Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Zdeněk Hříbal (* 1926)

• narozen 17. května 1926 v Praze

• 1941–1945 studoval na smíchovské obchodní akademii

• od září 1944 do dubna 1945 jako nuceně nasazený pracoval v jinonické Waltrovce

• od ledna do dubna 1945 ho podnik vysílal jako kurýra na domácí i zahraniční pracovní cesty

• během Pražského povstání pomáhal na Smíchově se stavbou barikád

• za třetí republiky pracoval v nakladatelství Václava Petra a současně absolvoval knihkupeckou pokračovací školu ve Vězeňské ulici

• v březnu 1948 začal studovat Vysokou školu obchodní, kterou později nahradila Vysoká škola politických a hospodářských věd

• 1953–1964 byl zaměstnán jako pracovník geologického průzkumu

• 1964–1986 vykonával administrativní práci u různých investičních útvarů

• od roku 1990 spolupracoval na obnově Svazu knihkupců a nakladatelů a založil nakladatelství ing. Zdeněk Hříbal, nástupce Josefa Hříbala

• podnikal až do svých osmašedesáti let

Příběh Zdeňka Hříbala, narozeného 17. května 1926 v Praze, svědčí o tom, že ačkoli v minulém století nemohl člověk jít za svými sny vždy přímou cestou, s jistou dávkou vytrvalosti, trpělivosti a štěstí je přece jen měl možnost naplnit. Pamětník chtěl totiž od dětství vést obchod s knihami, stejně jako jeho otec Josef, který převzal živnost po svém tchánovi Františku Loudovi. Po čtyřech letech na gymnáziu v Husově ulici na Smíchově se Zdeněk Hříbal v roce 1941 přihlásil na smíchovskou obchodní akademii, po válce nastoupil do nakladatelství Václava Petra a současně absolvoval knihkupeckou pokračovací školu ve Vězeňské ulici. Své zaměření si vybral navzdory otcovým radám a varováním – Josef Hříbal vycítil, že křehká demokracie nebude mít dlouhého trvání a komunistický režim živnostníkům přát nebude. Netrvalo dlouho a došlo na otcova slova: Václav Petr musel svou firmu zrušit, v roce 1951 potkal týž osud i Josefa Hříbala a bývalý podnikatel skončil jako knihkupecký účetní v nakladatelství Vyšehrad. Již v březnu 1948 bylo jeho synovi Zdeňkovi jasné, že se svého původního záměru musí vzdát, a tak se zapsal ke studiu na Vysoké škole obchodní, jež tvořila součást ČVUT, a až do důchodu se k práci nakladatele ani knihkupce nevrátil. V roce 1990 se však chopil nové příležitosti a založil Nakladatelství Hříbal.

Ale mezitím se jeho život ubíral spletitými zákrutami. Na podzim 1944 musel místo do čtvrtého ročníku obchodní akademie nastoupit jako totálně nasazený do Waltrovky, jež za války vyráběla letecké motory. V Jinonicích se Zdeněk Hříbal nejdříve dostal do přeškolovací dílny a později jej přeložili do tzv. dílny malých revolverů, kde musel zastat i neoblíbené noční směny. Ale blížil se konec války, podnik se kvůli bombardování nemohl dále spoléhat na služby protektorátní železnice ani pošty a každou zásilku osobně vyzvedával kurýr; této možnosti se pamětník rozhodl využít a v polovině ledna 1945 na osobním oddělení ohlásil, že by se chtěl stát kurýrem pro protektorát.

Jenže oproti jeho očekávání firma potřebovala své zaměstnance vysílat i na zahraniční cesty, místo kurýra tak dostal, ale spolu s ním i tříměsíční propustku, jež mu měla zaručit bezproblémové cestování po Čechách, Moravě i říši. A záhy se ukázalo, že skutečnost je ještě komplikovanější: svou první služební cestu měl Zdeněk Hříbal vykonat do Jihlavy, strávil celý den obstaráváním zvláštní povolenky, a protože se na začátku roku 1945 jízdenky běžně prodávaly jen na krátké vzdálenosti, musel ji shánět po celé Praze a uspěl až na třetí pokus, když o vydání dokladu zažádal ve své továrně.

Jindy bylo třeba, aby jel vyzvednout balíček do Kladna. Spojeneckým hloubkařům bylo radno se vyhnout, proto jel pamětník na kole místo vlakem, vyrazil ve čtyři hodiny ráno, a než začaly nálety, byl už zpátky v Praze. Práce kurýra se v posledních měsících války zdála natolik riskantní, že starší kolegové Zdeňku Hříbalovi dokonce radili, aby raději zůstal doma a na pracovišti se vůbec neukazoval. Přinejmenším jednou se ale stalo, že paradoxně díky své práci nebezpečí unikl – ze své první cesty do Německa se vracel 14. února, těsně po ničivém náletu na Prahu.

Druhá zahraniční cesta zavedla Zdeňka Hříbala do Berlína a zde během čtyřdenního pobytu naopak zažil bombardování čtvrti, v níž se zrovna nacházel. Zatímco do hlavního města říše se dostával složitě přes Plzeň, Cheb a Lipsko, zpět se vracel přímo přes Drážďany; jeho vlak byl shodou okolností první, který městem projel poté, co ho britské a americké pumy prakticky srovnaly se zemí.

Neméně dobrodružná byla i pamětníkova třetí zahraniční cesta: při návratu z říše čekali společně s kolegou asi dvě hodiny na přestup v Lovosicích, v hospodě se dali do řeči s jistým Čechem a u místních upadli v podezření, že jako nuceně nasazení načerno utíkají z Německa. Podobných případů nebylo málo, Zdeňka Hříbala i jeho kolegu zadržela policie a museli složitě vysvětlovat, kdo jsou a kam jedou, aby směli pokračovat do Prahy.

Pak měl dovézt závitové měrky do Škodových závodů v Plzni a cestou zpět vyzvednout jeden vagon se strojírenským zařízením ze soupravy, která kvůli postupu Spojenců zůstala stát na půl cesty z Čelákovic do Německa v západočeském Holoubkově. Namísto strojů z rozpuštěného konvoje, jež byly nově určené pro Waltrovku, ale Zdeněk Hříbal na holoubkovské stanici našel jen vlak, v němž se maďarská vláda snažila uniknout Rudé armádě. Ztracený vagon pamětník vypátral ve Zdicích na Berounsku, tím ovšem zapeklitá historie neskončila, protože než se mu podařilo zařízení poslat do svého podniku, vagon mu opět ujel a on jej musel hledat po pražských nádražích.

Do konce dubna 1945 se oblast ovládaná říšskou mocí smrskla natolik, že Zdeněk Hříbal měl zajišťovat spojení už jen mezi pražskými Jinonicemi a Uhříněvsí, kde se kvůli nebezpečí náletu uchovávaly nejdražší stroje Waltrovky. Záhy ale vypuklo Pražské povstání, během kterého pamětník na Smíchově pomáhal stavět barikády. Po kapitulaci německých vojsk se už do továrny nevrátil. Během několika měsíců ve zkráceném řízení dokončil čtvrtý ročník obchodní akademie, 17. září odmaturoval, a jelikož se toužil stát knihkupcem, 8. října nastoupil jako praktikant k nakladateli Václavu Petrovi.

Dva a půl roku poté jeho plány zhatil komunistický převrat, a tak si musel zvolit jinou cestu a 15. března 1948 se zapsal na ČVUT, konkrétně na Vysokou školu obchodní, kterou později nahradila Vysoká škola politických a hospodářských věd. V posledním ročníku byl Zdeněk Hříbal šéfem fakultní rozmnožovny a kvůli politickým aktivitám svých spolužáků nevědomky upadl v podezření, že pracuje proti komunistickému režimu; proto po absolutoriu v říjnu 1952 nedostal umístěnku a musel si hledat práci v jiném oboru. Následujícího roku dostal zaměstnání jako pracovník geologického průzkumu, do jeho náplně zpočátku spadala zejména manipulace se vzorky a až do roku 1964, kdy geologie zanechal, dojížděl mj. do Horní Břízy, kde se dříve nacházel trestanecký tábor. V polovině šedesátých let Zdeněk Hříbal získal místo u Investora dopravních a inženýrských staveb; po dalších dvaadvacet let, až do odchodu do důchodu, pak u tohoto i jiných investičních útvarů vykonával administrativní práci.

Rok 1990 znamenal začátek další pamětníkovy pracovní aktivity: spolupracoval na obnově Svazu knihkupců a nakladatelů, založil malé, ale úspěšné nakladatelství a postupně vydal příručku pro účetnictví živnostníků, zákoník práce i související publikace. Zdeněk Hříbal pak podnikal až do svých osmašedesáti let.