Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlastimil Hrůša (* 1931  †︎ 2024)

• narodil se v Mladé Boleslavi 19. listopadu 1931

• otec pracoval v automobilce Škoda, matka jako krejčová v domácnosti

• zažil bombardování města letectvem Rudé armády 9. května 1945

• hrál v mládeži za SK Aston Villa Mladá Boleslav, mládí trávil sportem zejména v Sokolu i Skautu

• v roce 1955 vystudoval pedagogickou fakultu

• jako kantor učil matematiku a chemii, střídal různá působiště, nejdéle učil v Praze

• do důchodu odešel v roce 1991

• v roce 2006 získal ocenění za celoživotní přínos pro rozvoj sportu na Mladoboleslavsku

• v roce 2022 žil v Mladé Boleslavi

• zemřel 15. dubna roku 2024

Sousedi mladoboleslavského rodáka Vlastimila Hrůši nadšeně ubytovávali vojáky Rudé armády během osvobození na konci druhé světové války. V tu samou dobu se však nad městem vyrojila sovětská letadla a začala ho bombardovat. Civilisté umírali v Mladé Boleslavi i po konci války, 9. května 1945.

„Tehdy bylo nebezpečné říkat, že to možná byli Sověti. Pravdu jsem se dozvídal až postupně,“ říká pamětník. Sám se s otcem ukrýval nedaleko bombardovaného areálu Škodovky. Jeho babička se pak dostala do krytu těsně před zásahem pumy do vedlejšího domu. 

Vyrůstal poblíž fotbalového stadionu

Vlastimil Hrůša se narodil 19. listopadu 1931 v Mladé Boleslavi. Jeho otec Václav pracoval jako vedoucí zajížděcího oddělení v automobilce Škoda (tehdy s názvem ASAP) a podílel se na výrobě úspěšného modelu Popular.

Matka Růžena, rozená Linhartová, se živila jako dámská krejčová. Dříve dělala v prádelně a v mlékárně, kterou vlastnila její maminka poblíž výstaviště. Kvůli zánětu pohrudnice však později převážně pracovala z domova. „Rodiče žili v jedinečné shodě,“ vzpomíná Vlastimil Hrůša.

Otec postavil dům na okraji města, v dnešní Bezručově ulici. Poblíž se nacházel stadion prvorepublikového mladoboleslavského fotbalového klubu SK Aston Villa, za jehož mládežnický tým pamětník hrál. I díky fotbalovému stadionu čtvrť žila společenským životem a obyvatelé si mezi sebou notovali.  

Nikdo z židovských kamarádů se nevrátil

Období maloměstské idyly skončilo, když v březnu 1939 vtrhla do Mladé Boleslavi německá armáda. Malý Vlastimil tehdy od svého otce dostal okamžité varování, aby dával pozor, protože odteď se po silnicích jezdí vpravo podle německých zvyklostí.

Přeorientovat se pro potřeby německého válečného průmyslu musela také automobilka, v níž pracoval Václav Hrůša. Podle pamětníka však následná válečná léta neprobíhala ve vyloženém strachu. Problémy nastávaly především se sháněním potravin.

V bezprostředním ohrožení se tehdy ocitla především početná boleslavská židovská komunita, na niž má Vlastimil Hrůša osobní vzpomínky.

„Soustředili se kolem hradu, ale i poblíž nás žilo několik rodin, které to neměly lehké. Některé jsem znal osobně, jejich děti byly mého věku a hodně jsme se kamarádili. Nebylo pro nás lehké, když odcházeli do Terezína. Nepamatuju si nikoho, kdo by se vrátil.“

Babičce se do krytu nechtělo

Tragické události zasáhly Mladou Boleslav i po skončení války. Zatímco většina Evropy již oslavovala konec šest let trvajícího zničujícího konfliktu, na středočeské město 9. května 1945 ještě dopadaly letecké pumy.

Letectvo Rudé armády útočilo ten den kromě Boleslavi i na jiných místech na jednotky německé armády, které se odmítaly vzdát a prchaly na západ. V boleslavských ulicích ovšem neumírali zdaleka jen němečtí vojáci. Bombardování si vyžádalo kolem pěti set lidských životů, z nichž značnou část tvořili němečtí a čeští civilisté.

Sověti ničili obytné domy, ale bomby svrhli i na průmyslový areál Škodovky. Vlastimil Hrůša se s otcem zrovna nacházeli poblíž a před výbuchy se ukryli na okraj silnice a chodníku. Jedna puma zasáhla oddělení, kde Václav Hrůša pracoval, a celé ho zničila. Obnova trvala dlouho.

Velké štěstí pak měla pamětníkova babička: „Byla u našich na návštěvě a pak se vracela do domu blízko Benešovy školy, po cestě to padalo kolem ní. Sousedi jí potom říkali, ať jde do sklepa, že je nálet, ale moc se jí nechtělo. Jakmile vešla do sklepa, vedlejší dům dostal přímý zásah.“

Mysleli si, že útočí Němci

Paradoxně ve stejný čas, kdy letci ničili Mladou Boleslav, pěchotu a tankové oddíly Rudé armády hostili lidé s osvobozeneckým nadšením u sebe doma. Vlastimil Hrůša vzpomíná, že sovětští tankisti byli příjemní, a kdo měl v domě místo, ubytoval je.

Tehdy lidé měli převážně za to, že město napadli poslední fanatičtí piloti Luftwaffe. Pravdu se dozvěděli až mnohem později. Vzhledem k poválečnému politickému vývoji v Československu se hodilo tajit krvavou pravdu o osvoboditelích.

„Bylo nebezpečné říkat, že to možná byli Sověti. Známí tvrdili, že vysloveně viděli – protože létala dost nízko – sovětská letadla. Postupně jsem se dozvídal, že to byli Sověti,“ potvrzuje Vlastimil Hrůša. Ke zjištění postaveném na základě sovětských archivních materiálů došel historik Michal Plavec až v roce 2013.

Formoval ho Skaut a Sokol 

Navzdory tragickému bombardování zavládlo po válce v životě pamětníka i jeho rodiny období velké naděje. To skončilo s rokem 1948 a nástupem komunistů k moci, což vnímal Vlastimil Hrůša jako zklamání.

Své mladistvé roky tehdy věnoval především sportování. „Podstatu mého života mi daly dvě organizace – Sokol a Skaut,“ přiznává. Kromě fotbalu hrál také basketbal či stolní tenis. Sport hrál důležitou roli také při podávání přihlášky na vysokou školu. Vlastimil Hrůša zvolil tehdy čerstvě založenou pedagogickou fakultu.

Původně se zaměřil na tělesnou výchovu a zeměpis, ale později se přeorientoval na přírodovědné obory, matematiku a chemii. Vysokoškolské období prožíval v první polovině padesátých let, tedy v dobách nejtvrdšího komunismu. „Studium bylo pohodové, i když komunisti všechno tvrdě organizovali.“

Učení mě bavilo

Studium pedagogické fakulty ukončil Vlastimil Hrůša v roce 1955. Umístěnku dostal do Frýdlantu v Čechách a působil také v Novém Městě pod Smrkem. Chtěl ale bydlet blíž k rodné Mladé Boleslavi, a tak později nastoupil na školu na pražských Vinohradech, do které každý den dojížděl.

„Nikdy mě nenapadlo, že bych učil, ale musím říct, že mě to bavilo. Po prvních maturantech, kteří uspěli ve velkém, za mnou přišli pedagogičtí pracovníci a ptali se, jak je to možné, říkal jsem, že to studenty prostě bavilo.“

Vlastimil Hrůša učil středoškoláky až do roku 1991, kdy odešel do důchodu. Poté se mohl opět věnovat svému milovanému sportu. V roce 2006 získal zvláštní cenu fair play za celoživotní přínos pro rozvoj sportu na Mladoboleslavsku.   

„V lehké atletice a basketbalu jsem byl vždy kolem třetího místa. Nikdy jsem nevítězil, ale určitý úspěch jsem si užíval,“ shrnuje pamětník.