Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Hromada (* 1941)

• narozen 6. prosince 1941 v Praze

• byl svědkem spojeneckého bombardování Prahy

• v září 1945 se s rodiči přestěhoval do Mariánských Lázní

• dědeček v Mariánských Lázních provozoval penzion Excelsior

• otce na začátku 50. let uvěznili za výtisk Dikobrazu s karikaturou Gottwalda

• na vojně v roce 1962 během Karibské krize absolvoval několikadenní vojenskou akci

• vystudoval JAMU, působil v divadlech v Brně, Chebu, Plzni

• v operetě v Plzni odmítl podepsat Antichartu

• angažmá v Hradci Králové, v Šumperku

• v 80. letech v angažmá v Západočeském divadle v Chebu

• v roce 1989 v Chebu spoluzakládal Občanské fórum

• v letech 1991-1999 působil jako ředitel Západočeského divadla Cheb

• v roce 2022 žil v Martinově u Mariánských Lázní

Místem, z něhož má dodneška husí kůži, se pro Františka Hromadu staly brněnské Židenice. Sloužil tam jako dvacetiletý voják základní služby a na podzim 1962 tam prožil Karibskou krizi, největší konflikt studené války mezi USA a Sovětským svazem, při kterém hrozilo použití jaderných zbraní.

V noci v kasárnách vyhlásili výjezd a všichni mysleli, že jde o cvičný poplach. Kolona vozů vždy jela dál v noci, přes den vojáci čekali schovaní v lese. Pátrač Dušan Robert Pařízek, později režisér a dramatik, zapisoval dráhy letadel, František Hromada hlásil souřadnice z morseovky. Tak to trvalo tři dny. „Když jsem jednou vylezl ven, slyšel jsem ptáky zpívat morseovku,“ vzpomíná František Hromada na takzvanou vojenskou pakárnu.

Cestou zaslechli velitele, jak mluví o dobývání Mnichova a Rýna a o tom, že za nimi půjdou Rusové a dojde na použití jaderných zbraní, takže se musí počítat se ztrátami. „Sranda to nebyla,“ říká František Hromada. Když dojeli za Brdy, doneslo se k nim, že se americký prezident John F. Kennedy a sovětský lídr Nikita Chruščov dohodli na ukončení krize. Vyvolala ji snaha Sovětského svazu dostat na Kubu střely s jadernými hlavicemi, schopnými zasáhnout území USA. Konvoj se zase mohl stáhnout do kasáren.

František Hromada dramatické manévry stále vnímá s vážností. „Už tenkrát jsme něco tušili a bylo nám ouvej. Ale když jsem četl historické materiály kolem působení naší armády během Karibské krize, tak mi doteď přebíhá mráz po zádech.“

Na vojnu František Hromada narukoval už v roce 1961 v Bzenci a okamžitě věděl, že se ocitl v úplně jiném světě. Ve světě, kde vládnou vygumované zelené mozky, jak se říkalo vojákům z povolání. Jednou se vojáci - bažanti včetně Františka Hromady opili levným vínem a poté, co se vrátili do kasáren, se ozval cvičný poplach. Mnozí vojáci se na nástupu potáceli a zvraceli. „Drobný major, Slovák, vykřikoval: ‚Nemyslite si, že som nejaký malý klučina.‘ Když jsem se na to díval, tak jsem si říkal, že je to vlastně sranda,“ líčí František Hromada. 

Poté ho převeleli do poddůstojnické školy do Pisárek, kde byl opět radistou. Jednou s kolegou museli jet uprostřed cvičení nabít baterie, vesele se zapovídali mezi radiostanicemi, na kterých byl nápis ‚Pozor, nepřítel naslouchá‘. Objevil se tam generál a nechal je odvézt na Špilberk do vojenské věznice, kde si odseděli deset dní.

Po sametové revoluci působil František Hromada v chebském divadle v letech 1991-1999 jako ředitel. Vzpomíná na setkání s Václavem Klausem, tehdejším ministrem financí a pozdějším prezidentem, který do divadla přijel zakládat ODS. Na dotaz z publika ohledně důchodů ministr odpověděl: „To pytlíkový mlíko babičkám vždycky zajistíme.“

František Hromada se pak ve své pracovně ministra ptal, jestli to myslel vážně, neboť plast, ze kterého se obal na mléko vyráběl, byl údajně karcinogenní. „On se srdečně zasmál a řekl mi přímo do očí: ‚To víte, to je politika. Člověk lidem do chřtánu něco musí hodit.‘ To mi řekl do očí! Co si máte o takových lidech myslet?“ říká rozhořčeně.

Po bombardování Prahy se museli stěhovat

František Hromada se narodil 6. prosince 1941 v Praze. Jak upozorňuje, bylo to právě v době, kdy Stalinova Rudá armáda  odrážela Hitlerův wehrmacht od Moskvy. Jeho otec František Hromada pocházel z Dražic u Tábora, matka Marie Josefa Klečková z Mariánských Lázní.

Rodiče měli svatbu v roce 1938, otec musel po zářijové mobilizaci proti Německu a Maďarsku odjet na Slovensko, zatímco maminka po udání musela narychlo prchat z Mariánských Lázní. „Zachránil ji říšský komisař. Pozval ji, že je na ni udání, že je Sokolka a chtěla otrávit prameny,“ vysvětluje František Hromada. Dostala šanci do dvaceti čtyř hodin utéct na území Československa a šťastně dorazila až do Dražic k rodině manžela. Otec zanedlouho po návratu ze Slovenska přešel do civilu a stal se úředníkem berního úřadu. Rodina dostala byt na Pankráci.  

Prarodiče v Sudetech během války zůstali, přestože měli jen protektorátní pas a nedali se k Němcům. Rodina Klečků však v kraji měla hluboké kořeny a truhlářská odbornost dědečka Karla v té době přišla vhod. Babička Marianna byla zčásti Němka, spolu s manželem v Mariánských Lázních provozovali penzion Excelsior. Dědeček patřil mezi velké příznivce Masaryka, podílel se na stavbě místní české menšinové školy Jih a znal se s německým filozofem Theodorem Lessingem, který utekl před Hitlerem a na nějž v roce 1933 sudetští příznivci nacistů spáchali v Mariánských Lázních atentát.

Jako malý kluk viděl František Hromada v únoru 1945 tragické následky spojeneckého bombardování, kdy americká letadla omylem zasáhla Prahu místo Drážďan. S maminkou se běželi schovat do krytu a vyvázli bez zranění. Jejich dům na konci války nevydržel až německé ostřelování barikády, na které byl i Františkův otec. „Byla to jedna ze silně vytížených barikád. Znamenalo to, že Němci rozstříleli zbytek nabouraných domů do mrtě,“ dodává František Hromada. Z neobyvatelného domu se krátce po válce museli stěhovat do Mariánských Lázní k prarodičům.

Na dědečka si netroufali

Do Mariánských Lázní přijeli Hromadovi nákladním vozem v noci na podzim roku 1945. Vítali je prarodiče, teta, strýc a sestřenice a malého Františka zarazilo, že všichni příbuzní, které tehdy viděl vůbec poprvé, mluví německy. Bylo to kvůli babičce, která mluvila špatně česky. Charismatický dědeček s knírem si ho okamžitě získal, s babičkou ho pojilo mimo jiné tajné spojenectví kvůli oblíbenému margarínu, který maminka coby válečnou náhražku nesnášela.

V té době na území Sudet stále probíhal odsun německých obyvatel, do kraje se naopak stěhovali Volyňští Češi či krajané z Rumunska. Revoluční gardy, které po válce trestaly skutečné a domnělé nepřátele a zrádce podle vlastních pravidel, kvůli vlivu dědečka nemohli v Mariánských Lázních českoněmecké rodině ublížit. František Hromada však vzpomíná, že v Praze k jednomu dramatickému střetu došlo: „Někdo nás udal, že máma mluví špatně česky. Přišli hoši z Revolučních gard, vytáhli mámu i mě, že ji budou ‚konzultovat‘.“ Naštěstí je včas zachránil otec v uniformě, který se právě vracel domů.

František Hromada vzpomíná, že Mariánské Lázně žily také díky místnímu pekaři a loutkáři panu Piskáčkovi. S kamarády v okolí nacházeli nejrůznější připomínky války, jako například zrezivělou helmu a plynovou masku na zmijí stráni nebo nábojnice a ruční granát ve vypuštěném rybníku Waldmühle. 

Ukazoval v hospodě karikaturu a dostal tři roky

Komunistický převrat v roce 1948 se rodiny nejprve nedotkl, vše se zhroutilo až smrtí dědečka v roce 1951. Po smrti dědečka penzion Excelsior režim zestátnil a České státní statky z něj udělaly lázeňskou ubytovnu, kde maminka Františka Hromady pracovala jako pokojská. V té době ještě mohla rodina v domě bydlet. Později však správu převzal podnik Armastav. Hromadovi se museli vystěhovat a navíc přihlížet tomu, jak z oken noví správci vyhazují zařízení penzionu. „Babička z toho zešílela, protože vůbec nepochopila, proč to dělají. Nikdo z nás to nechápal,“ říká František Hromada. Nastěhovali se potom do improvizovaného bytu na náměstí, kde v kuchyni netekla voda a záchod byl na chodbě. František Hromada ani jeho sestra Lída nesměli jít na střední školu a rodina čelila bídě.

Ještě před smrtí dědečka se otec Františka Hromady po zdánlivě nevinné situaci ocitl v potížích, které ho dostaly až do vězení. Coby úředník prováděl pravidelnou inspekci daňového úřadu v Kraslicích. V novinovém stánku si ráno koupil zapomenutý výtisk Dikobrazu s karikaturou Gottwalda a vlády, který již měl být ve všech trafikách zabavený. Poté časopis přinesl do hospody, kde si pravidelně dával pivo, a hosté se obrázkům zasmáli.

„Byl tam nějaký udavač typu Brettschneider a vybrali celou hospodu. Hospodský s tátou byli uvězněni za šíření protistátní tiskoviny,“ doplňuje František Hromada. Z tříletého trestu si otec odseděl necelé tři roky. Dědeček za něj ještě před smrtí stihl zaplatit kauci, což trest mírně snížilo. Otec pak putoval z vězení v Kraslicích do Mariánské nedaleko Jáchymova, kde onemocněl žloutenkou, a nakonec na Bory.

O tvrdých podmínkách ve vězení po návratu nechtěl mluvit. Mnozí známí se k němu ze strachu obraceli zády. Otec po několika úřednických pozicích zakotvil v JZD Stará Voda. „Paradoxní bylo, že když táta umřel a měl pohřeb, tak se tam najednou objevili všichni a jako svého přítele ho pomalu vytahovali z hrobu,“ říká František Hromada.

František Hromada vystudoval lesnickou školu v Abertamech. Měl nakročeno k dráze hajného, ale nástup na vojnu ho vyslal opět zcela jiným směrem.

Takové vyhazovy jsem zažil mockrát

Po skončení vojny se František Hromada napodruhé dostal na JAMU v Brně. Po dvouletém studiu působil v satirickém divadle Večerní Brno. V srpnu 1968, kdy do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy, se František Hromada vydal se svým tchánem do Brna, kde probíhaly demonstrace.

Viděl tam také Miroslava Zejdu, ředitele divadla Večerní Brno. „Měl probrečenou košili a říkal, že na to nikdy nesmíme zapomenout, a pak nás v roce 1970 všechny vyházel. Takové vyhazovy jsem zažil mockrát. Vždycky to má téměř stejný scénář a stejné figury, které scénář zabydlují. Je to tak podobné, že se až člověk musí smát,“ říká František Hromada.

V roce 1967 stál František Hromada u začátků divadla Husa na provázku, poté ještě rok studoval divadelní režii a v 70. letech přešel do angažmá v Západočeském divadle Cheb. V roce 1977 během působení v operetě v Plzni odmítl podepsat Antichartu, státem organizovanou kampaň, jejíž signatáři svým podpisem odsuzovali prohlášení Charty 77. „Papíry, které se měly podepisovat, se rozložily v šatně pro diváky a šlo se štrůdlem. Já jsem to minul,“ přibližuje František Hromada.

Podpis Anticharty osobnostmi kulturní scény byl hlavní akcí kampaně proti svobodomyslné Chartě 77.  Umělci Antichartu podpořili v lednu 1977 v Národním divadle. František Hromada se k nim staví smířlivě: „To byl takzvaný sovětský styl. Dnes ruský styl. Je to přesně ten styl, že z vás udělají blba. A někteří měli strach. O kariéru, o životní jistoty. Každý je jiný.“

V Plzni kvůli svému rozhodnutí nepodepsat Antichartu dostal vyhazov, po kterém vystřídal angažmá v Hradci Králové a Šumperku. V 80. letech se opět vrátil do divadla v Chebu. Po příchodu dramaturga Martina Urbana v polovině 80. let, který měl po nuceném uzavření Divadla ve stanu – Dílna 24 zakázanou činnost, byl František Hromada na několika výsleších Státní bezpečnosti. „Kamarád právník mi říkal: ‚Máš to jednoduchý. Přijď z toho výslechu a vždycky to vykládej všem v divadle,‘“ popisuje František Hromada taktiku, kterou úspěšně využíval.

Pohled na lidské hemžení je těžký

Během pádu komunistického režimu v listopadu 1989 byl František Hromada v divadle v Chebu jedním z organizátorů debat s občany a spoluzakládal také místní Občanské fórum. Debaty často provázela vzrušená atmosféra: „Dvě zuřivé starší dámy na mě řvaly: ‚Ke zdi! Ke zdi!‘ Potom jsem je potkal znovu. Opět mi prali triko u ODS a tam seděly tyhle dvě dámy jako zastánkyně ODS.“ S kolegy vyjížděli šířit sametovou revoluci do dalších divadel v regionu, tištěné materiály dováželi z Prahy.

V roce 2022 žil František Hromada v Martinově u Mariánských Lázní, kde se na sklonku druhé světové války také odehrály dramatické události. Jednou pamětníka navštívil bývalý majitel domu, pan Turba. Vyprávěl mu o pochodu smrti, který tudy v roce 1945 prošel. Hloubkaři, spojenečtí stíhací piloti, pochod rozehnali a vězni se rozutekli po loukách. „Starosta Watzka, který byl nácek, nakázal, aby si místní vzali nějakou zbraň a šli vězně najít a dobít. Turba říkal, že nikomu neublížil, ale měl v ruce tu sekeru a říkal si: ‚Panebože, tohle nám neodpustíš.‘“

František Hromada uzavírá: „Pohled na lidské hemžení je těžký. Stačí krysař a krysy jedou, je to zatemnění strachem, zlobou, nenávistí. Proto jsem havloid, pravdoláskař.“