Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Julie Hrušková (* 1928  †︎ 2017)

• narozena 18. 5. 1928 v Boskovštejně v rodině hajného

• roku 1948 odešla do Rakouska

• v Linci se přihlásila při náboru k ilegální činnosti

• vztah s americkým vojákem Frankem Fernettim, těhotenství

• chycena v sovětské zóně v Linci, vyslýchána Sověty

• převezena do Českých Budějovic a Brna

• potrat následkem bití a mučení

• roku 1949 odsouzena k 15 letům vězení za špionáž

• prošla 15 kriminálů, nejdéle v Pardubicích (do r. 1960)

• po propuštění se živila jako švadlena

• zemřela 27. února 2017 ve věku nedožitých 89 let

V květnu 1949 se americký voják Frank Fernetti vracel do Rakouska z manévrů v Německu. Putoval zpátky k jednotce, ale taky k dívce, kterou poznal v Linci, chtěl si ji vzít a těsně před odjezdem se dozvěděl, že s ním čeká dítě. Nenašel ji – a do smrti žil zřejmě v přesvědčení, že ho zradila a utekla s jiným. Dívka byla Češka, jmenovala se Julie Hrušková. Dnes je jí dvaaosmdesát, nikdy se nevdala. V době Frankova návratu byla ve vězení a měla tam zůstat ještě jedenáct let.

Kalhotky pro Martu Gottwaldovou

Julie, kterou přátelé znají pod vězeňskou přezdívkou Komár, přišla na svět 18. května 1928 v Boskovštejně na Znojemsku. Měla staršího bratra a dvě mladší sestry, všichni sourozenci již zemřeli. Otec Karel Hruška byl hajný a po válce začal sloužit ve Vranově nad Dyjí. Revír ležel v hraničním pásmu. Hruška mluvil německy, spřátelil se s rakouskou finanční stráží – a co je pro příběh důležité, Julie díky němu brzy výborně poznala okolní lesy. Jako dospívající slečna začala navštěvovat rodinnou školu, tzv. knedlíkárnu ve Znojmě, ale brzy ji to přestalo bavit a spolu se sestrou šla pracovat do Aše, do výrobny dámského prádla, kde zažila i „Vítězný únor“ 1948. O šedesát let později sedíme s Julií v její kuchyni, směje se a říká: „Šily jsme tam dokonce i výbavu Martě Gottwaldové. Tak široký kalhotky to byly, že jsme se do nich se sestrou vešly obě…“

Na dny puče si paní Hrušková podrobněji nevzpomíná, nebyla komunistka a v necelých osmnácti ji nejvíc zajímaly tancovačky. Její nepřátelství k režimu vycházelo z všednodenních poúnorových zážitků, z odporu proti bolševické buzeraci a bezpráví. Začalo to tím, že se po konfliktu s arogantním funkcionářem KSČ ve fabrice odstěhovala z Aše do Brna. Chtěla se stát malířkou, ale rodiče ji nechtěli podporovat na studiích: „Říkali, že malíři umírají hlady. Jeden profesor šel se mnou na nějaký úřad, že mám talent, jestli bych mohla dostat stipendium. Jenže mi sdělili, že když nejsem v ČSM ani v KSČ, mám smůlu.“ Nezamířila mezi svazáky ani do strany, nýbrž jako dělnice do gumárenské fabriky Matador.

V Brně bydlela s kamarádkou v nájmu u mladých manželů. Ženu záhy zatkla Státní bezpečnost, muž utekl za hranice. Estébáci prošmejdili byt, vyslýchali obě podnájemnice a nařídili jim, aby se urychleně vystěhovaly. Julie se nerada podřizovala, s odchodem nespěchala a ještě si k sobě vzala na noc mládence, s nímž chodila. Estébáci se vrátili, kluka vyhodili a Julii sebrali. „Odvedli mne na venerické vyšetření a mezi prostitutky, čtrnáct dní mě nechali zavřenou, rodiče nic nevěděli. Pak mne beze slova omluvy před Vánoci propustili… Nechápala jsem, jak si to vůbec můžou dovolit.“

Převedeš nás, Juliáno?

V únoru 1949 byl podobně zatčen a po dvou týdnech puštěn opravář z Matadoru Rudolf Honek. Bál se, že si pro něj znovu přijdou – a zeptal se Julie, jestli by ho u Vranova, když to tam tak zná, nedokázala převést přes hranice. Souhlasila s tím, že zůstane v Rakousku taky: „Byla jsem tenkrát strašně naštvaná a současně jsem měla dost dobrodružnou povahu. Obdivovala jsem zahraniční letce z války, představovala jsem si, že půjdu na Západ a začnu bojovat proti komunistům, že vstoupím do armády.“

V březnu 1949 se Honek ve Vranově skutečně objevil, ale nebyl sám, přišel s kamarády Vítězslavem Janků a Janem Horkým. Julie rodičům nic neřekla, sbalila se – a vyrazili „přes čáru“, kterou tehdy ještě neprocházely dráty. Rakouští financové je cestou viděli, dokonce křičeli „Halt!“, ale nebyli ozbrojeni a navíc (jak se později ukázalo) byli spřáteleni s hajným Karlem Hruškou. Skupinka bez potíží utekla, s pomocí nádražáka z jednoho rakouského městečka překonala ruskou okupační zónu a ve Vídni se pak s pomocí strýce Vítězslava Janků dostala na „americké území“. Všichni se přihlásili na vojenské policii, prodělali výslechy s pracovníkem tajné služby a odebrali se do uprchlického tábora Wegsheit nedaleko Lince.

Zamilovaný Frankie z Arizony

V jednom z dřevěných lágrových baráků přebýval i český student, který uměl anglicky a po čase vyzval Julii, zda se nechce podívat „do svobodného světa“, to jest do některé z lineckých kaváren. Ten večer poznala svou životní lásku: kamarád se dal do řeči s americkým vojákem, voják mu odpovídal, nedíval se na studenta, nýbrž na slečnu Hruškovou. „Jmenoval se Frank Fernetti, sloužil v americké armádě celou válku, v Rakousku měl na starosti sklady potravin,“ vypráví Julie. Asi mu to slušelo: „Pocházel z Arizony, ale původem byl Ital.“ Oba ztratili hlavu: ona po pár schůzkách zapomněla, že chtěla bojovat s bolševiky, a začala pilovat angličtinu, on jí za krátký čas najal pokoj na Ebenhoffstrasse 49, toulal se s ní po Linci a pak se týden neobjevil v kasárnách.

„Z toho byl tenkrát strašný průšvih. Všude Franka hledali, nemohli se dostat k zásobám a on se pak dostavil k vyššímu důstojníkovi s vysvětlením, že pečoval o nemocnou Češku, což nota bene nebyla pravda – chodili jsme tancovat a na procházky a já byla zdravá jako ryba. Velitel ho měl rád, a tak ho potrestal dost mírně, řekl mu, že pojede na dva týdny do Německa na manévry.“ Před odjezdem řekla Julie Frankovi, že je těhotná. Frank řekl Julii, že si ji vezme. Slíbila, že bude čekat a dávat na sebe pozor. Den na to se vydala do uprchlického tábora za přáteli, kteří jí připomněli, proč odešla na Západ.

Setkali se totiž s mužem, jehož jméno je už zapomenuto, ale ví se, že spolupracoval s americkou rozvědkou a potřeboval někoho vyslat na Slovensko, aby zjistil, co se stalo s Jánem Berežným – kurýrem, který se nevrátil z ČSR. Muž žádal Julii, aby znovu přešla hranice a vedle jiných úkolů vyzvěděla, jestli Berežného nezatkli. Souhlasila i proto, že chtěla dostat od rodičů požehnání k sňatku. 29. dubna 1949 se vydala na cestu s kamarádem Honkem a též s Františkem Vošickým, který působil už rok jako kurýr. Nad ránem přišli do vranovské hájovny k Hruškům a pokračovali do Brna, kde se rozdělili. Julie jela na Slovensko, zjistila, že Berežný je pořádku a za týden se chystá do Rakouska i s manželkou…

Dne 9. května 1949 se Julie opět sešla s Vošickým a Honkem. Vraceli se do Lince, s nimi i Honkova dívka Libuše – a vzali to tentokrát přes Šumavu (Vošického obvyklou trasou). Vošický požádal Julii, aby mu nesla kufřík s jakýmisi materiály. Když se v Rakousku dostali na okraj sovětské okupační zóny, museli projít kontrolou. Muži prošli bez problémů, Julii a Libuši poslali rakouští policisté stranou. Pak otevřeli kufr, který Julie nesla, zjistili v něm jakési tovární dokumenty a mapy a dívky coby špionky řádně předali na sovětskou komandaturu. Tam se ukázalo, že Rusové vědí o Julii Hruškové skoro všechno, dokonce i o jejím vztahu s Frankem Fernettim. Proto je dodnes přesvědčená, že ji sebrali na základě udání. Rusové se z ní pokusili udělat konfidentku, ale odmítla. Proto ji promptně deportovali do Československa.

Jmenoval se Horák, řečený Gorila

Nejdřív Julii odvezli do Českých Budějovic, odtud si ji vyžádala brněnská Státní bezpečnost. S „laskavostí“ bolševických fízlů se setkala hned po příjezdu, protože si schovala papírky se jmény předchozích vyšetřovatelů: „Estébačka mne svlékla úplně donaha a ty papírky našla. Tak jsem hned držela první facku.“ U pravidelných výslechů na vyšetřovně v Příční ulici používala StB systém „hodný“ a „zlý“ policajt. Zlý se jmenoval Jaromír Horák a přezdívalo se mu Gorila. Julie referentům tvrdila, že po návratu z Rakouska žila v Brně, v podnikové chatě, do níž se vloupala, a že se zajela podívat do Bratislavy. Nechtěla přiznat žádné kontakty s Berežným a už vůbec ne se západní tajnou službou. Policie však sebrala jakéhosi mladíka, který vypovídal, že Hruškovou zná a že v ČSR zakládala špionážní síť.

Julie vypráví, že stejně zapírala dál a vynutila si konfrontaci, při níž mladík všechno popřel. „Pak se ten Gorila tak rozzuřil, že mne chytil za vlasy a mlátil se mnou o stůl, o zeď, o všechno. Já jsem se snažila hlavně neupadnout, protože jsem se bála, že ze mě vykopou dítě. Naštěstí je někam odvolali a mě hodili na samotku. Estébáci z lékařské prohlídky dobře věděli, že jsem těhotná, ale stejně mě pak nechali na cele bez pomoci. Bylo mi zle, seděla jsem na záchodě a tekla ze mě krev… Teprve po třech dnech, to už jsem byla mimo sebe, nastoupil službu jeden starej bachař a ten mě na svý triko vzal a nechal odvézt do nemocnice. Prohlídli mě a řekli, že dítě se už nedá zachránit. Byl by to prý syn. Pak jsem omdlela.“

Lékaři i sestry se ke zbědované Julii chovali ohleduplně, dokonce nedovolili estébákům umístit ji na pokoj se zvláštním dohledem. Dostala jiného vyšetřovatele, podepsala protokoly a pak ji odvezli do věznice na Cejlu. Byla žalována pro spolčení s Vošickým a Honkem v úmyslu „zničit demokratické zřízení, i když se k tomuto ve svém protokolu přímo nedoznává“. V dobových dokumentech, které vyhledala pro svou studentskou práci o politických vězeňkyních Ivana Šmelová, rovněž stojí, že „její chování při výslechu bylo provokativní, ba možno říci velmi drzé“. Julii Hruškovou soudili ve skupinovém procesu u Státního soudu v Brně ve dnech 16. a 17. ledna 1950. Podle všeho vystupovala velmi statečně: „Jednak jsem přišla o dítě a jednak jsme všichni ještě věřili, že se režim brzy zhroutí. Takže mi bylo jedno, jestli dostanu dvacet let nebo doživotí, a před soudem jsem to rozmázla s tím potratem. Ale měla jsem dobrej senát, dali mi jen patnáct let…“Odsoudili ji pro vyzvědačství, každého půl roku měla kriminál zostřený „tvrdým ložem“ a veškerý její majetek podléhal konfiskaci.

Frank? Umřel, snad v roce 1991

Vězeňská historie Julie Hruškové je tak obsáhlá, že by vydala na zvláštní článek. Popisovaly by se v něm plány na útěk, účast ve vzpouře i spousta dalších věcí – celkem prošla asi patnácti kriminály, byla na Kladně, ve Znojmě, v Praze-Ruzyni i na Pankráci, v Jičíně, v Lomnici, v Hradci i v Pardubicích… Propustili ji na podmínku v roce 1960 a domů jí pak posílali složenky, aby zaplatila náklady na korekci, neboť v kriminále neplnila normu. Julie večerně studovala umělecko-průmyslovou školu, živila se šitím, starala se o rodiče. V roce 1968 zjistila, že na brněnském OPBH pracuje jistý Jaromír Horák, který připomíná Gorilu, který jí kdysi zmlátil a kvůli kterému už nemůže mít děti. Zašla se na něj podívat a v tom roce věřila, že půjde před soud. Nešel.

Julie Hrušková se pokusila dopisem z vězení kontaktovat Franka Fernettiho, ale dopis skončil založený v jejím vězeňském spise. Po propuštění z kriminálu byla ještě deset let v podmínce a bála se jakéhokoli styku se Západem. Přesto koupila knihu Putování Československem, na příslušnou stránku napsala „Here is my Home“ a poslala ji na Frankovu adresu. Balíček se po třech měsících vrátil jako nedoručitelný. Také se dozvěděla, že nějací „dobří přátelé“ řekli v roce 1949 v Rakousku jejímu snoubenci, že se vrátila do Československa kvůli jinému muži. Koncem devadesátých let zjistili její příbuzní přes internet a e-mail, že jistý Frank Fernetti shodného data narození zemřel v Los Angeles v roce 1991. „Zůstala jsem sama, pořád jsem Hrušková. Neříkám, že jsem byla svatá, strašně jsem chtěla mít dítě, vychovala bych si ho jako svobodná matka. Jenže už to nešlo – a tak jsem chlapy vypustila ze života.“

Julie Hrušková zemřela 27. února 2017 ve věku nedožitých 89 let.