Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Hromádková (* 1943)

• narozena 25. dubna 1943 v osadě Pružiny

• dětství na rodinném hospodářství v osadě Pružiny

• svědkem nátlaku během kolektivizace

• učitelka výtvarné výchovy a českého jazyka

• svědectví o událostech v roce 1968 a počátku normalizačního procesu

• mluvčí Občanského fóra v Mořkově

• pětadvacet let kronikářkou Mořkova

• v současnosti žije v Mořkově

Marie Hromádková, rodným příjmením Eliášová, se narodila 25. dubna 1943 v osadě Pružiny náležící pod obec Tichou v okrese Nový Jičín. Osobně se nezapojila do žádného odboje a nestrávila ani den v komunistických věznicích. Její příběh ale ukazuje, že i v době nesvobody si mohl člověk zachovat důstojnost a zdravý rozum a nemusel vždy jen sklánět hlavu s davem.

Na samotě u lesa

Marie Hromádková prožila dětství v osadě Pružiny na severním úpatí Tichavské hůrky. Žila s rodiči, sourozenci, prarodiči a strýcem. Všichni členové rodiny se starali o chod statku se sedmi hektary zemědělské půdy a spoustou hospodářských zvířat.

Marie Hromádková v odlehlé osadě, kde elektrický proud zavedli až v roce 1949, žila do deseti let. Dětství má tak spojené s tvrdou prací, zvířaty a lesem. Od šesti let musela každý všední den chodit přes les do čtyři kilometry vzdálené školy v Tiché. „Kolikrát jsem se brodila sněhem až po krk. Jako děti jsme to braly sportovně. Tehdy se nosily tepláky a přišla jsem do školy a měla jsem je úplně mokré.“ Marie Hromádková ale také vzpomíná, že v poválečných letech se po okolních lesích pohybovali banderovci prachající z Ukrajiny na Západ. Vypráví, že se s jedním z nich při cestě do školy setkala. Držel prý v ruce nůž, upřeně se díval a mlčel a děti před ním utekly.

Rodiče se s pamětnicí a jejími sourozenci z Pružin vystěhovali v roce 1953. Krátce předtím zemřel dědeček Jan Fojtík, kterého prý do hrobu poslaly události spojené se zakládáním místního jednotného zemědělského družstva (JZD). „Staříček byl typický rolník, který ani chviličku nezahálel. Já si ho pamatuji jen při práci. Ještě si koupil mlátičku, a když vymlátil svoje, tak jezdil po Tiché pomáhat lidem, protože ti většinou neměli tak velkou mlátičku. Teď najednou kolem čtyřicátého devátého roku přišla doba, kdy se začalo mluvit o družstvu. To jsem chodila do první třídy. Čím dál víc k nám chodili lidé v kožených kabátech. Pořád se někoho vyptávali, vyšetřovali. Dokonce jednou tatínka odváděli. Tak jsme všechny tři děti za ním utíkaly, jestli mu něco neudělají. Staříček začal být strašně nešťastný. Cítil, že o statek, který budoval od roku 1916, přijde. O chlév, stodoly, tolik hektarů. Všechno měl opravdu vzorné. Začal být z toho nemocný a nemoc byla čím dál horší. Začal mít problémy se žaludkem, tak ho vzali na operaci. Byla to zřejmě rakovina, o které tehdy málokdo věděl, co to je a jak se projevuje. Lékaři říkali, že to bylo zauzlení střev. Z nemocnice ho poslali domů umřít. Modlili jsme se, byli jsme u jeho smrti. Vím, že to bylo v jednu hodinu 2. května. Když byl potom pohřeb, tak zapřáhli kravičky a rakev dali na vůz. Všichni jsme plakali, nejvíc maminka. Zrovna padaly odkvetlé květy z třešní a všechny jakoby na pozdrav zasypaly rakev lístečky. Jeli jsme vlastně alejí, kterou staříček vysázel, a vezli jsme ho na hřbitov.“

Po dědově smrti hospodářství zdědil strýc Bedřich Fojtík. Ještě nějakou dobu soukromě hospodařil, než ho definitivně donutili vstoupit do JZD. „Strýček to velmi těžce snášel,“ dodává pamětnice. Po pádu komunismu dostal Bedřich Fojtík své hospodářství zpět. Přes pokročilý věk začal sám znovu soukromě hospodařit. V roce 1996 zemřel a pamětnice tvrdí, že se udřel na hospodářství. Zemědělskou usedlost pak zdědil jeho adoptovaný syn, který o ni na základě svého způsobu života přišel v exekuci. „Takže u statku, ze kterého pocházím, je ten závěr velice smutný.“

Lidé se najednou začali přeorientovávat

Rodina se přestěhovala do Kopřivnice. Otec tam nastoupil jako konstruktér ve vývoji u n. p. Tatra. Dostali byt na rozestavěném sídlišti, všeobecně nazývaném Korea, podle probíhající války na Korejském poloostrově. Jak Marie Hromádková vzpomíná, nově se rodící sídliště válečné území opravdu připomínalo. „Kilometr jsme domů nosili vodu v kýblech z obecní pumpy, abychom se mohli umýt, abychom si mohli uvařit. Samé bahno, rozestavěné cihlové domy. Začali jsme chodit bosky, jak jsme byli zvyklí ze samoty. Takže bosky do obchodu. Tatínek nás několikrát napomenul. Nám to vyhovovalo.“

V roce 1961 nastoupila Marie Hromádková ke studiu na Střední pedagogické škole v Novém Jičíně. Dodnes se diví, že ji s jejím kádrovým profilem přijali. Pocházela totiž ze statkářské a věřící rodiny, a to se na školu muselo dostat. „I z našeho čtyřvchodového domu se posílaly posudky,“ dodává.

Na vysokou školu ale již nesměla podat přihlášku, a tak dostala jako učitelka umístěnku do zaměstnání v základní škole v Mořkově. Tam se seznámila s Miroslavem Hromádkou a v roce 1963 se za něj provdala. Později se jí přece jen podařilo dálkově vystudovat Univerzitu Palackého v Olomouci v oboru výtvarná výchova a český jazyk a v roce 1967 přešla učit na Střední odborné učiliště v Novém Jičíně.

Marie Hromádková nikdy nevstoupila do komunistické strany, protože se její praktiky neslučovaly s jejím životním postojem. Velmi tak přivítala politické uvolnění v roce 1968. „To byl úžasný pocit svobody. Nedá se to popsat. Myslím si, že jsem kvůli tomu přišla do jiného stavu. Možná bych dnes ani neměla děti. Možná to byla záležitost nervů a tehdy to bylo velké uvolnění. Všichni bez výjimky, i s komunisty, jsme byli nadšení. Komunisté byli dokonce zklamáni, když se objevili vojáci. Nerozuměla jsem tomu, ale pak se najednou začali přeorientovávat. Najednou mi začali říkat, o čem to mluvím a že budu rodit na Sibiři,“ vypráví pamětnice, která nakonec i přes údajnou neplodnost na svět přivedla čtyři děti.

Jak se Marie Hromádková zmínila, po obsazení republiky vojsky pěti států Varšavské smlouvy v noci z 20. na 21. srpna 1968 a následným normalizačním procesem se veřejný postoj lidí začal měnit. Pamětnice to ilustruje jednou konkrétní příhodou, která začala 26. srpna 1968 během prvního pracovního dne ve škole v Novém Jičíně. „Ředitel mi na můj pracovní stůl nachystal písmena: V ROCE 1945 OSVOBODITELÉ A DNES... Dal mi k tomu obrázky osvoboditelů a z novin, jak Rusové střílejí na Národní muzeum v Praze. Já jsem říkala: ,Soudruhu řediteli, já nemám dobré lepidlo.‘ On říkal: ,Já ti ho donesu.‘ Donesl mi lepidlo a já jsem to perfektně přilepila. Dubčeka jsem tam přidala. Všecko to bylo nachystané pro zahájení školního roku. V říjnu už to začalo být divné, jak se po nás dívali. Já jsem nosila noviny a dala jsem je předsedovi KSČ a řekla jsem mu, ať se podívá, co v nich je. On mi ani neodpověděl a hodil je po mně. Najednou jsem přišla do školy a na nástěnce prstem seškrábaný písmena, obrázky se ztratily. Já jsem si říkala, kdo to udělal, a začala jsem vyšetřovat, až jsem došla k řediteli a on říká: ,Já jsem to udělal. Musel jsem to dát pryč.‘“

Jak se vlastně učilo za komunismu?

Marie Hromádková se s danou situací nemínila smířit a dál veřejně vyjadřovala svůj nesouhlas. V té době měla jít učit na pedagogickou školu v Novém Jičíně. Bez zásahu zástupce ředitele odborného učiliště by se tam nedostala. Roztrhal totiž velmi negativní posudek, který chtěl zaslat ředitel školy Ladislav Polášek.

V prosinci 1970 byl na XIII. sjezdu KSČ přijat dokument s názvem „Poučení z krizového vývoje“. Ve straně i společnosti začala normalizační očista. Lidé dostávali k podpisu dokument schvalující vstup vojsk Varšavské smlouvy. V pedagogické škole prý učitele předvolali pouze k pohovoru do ředitelny. „Řekla jsem tam upřímně, co si myslím, ale zůstala jsem ve škole,“ vzpomíná pamětnice, kterou sice ředitelka ponechala na svém místě, ale často jí dávala najevo svou nedůvěru. Marie Hromádková prý nebyla jediná v učitelském sboru, která otevřeně řekla, že se vstupem vojsk Varšavské smlouvy nesouhlasí. „Kolega výtvarník říkal, že ředitelku drží v šachu, že má fotografie z roku 1968, kde je ředitelka s lidmi spojenými s obrodným procesem. Říkal, že jí to nikdy nedal a ona o tom ví. Tak se lidé drželi v šachu.“ Ředitelka pedagogické školy byla přitom nejspíš věřící, protože učitelé ji občas zahlédli číst z Bible. „Okatě vystupovala jako velmi ostrá komunistka, aby se udržela. Šéfové to tak asi museli dělat. My jsme to tak brali.“

Roky dál ubíhaly a politická situace se neměnila. Marie Hromádková se stejně jako ostatní účastnila nepovinně povinných průvodů a slavností pořádaných k různým výročím komunistickou stranou. Učila český jazyk a výtvarnou výchovu, předměty, které se nedaly příliš ovlivnit komunistickou ideologií. Ve svých oborech se chtěla dál vzdělávat a v umění poznat i jiné směry než všudypřítomný socialistický realismus. Snažila se proto získat výjezdní doložku pro cestu alespoň do vídeňských galerií. „Okamžitě jsem byla podezřelá. Jakýkoli dopis jsem kvůli tomu poslala, tak prý sledovali na OV KSČ. Kvůli cestování jsem začala dělat v Čedoku. Řekli mi tam, že doporučení na cestu do zahraničí nikdy nedostanu. Takže jsem jezdila jen po Československu.“

Marie Hromádková učila po celou dobu normalizace. „Učilo se tak, že na povrchu byla nějaká faleš, ale to lidské a to skutečné bylo někde v nás, ale nesmělo se to dostat na povrch. (...) Netrápilo nás to, protože jsme si mysleli, že je to součást našeho životního trápení, že tu máme něco, co nemůžeme dávat najevo. Věděli jsme ale, že kdyby něco, že se budeme radovat.“

Důvod k radosti měla Marie Hromádková až na konci roku 1989, kdy po více než čtyřiceti letech skončila vláda komunistické strany. Nepřihlížela jen a aktivně se zapojila. Stala se jednou se zakládajících členek Občanského fóra v Mořkově a jeho místní mluvčí. V této poměrně velké obci žije dodnes a již pětadvacet let je místní kronikářkou. „Já si myslím, že v budoucnosti by se lidé měli více vracet k přírodě a lásce k bližnímu. Čili se více duchovně vzdělávat. Příliš jsou zatíženi materialismem, ale přitom celé štěstí člověka je v těch nejobyčejnějších věcech. V tom, že si můžou sednout na lavičku a dívat se, jak jim rostou květiny, stromy. Mít u sebe někoho, komu můžou věřit, koho mají rádi, a nelitovat potom, až zemře, že mu neprojevili lásku. Takový návrat k dřívějším hodnotám,“ dodává na závěr poselství pro budoucí generace Marie Hromádková.