Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivo Hucl (* 1961)

• narodil se 29. ledna 1961 v Plzni

• pořádal poslechové večery a koncerty

• navázal kontakt s undergroundem, distribuoval samizdatové tiskoviny

• před rokem 1989 podepsal několik protirežimních petic

• podílel se na organizaci revolučního dění v Plzni na podzim 1989

• po sametové revoluci se věnuje kulturnímu aktivismu a spirituálnímu rozvoji

• provozuje Bezejmennou čajovnu ve Šťáhlavicích na Plzeňsku

• je autorem několika knih poezie a esejů

Ivo Hucl se narodil 29. ledna 1961 v Plzni. Svoje dětství prožité v nedalekých Štěnovicích líčí jako idylické, plné klukovských dobrodružství jako vystřižených z foglarovek – snad jen s příchutí tajně šlukovaných cigaret navíc. Jeho matka pracovala jako úřednice, otec jako dělník ve Škodovce. Rozvedli se, když bylo pamětníkovi osm let. Aby matka syna a dceru sama uživila, měla i tři zaměstnání najednou. „Trochu jsme se doma míjeli, ale hluboký cit k mámě mě hodně ovlivnil ve vztahu ke světu obecně,“ vzpomíná Ivo Hucl. S otcem se ale postupně odcizili: „Někdy v sedmdesátých letech se stal nomenklaturním komunistou v pivovaru. Možná si kompenzoval selhání ve vztahu s mámou, ale mě to zklamalo a přestal jsem si ho vážit.“ Důležitý pro něj byl jeho děda, kterému pomáhal při sadaření a včelaření. Vzpomínky na dětství spojené s venkovem a přírodou ho později inspirovaly k psaní poezie.

Když 21. srpna 1968 Československo obsadila vojska zemí Varšavské smlouvy, bylo pamětníkovi sedm: „Pamatuju si, že jsem přišel ze školy a v obýváku jsem našel otce, který strašně plakal. Takhle jsem ho viděl poprvé. Říkal, že je to katastrofa pro celý národ.“ Sám pochopitelně vnímal okupaci spíš jako další dobrodružství – s kamarády čmárali protestní hesla na silnici a skrývali se před projíždějícími obrněnými transportéry.

Celá rodina silně prožívala i dvě vítězství československých hokejistů nad Sověty při mistrovství světa v následujícím roce, která měla pro tehdejší společnost symbolický význam: „Strýc Honza Klapáč hrával tehdy v národním hokejovém týmu. Druhý strýc, Tonda, jel na plzeňské náměstí, kde kolovaly flašky a slavilo se celou noc.“

Najednou jsem zjistil, že existuje jiný svět

Na základní škole se Ivo věnoval sportu a hudbě, v akordeonovém duu s profesorem Jiřím Bezděkem vyhrával soutěže. Zásadní pro něj ale byl až objev rockové hudby v době, kdy mu bylo zhruba dvanáct. „Bylo to něco, co vyjadřovalo naše emoce. Přirozeně se to dotklo něčeho hlubokého. Tehdy vznikl můj zájem o soudobou hudební kulturu,“ říká. V deváté třídě se vypravil na Pražské jazzové dny – festival jazzové a rockové hudby pořádaný Jazzovou sekcí: „Najednou jsem zjistil, že existuje jiný svět, ve kterém je spousta impulzů, které mě zajímají. Moje otázky dostávaly konkrétní odpovědi.“

Už v prvním ročníku stavební průmyslovky spolupořádal přímo v budově školy poslechové večery, komponované pořady o domácí i zahraniční hudbě. „Zhruba v roce 1979 nebo 1980 jsem s kamarádem Milanem Judlem zorganizoval koncert Psích vojáků v hospodě v Útušicích u Plzně. Zázrakem se ho podařilo utajit. První deska Psích vojáků je živou nahrávkou z tohoto koncertu,“ vypráví. „Druhý den pro mě přijeli příslušníci Veřejné bezpečnosti ze Starého Plzence a několik hodin mě vyslýchali. Říkali, jak je možné, co jsme si to dovolili. My jsme tehdy neměli žádné informace, nevěděli jsme, jak se chovat u výslechu. Vysvětlovali jsme jim, že se nesnažíme o protirežimní jednání, že to byl jen rockový koncert.“

Z maringotky na zámek

Přes Karla „Kocoura“ Havelku (disidenta odsouzeného v roce 1976 k nepodmíněnému trestu a později  donuceného k emigraci), s nímž se seznámil na brigádě na stavbě, navázal kontakty s tehdejším undergroundem a okruhem lidí kolem skupiny The Plastic People of the Universe: „Později jsem zjistil, že na mě od mých devatenácti let byl Státní bezpečností nasazen jeden můj kamarád, který jim hlásil v podstatě každý můj krok. Myslím, že to bylo právě kvůli mým kontaktům s Karlem Havelkou. Byli jsme domluveni, že mi z emigrace bude posílat gramodesky a já za ně budu dávat peníze jeho rodičům. Pravděpodobně díky tomu jsem se dostal do užšího hledáčku StB.“ Pozornost Státní bezpečnosti ho ostatně provázela až do pádu komunismu.

Po maturitě nastoupil Ivo Hucl jako mistr a později stavbyvedoucí do podniku Zemědělské stavby v Plzni. „Od počátku jsem měl na starosti asi jedenáct cikánů, pět notorických alkoholiků a dva vrahy. Dodnes mě mrzí, že jsem si jejich příběhy nezapisoval. Několik pracovníků mi tam zemřelo na otravu alkoholem nebo se zabili. Měli jsme maringotky, které se odtáhly třeba na Tachovsko, kde jsme žili. Nedalo se tam dělat nic jiného než jít po práci do hospody a ráno zase do práce. Já jsem byl jediný, který tam chodil s knížkami,“ vzpomíná.

Na povinnou vojenskou službu narukoval pamětník díky částečné znalosti angličtiny k útvaru, který se věnoval poslechu cizího vysílání ve Zbirohu na Plzeňsku: „Jenže pak mi Karel Havelka poslal balík s gramodeskami a z elitního útvaru mě vyhodili. Zbytek vojny jsem zedničil ve Zbirohu na zámku na sále, kde Mucha maloval Slovanskou epopej. Byl jsem celkem spokojený – chodil jsem do práce od osmi do čtyř, mohl jsem být zarostlý, občas za mnou přijela Státní bezpečnost.“

Zajímala mě možnost se vyjádřit

Skrze texty písní a rockovou poezii se začal Ivo Hucl víc zabývat literaturou. Už před vojnou se pokoušel vydat knihu svých básní, ale zasáhla StB. „Já jsem přitom nebyl politicky angažovaný proti režimu, mě politicky nezajímal. Spíš mě zajímala moje subjektivní možnost se vyjádřit. Chtěl jsem dělat věci podle sebe. Tehdy bylo ale proti režimu všechno, co nebylo s režimem,“ líčí pamětník. Svoje texty tedy začal šířit v opisech, na začátku osmdesátých let mu pomohl kamarád z vojny, který měl přístup do tiskárny. „Vydal mi první redaktorsky neučesanou knihu, za kterou se trochu stydím, protože je v ní asi třicet pravopisných chyb. Tehdejší obsluha tiskárny přepisovala po nocích moje rukopisy a žádnou další korekturou už text neprocházel, aby mohl jít ještě v noci do rotačky. To byl můj první kontakt se samizdatem.“

Ten se postupně prohluboval: „Distribuci jsme měli promyšlenou. Kdo jel z Plzně do Prahy, přivezl Informace o Chartě, časopisy Revolver Revue a Vokno, další publikace, překlady různých literárních děl, Listy, Svědectví… Balík koloval a každý měl den dva na přečtení.“ Řada pamětníkových přátel podepsala Chartu 77, kolovalo množství petic požadujících propuštění Václava Havla, Pavla Wonky a dalších. „To byly věci, které jsem signoval, ale k podpisu Charty jsem měl výhrady. Nesedělo mi, že tam je tolik reformních komunistů. Nemohl jsem taky ve svých devatenácti letech pochopit, že Egon Bondy nebo Petr Uhl jsou levicoví intelektuálové.“

V té době se Ivo Hucl rozhodl odejít z vedoucí pozice v Zemědělských stavbách a začal se živit jako mazač výtahů. Byl členem Jazzové sekce (organizace propagující nezávislou kulturu, která čelila perzekuci ze strany StB a pokusům o rozpuštění), navštěvoval kulturní akce po celé republice, ale i v Maďarsku nebo v Polsku. „Po každém koncertě následoval výslech, druhý den nebo za týden mě zavolali na takzvané podání vysvětlení, snažili se nám to co nejvíc znepříjemnit.“

Sametová smršť

Během roku 1989 bylo zřejmé, že události směřují ke změně. V Praze proběhlo několik demonstrací, do Plzně jezdila na přednášky řada významných chartistů. „Byli jsme na listopadové události připraveni, ale nikdo z nás nečekal, že to půjde takhle rychle a společnost zareaguje tak vstřícně. 17. listopadu proběhla v Plzni malá demonstrace, kde bylo jen pár účastníků, vesměs studentů medicíny a pedagogické fakulty. A kolem bylo asi sto padesát nebo dvě stě policistů,“ ohlíží se pamětník. „Pak už to šlo ráz na ráz. Bylo třeba odvézt plakáty, odeslat zprávy do Svobodné Evropy, a to byla týdenní nebo čtrnáctidenní, čtyřiadvacetihodinová smršť, které jsme byli všichni aktivně účastni.“

Ačkoli po sametové revoluci řada přátel Ivo Hucla skončila v politických funkcích, on se spíš držel v ústraní. Psal scénáře a točil dokumentární filmy, cestoval po světě, pobýval v různých klášterech. Sblížil se s pravoslavným klerikem Radivojem Jakovljevičem, který se stal jeho duchovním učitelem, a absolvoval nižší kněžské svěcení. Od roku 2000 provozuje nedaleko Plzně Bezejmennou čajovnu, kde pořádá nejrůznější kulturní akce. Zajímají ho východní duchovní nauky, práce s vlastním vědomím.

„Jsem přesvědčený, že problémy neexistují, ty si musíme vymyslet sami. Svět sám o sobě je v pořádku. Teprve, když něco hodnotíme, vkládáme do toho chaos, který se musí řešit, a to je zdroj konfliktů. Paradoxně to souvisí i s minulým režimem, který extrémně vstupoval do řešení společenských věcí. Stát vstupuje do soukromí lidí, což má dnes trochu jiný charakter, ale ta situace se naším zaviněním začíná opakovat,“ přemýšlí nad tím, co by vzkázal generacím, které přijdou po něm. „Asi by bylo dobré, aby nepodlehli nějakým prefabrikovaným pojmům, aby to, co je potká, vnímali v živém kontextu světa a snažili se to vidět vlastníma, vnitřníma očima.“