlačit. I Stanislav Husa měl svou taktiku: „Jak začal výslech, tak jsem mu všechno perfektně sypal, skoro vstřícně. A když přišlo na to háklivý, tak jsem to kategoricky zapřel. A tak se to opakovalo.“

Pamětníkově matce se podařilo sehnat pro něj i jeho tchyni dobrého advokáta, měla ostatně zkušenosti z doby otcových procesů: „Když přišel poprvé, vyvalil jsem oči. Měl sešit, tužku, psal a za ním u dveří stál dozorce. Psal obráceným písmem, co říkala tchyně, abych to přečetl. Takhle mazaně mi to tajně dával, abych změnil výpověď.“ Stanislav Husa byl nakonec odsouzen za špionáž ke čtyřem rokům nucených prací v uranovém dole Jáchymov, tchyně za velezradu nejprve k šesti a po odvolání k osmi letům odnětí svobody.

Perfektní život ve vězení

Tchyně skončila v ženském vězení v Pardubicích, díky čemuž se setkala se známými českými disidentkami – Jiřinou Štěpničkovou, Fráňou Zemínovou a dalšími. Ženské vězeňkyně proti podmínkám ve vězení často protestovaly – stávkovaly či držely hladovku. Informace o své situaci se jim dokonce podařilo dostat tajným dopisem až k tehdejšímu generálnímu tajemníkovi OSN Dagu Hammarskjöldovi.

Stanislav Husa byl v Jáchymově v lágru Nikolaj, kde pracoval na šachtě Eduard. Z vězení se dostal díky nemoci – při práci v mrazech onemocněl zápalem plic a místní doktor jej nakonec poslal k vězeňskému lékaři do Opavy. Zde byl následně nasazen jako konstruktér do tamní Škodovky. „Proti Jáchymovu to bylo úplně obráceně, potřebovali od nás práci. Byl to perfektní život,“ vzpomíná Stanislav Husa na nečekanou změnu situace, kdy si z brigád ve vězení mohl dokonce ušetřit nějaké peníze a zároveň se dostat k západnímu tisku, ve kterém měli vězni za úkol vyhledávat informace o vývoji atomových reaktorů.

Moskvičem z Prahy do Bagdádu

Štěstí pamětníkovi přálo i po propuštění z vězení. Protože Škoda Plzeň potřebovala plnit zbrojní program „Akce B“, mohl v ní nastoupit i přes svůj předchozí pobyt ve vězení. Později přešel do Československého lodního registru, kde nejprve kontroloval lodě a motory, až zakotvil na inspektorátu Oddělení investičních celků. Právě to mu umožnilo rychle získat výjezdní doložku do celého světa. „Na normalizaci si nemůžu stěžovat. Byl jsem na tom líp než Husák,“ hodnotí pamětník své, na tehdejší dobu výjimečné možnosti cestovat.

První tři roky jezdil do Polska a později mu byly umožněny i krátkodobé výjezdy do západního Německa a do Francie. Nakonec vycestoval i na půl roku do Japonska a na několik měsíců také do iráckého Bajdží, na tehdy největší rafinerii na Blízkém východě. Cestu z Prahy do Bagdádu přitom absolvoval s kolegou Janem Širůčkem ve starém moskviči, který měl na místních staveništích sloužit k doježdění. V Bajdží dohlíželi v době irácko-íránské války na technické detaily výstavby české rafinerie. Ačkoliv bylo Bajdží oproti zbytku země relativně v ústraní, měli pro všechny případy s kolegou připravené sněžné saně, které plánovali použít pro přepravu zavazadel v případě nutnosti útěku pouští do Jordánska.

Stando, kde jsi střílel?

Po sametové revoluci se Stanislav Husa začal zapojovat do aktivit obnovené Československé obce legionářské. V důchodu pomáhal například s elektronickým evidováním spisů z doby prvního odboje. Díky tomu se mu do rukou dostaly podrobné informace o fungování jednotlivých legií nebo spisy s posudky významných vojenských osobností, mezi nimi i ty od Ludvíka Svobody, Zdeňka Fierlingera či Radola Gajdy (Rudolfa Geidla).

S řadou osobností měl možnost setkat se také osobně. Nejhlubší vztah navázal s Antonínem Špačkem, na kterého vzpomíná jako na svého druhého otce. Obdivoval také generála Františka Fajtla, často se setkával s Tomášem Sedláčkem, zakládajícím předsedou obnovené legionářské obce. S Rudolfem Pernickým se sblížil natolik, že mu nakonec zařizoval i pohřeb. Inspirující byla také setkávání s generálem Štěpánem Bunzákem, který byl pro něj „knížkou skutečnosti“ o východní frontě i ruských gulazích. Právě Bunzák si jej k sobě vybral jako místopředsedu a později i svého nástupce ve vedení Jednoty Praha 6.

Kvůli vnitřním sporům nakonec pamětník z vedení Prahy 6 odešel. Na generační obměnu a současnou podobu legionářského hnutí však nahlíží pozitivně: „Dali jsme to novodobým veteránům a oni to dělají dobře. My jsme si nikdy netroufli udělat legionářský vlak, ale ty kluci ho udělali! Víte, co to pro mého tátu znamená? Když jsem to viděl, měl jsem slzy v očích.“  

Stanislav Husa se v současnosti účastní pietních a vzpomínkových akcí a snaží se tak udržovat vzpomínku na svého otce a celé legionářské hnutí.