Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Olga Hudečková (* 1936)

• narozena 17. listopadu 1936 v Kotouni u Blatné

• v 50. letech byl její otec Jan Pfleger odsouzen a uvězněn z politických důvodů

• vyučila se malířkou porcelánu v Klášterci nad Ohří a pokračovala mistrovskou školou v Karlových Varech

• maturovala na Střední uměleckoprůmyslové škole Uherské Hradiště

• pracovala jako učitelka a zároveň si doplňovala vzdělání na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy

• po narození dcery v roce 1964 ve studiu již nepokračovala

• krátce pracovala jako grafička, později ve Stavoservisu

• mnoho let se věnovala práci s dětmi ve výtvarných kroužcích

• spolupracovala se svým manželem Miroslavem Hudečkem a zároveň se věnovala vlastní tvorbě

• vytvořila díla z majoliky, porcelánu a keramiky, které vystavovala po celém světě v mnoha sbírkách

• je členkou mnoha odborných výtvarných organizací

• členka Slováckého krúžku v Praze

Keramické práce Olgy Hudečkové zahrnují zahradní solitéry, vázy, svícny. Tyto a další artefakty se nacházejí v mnohých sbírkách po celém světě. Na architektonických realizacích také často spolupracovala se svým manželem Miroslavem Hudečkem. Do jejího výtvarného díla se přitom promítla láska k přírodě i její hluboká víra, která jí pomáhá překonat nelehký osud. Již jako studentka zažila zatčení a věznění otce, což i pro ni mělo velmi nepříjemné důsledky. Po svatbě pak museli mladí manželé čelit existenčním problémům a Olga byla nucena pracovat ve dvou zaměstnáních. Díky svým postojům neměla na výběr. Největší životní rány ale přišly v době, kdy předčasně zemřela dcera Veronika a jen o několik let později i syn Dominik. Přesto manželé Hudečkovi nikdy neztratili naději, ale naopak ji svým životem a dílem neúnavně předávají dál.

Z místa na místo

Olga Hudečková se narodila 17. listopadu 1936 v Kotouni u Blatné. Její otec Jan Fleger pocházel z mlynářské rodiny v jižních Čechách. Když založil rodinu, pronajal si mlýn právě v Kotouni. Matka Jana, rozená Zachová, pocházela z Oselce, byla dcerou místního starosty. Stejně jako její manžel měla čtyři sourozence Absolvovala rodinnou školu. Rodiče bydleli nedaleko od sebe a seznámili se na taneční zábavě. Otec již měl z prvního manželství syna Radomíra, kterého si bral na prázdniny. Ten ale později emigroval do Austrálie a od té doby se sourozenci nestýkali. V roce 1940 se rodičům narodil syn Jan.

První vzpomínky Olgy Hudečkové spadají do doby druhé světové války. Jako dítě samozřejmě nejdřív nevnímala tíživost doby a vzpomíná hlavně na láskyplné prostředí rodiny. Ví, že na konci války žili ve mlýně v Mirovicích u Písku, protože ten v Kotouni Němci zavřeli. Vzpomíná, jak se u nich ubytoval laskavý ruský poručík Vasil a jak pekli chleba pro ruské vojáky. Ale i ona již vnímala tragické události, například když se oběsil rodinný lékař, Žid, protože se jeho žena a dcera nevrátily z koncentráku. Flegerovi bohužel ani v Mirovicích nemohli zůstat dlouho, protože mlýn tentokrát zavřeli komunisté. Rodina se nakonec přestěhovala až do Mnichova u Mariánských Lázní, kde tatínek ještě mohl v práci mlynáře pokračovat. Tam začala Olga chodit do obecné školy, pak pokračovala v penzionátu Školských sester de Notre Dame.

Prostě otce zavřeli a odsoudili ho na devět let

Rodiče vychovávali své děti ve víře a svým smýšlením se nijak netajili. To na počátku 50. let 20. století stačilo k tomu, aby se z otce stal nepřítel státu: „Pak přišly všechny ty velké změny, byla padesátá léta a na tatínka podal pan řídící z obecné školy v Mnichově stížnost, že pobuřuje obyvatelstvo proti komunismu. Prostě otce zavřeli, odsoudili ho na devět let a poslali ho do Sokolova a do Jáchymovských dolů. Bylo to pro něj strašlivé.“ Otec měl velké dýchací potíže a těžký zápal plic. Vojenskému lékaři se potom podařilo alespoň prosadit, aby pracoval na povrchu. Nakonec ho propustili na amnestii po necelých šesti letech trestu s podlomeným zdravím. Půl roku po propuštění zemřel.

Rodina po otcově zatčení žila ve velké materiální nouzi. Matka musela odevzdat polovinu majetku, tedy dobytek, který byl pro jejich obživu zásadní. Podle vyprávění pamětnice také byla přizvána k podpisu otcova rozsudku: „Byla z toho tak rozrušená, jak mi později řekla, že si ani nepamatovala, co tam bylo napsaného. A podepsala to, protože jí řekli, že ho má do čtrnácti dnů doma, což nebyla pravda,“ vzpomíná. Olga Hudečková již v té době studovala na Moravě. Za otcem na návštěvy se dostala jen maminka, pokud jí to bylo výjimečně povoleno: „Musela o to žádat a mnohokrát jí to nedovolili. Když viděla taťuldu s vyraženými zuby, bylo to pro ni strašné,“ vypráví. Dodnes je pamětnici těžko při pomyšlení, jak matka s bratrem, kterého navíc často bil ředitel školy, tehdy žili.

Dělal mi návrhy i mě zastrašoval

Není překvapivé, že Olze Hudečkové neumožnil studovat střední školu s maturitou. A tak se na radu strýce rozhodla pro učební obor malířky porcelánu v Klášterci nad Ohří a následně absolvovala mistrovskou školou v Karlových Varech. Byla to pro ni dobrá volba, na práci byla šikovná a našla si i přátele, se kterými hráli a zpívali lidové písně. Ráda vzpomíná, jak zpívala také doma ve mlýně a ve škole. Později lásku k hudbě sdílela i s manželem. Pamětnice toužila pokračovat ve studiu a hodně se učila. Dozvěděla se o Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti, kam si dala přihlášku na obor keramika. Tentokrát na základě své práce v učilišti doporučení ke studiu dostala. Opět ale narazila na problémy, kdy jí obálku s pozvánkou na zkoušky schovaly dvě spolužačky, které ji neměly rády: „Brečela jsem, když mi řekly, že je po zkouškách a já jsem nebyla. Ale jsem natolik houževnatá, že jsem se nenechala odradit, sedla jsem a napsala dopis, jestli lze dodatečně dělat zkoušky.“ Vzápětí dostala pozitivní odpověď, nakonec byla na školu přijata.

Přese všechno jí nebylo dáno, aby prožívala bezstarostná studentská léta. Prakticky po celou dobu, kterou trávila na škole, měla v patách agenta Státní bezpečnosti (StB), který používal různé taktiky, dvořil se jí i ji zastrašoval. Pamětnice se domnívá, že jí měl přesvědčit k upsání se ke spolupráci s StB. Vše začalo již ve druhém ročníku, kdy se jí vyptával na nevlastního bratra, zda ví, že emigroval do Austrálie. Docházel za ní pak pravidelně: „Sliboval, že může tatínkovi pomoci, když podepíši nějakou spolupráci. Já mu říkala, že nic nevím. Od té doby mě snad každý týden, nebo čtrnáct dní, pronásledoval na různých místech a ptal se: ,Co děláš? Nemáš zájem, aby šel otec domů dřív?‘ A já jsem říkala: ,To vám mám věřit, když je odsouzený?‘ A tak řekl, že mi není pomoci. Ale stále se objevoval, vozil mě i na motorce, zval mě na víno. Byla jsem ale z penzionátu vychovaná ke kázni a nemohl se mnou hnout,“ popisuje. V posledním ročníku nátlak ještě zesílil. Pamětnice vypráví, že nakonec podepsala papír, na kterém byl veškerý text zakrytý. Dodnes netuší, o co šlo. Od té doby ji sledoval méně, občas se na něco vyptával: „Já ale neodpovídala nebo jsem říkala, že nevím.“ Ještě v době, kdy se provdala, měla pocit, že je pod dohledem, ale k přímé konfrontaci už nedošlo.

S dětmi jsem byla šťastná

Olga se provdala za Miroslava Hudečka v roce 1960, ale seznámili se už jako studenti. Nejdříve je pojila láska k výtvarnému umění a k hudbě, ale stejně velkým poutem byl i život ve víře a sdílení stejných hodnot. Když se brali, žili v Praze. Manžel studoval Akademii výtvarných umění v Praze (AVU) a bydlel na vysokoškolských kolejích, Olga ve čtyřlůžkovém pokoji v Ženských domovech na Smíchově. Pracovala v té době jako učitelka výtvarné výchovy a pionýrská vedoucí. Pedagogické vzdělání si nejdříve doplnila nástavbou zakončenou druhou maturitou. Později pokračovala v dálkovém studiu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, kde se zaměřila na výtvarnou výchovu, český jazyk a dějepis. Studium ji naplňovalo, ale před jeho dokončením v roce 1964 přišla na svět dcera Veronika. Narodila se předčasně. Olga Hudečková se s dítětem nemohla vrátit na ubytovnu, zůstala tedy půl roku v Ústavu pro péči o matku a dítě. Díky této neutěšené situaci nakonec získala malý byt na Praze 2 ve čtvrtém patře. S malým dítětem to nebylo jednoduché, ale rodina mohla být konečně pohromadě. Olga vysokou školu nedokončila, i když už za sebou měla úspěšné státnice z výtvarné výchovy. Po mateřské dovolené nastoupila do národního podniku Kniha jako grafička a později učila na lidové škole umění výtvarnou výchovu. Tam se začala věnovat i vlastní umělecké tvorbě. Pod jejíma rukama vznikaly hlavně linoryty, na kterých se brzy začala podílet i dcera Veronika, která byla velmi umělecky nadaná. Tehdy ale nebylo dovoleno, aby se děti zaměstnanců školy účastnily výuky. Když se to dozvěděla ředitelka, Olgu Hudečkovou propustila. V práci s dětmi ale pokračovala v Kulturním domě železničářů na Náměstí míru. Manžel se po ukončení školy v rámci základní vojenské služby dostal se do Armádního výtvarného studia, což mu umožnilo pracovat ve vlastním ateliéru na Vinohradech. I pro Hudečkovi tak přinesla druhá polovina šedesátých let velkou naději, kterou sdíleli se svými přáteli. A i pro ně byl 21. srpen 1968 šok: „Měli jsme návštěvu ze Strážnice, která bydlela v ateliéru a brzy ráno, asi o půl čtvrté, nám Miloš telefonoval, že na Vinohradské ulici jezdí tanky, že je to velký hluk, a že to vypadá, že jsou to Rusové. Tak jsme se šli podívat a byli to Rusové, jeli k [Československému] rozhlasu. Bylo to otřesné. A pak přišly prověrky a čistky.“

Přes nepřízeň doby se v roce 1970 manželům Hudečkovým podařilo uspořádat první společnou výstavu v Galerii bratří Čapků na Vinohradech: „Architekty oslovila moderní socha Matička a manžela přizvali na mezinárodní výstavy,“ říká. I když se hlavně manželovi po umělecké stránce dařilo, rodina pro ně byla nejdůležitější a toužili po dalším dítěti, a tak se v roce 1971 narodil syn Dominik. S dětmi jim pomáhala maminka pamětnice, které po smrti jejího manžela sehnali v Praze garsonku, aby si byli nablízku. Olga začala opět pracovat s dětmi, kroužky v Kulturním domě železničářů vedla mnoho let, i když placena byla jako nekvalifikovaní: „Byla jsem takový chudáček, ale vzhledem k tomu, že obě moje děti tam rády chodily, zůstala jsem. Byla jsem oblíbená i u rodičů, dělali jsme výstavy a získávala jsem přátele na různých místech.“ Příjem byl ale tak malý, že zároveň pracovala ve Stavoservisu. Postupně získávala i zakázky na keramiku pro Dílo, a tak se její práce nakonec dostaly i do zahraničních expozic.

Život jsem si dovedla uhájit, i když to bylo složité, velmi složité

Pod dojmem tragických událostí, které přišly později, dnes Olga Hudečková na 70. léta vzpomíná jako na šťastné období, kdy měla hodně práce za málo peněz. Radost jí ale dělaly děti i možnost podílet se na tvorbě manžela. Hudečkovi byli také nadšenými členy folklorních souborů: „Chodili jsme do souboru Vycpálkovci a do Slovanského krúžku. Tam všude jsme našli dobré lidi. Ale ve mně již byla nedůvěra, nikdy jsem se nedokázala otevřít a říct, co mě potkalo. Ale dovedla jsem najít lidi, kteří byli vzdělaní a byli schopni mě povzbudit, abych nepodlehla neštěstí. Protože ti komunističtí hajzlíci byli mstiví, bezohlední... Když to vezmu zpětným pohledem, tak si říkám, že neměli z toho života zrovna tak nic jako já. Ale já jsem si život dovedla uhájit, i když to bylo složité, velmi složité. Ale oni byli jenom zlostní, nepříjemní a neměli radost ze života. Ani to není možné. Zatímco já ty radostné chvíle měla. Díky tomu, že mám Mirečka, jsem šťastná a vždycky jsme se dovedli zaradovat,“ říká Na konci 70. let začali Hudečkovi v Říčanech stavět domek s ateliérem, do kterého se v roce 1980 přestěhovali. Obě děti jim dělaly radost, byly výtvarně nadané a samy se záhy úspěšně účastnily soutěží. Veronika se věnovala i zpěvu a tanci. Po základní škole pokračovala ve studiu na střední uměleckoprůmyslové škole, kde rozvíjela svůj talent. Po absolvování prvního ročníku v létě 1979 se zjistilo, že trpí akutní leukémií. Tehdy měla tu nejlepší péči a získala experimentální lék, který jí život o několik měsíců prodloužil. Před Vánoci 1980 zemřela: „Když zemřela Verunka, rok jsme nebyli schopní cokoli dělat, byli jsme úplně vyřízení, nechodili jsme mezi přátele, byli jsme jenom doma.“ K návratu do života jim pomohl pevný partnerský vztah, starost o syna, tvorba i přátelé. V říjnu 1991 tragicky zemřel i syn Dominik. Bolest tak téměř překryla vzpomínky na dobu sametové revoluce i první svobodné roky.

Prožili jsme mnoho lásky

Změny ale tehdy i oni vítali s nadšením: „Chodili jsme na Václavák, poslouchali jsme Havla a Martu Kubišovou, která nám později zahajovala výstavu.“ Šlo o výstavu na Strahově v roce 1999: „S Martou jsme se seznámili ve Strážnici na vinobraní, kde zpívala. Šla jsem za ní a říkala, že máme v Praze výstavu, jestli by nebyla ochotná nám tam zazpívat. A byla to tak nádherná vernisáž, že lidé plakali,“ vzpomíná. Výstav nakonec Olga Hudečková uspořádala přes dvě stě, sama i s manželem. Vystavují i práce svých dětí. Jejich monumentální díla se nacházejí na Úřadu vlády, ve Fakultní nemocnici v Motole, na stanici metra Vltavská, ve Strážnici a na mnoha dalších místech. Její tvorba se naposledy objevila v Říčanech na jaře 2022: „Byla to naše skutečně poslední výstava a na vernisáž přijeli lidé z různých měst, dojelo jich tolik, že bylo plno. Všichni nás obejmuli a bylo to srdečné, lidé dám dali najevo svoji lásku.“

Láska, víra a naděje nejsou z úst Olgy Hudečkové prázdná slova, ale hodnoty, kterými s manželem naplnili svůj nelehký život: „Při všem drastickém, co jsme prožili, jsme si užili i mnoho lásky. Nemohu si stěžovat, že bychom byli osamocení, protože naše dětičky si nosíme v sobě. A kdykoliv chceme, tak si o nich mluvíme. Takže co nám chybí… nemáme je, ale máme je. Vytvořili jsme si s našimi dětmi takové úzké vztahy, že kdykoli jsme na zahradě a něco tam děláme, tak je to jako kdyby byly s námi. I když jsme prožili složité věci, prožili jsme věci krásné, bohabojné. K tomu nám pomáhal náš přístup k duši i tělu, že jsme tady, že jsme spolu, že jsme dva, pořád jsme dva.“