Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing., plukovník Oldřich Hukal (* 1937)

• narozen 10. 3. 1937 v Praze

• dětství strávil v Terezíně, Libochovicích, Ústí nad Labem a Litoměřicích

• vojenské studium

• 1956 - maďarské události

• členem posádky v Boru u Tachova, České Třebové, Horních Počernicích

• práce na ministerstvu obrany

• od roku 1992 je v penzi a věnuje se malířství

plk. ing. Oldřich HUKAL

Proplul jsem, protože jsem narazil na dobré lidi

Oldřich Hukal se narodil 10. 3. 1937 v Praze a dětství strávil v severních Čechách, kde se jeho rodina několikrát stěhovala kvůli vojenským povinnostem otce. Nevyužil svůj malířský talent a pod vlivem poválečné romantiky šel studovat na vojáka, kterým se také stal. Strávil čas u několika posádek, které ho zavedly např. k maďarským událostem, a svou kariéru zakončil na ministerstvu národní obrany. Z poválečné romantiky brzy vystřízlivěl a neměl proto nikdy ambice ke kariérnímu postupu, to ho také uchránilo od vstupu do KSČ. Dnes je pan Hukal penzionován a plně se věnuje malování, zejména pak malbě severočeské krajiny.

Terezín, předávání mobilizačních zásob

Pamětníkova první vzpomínka je na život v terezínských kasárnách a předávání mobilizačních zásob německým vojákům. Tuto vzpomínku má z otcova vyprávění, který viděl zoufalý boj Němců o záchranu mobilizačních zásob, které byly uloženy v šancích kolem města Terezín. V roce 1940 byla tuhá zima a obrovské mrazy. Řeka Ohře byla tak zamrzlá, že led museli trhat minami a bombardovat, protože rozpínající se led ničil šance a voda se dostávala k zásobám. Němci „ve dne v noci dělali živé řetězy a potraviny se snažili zachránit tím, že je vynášeli ven“.

Kromě předávání zásob si pamětník vybavuje další vzpomínku ze života v kasárnách, ta se odehrála během cvičení posádky, kdy dětem spadl balon přímo mezi německé cvičence, mezi nimiž se dokutálel až k poddůstojníkovi, který dětem míč vrátil. Pamětník tuto příhodu glosuje větou: „Tehdy se ještě tvářili jako protektoři.“

V březnu roku 1940 (poté, co byl otec demobilizován) se rodina pana Hukala přestěhovala z Terezína do Libochovic, kde jeho otec získal místo u soudu. Důvod, proč se z Terezína přestěhovali až v březnu roku 1940, byl ten, že otec pana Hukala sloužil u hospodářské správy, která předávala veškerý vojenský materiál německé armádě.

V Libochovicích u pana JUDr. Leschera

V Libochovicích rodina bydlela v prvním patře vily dr. Leschera, na kterého pamětník vzpomíná v dobrém: „Dr. Lescher byl prokurista v cukrovaru, za manželku měl Němku z okolí Drážďan. Lescher byl dobrý Čech a vlastenec a paní Lescherová byla nesmírně hodná a laskavá, s válečnými událostmi neměla nic společného. Jejich dcera si vzala šéfa roudnického gestapa Janduru.“ Díky tomu byly obě rodiny chráněny od prohlídek.

Otec s doktorem Lescherem měli velkou mapu Evropy se zapíchanými praporky podle vývoje na frontě. Poslouchali Londýn i Moskvu. Pamětník si velmi dobře pamatoval znělku Londýna a rodiče ho museli poučit, že tuto znělku nesmí nikdy nikde použít a že nesmí nikomu říct, že poslouchají Londýn. K poslechu rádia se váže historka z roku 1940, kdy přijel Jandura na návštěvu k Lescherům. Pamětník se s ním setkal na dvoře, kde ho Jandura oslovil: „No, Junge, posloucháš s tátou Londýn a Moskvu?“ Pan Hukal vytřeštil oči a zapřel poslouchání rádia. Pamětník je přesvědčen, že si Jandura uvědomil, o co jde, ale nikdy z toho nevyvodil důsledky. Předpokládá, že důsledky nevyvodil z toho důvodu, že byl s rodinou spřízněn a že věděl, že Lescher s jeho otcem jsou pro Říši neškodní.

Další vzpomínka z Libochovic je z dubna roku 1945, kdy se pan Hukal koukal z okna a viděl pochodující družstvo německých vojáků s dvěma muži v kožených kabátech a kloboucích. V tu samou chvíli se rozkřiklo, že Němci dělají prohlídky v bytech. Maminka ihned vzala otcovu šavli a běžela ji ukrýt do smetníku. Jednotka vtrhla do blízkého domu, muži v kloboucích se postavili pod přízemní okna domu. Z okna vyskočil mladík (vysokoškolák), muži v kloboucích ho uchopili, odvedli a živý se už nevrátil. Mladík se nejspíš účastnil odbojové činnosti, ale jistě to pamětník neví. Prohlídka pokračovala dál, přičemž dům rodiny Lescherů vynechali.

Pamětník si uvědomuje, že se mohl stát sirotkem, pokud by se do Libochovic přistěhovali o rok dříve, a dokládá to následovně: „Krátce po obsazení Čech začala být aktivní organizace Obrany národa^[1], ve které byli příslušníci československé armády, kteří se scházeli v přízemí hotelu Černý orel v Libochovicích. Němci na udání všechny zatkli. Šlo asi o 60 lidí a nikdo se z koncentráku nedostal.“ Pamětník předpokládá, že by se k odbojové činnosti přidal i jeho otec, ale ten v té době ještě nebydlel v Libochovicích, protože ještě nebyl demobilizován.

V roce 1943 nastupuje pan Hukal v Libochovicích do základní školy.

Hukalovi neměli nikdy problém s potravinami (kromě tabáku, který si pak Hukal st. a pan JUDr. Lescher pěstovali), měli rodinu v Křesíně^[2], která je podporovala.

Poslední zprávy o rodině Lescherů, které pamětník má, jsou takové, že poté, co pan Lescher zemřel, byla jeho manželka perzekvována. Musela spolu s dalšími Němkami dělat úklidové práce včetně vybírání záchodových mís holýma rukama. Otec pana Hukala zařídil uvolnění paní Lescherové z těchto prací. O jejím dalším osudu pan Hukal ví jen to, že asi za dva roky poté zemřela. Manžel Lescherovy dcery a zároveň šéf gestapa v Roudnici nad Labem byl souzen.

Osvobozování Libochovic spojeneckými vojsky

Pan Hukal v Libochovicích prožil osvobození ČSR spojeneckými armádami. Vzpomíná si, jak se 9. května 1945 hrnula od Drážďan směrem na Libochovice sovětská armáda. Obyvatelé Libochovic se seběhli na náměstí, kde před hotelem Černý orel byla vzorně nastoupená německá pěší jednotka s na zemi vyrovnanými zbraněmi.^[3] Ve dvou nákladních autech opodál byli vlasovci.^[4] Přiběhl nějaký člověk a volal, že už jsou sovětské jednotky kousek u Slatiny, a v tu chvíli vlasovci ujeli. Za 10–15 minut přijely tanky. Z jednoho teréňáku vystoupili dva ruští velitelé, Němci jim odevzdali zbraně, zasalutovali a odcházeli směrem na Roudnici.

Další vzpomínka se váže k průjezdu sovětské armády Libochovicemi. Před koncem války udělali ze školy německý polní lazaret. Děti nechodily do školy, ale každé pondělí chodily do kina, kde jim učitelé diktovali úkoly na doma a zároveň si vybírali domácí úkoly z minulého týdne. Jednou, když šly děti ze školy, setkaly se na křižovatce trati a silnice od Slatiny^[5] s hrnoucími se tanky a auty sovětské armády. Při přesunu šly jednotky přes Děčín, kde byla čokoládovna Diana, a přes Lovosice, kde byla čokoládovna Deli, a vojáci tyto továrny na čokoládu vybrali. Měli plná auta čokolády a věděli, že to domů nedovezou. Děti využily znalosti ruštiny a zdravily ruské vojsko v jejich jazyce. Vojáci jim házeli hromadu sladkostí a balíčky, takto to trvalo tři dny, než se celá armáda přesunula. Denní německá dávka obsahovala: 10 cigaret, kávové bonbony pro strážné, hroznový cukr atd. Tyto dávky si doma rozdělila celá rodina.

Ústí nad Labem, rabovací gardy

Po válce, v květnu roku 1945, byl pamětníkův otec znovu povolán ke službě u ČSA v Ústí nad Labem, kam se za ním rodina přestěhovala v říjnu roku 1945.^[6] Pamětníkova první vzpomínka je z ústeckého nádraží: „Byla ho polovina v rozvalinách, střed města byl v rozvalinách. Živé řetězy Němců s bílými páskami vyhrabávaly ještě mrtvoly.“ Tato zkušenost pro něj byla hodně traumatizující. Ústí nad Labem bylo sice celé v rozvalinách, ale chemička včetně všech 12 komínů nebyla poškozena. Silné vzpomínky si pan Hukal odnesl také z působení revolučních (rabovacích) gard, které se do Ústí sjížděly z vnitrozemí a braly všechny cennosti. Poválečné Ústí nad Labem si pamětník pamatuje jako rozbombardované město, kde bylo při nízké hladině Labe vidět cca 90 jam po bombardování železničního mostu. I v takovém stavu města panovala všeobecná euforie, kdy „si lidi oddechli. Skončil nekonečný strach před udáním a německou perzekucí, lidé mysleli, že už nikdy nezažijou válku. Lidi k sobě měli velice přátelskej vztah, dalo by se říct, že se potvrdilo rčení člověk člověku bratrem.“ Poválečná euforie byla ještě podtržena závody spojeneckých vojsk na koupališti v Klíši, které proběhly ve velmi přátelském duchu: „Tehdy ještě nikdo netušil, že přijde studená válka.“ Pan Hukal si jako dnes pamatuje, že závod na 800 metrů volným stylem vyhrál československý voják Lexa.

Jednatřicátého července roku 1945 vybuchl muniční sklad v Krásném Březně a z výbuchu byli obviněni Němci. V Ústí nad Labem se proti nim zvedla vlna nevole. Pan Hukal v Ústí nad Labem v době výbuchu a následného útoku na německé obyvatelstvo ještě nebydlel (přestěhoval se v září 1945), ale pamatuje, že se tehdy našlo spálené tělo vrátného, který u sebe měl svazek klíčů. Manželka po vrátném dostala jako odškodnění cukrárnu u Mírového náměstí. Otec, který v době výbuchu už v Ústí byl, se o žádném masakru nezmínil. Pan Hukal jen věděl (z řečí mezi kluky), že se po výbuchu vzedmula vlna nevole Čechů, kteří shodili Němku i s kočárkem z mostu, a také, že Němec, který nejspíš popichoval sovětské vojáky, vylezl na oblouk mostu a oni ho sestřelili. „Povídačky o tom, že byli Němci vyhnáni totálně, nebyla pravda, protože jen já jsem chodil do školy asi se čtyřmi Němci a v dalších třídách byli také. Tito Němci byli buď prokazatelní protifašisté anebo to byly děti ze smíšených manželství.“ Pan Hukal ještě doplňuje, že Čechů tehdy v Ústí nebylo tolik, protože se město teprve naplňovalo (po dobu čtyř až pěti let).

S německým obyvatelstvem je ještě svázána vzpomínka na odsun německého obyvatelstva. V rozhlase se vyhlásilo, že obyvatelstvo určitých ulic se má shromáždit v určitý čas na chodníku. Lidé určení k odsunu si mohli vzít na osobu 60 kilogramů věcí a ostatní museli nechat na místě. „Zrovna jsem šel do školy a díval jsem se, seděli na chodnících, hlavně brali peřiny a měli kufry, na kterých seděli. Někteří měli ty typické německé čepice s kšiltem. Byli zachmuření a zamlklí, protože to byla osudová záležitost, a čekali, až přijela auta.“

V Ústí pan Hukal vstoupil do skautu i do Sokola. Na skautský tábor v Jetřichovicích si skauti vydělali sběrem papíru a železa a za utržené peníze vedoucí oddílu nakoupil konzervy. Tábor se nacházel v místech, kde řeka Chřibská Kamenice vytvářela meandr, tam se setkali s hajným, který jim ukázal soušky, které si mohli pokácet a z nich si udělali podsady a sroubili palandy, které vystlali chvojím… „Bylo to nesmírně romantické.“

V Ústí rodina bydlela do roku 1950. Otec byl poté přeložen do Litoměřic a tím stěhování skončilo. Mezitím byl otec v Praze na ministerstvu obrany a skončil v Roudnici nad Labem jako finanční náčelník ve vojenském politickém učilišti Josefa Hakena, kde došlo k nedorozumění s gen. Čepičkou, které se ovšem vysvětlilo v jeho prospěch.

Vojenské gymnázium Jana Žižky v Moravské Třebové

V roce 1952 pamětník nastoupil do Vojenského gymnázia Jana Žižky z Trocnova v Moravské Třebové. Toto rozhodnutí (které bylo čistě jeho a rodiče mu do něj nezasahovali) popisuje jako fatální omyl, kterého litoval celý život. V roce 1952 mohlo 50 procent 15letých nastoupit do středních škol. Pan Hukal mohl nastoupit do umělecké průmyslové školy, bohužel tak neučinil. Bylo to dílem poválečné romantiky, filmů a četby. Alternativou byla hornická škola v Ostravě. Pamětník uznává, že vojenská škola byla ještě dobrá oproti hornické škole.

Když vstupoval do vojenské školy, dostal od vedení písemný příslib, že po absolvování bude moci nastoupit na Vojenskou technickou akademii v Brně, Vojenskou lékařskou akademii v Hradci Králové nebo do některého z učilišť podle vlastního výběru. Ovšem když skončil Žižkovu školu, nikdo se s absolventy nebavil a podle kvót jich byla většina umístěna do Pěchotního učiliště kapitána Jaroše v Lipníku nad Bečvou. Pamětník ještě učinil pokus dostat se do kartografického učiliště v Litoměřicích, ale to se nepodařilo – žádost byla zamítnuta.

Vojenské učiliště kapitána O. Jaroše v Lipníku nad Bečvou

Pamětník popisuje tvrdý přístup k žákům pod vedením plukovníka Kosíka, který se držel hesla „Prapory potřebují poplach“. Pamětníkův popis denního chodu je následující: „Ráno v šest budíček, do sedmi hodin rozcvička, kdo nešel na rozcvičku, dělal rajóny, pak snídaně, pak na učebnách, odpoledne byl povinný klid, museli jsme se svléknout do nočních košil a předstírat, že hodinu a půl spíme, v nestřežených okamžicích jsme si četli nebo se veselili, když přišla kontrola, všichni dělali mrtvé brouky. Pak následovaly dvě hodiny výuky, pak jeden a půl hodiny povinné studium, kdy už se usínalo únavou, a dozor musel řadu z nás budit. Následovala večeře, pak hodina osobního volna, kterou (člověk) musel strávit škrábáním brambor nebo jinou nepopulární činností, večerní rozkaz a poté povinné zpívání písní kolem kasáren. Ve 22 hodin byla večerka. Poté byl třeba poplach a šlo se 30 km z Lipníka na Libavou. Člověk měl na sobě: (on jako pancéřovník - pozn. ed.) pancéřovku, pouzdra na náboje, přilbu, na uniformě opasek, na něm polní lopatku, sumky do zásobníku, atomkecky (impregnované boty proti radiovému záření), mošnu, topobrašnu, plnou polní (těžký batoh) a samopal. Takže toho měl člověk 15 kilo na sobě.“

Na Libavou žáci docházeli vyčerpaní, propocení nebo promáčení deštěm. Poté, co pojedli hrách s kabanosem a vypili meltu, šli se ubytovat do stanů a pak se šlo hned učit. „Libavá je známá -30°C mrazy a fouká tam hodně vítr. Když je v noci ticho a je člověk v zákopu, tak slyší praskat mráz.“ Učňové měli omrzliny, hlavně na obličeji. Když byli na květnové přehlídce, tak většině z nich omrzliny mokvaly.

Maďarské události^[7]

Jednoho dne byl vyhlášen v 10:00 poplach, žáci se měli sbalit, připravit na cestu a čekat na pokyn, který přišel ve 20:00. Museli nastoupit do aut a ta je vezla neznámo kam. Až po šesti hodinách jim bylo řečeno, že v Maďarsku vypukla kontrarevoluce a že jedou bránit republiku. Po cestě do Fiľakova měli malou zastávku ve Zvolenu, kde mobilizovali další posily. Z Fiľakova je to cca 12 kilometrů do Salgótarjánu, kde se podle pamětníka odehrávala ta největší zvěrstva. Ve Fiľakově byli ubytováni v továrně, která vyráběla kamna, a setkali se tam s dalšími žáky. Při této etapě života přišel pamětník o zub, který mu byl vytržen v nemocnici ve Zvolenu místo zkoušky útoku za tanky.

Jednoho dne byla jednotka povolána na nástup, kde dostali ostré střelivo a granáty s tím, že měli bránit převoz uhlí z Čierného Kameňa přes maďarskou hranici do Čech. Spojenci dali Maďarům ultimátum - když do šesti hodin nebude trať uvolněna, tak podniknou vojenský zásah k uvolnění trati. Asi hodinu před vypršením ultimáta dostali informaci, že trať byla Maďary uvolněna.

Jiný den bylo jejich družstvo (velitel, kulometčík, pancéřovník - on, dva samopalníci a střelec z pušky) posláno jako hlídka na maďarskou hranici. „Bylo to jak ze špatného filmu. Vlevo byla zřícenina hradu, nad ní byl srpek měsíce. Byli jsme informováni, že ve zřícenině je četa pohraničníků, asi 20 chlapů, a že kolem půlnoci k nim půjdou s várnicemi. V jednu hodinu v noci půjde Maďar z Maďarska, který půjde pracovat do Fiľakova do továrny. Ze Salgótarjánu se ozývala střelba. Stáli jsme u potoka, roztáhli se do linie, vyhloubili si příkopy. Začalo pršet, tak jsme stáli nad kalužemi a čekali.“ Tehdy bylo žákům 19 let, nevěděli moc, co mají dělat. Věděli, že maďarští kontrarevolucionáři se snaží z Maďarska prostřílet na Vídeň – byli informováni, že se v Salgótarjánu vzbouřilo politické a tankové učiliště maďarské armády, mělo jít asi o dva tisíce lidí a cca 100 tanků. Uvědomili si, jaká síla by proti nim šla. Rozhodli se, že kdyby proti nim šla pěchota, tak by vypálili a postupně by ustupovali korytem potoka, popř. že by pamětník jako pancéřovník zlikvidoval tank a pak by zahájili palbu a pak podle situace ústup. Přišlo jim zvláštní tam v 19 letech umřít. „V jednu hodinu houkala sova, jestli to byl signál, srpek měsíce, slyšeli jsme klencání, a najednou vidíme vynořovat se temnou postavu z maďarské strany. Postava přišla k nám, zkontrolovali jsme ji, byl to nějakej Kelemen, a pustili jsme ho. Ráno v šest hodin pro nás přijelo auto a v té době už zakročili Rusové, udělali kleště před Vídní a vzbouřenci se tam neprobojovali.“

Akce na tzv. maďarských událostech byla osmidenní, po skončení se chlapci vrátili zpět do Lipníku a dokončili studium na učilišti.

Revolta v Lipníku a zákaz účasti na přehlídce

Nedlouho před koncem studia na učilišti začali žáci reptat (pan Hukal byl mezi nimi) na nedodržování práv. Například místo volna museli škrábat brambory nebo jezdit na brigády do okolních JZD. Velitelství reptající žáky vytrestalo zákazem vstupu na přehlídku v Praze, což přivítali. Aby byl důvod zákazu přehlídky opodstatněný, vykonstruovalo velení proces, kde reptající žáky obvinili z toho, že po cvičení nechali v zásobnících ostré náboje. Pan Hukal se bránil, protože ten den vůbec neměl samonabíjecí pušku, ve které měl náboj zůstat. Místo přehlídky tedy tito žáci dělali úklidové práce v Lipníku. Panu Hukalovi neúčast na přehlídce nevadila, protože v té době byl už pětkrát na přehlídce, ale na druhou stranu zmínil, že účast na přehlídce znamenala alespoň malé kulturní vyžití v pražských divadlech. Dále měli žáci přijít o týden prázdnin, ale tento trest nedostali, protože měl jeden z nich známého na vyšších pozicích.

Na dokreslení zacházení s žáky pan Hukal uvádí, že jednomu žákovi zamítli žádost na opuštění posádky do Prahy, kde měl nemocnou matku, se slovy „až na pohřeb“.

Posádka v Boru u Tachova

V roce 1958 nastoupil pan Hukal jako jednadvacetiletý poručík do posádky v Boru u Tachova. Předcházel tomu výběr mezi posádkami v Mariánských Lázních, Hamerníky a Borem u Tachova. Tachov byl mezi vojáky pojem, tak se pan Hukal nechal převelet tam. Ihned po příjezdu zjistil, že udělal další chybu, doslova popisuje, že byl Bor „díra a vypadalo to hrozně, to bylo zoufalý. Bydleli jsme tam kousek od kasáren, byly tam dlouhý přízemní baráky, kde bydleli pétépáci nebo i vězni, kteří stavěli nové kasárny. Byla to cela, byli jsme tam dva, každej měl skříň, noční stolek, postel, to bylo všechno. Byla tam společná umývárna a teplá voda tekla jednou týdně, když zatopili. Takhle žili důstojníci.“ Domů se z Boru dostal jednou za pět týdnů, a to ještě velmi dlouhou cestou, takže doma pobyl maximálně 24 hodin.

Po několika dnech přišel velitel pluku s žádostí, aby se pamětník nechal s dalšími důstojníky přeškolit na spojaře v Novém Meste nad Váhom, a nabídl jim, že by poté měli funkci velitele spojovací čety a zároveň náčelníka spojení praporu, což považoval za honosnou funkci „jak titul španělského hidalga. S kolegou Květoslavem Koutským jsme si z hrůzy řekli, že tam půjdeme, přetrpíme čtyři měsíce v Novém Mestě nad Váhom a pak nás snad přesunou někam jinam. Po čtyřech měsících jsme se ale hezky vrátili zpátky do Boru. V Boru jsem byl tři roky a za dramatických událostí jsem se odtamtud dostal.“ Po dvou letech v posádce (s výtečným hodnocením) zažádal o přemístění, žádost byla ovšem zamítnuta a na něj se začalo hledět jako na „polovyvrhele“^[8]. Za rok zkusil podat žádost znovu a ještě napsal dopis ministrovi národní obrany. Psal v něm: „Říkají nám, že je hrdinství sloužit v Boru, ale myslím si, že po dvou letech by to stačilo a že by mě v tom hrdinství mohl vystřídat někdo jiný.“ Dopis byl naštěstí zastaven na sekretariátu ministerstva a k ministrovi se vůbec nedostal. Pan Hukal z takové formy žádosti vyvázl jen s důrazným napomenutím generála Vala^[9], který přijel záležitost řešit, a možností výběru. Buď žádost odvolá a bude moci jet se svou budoucí manželkou do Bulharska na dovolenou nebo žádost nestáhne a půjde do dolů. Pan Hukal tedy žádost odvolal. Další problémy s dopisem vyřešila jeho sestřenice, která byla sekretářkou velitele 1. armády gen. Kolovratníka a přes prostředníka mu pomohla dostat se k posádce v České Třebové.

Posádka v České Třebové a Horních Počáplech

Od roku 1961 působil pan Hukal v posádce v České Třebové, kam se ovšem dostaly informace o jeho prohřešku, a velitel silniční brigády plk. Křepelka pro něj vymyslel fiktivní funkci, kdy byl oficiálně velitelem spojovací čety brigády, ale velitel brigády si usmyslel, že by si mohl přibrat automobilovou četu a ještě další četu, kterou měl cvičit. Takže dělal místo jedné práce tři, měl na starosti auta a spojaře a musel se starat o mnohonásobně víc vojáků a řešit jejich maléry. V Horních Počáplech, kam byl převelen, se toto opakovalo. Pan Hukal si nemohl stěžovat, protože se k posádce v České Třebové a následně v Horních Počáplech dostal za poměrně složité situace.

V Horních Počáplech si pana Hukala vyhlédl jeden major, který mu nabídl službu u nově vznikajícího samostatného praporu v Horních Počernicích u Prahy. Pan Hukal této příležitosti využil hlavně proto, že se v roce 1964 oženil a jeho manželka bydlela v Praze.

Posádka v Horních Počernicích a rok 1968

K samostatnému stavebnímu praporu v Horních Počernicích pan Hukal přišel v roce 1965. Prapor byl přímo podřízen náčelníkovi Hlavní stavební a ubytovací správy federálního ministerstva národní obrany a zajišťoval podporu aktivit oborového podniku Vojenské stavby s generálním ředitelstvím v Praze a závody v každém kraji republiky. Základní výcvik pro tyto vojáky byl tři měsíce a nastupovalo jich cca 300. Často jimi byli synové prominentních osobností, zvláště z Prahy. K panu Hukalovi například nastoupil do základní služby pan Tomáš Halík (dnes filozof a kněz), tři měsíce absolvoval přijímač a poté byl přesunut (na přímluvu) do politrucké knihovny. Pan Hukal Tomáše Halíka hodnotí jako dobrého ukázněného vojáka.

Pan Hukal velel jednotce, která se starala o základní výcvik vojáků, kteří byli vyučeni ve stavebních řemeslech a kteří po výcviku nastoupili ve skupinách na jednotlivé stavby. Kromě základního vojenského výcviku pro řemeslníky měl na starosti i absolventy vysokých škol, kteří měli prominutý jeden rok základní služby, protože část vojenského výcviku absolvovali na vojenských vysokých školách.

Po několika letech byl pamětník zařazen na výrobní oddělení útvaru a jeho nejbližším nadřízeným se stal plk. Ivan Ivančulinec a plk. Vasil Mohorita (otec dosud žijícího Vasila Mohority).^[10] Jednadvacátého srpna 1968 byl na chatě v Čelákovicích. Když přišel druhý den do práce, nebyl tam nikdo jiný kromě politruka, který prohlašoval, že „to je konec mezinárodního dělnického hnutí“, a poslal ho domů poslouchat rádio. Odpoledne mu zavolali, aby se vrátil do kasáren, ale nic se nedělo, jen vojáci byli staženi z montáží, ale nemohl být prováděn ani výcvik.

Jak bylo napsáno výše, pan Hukal měl na starosti základní výcvik absolventů, se kterými měl díky tomu velmi dobrý vztah. Tito absolventi byli velmi radikální, a zároveň bylo potřeba udržet v posádce klid. Proslov k uklidnění absolventů dostali za úkol držet podplukovníci Ivančulinec a Mohorita. I když byli oba podplukovníci a zasloužilí vojáci, uvědomovali si, že mají pouze základní vzdělání a nemají takovou kapacitu, aby promluvili k vysokoškolsky vzdělaným osobám. Požádali proto pana Hukala (který studoval VŠE) o pomoc s diskuzí s absolventy. Společně absolventy uklidnili. I když se situace v posádce uklidnila, přišli absolventi za panem Hukalem s peticí proti vstupu sovětských vojsk a on ji podepsal.

Pan Hukal již před 21.sprnem 1968 tušil, že se něco připravuje, jak říká, tak v některých novinách nebo časopisech prosakovaly informace o tom, že se cvičí v Polsku, při slovenských hranicích, že NDR cvičí při hranicích, a několikrát jsme dostali varování v podobě jednání mezi sovětskou a naší stranou. Pan Hukal si uvědomuje, že se proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy nedalo bránit. Povstání, které by mohlo přijít, přirovnává ke krátkému procesu, stejně jako v Čečensku. „Nemůžeš jít s kudlou proti tanku.“

Později se zjistilo, že pan Hukal podepsal petici proti vstupu sovětských vojsk.. Díky dobrým vztahům s velitelem posádky Ivančulincem a pplk. Lenským, který posuzoval podpis petice, mohl sloužit v posádce dál.^[11] Kromě jednoho člena posádky, „prvorepublikovýho policajta, kterej agitoval proti vstupu Sovětských vojsk a nikdo ho neměl v lásce“, který odešel, působil prapor normálně.

Během služby u posádky studoval pan Hukal Vysokou školu ekonomickou.

Federální ministerstvo národní obrany, oblast řízení výrobně hospodářských organizací

Roku 1974 pan Hukal přišel na ministerstvo národní obrany, jako nestraník, což si vysvětluje následovně: „Oni mě od útvaru vytáhli přímo na ministerstvo. Já jsem byl na útvaru jediný inženýr a ostatní měli strach, abych někomu neusiloval o funkci, tak mě nechali přemístit. Počítali s tím, že mě do strany zpracují. K tomu ovšem nedošlo. Nepociťoval jsem ale nijakou diskriminaci. Když byly stranické schůze, tak jsem často zaskakoval za lidi, kteří museli být na schůzi.“ Do strany nevstoupil, protože mu nikdy nešlo o kariéru (jak řekl na začátku, vojna byla chyba a nikdy ho nebavila), nikomu nepřekážel, a proto ho vzali jen za kandidáta. Jako kandidátský úkol dostal vystudovat VUML. Protože byl pan Hukal vzdělaný a zajímal se o politické dění, vyšel z VUMLU s červeným diplomem (smích). Tvrdí o sobě, že se cítil občanem 2. kategorie, ale nebyl nijak perzekvován a neměl špatnou práci. Jediná nevýhoda nestranickosti byla, že nebyl povýšen na plukovníka. Na toho byl povýšen až na jaře roku 1990 při první vlně porevolučního povyšování. Pan Hukal si uvědomuje, že měl v životě štěstí na dobré lidi, díky kterým mohl vojenskou kariérou bez újmy doslova proplout.

Práci na ministerstvu popisuje spíš jako práci civilního úředníka než jako vojáka. Pevná pracovní doba, žádná cvičení a zbraně, různé pochůzky, příprava zákonů a vládních usnesení. To vše v uniformě.

Sametová revoluce v roce 1989

V době, kdy probíhala sametová revoluce, sloužil pamětník „u tanku na Smíchově“. Nejvíce ho rozzlobil přebarvený tank^[12], považoval to za ubohost, protože tank symbolizoval 81 tisíc mrtvých ruských vojáků, kteří padli při osvobozování ČSR.

Armáda měla příkaz nezúčastňovat se žádných politických akcí.

Pan Hukal se diví, s jakým klidem všichni převrat přešli. Upozorňuje na to, že většina současných politiků byla v minulosti straníky, aby mohli na školu nebo aby mohli dělat kariéru. Pamětník tyto lidi přirovnává k poválečným rabovacím gardám, označuje je jako bezcharakterní lidi. Nejvíc ho uráží, že se takoví lidé dostali k vládě.

Za pojistku, že se totalita nevrátí, považuje vstup ČR do NATO, protože NATO jde parlamentní cestou, a myslí si, že země jako ČR může jen těžko přežívat bez záštity většího bloku. Lituje, že se prezidentu Benešovi nepodařilo využít Marshallova plánu, protože by dnes byla Česká republika mnohem dále. Zatímco celá Evropa byla rozbombardována, v ČR stály všechny důležité továrny, které mohly začít ihned produkovat.

Poselství budoucím generacím

Pamětník má obavy o budoucí generaci. Obává se multikulturalismu, který dokládá příkladem multikulturalismu v pařížském Saint-Denis. Dále se obává vlivu muslimů, který dokládá stavbou mešity ve Strakonicích. Upozorňuje na to, jak jsou muslimové a Arabové nepřizpůsobiví a že nás jednou vytlačí. Dál se obává vstupu Turecka do EU.

Závěr

Pan Hukal tvrdí, že do své hodnosti plukovníka zestárnul. Kromě této hodnosti dostal i dvě vyznamenání za obranu vlasti. Nyní žije v Praze, je ženatý a má dvě děti. Od roku 1992, kdy byl penzionován, se věnuje malování a chalupaření.

Zpracovala Eliška Černá, 31. 1. 2013.

---