Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Nikdy neházej flintu do žita a nikdy nepanikař, vždycky je nějaké řešení
narodil se 7. června 1931 v Uherském Hradišti
po roce 1939 se celá rodina zapojila do odboje
roku 1944 se stal partyzánskou spojkou
po válce v roce 1945 vyznamenání za chrabrost
vstoupil do KSČ a do armády
po roce 1968 z armády na vlastní žádost vystoupil
do důchodu pracoval v ostravsko-karvinských dolech
od roku 2003 žil v Břeclavi
zemřel 13. února 2022
V Uherském Hradišti se 7. června 1931 manželům Hronkovým narodil syn Jan Maria. Porod provázely komplikace, Jan se ale měl k světu. Jeho rodiče, Emilie (rozená Švehlová) a Jan, svého syna vedli především k vlastenectví v duchu Masaryka a Tyrše. Otec brával malého Jana často do přírody a učil ho dobře se v ní orientovat. „Já jsem nebyl skaut, ale otec mě vedl v duchu skautském. On byl úžasný turista. Začal v Harrachově, běhal tam padesátku. Tam byla župa jizerská.“ Pamětníkovi rodiče byli učitelé. Jeho otec dostal nakonec tzv. definitivu ve Valašské Polance. „Chodil jsem tam do Sokola. Tam byl malý Sokol. Žila tam většina katolíků, to byli orli. Evangelíci pak byli sokolové. Ale fungovalo to dohromady. Spousta věcí tam společně fungovala. I Aeroklub.“ Jana Hronka rodiče pokřtili v evangelickém kostele. „Oni byli střízlivější, nebyli bigotní. Tam mám Bibli, nejsem ateista, ale nejsem praktikující,“ doplňuje.
Jako pro další občany, byl i pro Hronkovy rok 1938 šokem. „A březen 1939, to byla úplná katastrofa. 15. března německé jednotky vtrhly do obchodu. Za půl hodiny měli Němci vybrakovaný obchod a začalo všechno to zatýkání. Naše rodina, otec a matka, byla zapojena do převádění lidí na Slovensko nebo do Polska. Protektorátní četník Surovec to organizoval. A takových protektorátních četníků tam pomáhalo víc. Surovec vždy k našim přišel, řekl, zítra přijdou jeden dva, dáte je do pořádku. Ono totiž ti, co mohli cestovat legálně, měli průkazky, tak jeli vlakem. Ale ti, co šli ilegálně, tak ti šli pěšky. Třeba z Plzně. Tak je jasné, jak po té cestě vypadali. Boty jim tam u nás šil švec, byli ztrhaní a bylo potřeba se o ně postarat. Někteří šli pak do Británie, každý šel, kam mohl.“ Doma pamětníka poučovali, aby nikde nic neříkal. „Otec měl u školy včelín a tam takovou velkou pryčnu. Tam ty lidi vždycky schovával. Nikdo na to nikdy nepřišel. Oni tam většinou nocovali.“ Velmi se vším pomáhal také tehdejší tamní starosta obce. „Po roce 1948 už být starostou nemohl. Byl lidoveckým starostou, a nebyl tedy ve správné straně. Byl to úžasný člověk. Falšoval lístky, to byla cesta ne do kriminálu, ale rovnou ke zdi. Já před ním smekám. Když přišla partyzánská brigáda, tak byla otázka, kde vzít potraviny, že?“
Partyzánská brigáda Jana Žižky, která působila na Valašsku, vzešla z jedenadvacetičlenného výsadku vycvičeného v ukrajinském Svjatošinu. Nejprve z něj vznikl oddíl a pak brigáda. Zpočátku oddíl neměl ani název. Říkalo se mu Ušiak–Murzin. Ušiak byl velitel a Murzin náčelník štábu. Oddíl působil na Slovensku. V září 1944 dostal úkol přesunout se na Moravu do Beskyd a tam rozvíjet partyzánskou činnost. Při přechodu slovensko-moravské hranice přijal oddíl název Jan Žižka. V listopadu 1944 se z něj začala formovat brigáda.
„Ona navázala na Sousedíka. I na další, asi dvanáct obcí v tom bylo... “ Pamětník zde zmiňuje osobnost bývalého vsetínského starosty a odbojáře Josefa Sousedíka (1894 - 1944), který byl po zatčení během výslechu zastřelen důstojníkem gestapa.
„Partyzáni byli dvojí. Někteří museli žít trvale v lesích a někteří ne. Všichni by se tam neuživili. Tak půl na půl to bylo. Možná těch, co byli ve městě a vesnicích, bylo více. Ti chodili do práce, dostávali potravinové lístky a chodili na akce. Brigáda pak neřešila jen bojové akce, ale zabývala se i zpravodajstvím. Úzce spolupracovala s parašutisty vysazenými na Moravu v rámci výsadku Clay-Eva. V lesích to pak byli většinou ti, co se skrývali. Museli žít ilegálně, spousta mladých lidí tam byla, kluci, na vysokou školu nemohli, byli třeba totálně nasazení do fabrik nebo do Německa. Tam už se ale bombardovalo, a tak využili zmatků a utekli. Domů ale nemohli, Němci měli skvělou evidenci.“
„Já byl čtrnáctiletý kluk, chodil jsem na gymnázium do Vsetína. A oni potřebovali někoho, kdo by se dostal tam, kam dospělý nemůže. Jako spojka. Los padl na mě. Otec kantor, sokol, poradil jsem si s mapou, kompasem, v lese jsem se orientoval. Oni to věděli. Strážmistr Surovec byl vedoucí té skupiny, polanské. Začínal jsem ve skupině Pro vlast v Hošťálkové. Já se směju, to nepochopím, jak jediného kluka, další dítě mít nemohli, porod byl komplikovaný, dali na toto. Já se přiznám, já bych váhal.“
Hrůzy nacistické okupace viděl Jan Hronek všude kolem sebe. „Gymnázium nám zabrali. Zůstala nám jen chodba, přízemí. Do školy jsme chodili jen jednou týdně, na čtyři hodiny. Měli jsme Němku, která nosila hakenkrajz, pěkný ksindl to byl, ženská. Při každé příležitosti na nás česky řvala: Vy jste tupí Češi! Museli jsme zdravit árijským pozdravem.“
Pamětník tedy začal fungovat jako spojka pro partyzány. „Vaněk ze skupiny Pro vlast mě úkoloval ve Vsetíně, ale i jinde. Vždy mi řekl, co potřebuje. Já mu pak předal výsledky a on mi dal další úkol. Pro Clay-Eva jsem také zjišťoval nějaké informace. Například ve Vsetíně fungovaly německé posádky. Fronta se v roce 1944 blížila. U nás ve škole si vojáci udělali kasárny. Bylo tam krásné nádvoří. A oni tam měli Němci nástupiště. My děti jsme se dívaly. Tak já si je spočítal, kolik mají zbraní, poddůstojníků. Vedle, u vsetínského zámku, zase byla panská zahrada, kde byl německý cvičák. Tam zase chodili, tak jsem opět zjišťoval, co cvičí, kolik jich je a zda se mění. Opět jsem se díval. Lajtnant tam dokonce přišel. Prý zda se mi to líbí. My uměli dobře německy, a tak jsme dobře rozuměli. Já tedy tomu lajtnantovi řekl, že bych chtěl být vojákem. No tak on prý, že dobře, a ukázal mi, jak se rozkládá a skládá samopal, a pak zmizel. To byl paradox, že mi to ukázal. A tak jsem měl přehled o posádce. Já informace předal náčelníkovi štábu Vaňkovi. Já mu musel popsat, co cvičí. Zda je to jednotka pěší, nebo jiná, strážní, týlová, spojovací, on dělal rozbory. Předával je dál a také té Clay-Eva.“
Němci neustále pročesávali hory a vesnice. Na některých místech měli stálou posádku. V Polance spolu s Janem Hronkem pomáhali partyzánům tři další. Jejich úkolem bylo sledovat pohyb na silnici, kolony, co vezou, apod. „Nebyla to sranda. Musel jsem chodit v noci, nesměl mě nikdo vidět. Němci přišli do obce a postavili vždycky hlídky, musel jsem si najít únikové trasy. Já vše znal, stromy, pěšiny, i se zavázanýma očima. Jednou mě i chytili. Já to stihl rychle. Říkal jsem si, že se stavím v hospodě, byli jsme tam domluvení, že když tak jsem tam hrál šachy. Většinou jsem se vracel až za svítání, ale tentokrát kolem půlnoci. Hlídka mě legitimovala, měl jsem průkazku na dráhu. Ptal se mě, kde jsem byl, řekl jsem, že hrát šachy. Jen mi řekl, že jsem moc mladý, abych o půlnoci kdesi hrál šachy, a poslal mě domů. Tak to dopadlo dobře. Také jsem jednou nesl vzkaz na papírku napsaný azbukou pro Murzina. Dostal jsem pokyn, abych ho v případě, že budu mít sebemenší podezření nebo se kdokoli objeví, snědl. Nevěděl jsem, co je tam napsané.“
Jan Hronek fungoval jako spojka od ledna do dubna 1945. Chodil tedy v zimě a mrazu. „Boty jsem měl po kilometru promočené. Nebylo žádné mazadlo. Sníh, bláto, a také jsem bloudil… A to bylo na celém tom nejhorší, promrzlý, to neovládáte tělo, to se chvějete a to… To přežití bylo to nejhorší. A tak se mi jednou stalo... Němci přišli brzo a já jsem to vyřídil partyzánům velice v pohodě. A já si říkal, no co, já tady budu kdesi mrznout, půjdu ke Kovaříkům do hospody, však Němci jsou jenom ve škole. A podám hlášení četníkovi Surovcovi, jak jsem pořídil, přečkám v teple a ráno půjdu domů. Tak já jsem šel, v klidu. No sníh vrzal, udělal jsem asi tři kroky a ze dvora se ozvalo: ‚Halt!‘ Tož instinkt, okamžitě ty dva skoky zpět a za roh. A už šla dávka ze samopalu. Oni totiž mezitím přišli Němci a ubytovali se v té hospodě. To byl ten kámen úrazu. A proto od té doby jsem se už nikdy nikam nevrátil. Počkal jsem si, až jsem měl jistotu, že už tam nikdo není, že je dědina čistá. A já jsem ty dvě kulky... z té omítky vyryl... Kdyby byl zticha, tak mě měl.“
Pamětník se zapojil i do bojových akcí. Na přelomu března a dubna 1945 přišla fašistická Hlinkova garda. Vedla i zajaté důstojníky a ti plánovali útěk. Rodiče Jana Hronka jim měli pomoci dostat se na místo, kde už je vedli dále. Hlinkova garda uskladnila zbraně ve škole v přízemí. „Zamkli to, ale bylo tam malé okénko a to se dalo otevřít. Tak byl nápad, že se jim to vybravčí. Tak já tam vlezl, i ponožky jsem si vyzul. S tátou jsme zkoušeli, aby tam byly jen jeho stopy, ten tam měl včelín kousek. Víte, nerad slyším slovo, že to byla jen taková partyzánština, to bylo všechno tak promyšlené... Měl jsem malou baterku. Spustil jsem se tam. To bylo jištěné další skupinou partyzánů, kdyby tam někdo vzal za kliku, já bych musel vycouvat a bylo domluveno, že by inscenovali nějaký přepad, čímž by odvrátili pozornost. Podával jsem to otci, dva kulomety, jeden samopal, k tomu zásobníky, ruční granáty, bedýnky, asi tři minuty jsem na to měl. Musel jsem se zase vytáhnout do okna a ti, co střežili, tak si to přenesli. To se nejprve dalo přes okno z dvora do našeho domu do kuchyně. A tam to další přenesl a pak jsem ještě musel vyvést ty slovenské důstojníky, co je vedla Hlinkova garda, z dědiny. Tak jsem toho měl tehdy plné kecky.“
Jan Hronek zažil také tzv. destrukce na železnici. Měl třeba za úkol zjistit, jaká je četnost hlídek, jak chodí po trati, jestli dva s rozestupem, zda se míjí, střídají apod. „To se pak vzalo v úvahu a šlo se na trať. Měli jsme málo trhaviny, tak jsme podřezávali sloupy, protože doprava na železnici se řídila telegraficky nebo telefonem. A když jste to podřezala a zničila dráty, tak nejméně na půl dne trať byla zastavena.“
Bratra pamětníkova otce zavřeli do koncentráku. Přežil. Vážil však dvaačtyřicet kilogramů, když se vrátil. Stejně tak zavřeli za odboj dalšího strýce, který už nepřežil. Po jeho zatčení přišlo k Hronkovým gestapo. „Řvali na nás... To bylo bez přehánění stejné jako vyhořet. Tam zbývalo už jen rozpárat peřiny, všechno vyházené. Tenkrát se musely dělat takové nástěnky, stejně jako pak za totality, i za války se dělaly. Vycházel takový německý časopis Signál. Školy ho musely odebírat. Otec vystřihl matku s dítětem v náručí z toho časopisu, nevím proč, a ten gestapák, co byl u nás, jel po té nástěnce a vykřikl: ‚Židovka! Vy propagujete Židy!‘ Tak otec se naštval a říká: ‚Tak podívejte se, tak potom je ten časopis židovský,‘ a ten Signál mu ukázal. Gestapák na to jen: ‚No, my vás stejně dostaneme.‘ Pistoli v ruce, knížky vyhazoval, prádlo, tři byli, čtvrtý v autě.“
Na Vsetíně žilo pár židovských rodin, které s příchodem Němců skončily v koncentrácích. Do jejich domů se stěhovali úředníci gestapa. Němci měli v každé fabrice německého správce, měli vlastní policii a své hospodářské konto. „U školy jsme měli takový plácek, v zimě jsme ho postříkali vodou a měli tam takové kluziště. Šla tam jednou kolem Němka s děckem a to dítě jí říká, že se chce klouzat, a ta Němka mu česky, abychom rozuměli, odpověděla, že se tam klouzat nemůže, že je to jen pro české svině. Nebo když chodili Hitlerjugend po ulici, bubnovali, tak lidé se museli zastavit, smeknout a počkat, až přejdou. Když to neudělali, tak vyběhl ten, co to vedl, a srazil vám klobouk z hlavy. Klidně dali i starému člověku přes hubu... Já ale necítím k Němcům nenávist, řeknu vám jiný příběh… V Polance hlídali Němci dvoukolejnou trať. Byl tam jeden z Lipska. Asi to hlídali méně spolehliví, co nemohli na frontu. Uměl česky. My jsme s otcem kutili cosi na předzahrádce u školy a on za námi přišel. A táta mu říká, proč to hlídáte, vždyť válka za chvíli skončí, vždyť jste před Moskvou. A ten Němec se tak rozhlédl a říká, já vám něco řeknu, ale když o tom někomu řeknete, tak řeknu, že jste to říkal vy, ne já. Pamatujte si, že Německo válku nevyhraje a Hitler dopadne jako Napoleon, možná dobude Moskvu, ale uteče z Ruska jako zpráskaný pes, jako ten Napoleon, a Rus přijde do této dědiny... Nebyli všichni stejní... Kdo byl dobrý, byl dobrý, kdo zlý, byl zlý,“ vypráví Jan Hronek.
„Byl jsem komunista. Věřil jsem tomu, co se říká. Až jsme tam pak byli, tak jsme viděli, že to tak není. Ale jak jste v rychlíku a máte rodinu, tak nevystoupíte. Takoví hrdinové jsme zase nebyli. Proto jsem se v tom roce 1968 snažil dělat něco jiného. To se nepovedlo. Přišlo vojsko, bylo to, jak to bylo. Já měl dobré postavení v armádě, tak jsem požádal o propuštění na vlastní žádost, protože už jsem měl plné zuby normalizace, už jsem se na tom nechtěl podílet, protože už se mi to všechno zošklivilo… Oni nás zblbli, prostě… Jezdíval jsem na cvičení, i v Sovětském svazu jsem byl. A když jsem to poznal, tak jsem byl rychle vyléčený. Jak nám říkali, že sovětští zemědělci náš vzor, pak jsem to viděl, sem tam stébélko, úroda žádná. Velký města na naše poměry, dvacet tisíc obyvatel, a tam nebyla kanalizace, tam byly kadibudky, a to byla Ukrajina.“
V době Pražského jara v roce 1968 vystoupil Jan Hronek otevřeně na vojenské půdě. „Řekl jsem, že nepotřebuju politruky v armádě, že ti do všeho mluví. Že existuje nedílná velitelská pravomoc, tak buď ji mám, nebo nemám. Tak jestli ji mám, tak nepotřebuju politruky. Já potřebuju více psychologů, sociologů v armádě, lidí, kteří budou organizovat volno vojákovi, aby měl tu vojnu přijatelnou. A řekl jsem také, že pokud jde o stranické organizace, tak to také nemá být v armádě. Kdo chce být ve straně, ať je v místě bydliště. To bylo na vyhození z partaje, ale minulo mě to. Já jsem byl totiž přeložený jinam a oni to o mně nevěděli. A když se to dozvěděli, tak já už měl podanou žádost o propuštění, o své vůli. Přece nebudu někomu dělat vola. Doslova tak ta otázka stála. Já nebudu říkat, že je něco černé, když je to bílé.“
Po opuštění armády působil Jan Hronek až do důchodu, který přišel záhy po revolučních událostech roku 1989, v ostravsko-karvinských dolech. Podílel se na budování záchranného integrovaného systému v regionu. Posléze se odstěhoval do Břeclavi, kde žije dodnes. I v soukromém životě musel vybojovat mnoho bitev, například se vyrovnat se smrtí své dcery. „Ale jak říkám, po této stránce já jsem spokojený, nemám žádných připomínek k životu.“
„To se nedá srovnat, já když se dívám na ty děcka dnes... Život byl tehdy takový tvrdý, nebezpečí číhalo všude. To jste nemusela být partyzán nebo v odboji, a stejně pořád něco hrozilo. Někde něco člověk řekl, pořád vás honili, kontroly, průkazy se musely ukazovat. Ty děcka žily v jakémsi jiném prostředí a ony rychle vyspívaly,“ vzpomíná Jan Hronek na chvíle, kdy musel rychle dospět. „Když jsem chodil jako spojka, vždycky mi říkali: ‚Nikdy neházej flintu do žita a nikdy nepanikař. Vždycky je nějaké řešení a obyčejně se najde dobré řešení. Ten, kdo tě chce chytit, se také bojí.‘“
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (Karolína Antlová)