Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Hudeček (* 1939)

• narozen 30. dubna 1939 ve Zlíně

• v květnu 1945 strávil týden ve sklepě při ústupu německých vojáků

• roku 1975 začal tvořit jako malíř

• věnoval se arteterapii v psychiatrické léčebně

• pedagogem na UMPRUM v Uherském Hradišti

• v roce 2022 žil v Uherském Hradišti

Líbily se nám jejich uniformy a bílé ponožky

Jiří Hudeček se narodil 30. dubna 1939 ve Zlíně v Baťově nemocnici. Na svět přišel na začátku druhé světové války a s rodiči a bratrem vyrůstal ve vesničce Štípa. „Kouzelná vesnička, teď už je to součást Zlína.“  To, že se odehrává válka, si Jiří Hudeček začal uvědomovat až od roku 1944, když už mu bylo pět let. „Pamatuju si ten strach rodičů, aby nás třeba někdo neudal. Kolem našeho domu chodili gestapáci do hospody. Byli celí v černém, tak to my jsme se báli i té černé barvy a těch bičíků.“

Hudečkovi měli psa Haryka.  „Ten vždycky vyběhl a štěkal na ty esesáky, zvlášť když jeli na koních. Jeden ten kůň Haryka kopnul a ten zemřel hrdinnou smrtí.“ Jiří Hudeček si vybavuje i chlapce z Hitlerjugend, kteří procházeli kolem jejich domu. „Nám se to s bratrem líbilo, ty jejich uniformy a bílé ponožky. Oni na nás ale začali plivat a naše maminka na ně vyběhla, naštěstí jí na poslední chvíli zastavil otec, jinak to s ní mohlo špatně dopadnout.“

Utkvěla mi vůně jablek

Ke konci války procházeli přes Štípu ustupující vojáci a několik z nich přespávalo i u Hudečků doma. Jiří Hudeček si pamatuje hlavně na maďarské vojáky. Jeho otec vykopal nedaleko v lesích bunkr, kde se plánoval s rodinou schovávat, kdyby se ústup vojáků nějak zdramatizoval. „V tom bunkru jsme nakonec nebyli, ale byli jsme u našich staříčků týden namačkaní ve sklepě.“ Jiří Hudeček vzpomíná, že týden ve sklepě byl pro něj a pro bratra nesnesitelný, protože tam měli jen málo místa a žádnou zábavu. „Utkvěla mi vůně jablek, to tam staříček schovával.“

Jednoho dne někdo zaklepal na dveře sklepa a všichni uvnitř se báli, že přicházejí němečtí vojáci, ale místo toho se dozvěděli, že je země osvobozená. Jiří s bratrem obdivně hleděli na vojáky s kulomety a ti je svezli na svých vozech.  „Pak jsme litovali, protože zpátky jsme museli do kopce a oni byli strašně špinavý, a teda nevoněli.“

Granáty jsme odpalovali svíčkou

Jeho otec byl vyučeným tesařem, ale pracoval v Baťově továrně ve Zlíně. Maminka byla vyučená krejčová, ale zůstala s dětmi doma. Jiří vzpomíná, že po válce si maminka založila krejčovskou firmu, ale po nástupu komunistů k moci v roce 1948 byla i její firma znárodněna.  „A tak bylo po firmě.“

Hudečkovi byli chudá rodina, a tak Jiří Hudeček s bratrem neměli příliš hraček a hráli si hlavně venku. „Hráli jsme si hlavně na partyzány, Němce a tak. Všude se válely nějaké granáty, my jsme to odpalovali svíčkou.“ Hodně času trávili u tety, která vlastnila velké hospodářství, kde jí kluci pomáhali. „Mám v sobě zakořeněnou vůni toho obilí, vůni trávy. To možná formovalo i ten můj malířský život potom, že jsem vyrůstal na té vesnici v té velké komunitě strýců, tet a tak.“

Jiná teta Jiřího Hudečka pracovala jako kuchařka na zámku ve Štípě, kde po válce ještě žila stařičká hraběnka. Jiří Hudeček si vzpomíná, že tam jednou šli s rodinou tetu navštívit. „Tam na terase seděla hraběnka pod takovým bílým deštníčkem a smála se na nás děti. Vzala nás do zámku, bráchu tam zaujaly hračky na klíček a mě nejvíc obrazy.“ Tehdy si říkal, že jednou by chtěl malovat taky takové obrazy.

Táta mě honil kolem chalupy

Po konci druhé světové války nastoupil do školy, kde mu to příliš nešlo. „My jsme neměli možnost se ani učit, já jsem psal úkoly na psacím stroji. Měli jsme to doma velmi malinké.“ Už od dětství ho bavilo malovat a kreslit. „Starší sestřenice mi koupila pastelky. Krásné barvy, dodneška cítím tu vůni těch pastelek.“ Kvůli jeho lásce k malbě ho rodiče po absolvování základní školy přihlásili do učení na malíře a natěrače v Bruntále.

Na škole se  zaměřil na písmo malířství a po dokončení nastoupil do práce. „Tam jsem s hrůzou zjistil, že je to stavební podnik.“ Práce ho nebavila, ale zůstal tam, dokud nebyl povolán na vojnu, kterou strávil v Karlových Varech jako řidič. Po návratu z vojny se rozhodl, že už se nevrátí k povolání natěrače. „Šel jsem takhle po tom Zlíně a nevěděl jsem, co budu dělat.“ Prošel okolo nápisu Brněnské veletrhy a zkusil vejít dovnitř a tam se domluvil, že zítra nastoupí.

Od toho dne pracoval Jiří Hudeček ve zlínské pobočce firmy a chystal výstavy pro brněnské výstaviště. Hodně ho ovlivnilo, že se v práci setkal s lidmi z umělecké průmyslovky v Praze a nosil jim svoje výkresy. Kolegové mu radili a vedli ho, takže se rozhodl na UMPRUM v Uherském Hradišti také přihlásit a zkoušky úspěšně absolvoval. O tom, že se na školu hlásí, věděla maminka, ale otci to Jiří Hudeček raději zamlčel.  „Otec, když se to dozvěděl, tak mě honil kolem chalupy, že mě zabije. No, a v podstatě mě vyhodil z domu.“

Byli nadšení, že něco dělají

Jiří Hudeček nastoupil na UMPRUM a přestěhoval se na internát s jedním sochařem. Neměli moc peněz, a tak přes týden studovali a o víkendech si přivydělávali jako natěrači. Kvůli práci měl často málo času na učení, a i přes sociální stipendium moc nevycházel s penězi, protože otec ho odmítl finančně podporovat. Ve čtvrtém ročníku školy ji tedy přerušil a věnoval se malířským zakázkám, které ale byly hodně politicky zaměřené, a neustálé malování hvězd a transparentů ho nebavilo.

 „Pak jsem potkal na ulici jednu svoji známou doktorku a ona dělala na psychiatrii a říkala mi, jestli nechci k nim. Tak jsem se dostal k arteterapii.“ Jiří Hudeček se přestěhoval do ústavu a pracoval s pacienty. „Dostal tam zázemí, bydlení, ateliér pro pacienty a moře barev, tam se na tom nešetřilo.“ Kvůli své práci se Jiří Hudeček dostal trochu i ke studiu psychoterapie a práce s duševně nemocnými lidmi ho fascinovala. „Troufnu si říct, že ty některé jejich výtvory by mohly konkurovat i dnešnímu umění… Byli z toho nadšení, že něco udělají, že se to pověsí a ten člověk se cítí hned líp.“

Pro Jiřího Hudečka bylo prostředí léčebny velkou inspirací a maloval pacienty, se kterými se setkával. Obrazy pak vystavoval například v Kroměříži. „Za každou tou výstavou je spousta práce a snahy.“ Kromě svých klientů maloval i krajiny nebo netradiční zátiší. První výstava, kterou  měl, byla v Uherském Hradišti. Vzpomíná, že na vernisáž dorazila i jeho maminka.  „Bohužel tam nebyl můj otec, to byla pro mě veliká bolest.“

Můj největší úspěch jsou moje vnoučata

Velkou nevýhodou zaměstnání v léčebně byl velmi nízký plat. Vedení mu však nabídlo, že pokud dokončí školu, tak mu plat zvednou. Jiří Hudeček si tedy vzal volno, aby dostudoval. V tu dobu už byl ženatý a měl děti, takže pro něj bylo studium náročnější. Nakonec úspěšně v roce 1974 odmaturoval a na psychiatrii mu zvýšili plat.

V tu dobu však přišla nabídka z UMPRUM, zda by tam nechtěl nastoupit jako vyučující. To ho nadchlo a od roku 1975 začal na škole učit. „Mrzelo mě, že ta práce (na psychiatrii) byla taková sisyfovská. Ti pacienti se často vraceli ve stejném stavu a člověk měl pocit, že dělá něco zbytečného. V tom školství to bylo víc uspokojivé, ta děcka se vyvíjela.“

Na UMPRUM prožíval  i dny sametové revoluce. „Chodili jsme s žáky manifestovat na náměstí. Celá škola podporovala tuhletu změnu.“ Jeho dcera v tu dobu studovala na akademii a hodně se v revoluci angažovala.

Jiří Hudeček se dodnes (2022) věnuje malbě. „Maluju hodně děti a rodiny v každodenním životě. Ty děti jsou pro mě zobrazením těch hodnot, lásky, pospolitosti.“ Kromě umění Jiřího nejvíc těší jeho vnoučata. „Za svůj největší úspěch považuju, že mám krásné vnuky a vnučky, kteří jsou zdraví,“ zakončuje své vyprávění.