Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Hurtová (* 1944)

• narozena 19. března 1944 v Zádveřicích jako Karolová

• vzpomínky rodičů na osvobozování Zádveřic

• rodina měla pětihektarové hospodářství

• manžel otcovy sestřenice Jiří Baluska v 50. letech z politických důvodů vězněn

• absolvovala obecnou školu v Zádveřicích a měšťanku ve Vizovicích

• v roce 1958 rodina donucena vstoupit do JZD

• pracovala až do důchodu v zádveřickém JZD jako ekonomka

• roku 1989 se účastnila demonstrací ve Zlíně

• v době natáčení v roce 2022 žila v Zádveřicích

Pro Jiřinu Hurtovou byla rodina vždycky na prvním místě. Odmala pomáhala rodičům na statku, stejně jako šest jejích sester. Tatínek sice neměl mužského následovníka, zato měl sedm holek, které se o sebe uměly postarat. Dodnes se spolu scházejí na zádveřických pasekách.

Rodiče pomáhali partyzánům 

Jiřina Hurtová, rozená Karolová, přišla na svět 19. března 1944 v Zádveřicích u Vizovic jako druhá nejstarší dcera Františka a Anežky Karolových. Ti hospodařili v části Zádveřic nazývané Chochol na pětihektarovém hospodářství. Jiřina na ně vzpomíná jako na vzorné a pracovité rodiče. Nehádali se, otec nikdy nepil a rodina držela pohromadě. Své děti učili pracovat, příliš neutrácet, nelhat. Tatínek si moc přál syna, aby jednou převzal hospodářství. Výsledkem bylo sedm dcer, osmá zemřela ve třech týdnech na záškrt.

Konec války v Zádveřicích Jiřina sice zažila, ale zná ho jen z vyprávění. Nad jejich chalupou je lesík, kterému se říká Borovina. Tam se ukrývali partyzáni z odbojové skupiny Světlana a rumunští vojáci, rodiče jim občas poskytli nějaké jídlo. Na protějším kopci měli pozice Němci a Borovinu ostřelovali. Karolovi se schovávali ve sklepě pod stodolou, protože Němci několikrát zasáhli dům. Když začali střílet i na stodolu, utekli k sousedům. Když jejich kryt objevil opilý Němec a hrozil samopalem, že všechny postřílí, zachránila situaci tatínkova sestřenice, která byla jako ročník 1924 nasazena v Německu na práci a dokázala se s ním domluvit.

Nakonec zůstal z celé vsi poslední

V roce 1950 nastoupila Jiřina do obecné školy v Zádveřicích. Na zdi visel portrét Gottwalda i Stalina a dětem bylo vtloukáno do hlavy, že Rusové jsou naši osvoboditelé, kterým máme být vděční. Jiřina nechápala, proč ji spolu se sestrami tatínek nechce pustit do Pionýra, ale nakonec tam začala chodit tajně. Když v roce 1953 zavřeli manžela tatínkovy sestřenice Jiřího Baluska na čtyři roky na Jáchymovsko, protože v hospodě ve Vizovicích řekl něco proti režimu a někdo jej udal, začala i Jiřina pochybovat o tom, zda jsou pro nás komunisté opravdu to nejlepší. Když chodila na měšťanku do Vizovic, jistá si už nebyla vůbec. Ve druhé polovině padesátých let totiž začali místní komunisté tlačit na sedláky, aby vstoupili do jednotného zemědělského družstva (JZD). Tatínkovi neustále zvyšovali dávky, ale on je dokázal plnit a ještě bez problémů uživil početnou rodinu. „Tatínek byl na tu dobu vzdělaný a vážený hospodář, odebíral třeba časopis Náš chov. Pořídil si plemenná zvířata, odchovával mladé býky a pak je prodával na aukcích ve Veselí nad Moravou. Za zvíře dostal třeba 5 000 korun, to byly tehdy velké peníze. Měli jsme taky velké sady a k tomu sušárnu na ovoce. V zimě pak maminka jezdila prodávat sušené ovoce na trh do Gottwaldova, když už jsem byla větší, jezdila jsem s ní. Měla z toho další peníze navíc, aby nás mohla třeba hezky obléknout.“

Za Františkem Karolou chodili takzvaní zplnomocněnci, kontrolovali dodávky a snažili se ho přesvědčit, že má do JZD vstoupit dobrovolně. Neudělal to. Když Jiřina končila v létě 1958 měšťanku, složila závěrečnou zkoušku s vyznamenáním. Přála si jít na pedagogickou školu v Kroměříži, ale ta se ten rok neotevírala. Druhou variantou byla ekonomická škola, ale nevyšla ani ta. „Přišel za mnou učitel, že moje studium zamítli na obci, že mě k žádným zkouškám nepřipustí. Ještě jsem doufala, že bych mohla jít pracovat do Svitu jako některé moje spolužačky, abych alespoň vydělávala nějaké peníze, ale zamítli i to. Když prý chce otec hospodařit, ať hospodařím s ním.“ Tři dny před koncem prázdnin za Karolovými přijel o polední pauze učitel Jiříček, který znal rodinu i jejich situaci. Nabídl Jiřině, že se ve Vizovicích zřizuje nová dvouletá zemědělská škola a že by mohla jít tam. V září 1958 nastoupila. O měsíc později vstoupil otec s hospodářstvím do JZD. Zůstal v celých Zádveřicích sám, a nakonec ho přesvědčili i kamarádi, že nemá cenu déle odolávat. „Seděl pak mlčky doma u stolu a plakal.“

Že má dvojčata, zjistila u porodu

Po vstupu do družstva začal tatínek pracovat v rostlinné výrobě a maminka v nově postaveném vepříně. Najednou šlo všechno hladce. Ostatní sestry mohly studovat a nikdo už jim problémy nedělal. Přesto si směli ponechat doma krávu a s obživou jim pomáhaly také ovocné sady, protože plat v družstvu nebyl nijak vysoký.

Jiřina měla ve škole týden vyučování a týden praxi. Nabídli jí, že ji může vykonávat v účtárně zádveřického JZD. Na různých pozicích v ekonomickém a účetním úseku JZD Zádveřice vydržela nakonec až do odchodu do důchodu v roce 1997. Tatínkovi váhání se vstupem do družstva nikdy nevyčítala, i když kvůli tomu nemohla studovat, co by si přála. Věděla, v jaké byl situaci. Jako starý pán se nechal slyšet, že je nakonec rád, že do družstva vstoupil. Jako otec sedmi dcer neměl na hospodářství nástupce.

Jiřina se v roce 1966 vdala za Ladislava Hurtu a záhy se jí narodila dcera Ivanka. Celospolečenské uvolnění pražského jara vnímala jen okrajově. Byla znovu těhotná a zajímal ji hlavně nedostatek zboží v obchodech, i když pár věcí jí zůstalo po dceři. „V té době neexistovaly žádné ultrazvuky, takže jsem šla do porodnice a narodil se mi Ládík. Přišla sestřička, že mě nebude nijak ošetřovat a najednou se mě chytila a křičí: ‚Pane doktore, vraťte se, tam je ještě jedno!‘ Pan doktor přišel, narodil se druhý syn a já jsem jenom pořád říkala: ‚Panebože, co já budu dělat?‘ Protože když jsme se vzali s manželem, přivdala jsem se do staré chalupy, kde nebylo ústřední topení, nebyl tam záchod, nebyla tam voda, byla jenom v prádelně na takovou kývačku a my jsme chtěli spravovat chalupu a potřebovali jsme peníze. A najednou nakupujte pro dvě děcka, všechno máte dvojmo a všeho byl nedostatek. Dostala jsem z porodnice potvrzení, že mám dvojčata a s tím potvrzením jsem jela do obchodního domu, aby mi prodali všeho víc, protože příděl pro jedno dítě mi nestačil.“

Baťa jako posel svobody

Jako matka tří malých dětí toho v noci moc nenaspala, pamatuje si tedy na hukot letadel, která nad ránem 21. srpna 1968 obsazovala republiku. Co se děje, jí přiběhla říct ráno sousedka. V obchodě jí pak odmítli prodat větší množství cukru do dětských příkrmů, protože nikdo netušil, co bude. Po čase se situace uklidnila, ale odpor ke komunistům rostl. Manžel pocházel ze sedmihektarového statku, který v roce 1957 taktéž odevzdali družstvu. V postoji ke komunistům byl mnohem radikálnější než pamětnice a v garáži poslouchal Svobodnou Evropu. Čin Jana Palacha a následné demonstrace, které provázely jeho pohřeb, sledovali v televizi a Jiřina Hurtová si často kladla otázku, jestli se někdy dožije toho, že Sověti z Československa odejdou.

V roce 1975 se JZD Zádveřice sloučilo s JZD Slušovice, ale Jiřina Hurtová nadále pracovala v Zádveřicích. Byla ráda, že nemusí za prací nikam dojíždět a může se věnovat rodině. Se sestrami se celý život pravidelně schází, jezdily společně s rodinami na výlety. Dcera Ivana se z kapacitních důvodů nedostala na střední školu a pracovala jako prodavačka. Vždycky si stěžovala na manželky sovětských vojáků, které se v obchodě chovaly povýšeně a dělaly, jako by jim republika patřila. Maturitu si dodělala až jako dospělá.

Jednu listopadovou neděli měli Hurtovi na návštěvě příbuzné. Když večer odjeli, zapnuli televizi a dozvěděli se, že se v Praze demonstruje proti režimu. O tom, že se komunistické režimy v různých evropských zemích hroutí, věděli, ale že se to nakonec stane i v Československu, v to nevěřili. „Celý týden jsme to nepřetržitě sledovali v televizi a dvakrát jsme vyrazili na demonstraci do Zlína. Na jednu z nich přiletěl i Tomáš Baťa, náměstí bylo narvané, a to už jsem si byla jistá, že to padne i u nás. Zpívala jsem hymnu a zároveň plakala.“

Po revoluci se jim část původních pozemků vrátila na papíře, ale o návrat celého hospodářství už nežádali. „Už by se stejně nedalo hospodařit, nebyly stodoly, nářadí, stroje. Začínalo by se úplně znovu. Pole už byla rozoraná a nedalo se poznat, kde bylo to vaše.“ Ve všeobecné euforii porevolučních let špatně nesla rozpad Československa. Jedna z jejích sester se provdala za Slováka a přes noc se ocitla v jiné zemi.

Dnes (2022) se nedokáže smířit s invazí Ruské federace na Ukrajinu. Nedovede pochopit, že to dělají takzvaní osvoboditelé našim krajanům. A tak pomáhá, když může. Na faře v Zádveřicích se krátce po invazi ubytovaly dvě Ukrajinky. Občas jim donesla jídlo nebo nějaké oblečení.

Svůj čas ale věnuje hlavně rodině. Všechny sestry ještě žijí, a když se o prázdninách společně sejdou, je pohromadě klidně i 70 lidí. V době natáčení v roce 2022 žila Jiřina Hurtová stále v rodných Zádveřicích.