Ing., Ph.D. Petr Hruška

„Vylézt ven znamenalo velmi brzy narazit na ty podivné lidi. Podivní byli v tom smyslu, že na nich byla vidět únava, ošuntělost a namnoze i zlomenost, občas opilost. Oni byli celí tmaví. To si dobře pamatuji, těma dětskýma očima. Ne snad ani že by byli umazaní uhelným kalem a mourem, který dole všude byl. V nich bylo cosi tmavého uvnitř. To se dalo vycítit. Dětskýma očima se to dalo i vidět. V nich byla potemnělost celé jejich existence. Celého osudu, který se skládal jen z té strašlivé dřiny, mnohahodinové. Z té strašlivé, zdánlivé úlevy z volna, co měli poté, co vyfárali, který strávili v hospodách a harendách. To byla úleva opravdu jen zdánlivá. Kdo v životě pije, tak ví, že pití je dřina. To je námaha, která tělu i duši nakonec nijak neuleví. Čili oni šli z jedné námahy do druhé. Poté krátký spánek a znovu dolu do šachty. Tento bezvýchodný kruh, který se točil neustále a ve kterých byly jejich životy zadrhlé a zacyklené, se promítal do jejich postav, do jejich tváří, do toho, jak se chovali. V tom byla zvláštní tmavost, temnota.“

„Ti lidé byli deklasováni především dvěma způsoby. Jinak řečeno, deklasovanost má dva zdroje. Jeden je docela normálně fyzický. Život byl redukován na existenci. Existenci, která znamenala téměř nelidskou námahu, práci v dole. Následně rychlou rehabilitaci – tedy zdánlivou – v hospodách a návrat do dolu. To samo o sobě vyčerpá natolik, že člověk už potom nemá chuť ani sílu na cokoliv dalšího. Na jakoukoliv další aktivitu, i kdyby v tom městě byla. Ve městě toho bylo pomálu, ale přece. Bylo tady divadlo, kino, park. Všechny tyto možnosti ztrácely pro fyzicky totálně vyčerpaného člověka jakoukoliv přitažlivost. Druhá únava, druhá vyčerpanost a vlastně vztek pramenil z toho, že (horníkům – pozn. ed.) začalo docházet, že je někdo podvedl. Že to, co jim sliboval jako poměrně slušný výdělek – horníci v té době vydělávali relativně hodně peněz –, je pro ně zbytečný. Ten nedokáže jejich život vykoupit, spravit, posunout někam, protože on se nakonec rozpustí zase jenom v harendách. Neposune člověka nikam dál. Horníci si začali uvědomovat zadrhlost svých životů. Začali si uvědomovat, že to takto bude napořád a že jsou v pasti. Z toho pramenila, nedá se snad ani říci naštvanost, ale musí se říci poctivě nasranost.“

„Od dětství jsem měl jeden z blízkých a samozřejmých kontaktů s hornickým živlem a horníky právě prostřednictvím matky, která každý den odcházela na hornickou polikliniku, kde se věnovala nemocným, zničeným, unaveným a polozlomeným horníkům. Odpoledne, když se vracela domů, přinášela vyprávění. Přinášela zprávy, zkazky a dojmy, které ten den měla. Vždycky byly mimořádně silné. Já jako dítě jsem to na ní viděl. Viděl jsem, jak je sama vyčerpaná. Jak je často otřesená z toho, co viděla přes den. Jakých těžkých věcí musela být svědkem. Postupně ve mně rostla představa, že hornictví je nějaký zvláštní rozsudek, těžký úděl a že horníci musí být kromobyčejní lidé, když to jsou schopni všechno vydržet. Zároveň jakým způsobem se v ordinacích projevovali, nebylo úplně samozřejmé. Přicházeli namnoze přiopilí, přicházeli podráždění, nervózní, vzteklí, bolaví. Zničení svými nemocemi a svým životem. Projevovali se mimořádně divoce, expresivně. Nebylo vůbec žádným problémem, spíše to bylo každodenní skutečností, že se na chodbách hornické polikliniky rozléhal řev a nadávky. Kopalo se do dveří. Občas se dveře rozkopaly, když horník dlouho nepřicházel na řadu a měl pocit, že s ním je zacházeno ne příliš dobře. Dával svoji nelibost najevo velmi hlasitě a expresivně.“