Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. ak. soch. Miroslav Hudeček (* 1935)

• narodil se 30. dubna 1935 ve Strážnici na Moravě

• získal výuční list v oboru keramika a pokračoval ve studiu na Uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti

• v roce 1955 nastoupil na Akademii výtvarných umění v Praze, obor sochařství; při absolutoriu v roce 1961 byl oceněn Hlavní cenou Akademie

• v letech 1966–1967 uskutečnil roční stipendijní pobyt v New Yorku, kde pracoval v ateliéru japonského sochaře Tochio Adate

• v roce 1971 byla jeho plastika Matka s dítětem zakoupena společností Art Centrum Praha pro výstavu La Femme v československém pavilonu v kanadském Montrealu

• během svého života vystavoval na desítkách výstav v Čechách i ve světě; na mnohých společně s manželkou, keramičkou Olgou Hudečkovou

• jeho monumentální sochařská díla zdobí mnoho veřejných míst (např. Nemocnice Motol, stanice metra Vltavská) a sakrálních budov

• je členem Syndikátu výtvarných umělců, Sdružení výtvarných umělců, Sdružení sochařů Moravy a Slezska

• celý život se věnuje i hře na housle, je členem Slováckého krúžku v Praze a dalších uměleckých uskupení

Monumentální a zároveň křehké dílo sochaře Miroslava Hudečka můžeme obdivovat na mnoha veřejných místech i v sakrálních budovách; jmenujme namátkou pomník J. A. Komenského ve Strážnici, fontánu u stanice metra Vltavská nebo Pietu v kostele sv. Petra a Pavla v Říčanech. Všechna spojují hluboce lidská a křesťanská témata – láska, mateřství, moudrost, zápas dobra a zla. Hodnoty, které prostupují nejen dílem Miroslava Hudečka, ale i jeho životem. Hlubokou víru a lásku k umění si přinesl již ze své rodiny a stejnou cestou se ubíral i se svojí ženou Olgou. Jejich život poznamenala nejen nesvoboda a totalitní režim, ale také osobní tragédie. Nic z toho je však nezlomilo a jejich životní příběh i tvorba můžou být zprávou o naději pro každého z nás.

Mirku, nevystrkuj nohy, Němci ti je přejedou

Miroslav Hudeček se narodil 30. dubna 1935 jako třetí syn Marie a Jana Hudečkových ve Strážnici. Rodina tehdy bydlela ve společném domku s matčinými rodiči, kde měli maličký byt vedle chléva. Maminka byla nejstarší ze šesti dětí; dva její bratři odešli v době krize kolem roku 1924 do Spojených států amerických. Výtvarné nadání zdědil Miroslav po svém otci, který se učil dělat keramiku na Slovensku: „Tatíček miloval veškeré umění a lidi, kteří se jím zabývali, takže to mám od něj, ten gen a lásku pro umění.“ Výtvarné umění a hudba byly ve Strážnici přirozenou součástí života, stejně jako víra. Na otázku, zda byli rodiče v komunistické straně, pamětník důrazně odpovídá: „Kdepak! Tatíček s mamičkou se drželi Desatera. A já jsem v kostele hrával na husličky.“

Do Miroslavova dětství brzy zasáhla válka, ale pro malého chlapce bylo tehdy hlavní, že v rodině cítil lásku; dnes na ty chvíle vzpomíná jako na krásné životní období. To, co prožívali, se mu jevilo jako dobrodružství: „Přijeli Němci a jezdili po chodníku, který byl vydlážděný kameny, aby nejezdili po blátě. A tetka mi říkala: ,Mirku, nevystrkuj ty nohy, Němci ti je přejedou!‘“  Vybavuje si také, že konec války strávili ve sklepě v sousedním domě: „Naproti bydlela paní Mastná, to byly spolužačky s mamičkou, byly to kamarádky. Mastná byla ředitelkou školy a my jsme byli jako největší rodina. Takže za války jsme bydleli ve sklepě u nich. To bylo trochu složité, když je kravička, drůbež, tak to se musí ošetřit, napojit, nakrmit, všecko. Mamička odcházela vždycky naproti a vzpomínám si, že jsem dostal jednou pěkně vyhubováno. Šel jsem za ní a bydleli tam ranění Němci. Takže jsem procházel mezi Němci a dostal jsem vyhubováno.“

I na školu vzpomíná pamětník s úsměvem: „Do školy jsem chodil rád, ale neměl jsem rád češtinu. Měli jsme také spoustu učitelů, kteří malovali, chodili jsme kreslit na louky, a to byly moje nejlepší hodiny. Hrál jsem, maloval, modeloval, to byl můj život.“ Hraní na housle měl opravdu rád již jako dítě a tato vášeň mu vydržela po celý život. Váže se k ní i vzpomínka na měnovou reformu, která ho připravila o první úspory: „Šetřil jsem si na husličky, a když jsem přišel domů, hlásili, že padly peníze. To jsou ta padesátá léta, to byli komunisti. A co teprve když si vzpomenu, co provedli Olince, ta prožila za komunistů těžký život.“

Poslali jsme deset fotografií mých prací a oni mě přijali

Studijní roky začaly pro Miroslava učebním oborem v keramičce v Klášterci nad Ohří. Zde se také poprvé se svojí Olinkou setkal. Dlouho zde ale nezůstal a postupně vystřídal několik keramických dílen. Po dvou letech získal výuční list a v roce 1952 byl přijat na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, obor keramika. Tady se s Olgou opět setkali. Již tehdy se věnoval tvorbě velmi intenzivně s přáním pokračovat ve studiu na Akademii výtvarných umění v Praze. Zároveň nezapomínal na hudbu, Olga tančila a zpívala v Hradišťanu a on se připojil s houslemi.

Na Akademii výtvarných umění do sochařského ateliéru Jana Lauda a Vincence Makovského nastoupil v roce 1955. Šest let žil na koleji v Praze 1 v Hradební ulici, kde se potkávali studenti ze všech uměleckých fakult. Vzpomíná, že na AVU studovali i cizinci a on sám bydlel asi tři roky se spolužákem z Koreje jménem Kim Chidik, který nakonec musel z politických důvodů odjet. Při absolutoriu získal Miroslav hlavní cenu Akademie za obor sochařství. Ani během vysokoškolského studia neopustil hudbu, naopak se jí věnoval velmi aktivně: „Každý pátek jsem odjížděl s klukama z Moravy domů. Každou sobotu jsme měli zkoušku a v neděli výjezdy po městech na vystoupení. Do Prahy jsem se vracel vlakem pozdě v noci. Byl jsem mladý a plný síly.“ Ukončení studia znamenalo i nástup na vojnu. Nejdříve do Armádního výtvarného studia na Žižkově a potom do Benešova: „Byl jsem poslán do Benešova, všichni dostávali nějaké úkoly, a mě nikdo nechtěl. Byli tam řidiči, šoféři… a ke mně přišel lékař a říkal: ‚Nechcete jít na ošetřovnu?‘ A já říkám: ‚Kamkoliv, jen ať tady už nestojím do dvou hodin v noci.‘  Tam jsem pak modeloval každého doktora, každý měl ode mě portrét.“

Již v době vysokoškolského studia, v roce 1960, se Miroslav s Olgou vzali. Od počátku se snažili získat společné bydlení, ale to se podařilo až o čtyři roky později, kdy přišla na svět dcera Veronika. V domě na Vinohradech se nakonec našel prostor i na jejich ateliéry, Olga se ve volném čase věnovala tvorbě keramiky. Když byly Verunce dva roky, naskytla se Miroslavu Hudečkovi mimořádná příležitost na zahraniční studijní pobyt: „Dostal jsem hlavní cenu Akademie za obor sochařství a pan profesor Kotalík říkal: ,Mirku, já tě pošlu do Francie.‘“ Miroslav ale chtěl raději do Spojených států amerických, kde měl strýce z matčiny strany: „Poslali jsme tam deset fotografií mých prací a oni mě přijali a dali mi 1 800 dolarů, tehdy to byly dobré peníze. A naši mi dali šest dolarů, to bych se nedostal ani z letiště.“ Odletěl v roce 1966: „Byl jsem tam v krásném prostředí v Brooklynu u Japonce Tochio Adate, kde bylo několik studentů z různých zemí světa, Japonci, Číňané a Angličan, jehož rodiče pocházeli z Ukrajiny. Ten neustále hrál na foukací harmoniku jejich písně.“ Nadšení po návratu, kdy se mohl věnovat tvorbě a rodině, přerušil srpen 1968. Na otázku, jak na tuto dobu vzpomíná, pamětník odpovídá: „Strašně. Já jsem měl ateliér na Vinohradech ve čtvrtém patře, Olinka měla ateliér dole s pecí. Měl jsem tam ředitele ze Strážnice, Miloše Slováčka, bydlel v mém ateliéru. A on mi volal, že přijeli Rusáci.“

Vytvořil jsem řadu matiček

Období sedmdesátých a osmdesátých let minulého století byla doba, na kterou pamětník příliš nevzpomíná a i v nejnovější knize manželů Hudečkových „Dva životy“ ji zmiňuje jen letmo. Doba byla svazující a zvlášť pro Olgu byla možnost seberealizace minimální. O to víc se upnula k rodině, dětem. V roce 1971 se manželům narodil ještě syn Dominik. Ale v tomto směru k nim byl osud tvrdý, Veronika zemřela v roce 1980 na leukemii a Dominik zahynul v roce 1991. Miroslav Hudeček se o to více vyjadřoval především svojí tvorbou. Jeho témata byla prodchnutá hlubokou vírou a lidskostí. Tím prvním se stalo zobrazení matky a dítěte; na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vytvořil řadu „matek“ do kameniny v nadživotní velikosti. Jedna z nich byla vybrána architekty a zakoupena společností Art Centrum Praha pro výstavu La Femme v československém pavilonu v kanadském Montrealu. Jeho dalšími tématy se stala láska, souznění, objetí, hudba, moudrost či souboj dobra a zla.

V době normalizace se Hudečkovým podařilo najít útočiště v Říčanech, kde svépomocí postavili dům s ateliéry. Zde prožili několik krásných let i se svými dětmi. Po Verunčině smrti dlouho trvalo, než se dokázali vrátit do normálního života. Novou energii přinesla sametová revoluce, kde se všichni tři, tedy i se synem Dominikem, zapojili do dění. Bohužel i ten je za dva roky opustil. Vztah Olgy a Miroslava ale byl a stále je natolik silný, že se vedle sebe dokázali vyrovnat se všemi tragédiemi a dnes o svých dětech mluví často a s radostí, s pocitem, že je stále provázejí. S nadšením Miroslav Hudeček také opakuje, kolika výstav se účastnili a koho svojí tvorbou obdarovali. Dnes už mají rozmyšleno, komu veškerý svůj majetek věnují. A dokonce mají naplánováno, co by mělo být jednou vytištěno na smutečním oznámení; jsou to slova J. A. Komenského: „Co nevytvoříte v čase, který je Vám vyměřen, nikdo to za Vás již nevykoná.“

Mám ještě tolik práce

Pár dní po natáčení pro sbírku Paměť národa oslavil Miroslav Hudeček devětaosmdesáté narozeniny. I když má řadu zdravotních problémů a při vyprávění je znát, že některé vzpomínky už jsou nenávratně pryč, jeho nakažlivý optimismus, zájem o každodenní život i touha předávat lidem prostřednictvím krásy víru a naději vyzařují z každého jeho slova: „Já poslouchám dennodenně od deseti do jedenácti politiku. Mě to oživuje, protože vím, co se děje. Já mám ještě tolik práce, tolik úkolů... Skončili jsme výstavu v Říčanech a všechno darujeme. Máme to rozmyšlené.“ A loučí se slovy: „Nezlobte se, že si na něco nevzpomínám, ale v naší knížce ‚Dva životy‘ je všechno.“