Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Čestmír Huňát (* 1950)

• narozen 31. října 1950 v Praze

• absolvoval střední všeobecně vzdělávací školu v dnešní Evropské ulici

• vystudoval ČVUT se zaměřením na stavebnictví

• během normalizace pracoval v Metroprojektu

• od poloviny sedmdesátých let se angažoval v Jazzové sekci

• v září 1986 byl spolu s dalšími členy vedení Jazzové sekce zatčen

• byl obviněn z nedovoleného podnikání a odsouzen k podmínečnému trestu

• v listopadu 1987 se podílel na založení sdružení Unijazz

• v současné době působí jako koordinátor a dramaturg festivalu Boskovice

• zastává funkci předsedy sdružení Unijazz

V době, kdy Čestmír Huňát (narozen 31. října 1950 v Praze) dospíval, došlo nejen k uvolnění politických poměrů, ale také k otevření kulturní scény. Do Československa čím dál silněji pronikaly moderní hudební styly, což předurčilo jeho budoucí zájmy i práci. „Měli jsme pocit, že máme o všem přehled a jedeme na tom, co letí ve světě. Věděli jsme o hippies a rock and rollu, rodily se tu rockové kluby a spousta kapel. Když jsem chodil na gymnázium, celá má generace se snažila malovat nebo na něco hrát. A pořád se někde něco dělo – happeningy, majálesy, demonstrace.“

Veškeré naděje však zmařila sovětská intervence. Na začátku sedmdesátých let nalezl mladý student stavebnictví oporu ve své nové rodině. Potřeba stálého příjmu přivedla Čestmíra Huňáta do Metroprojektu, kde už pracoval Vladimír Kouřil, člen Jazzové sekce. Právě díky Vladimíru Kouřilovi se v Jazzové sekci od poloviny sedmdesátých let začal angažovat také Čestmír Huňát a činnost spolku se stala, jak sám říká, náplní jeho života.

Oáza kultury v normalizační poušti

V šedivé normalizační době Jazzová sekce vytvářela unikátní prostor relativně svobodného působení. Sdružovala nejen fanoušky jazzu a jazzové hudebníky, ale také příznivce jazz rocku, art rocku a dalších hudebních žánrů; později se připojili i milovníci výtvarného umění a literatury. Zvláštní umělecký svátek představovaly tzv. jazzové dny, které se konaly dvakrát ročně v pražské Lucerně, nabízely pestrý program a zdaleka se nezaměřovaly jen na jazz. Do aktivit Jazzové sekce spadalo rovněž vydávání titulů, jež se zprvu věnovaly hudbě, později se však rozšířily i o další druhy umění.

Ačkoli Jazzová sekce – na rozdíl od undergroundu – fungovala od začátku zcela legálně, komunistické úřady vnímaly její existenci s rostoucí nelibostí. „Jazzová sekce režimu vadila hlavně proto, že se vymkla kontrole: na základě povolení k vydávání Jazz Bulletinu jsme vydávali knížky a tiskoviny, které nepodléhaly cenzuře, což byl velký problém. Podobně se to mělo s koncerty. Nejvíc vadilo, že jsme měli členskou základnu po celé republice včetně Slovenska – od Aše až po Košice. Členové sekce byli většinou aktivní, zejména v oblasti umění, a měli vliv na další lidi. Tato síť byla komunistům trnem v oku.“ Státní bezpečnosti navíc vadilo, že Jazzová sekce stále úžeji spolupracuje s ambasádami západních zemí; proto se režim snažil činnost sekce okleštit a mezi její členy infiltrovat své konfidenty.

V době, kdy se do vedení sekce dostal Čestmír Huňát, se již počítalo s tím, že státní orgány spolek dříve či později zruší. Členy sekce přesto zaskočilo, s jakou razancí režim v září 1986 zasáhl: čelní představitelé byli zatčeni a obviněni z nedovoleného podnikání; celá kauza měla být prezentována jako ekonomická záležitost. „Komunisté se za každou cenu snažili, aby to nebylo bráno jako politický proces. Původně tam lítaly nějaké miliony za neodvedené daně; nakonec to skončilo na přibližně třiceti šesti tisících, které jsme reinvestovali do toho, co jsme dělali. I soudce Stibořík v závěrečné řeči uvedl, že naše činnost byla v podstatě užitečná, akorát nebyla v souladu se zvykem.“

Jméno se mění, lidé zůstávají

Zatímco Čestmír Huňát a několik jeho spolupracovníků čelili křivým obviněním, pracovní výbor pod vedením Jiřího Exnera dál řídil činnost sekce a publikoval sborník nazvaný Jací jsme; snad právě kvůli přispění Jiřího Exnera se o osud představenstva Jazzové sekce zajímala zahraniční veřejnost. „Hodně pro nás udělali také pánové Škvorecký a Medek, na proces přijel i Charles Alexander. Dokonce jsme ve vazbě dostali i pár pohlednic z celého světa,“ dosvědčuje Čestmír Huňát.

Soud nakonec udělil dva tresty nepodmíněné, zbylí obvinění vyvázli s podmínkou a téměř okamžitě začali usilovat o obnovení činnosti sdružení. „Všem členům jsme rozeslali cyklostylovaný dopis s odpovědním lístkem a výzvou, ať se nám ozvou, jestli mají zájem pokračovat v členství v Jazzové sekci nebo v podobné organizaci. Podepsali jsme se pod to já, Exner a Skalník, byly tam i naše adresy. Srp byl ještě zavřený; poté, co se vrátil, fungoval v Unijazzu asi jen dva měsíce, pak se naše cesty rozešly.“ Z osmi tisíc evidovaných členů odepsala přibližně polovina, což významně podpořilo odhodlání bývalého vedení. V listopadu 1987 tak vznikl Unijazz, zaštítěný Mezinárodní jazzovou federací.

Přípravný výbor se pokoušel činnost nového sdružení zlegalizovat, komunistický režim však registraci neumožnil a na představenstvo vyvíjel nátlak. Kupříkladu Čestmíra Huňáta opakovaně vyzývala ke spolupráci Státní bezpečnost a na jeho vytrvalé odmítání agenti zareagovali pomlouvačnou kampaní. Ta bohužel slavila úspěch – někteří kolegové začali Čestmíra Huňáta podezřívat z donašečství a proti podobným nařčením se prakticky nedalo bránit.

Unijazz ve svobodné době

Pamětníkovi a jeho přátelům přinesl úlevu až listopad 1989, po němž následovalo zveřejnění seznamu spolupracovníků StB. „Bylo pro mě ohromně osvobozující, že jsem tam nebyl uveden. Nebylo důležité, kdo jiný tam byl, ale že já sám jsem tam nebyl. Přestože jsem věděl, že jsem nic nepodepsal, napsat mě tam mohli – a kdo by mi pak věřil? Myslím, že si oddychla i většina mých kamarádů.“

V únoru 1990 se podařilo Unijazz řádně zaregistrovat; od té doby nebyla činnost sdružení přerušena a Čestmír Huňát je stále činný v jeho vedení. V současné době zastává funkci předsedy, nadto působí jako koordinátor a dramaturg festivalu Boskovice.