Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hedvika Hurníková (* 1926)

• narozena 13. dubna 1926 v Hoře Sv. Šebestiána

• po záboru Sudet rodina pronásledována nacisty

• v roce 1944 byla totálně nasazena

• po válce se rodina vyhnula odsunu, byli uznáni jako antifašisté

• od 60. let aktivní členkou Kulturního sdružení občanů německé národnosti

• má tři syny

HEDVIKA HURNÍKOVÁ

Účetní, sudetská Němka. Narodila se 13. dubna 1926 v obci Hora Sv. Šebestiána v Krušných horách.

Motto:

„Na Šebíku bylo víc sociálních demokratů, ale zavřeli jenom dvě rodiny – tu naši a ještě pana Petra s jeho dvěma syny. Od nás odvedli všechny mužský, dědu a tátu zanedlouho pustili, ale strejda šel stejně jako oba synové pana Petra do koncentráku. Byl v Buchenwaldu, Dachau a Flossenburgu. To byla hrozná doba. Takhle se chovali Němci k Němcům.“

Citát k listopadu 1989:

„Můj muž byl v listopadu 1989 nemocný, ležel v posteli a pamatuji si, že jsme se celé dny spolu dívali na televizi a fandili těm studentům. Brečeli jsme a fandili. A když to pak dobře dopadlo, byli jsme šťastní a cítili jsme se volnější.“

Medailon:

Hedvika Hurníková se narodila v německé rodině v Krušných horách. Otec byl listonoš, maminka si přivydělávala paličkováním. Otec, strýc i dědeček Hedviky Hurníkové byli aktivními sociálními demokraty. Všichni byli po roce 1938 perzekvováni, strýc prošel několika koncentračními tábory, otec byl krátce zatčen a poté ztratil zaměstnání. Po dvou letech bez práce ho v roce 1940 zaměstnali v Mannesmannových závodech, záhy v důsledku pracovního úrazu přišel o nohu. Po přestěhování do Chomutova bydlela Hedvika pět let s rodiči a mladším bratrem v jedné místnosti. Přišívala knoflíky ve velké krejčovské dílně a v říjnu roku 1944 byla totálně nasazena u firmy Herold v Chomutově.

Jako antifašisté obdrželi její rodiče brzy po válce československé státní občanství, řada jejich příbuzných ale musela „do odsunu“, někteří dokonce osobně zažili masakr chomutovských Němců a následný pěší pochod na hranice, jenž stál mnoho lidí život: „Většinu sociálních demokratů taky odsunuli, některé do vnitrozemí k sedlákům, někam k Roudnici. Dneska tam už není ani jeden Němec. Dědeček nakonec po tom všem odešel dobrovolně. Odvezli ho zrovna na můj svatební den. 7. 9. 1946. Byl tady v lágru v Poldovce, kde pracoval, ještě jsme mu tam den před mojí svatbou odnesli dort a švestkový knedlíky a druhého dne už je odsunuli. Můj strejda zůstal na Šebíku jako poslední, bydlel do sedmačtyřicátýho v tom baráku. I jeho pak s rodinou prostě vystěhovali do vnitrozemí, k sedlákovi na nucenou práci.“

Nejužší rodina Hedviky Hurníkové byla sice během následujících let zrovnoprávněna, úplně jednoduché to ale rodiče neměli: „Moje maminka trpěla, ta neuměla vůbec česky. Když šla třeba pro maso, stála hroznou frontu, jaký tehdy byly, a když přišla na řadu, tak ji Češka popadla a postavila ji dozadu: ,Němci dozadu!‘ Tak si snad třikrát nebo čtyřikrát odstála tu frontu a přišla domů s brekotem.“ Navíc v poválečných letech přišli o rodinný dům ve Sv. Šebestiánu. „Do padesátýho roku, takový tři nebo čtyři roky, ten barák ještě stál. To víte, že začal chátrat. Pak tam maminka šla jednou na borůvky, a jak šla kolem, tak viděla, že tam stojí dvě nákladní auta. Naložili eternit, trámy, všechno. Prostě barák rozbourali a někde jinde ho zase postavili.“

V roce 1946 se Hedvika Hurníková vdala. Její muž přišel do Chomutova z Vítkovic, měli spolu tři syny. Od padesátých let až do svého odchodu do důchodu pracovala jako vedoucí mzdové účtárny v obchodě Pramen. Od šedesátých let je aktivní členkou Kulturního sdružení občanů německé národnosti, od roku 1989 je předsedkyní chomutovské pobočky této organizace. Od roku 2003 je členkou Výboru pro národnostní menšiny při Magistrátu města Chomutov.

Zatímco většina Němců, kteří u nás po válce směli (nebo museli) zůstat, byla buď ze smíšeného manželství nebo byla označena za nepostradatelné odborníky, rodina paní Hurníkové patří k těm nemnoha, kterým byl československými úřady přiznán statut antifašistů.