Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Hrudová (* 1923  †︎ 2015)

• narozena 27. února 1923 v Pelhřimově

• židovská rodina, otec zvěrolékař

• 1937 stěhování do Litoměřic

• 1938 stěhování do Prahy

• 1940 odjezd do Anglie přes Jugoslávii a Francii

• 1940–1945 v Londýně

• 1945 návrat do Prahy

• většina příbuzných za války zahynula

• 1945–1948 práce pro UNRRA v Praze

• 1948 svatba, stěhování do Kladna

• práce učitelky

• žije v DSP Hagibor

O osudu člověka rozhoduje štěstí a náhoda. Rodina Friedmannových, v níž se před dvaadevadesáti lety narodila dcera Jaroslava, měla štěstí, ale jen zčásti. Pamětnici, její sestře a oběma rodičům se podařilo v roce 1940 na poslední chvíli emigrovat do Anglie. Když se v létě 1945 vrátili do Československa, zjistili, že z rozvětvené rodiny zůstalo naživu jen několik členů. „Maminka pocházela ze třinácti sourozenců, ale válku přežili jen tři nebo čtyři,“ vzpomíná Jaroslava Hrudová. Přesto si dodnes pamatuje jména všech svých strýců a tet.   

Nevolejte židovského veterináře

Jaroslava Hrudová, rozená Friedmannová, se narodila se 27. února 1923 v Pelhřimově do židovské rodiny. Její otec pracoval jako zvěrolékař, matka byla v domácnosti a pečovala o dvě dcery, Jaroslavu a její mladší sestru. V Pelhřimově postavili dům a žili tam celkem klidně, nebýt projevů antisemitismu, které rodinu zasáhly: „S protižidovskými náladami jsem se nesetkala já, ale otec a sestra. Otcův kolega, jemuž otec velmi pomohl, rozesílal letáky, aby nikdo nevolal židovského veterináře. Sestřin spolužák zase vyzýval ostatní, aby s Židovkou netančili.“

Otec byl jako státní zaměstnanec v roce 1937 přeložen do Litoměřic, kam ho následovala celá rodina. Jaroslava Hrudová zde začala chodit do gymnázia. Po záboru Sudet na podzim 1938 rodina strávila krátkou dobu v Benešově u příbuzných a poté odešla do Prahy. V Praze Jaroslava Hrudová přešla na školu pro ženská povolání. Se zhoršující se situací a protižidovskými náladami uvažovali o emigraci. Otcův bratr žil od konce 30. let v Anglii a i díky němu měli možnost svůj plán realizovat. „Původně jsme měli jet do Švédska, ale z toho nějak sešlo. Strýc, který v Londýně pracoval u našich úřadů, nám zajistil vstupní vízum do Jugoslávie. Měli jsme hrozný strach, protože jsme se báli, že je to jen nějaká past,“ popisuje Jaroslava Hrudová tehdejší situaci.

Do Londýna přes Balkán a Francii

Před cestou museli jako emigranti všechno odevzdat, včetně domu a veškerého majetku. „V Petschkárně na gestapu nám pak roztrhali pas, abychom nemohli jet dál,“ líčí pamětnice začátek jejich komplikovaného vystěhování. V roce 1940, na poslední chvíli, nakonec Friedmannovi odjeli. Jejich cesta do emigrace začala ve Vídni. Tam přenocovali u známých, kteří podstoupili velké riziko, když nechali židovské uprchlíky přespat, a odtamtud pokračovali vlakem do Bělehradu. „Jeden známý nás varoval, že tam už Židy nepouští, ale naštěstí to nebyla pravda. Tam jsme čekali tři neděle na vízum do Anglie a malou lodí ze Splitu, která vezla polské vojáky, jsme spolu asi se třemi českými rodinami odpluli do Marseille.“ Z Marseille, kde se hlásili na konzulátu, pokračovali do Paříže. Sice tam strávili pouze jeden den, ale stihli zažít první nálet. Z Paříže pokračovali do Dieppe, kde nastoupili na trajekt, který je dovezl do New Havenu. V Londýně je pak očekávala strýcova rodina.

V Londýně, kde se usadili, nakonec strávili celou válku. Jaroslava Hrudová zde studovala a poté nastoupila do práce. „Nejdříve jsem chodila do oděvní a návrhářské školy, později jsem šila a nakonec pracovala v administrativě, na židovském odboru, který spadal pod ministerstvo,“ popisuje léta strávená v exilu. Na otázku, zda a co věděli o situaci v Evropě, o koncentračních táborech, kde zahynula velká většina jejich příbuzných, odpovídá: „Vše jsme se dověděli až na konci války. Jen o matčiných bratrech, které popravili, jsme dostali zprávu. Ale o Osvětimi a vyhlazovacích táborech jsme neměli tušení. Byl to pro nás šok,“ vysvětluje Jaroslava Hrudová. 

Zpátky do Prahy

V létě 1945 se celá rodina vrátila do Prahy. „Přiletěli jsme až v červenci, delší dobu jsme čekali na letenky. Byla o ně nouze. Na palubě dakoty jsme pak seděli na kufrech,“ popisuje pamětnice návrat do vlasti. Velká část příbuzných zahynula za války v koncentračních táborech, s některými se setkali prostřednictvím pátrání Červeného kříže. Dům v Pelhřimově jim stát vrátil, ale Friedmannovi ho následně prodali, protože se zabydleli v Praze. Za majetek zabavený Němci dostala rodina náhradní vybavení a zařízení, ale museli je postupně splatit. Ztrátu většiny příbuzných, nedostatek peněz i komplikovanou situaci rodina překonala, to vše se ale odrazilo na otcově zdraví – zemřel po válce na infarkt v poměrně mladém věku.     

Po válce až do roku 1948 pracovala Jaroslava Hrudová v Praze jako úřednice české pobočky UNRRA (United Nations Relief and Rehabilitation Administration), mezinárodní organizace, která koordinovala rozdílení pomoci obětem druhé světové války. Po válce se seznámila s budoucím manželem, tehdy studentem medicíny. „Rodiče odjeli do lázní a my se sestrou jsme vyrazily tancovat do Mánesa. Muž tam byl s kamarádem, doprovodil mě domů a slíbil, že až bude mít po zkouškách, tak se ozve. Volal hned druhý den,“ usmívá se pamětnice. Po jeho promoci v roce 1948 se vzali a s manželem-lékařem se přestěhovali do Kladna. „Měli jsme pěkný život, ne vždy snadný, lékařská práce je přece jenom ‚bída v bílém‘, ale zvládli jsme to.“ Vychovali spolu dvě děti a Jaroslava Hrudová si doplnila vzdělání, aby mohla učit na základní škole. V Kladně pak žila až do roku 2011, kdy se přestěhovala do domova seniorů na Hagiboru v Praze. Tam bydlí dodnes. „Dokonce jsem se tu setkala s paní, která v Londýně pracovala pod mým tatínkem. Sotva jsme se poznaly,“ líčí pamětnice.

Se žádnými potížemi se kvůli tomu, že válku strávila na Západě, Jaroslava Hrudová nesetkala. O londýnské emigraci i o svém židovském původu se svými dětmi otevřeně mluvila. Dnes se kvůli neonacismu, který znovu nabývá na síle, obává, aby se situace, kdy z početné rodiny přežije jen několik členů, neopakovala.