Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Hříbal (* 1967)

• narozen 2. ledna 1967 v Berouně, vyrůstal v Rudné u Prahy

• s matkou Jarmilou Hříbalovou žil v domku zahradníka v areálu zámecké zahrady

• otce Václava nepoznal, rodiče se rozvedli krátce po jeho narození

• matka se znovu vdala, část dětství pak prožil na sídlišti v Příbrami

• chtěl být strojvedoucím lokomotivy, proto nastoupil na železniční učiliště, obor elektrikář a elektromechanik pro stroje a zařízení

• po vyučení dělal revize elektrických lokomotiv v železničním depu Praha střed (Masarykovo nádraží)

• povinnou vojenskou službu odsloužil u Pohraniční stráže, na hranici se ale nedostal, obsluhoval elektrocentrálu na Hlavní správě Pohraniční stráže v Praze

• po vojně na jaře 1989 se ve svých 22 stal nejmladším tramvajákem v Praze, v tramvaji prožil listopadovou revoluci i generální stávku

• v polovině 90. let nastoupil do firmy ECS Tools, podílel se na výrobě EKG, pulzních oxymetrů či horkovzdušných pájecích souprav

• firma vyrobila také mikroakcelerometr, který byl umístěn na české družici Mimosa, jež měla zkoumat atmosféru Země

• pracoval pro firmu ABW Sequana Tuning, která se věnovala „tuningu“, zvýšení výkonnosti aut změnami v řídícím programu motoru

• v roce 2006 se s rodinou, manželkou Jitkou a třemi syny, přestěhoval na Tachovsko a nastoupil jako redaktor do Tachovského deníku

• v roce 2023 dělal webového editora pro tři redakce (Sokolov, Karlovy Vary a Cheb)

• nejraději ze své novinářské tvorby má video výlety, pětiminutová komentovaná videa o pamětihodnostech a přírodě Tachovska, Domažlicka a Chebska, která začal točit během pandemie covidu

Antonín Hříbal bydlí v Chodové Plané a už skoro 20 let pracuje pro Tachovský deník, dělá editora webových stránek. Vystřídal ale řadu profesí. Dělal revize elektrických lokomotiv, jezdil s tramvají. Pomáhal sestrojit přístroj, který vyletěl s družicí Mimosa na oběžnou dráhu kolem Země. Dělal „tuning“ aut, aby měla větší výkon. Jako mladík měl sloužit u Pohraniční stráže, prodělal přípravu, nakonec se ale na hranici nedostal. Je rád, že mu šťastná náhoda pomohla vyhnout se tomu, že by měl střílet na lidi, kteří se chtěli dostat za železnou oponu. Během sametové revoluce řídil tramvaj číslo 9, která jezdila napříč Václavským náměstím, se „svojí“ tramvají se účastnil generální stávky. „Cítil jsem euforii. Čekali jsme víc svobody,“ říká. „Přitom ale nikdo z mého okolí její potlačování nepoznal na vlastní kůži. Byli jsme šeď národa. To naše ‚vítáme svobodu‘ byl vlastně prázdný termín.“

Politika moji rodinu míjela

Antonín Hříbal se narodil 2. ledna 1967 v Berouně, vyrůstal v Rudné u Prahy. Tady v domku pro zahradníka, který byl součástí zámeckého areálu, žili jeho prarodiče z matčiny strany, František Knapp a Oldřiška Knappová. Pamětníkova matka Jarmila Hříbalová se k nim vrátila krátce po narození syna, když se rozvedla s manželem Václavem.

„Svého otce jsem nepoznal,“ říká Antonín Hříbal. „Máma mi říkala, že umřel. Byla i nebyla to pravda, umřel sice, když mi byly necelé dva roky, ale předtím se rodiče stačili rozvést.“ Pamětníkův otec pracoval v jednotném zemědělském družstvu jako traktorista a zemřel na poli za volantem traktoru. „Lidé si všimli, že jezdí pořád dokola,“ vypráví pamětník. „Pak zjistili, že je mrtvý, dostal mozkovou mrtvici.“

Že není jedináček, ale má tři sourozence, se Antonín Hříbal dozvěděl až v dospělosti, náhodou. „Moje manželka pracovala v Lidlu v Plané. Přišel za ní člověk, který si všiml, že má na visačce jméno Jitka Hříbalová,“ vypráví. „Říkal: ‚Já jsem taky Hříbal, zdravím vás.‘ A pozval nás na Přimdu, kde měli v nájmu hotel.“ Když tam pamětník s manželkou přijel, uvítala je manželka druhého Hříbala. „Ukázal jsem jí fotku mého otce a ona říkala: ‚Tu znám, to je otec mého manžela.‘ Chvíli jsme se dohadovali: ‚To je můj otec.‘ ‚Ne, to je jeho otec.‘“ Pak Antonínu Hříbalovi došlo, že má bratra, a od bratra Václava se dozvěděl, že má k tomu ještě dvě sestry. „Ale na jejich jména se mě neptejte, nevídáme se,“ říká pamětník.

Vzpomíná, že v dětství se o něj starala hlavně babička a děda. Oba byli dělníci a dojížděli za prací do Prahy. Pamětníkova babička pracovala ve Waldesce, děda ve vodárnách. V období, kdy se o něj prarodiče starali, už byla babička doma. Vybavuje si, že často sedávala v křesle a pletla. „Děda vstával někdy ve čtyři ráno a přijížděl kolem páté šesté večer. Chodil jsem mu naproti k vlaku,“ vypráví Antonín Hříbal. „Bral jsem s sebou takový vozík, protože vozil z Prahy nákupy ve velké kožené brašně a já jsem ji pak na vozíku odvezl domů.“

Pamětníkova matka byla také dělnice, prodávala ve stavebninách. Prodejna stavebnin, „velká plechová hala“, vyrostla kousek od domku zahradníka, kde žili pamětníkovi prarodiče. Kvůli její stavbě byla zničena zámecká zahrada. „Byly tam krásné stromy, tráva, studny. Jednoho dne přijeli s bagry, buldozery, nákladními auty, stromy vytrhali, studny zavezli, postavili halu a kolem ní betonovou plochu,“ vypráví o destrukci zámecké zahrady. „Bylo to nesmírně skličující.“

Babička tím zároveň přišla o „vekend“, malou dřevěnou chatičku, kterou jí dědeček v zámecké zahradě postavil. „Sedávala tam, pletla, poslouchala rádio,“ vypráví Antonín Hříbal. „Byl odtud krásný výhled na zámecký ovocný sad a na západ slunce.“

Rok 1968, kdy mu byl rok, zná pamětník jen z dědova vyprávění. „Vojska Varšavské smlouvy, Rusáci, jak jsme jim říkali, stáli v naší ulici Pod Můstkem. Prý to byli chudáci, měli hlad a žízeň,“ říká. „Babička jim nosila vodu a chleba.“ Následná normalizace se rodiny nijak nedotkla a nebyla ani tématem domácích rozhovorů. „Nevybočovali jsme z řady,“ konstatuje Antonín Hříbal. „Nikdo z mé rodiny nebyl v komunistické straně, ale na režim si také nikdo nestěžoval. Politika moji rodinu míjela.“

Chtěl jsem řídit lokomotivu

Do první třídy začal Antonín Hříbal chodit v Rudné. Matka se ale znovu vdala za Václava Babku a se synem se odstěhovala za manželem do Příbrami. Pracovala v masokombinátu a její muž byl dělník v Základně rozvoje uranového průmyslu, jejímž pracovníkům se říkalo „zrupáci“. Když pamětník chodil do šesté třídy, jeho matka se podruhé rozvedla a se synem se vrátila k rodičům do Rudné. Ve škole šla pamětníkovi dobře matematika, fyzika či chemie, naopak z jazyků míval čtyřky.

Příbram má ve svých vzpomínkách spojenou hlavně se životem na sídlišti. „Bydleli jsme v panelákovém bytě jedna plus jedna, já jsem byl v kuchyni, tam jsem měl i postel,“ vypráví. „Otčímovi jsem sice říkal táto, ale moc rádi jsme se neměli.“

V protějším paneláku bydlel pamětníkův nejlepší kamarád Martin Šlemr, svolávali se pískáním a vyráželi na sídliště či do nedalekého lesa a luk. Hráli přehazovanou přes konstrukce na věšení prádla nebo uplácali koule z bláta a klackem se je snažili odpálit co nejvýš na panelák. „Křičeli na nás: ‚Uličníci, parchanti, okamžitě to vyčistíte,‘“ vzpomíná. „Nechápal jsem, jak bychom to asi dokázali udělat, když to bylo na úrovni čtvrtého nebo pátého patra.“ Někdy s sebou brali pamětníkovu fenu německého ovčáka Astu.

„Všichni kamarádi museli k večeru domů, jen já jsem nemusel. Doma mě nikdo nečekal,“ vypráví Antonín Hříbal. „Otčím chodil až v noci, pil. Také matka propadala alkoholu, přicházela někdy kolem deváté večer. Když už mě courání venku nudilo, šel jsem domů, namazal si chleba a četl časopisy Čtyřlístek nebo ABC mladých techniků a přírodovědců.“ Pokaždé se prý bál, jestli matka dorazí. „Bál jsem se o ni, ale hlavně o sebe, jestli budu mít jídlo, jestli mi bude mít kdo podepsat žákovskou knížku,“ říká. „Když konečně zarachotil klíč v zámku, znělo to jako andělské zvonění.“

Odmalička snil o tom, že jednou bude strojvedoucím lokomotivy. „Matka jednu dobu pracovala jako dělnice na dráze, znala strojvedoucí, mohl jsem se s nimi občas svézt v kabině. Bylo to úžasné,“ říká. Třídní učitelka ho od toho ale zrazovala: „Říkala, že bych neudělal maturitu, a proto mě na průmyslovku se čtyřkami z češtiny a ruštiny nepustí.“ Antonín Hříbal ale nezoufal, přihlásil se na železniční učiliště na obor elektrikář a elektromechanik pro stroje a zařízení a spoléhal na to, že strojvedoucích je málo a dráhy budou rády i za člověka bez maturity. Velkou radost mu dělala volná jízdenka na všechny vlaky, kterou železniční učni dostali. „O prázdninách jsem zcestoval celou republiku. Večer jsem sedl do rychlíku na pražském hlavním nádraží a ráno jsem byl v Košicích. Tam jsem přestoupil a jel zase nazpátek, jako blázen,“ vypráví o výletech, které měly jediný cíl – vozit se vlakem.

Na učilišti si našel „druhého nejlepšího kamaráda“, Miroslava Koubka z Berouna, společně dojížděli do učiliště, spojovala je i láska k železnici. „Většinu spolužáků škola nezajímala, mě a Míru ano,“ říká. „Dodnes pracuje na železnici, dělá zabezpečovací zařízení na tratích.“

A hlavně, měli společnou vášeň – raketové modelářství. „Děda mi ze starého dřevníku u zahradníkova domku, kde jsme bydleli, udělal takovou chatičku. Říkal jsem jí laboratoř, s Mírou jsme v ní stavěli rakety. Raketové motorky byly nedostatkové zboží. Chodili jsme kupovat do různých prodejen síru, černé uhlí, z toho jsme si míchali směs do motorků,“ vypráví s úsměvem. „Dodržovali jsme veškeré bezpečnostní předpisy, byli jsme důležití. Koupili jsme si bílé pláště, plexisklové štíty na obličej, rukavice. Před chatičkou jsme si udělali odpalovací rampu, buď to vybuchlo, nebo to letělo. Občas nám raketu přinesla sousedka se slovy: ‚Toníku, něco ti uletělo k nám na zahradu.‘“

Raketová vášeň jim vydržela, i když po učilišti oba nastoupili do lokomotivního depa na nádraží Praha střed (dnes Masarykovo nádraží), kde dělali revize elektrických lokomotiv. „Pouštěli a zkoušeli jsme rakety i v tom lokomotivním depu. Víte, jak to bylo za socialismu – osmihodinová práce se dala stihnout za čtyři hodiny,“ vypráví. „Občas přes lokomotivy se syčením přeletěla naše raketa.“

Antonín Hříbal si podal žádost, že chce být strojvedoucím. „Říkalo se tomu kandidát na strojvedoucího,“ vypráví. Musel projít takzvané kolečko, seznámit se s celým provozem depa – třeba i držet noční služby v šatnách, pracovat s mechaniky a kromě toho jezdil jako zácvik na pomocníka strojvedoucího na lokomotivách. Někteří strojvedoucí ho nechali lokomotivu chvíli řídit. Stát se strojvedoucím ale pamětník nestihl, na jaře 1986 musel nastoupit na povinnou vojenskou službu.

Ty bys ho zastřelil?

Když se Antonín Hříbal dozvěděl, že nastupuje k Pohraniční stráži, zpočátku měl radost. „Říkalo se, že pohraničníci mají vojnu dobrou, zažívají méně buzerace a šikany. Patřili totiž pod ministerstvo vnitra, nebyli součástí Československé lidové armády,“ vzpomíná. O tom, že by měl se zbraní v ruce bránit lidem v překročení hranice, nepřemýšlel. „O hraničním pásmu jsem nevěděl vůbec nic. Byl jsem ze středních Čech, u hranic jsem nikdy nebyl, nikdy jsem ani netoužil po tom podívat se na Západ,“ říká.

Dnes si myslí, že právě tento fakt, jeho naprostá neinformovanost spolu s tím, že všichni v rodině – matka, otec, otčím i prarodiče – byli dělníci, přispěl k tomu, že byl vybrán mezi ty, kdo budou hlídat hranici.

Na rozdíl od běžných vojáků měli pohraničníci třikrát delší přijímač, na službu se připravovali tři měsíce ve Volarech. „Už začátek byl jako ve filmu,“ vypráví pamětník. „Na bráně bylo zvenku velkým písmem napsáno ‚Vítáme vás‘, ale když se člověk zevnitř otočil, bylo tam malými písmeny ‚Už vás máme‘.“ Jak dlouho tam tenhle nápis vydržel, prý neví, protože za tři měsíce nešli pohraničníci ani jednou ven.

Teprve ve Volarech si stejně jako většina jeho kolegů uvědomil, že se může na hranici dostat do situace, kdy by měl po někom vystřelit. „Po večerech jsme to na pokoji často probírali,“ vypráví Antonín Hříbal. „Říkali jsme si, až budeme na té čáře: ‚Kdyby někdo utíkal, ty bys ho zastřelil?‘“ Dodnes si vybavuje některé odpovědi: „Ty vole, já bych šel s ním.“ Nebo: „Já bych střílel do vzduchu.“ „Celá světnice, bylo nás asi patnáct, se shodla, že bychom po nikom nestříleli,“ říká pamětník. „Ale jak by to bylo ve skutečnosti, člověk předem neví. Shodou okolností jsem na čáře nakonec nebyl. A jsem rád, že jsem se do takové situace nedostal.“

Vzpomíná, že během tříměsíční přípravy se učili, jak na hranici postupovat. „Existovala pro to velice přísná a přesná pravidla,“ říká Antonín Hříbal. Nejdřív měl pohraničník volat „Stůj!“. „Stávalo se, že se u hranice pohybovali místní lesáci nebo tam zabloudili houbaři,“ říká. „Když ale někdo opravdu chtěl utéct za dráty, mělo se znovu křičet ‚Stůj!‘ nebo ‚Stůj, nebo střelím!‘. Pak se mělo vystřelit do vzduchu. Kdyby ani pak člověk nezastavil, mohlo se střílet i na něj. Tak, aby nebyl zabit, ale aby mu bylo znemožněno utéci.“ Připomíná, že toho, komu by někdo přes hranici utekl, čekal přísný trest.

Vypráví, že „vymývání mozků“ bylo na denním pořádku. „Pořád jsme poslouchali, že Západ je špatný, komunisti dobří a hranici bráníme, aby Západ neobtěžoval Východ,“ popisuje. „Odkývali jsme to. Ale věděli jsme, že to tak není, že máme být na čáře proto, aby lidi z východního bloku nemohli utéct.“

Náhoda nakonec rozhodla o tom, že se Antonín Hříbal na hranici nedostal. „Měl jsem jet nejdřív do slovenské Seredi na poddůstojnickou školu. Už jsem stál před důstojníky, kteří o tom rozhodovali, jen v těch zelených vojenských trenkách, když se otevřely dveře a někdo položil důstojníkovi na stůl dopis,“ vzpomíná. „Přečetl ho a říká: ‚Hříbal, vy jste elektrikář? Nepojedete do Seredi, ale do Prahy.‘“ V dopise totiž stálo, že v Praze na Hlavní správě Pohraniční stráže potřebují vojáka, který by obsluhoval elektrocentrálu, záložní zdroj pro případ výpadku proudu. Důvodem bylo, že jeden ze dvou vojáků, kteří ji obsluhovali, onemocněl a byl propuštěn do civilu.

Sloužil spolu s řidiči, kteří vozili velitele z Hlavní správy Pohraniční stráže a lidi z vojenské kontrarozvědky. Nejen na služební cesty, ale třeba i na nákupy. Také pamětník chodil velitelům zapojovat zásuvky, opravovat světla nebo mixéry. Jako odměnu od nich dostával „opušťák“ neboli povolení k opuštění kasáren.

Generální stávka tramvaje číslo 9

Po vojně, v roce 1988, se Antonín Hříbal vrátil do železničního depa. „Moje kandidatura na strojvedoucího se vojnou přerušila, musel bych začít znovu od začátku a to se mi už nechtělo,“ vypráví, jak se vzdal svého dětského snu. „Dělal jsem dál revize elektrických lokomotiv, ale nebavilo mě to.“ Spolu s několika kolegy se proto rozhodl, že půjde jezdit s tramvají. Na jaře 1989 se ve svých 22 letech stal nejmladším tramvajákem v Praze.

V tramvaji zažil také listopadovou revoluci. „První den, 17. listopadu, jsem měl volno, byl jsem doma. Vůbec jsem nevěděl, že se něco děje,“ vzpomíná. O den později ale zasedl do řidičské kabiny linky 9, která měla zastávky ve Vodičkově a Jindřišské ulici a křižovala Václavské náměstí. „Zažil jsem to, co můžete vidět v dokumentech o demonstracích,“ vzpomíná. „Když jsem se blížil k Václaváku, někdo křičel do amplionu: ‚Uvolněte cestu, přijíždí tramvaj.‘ Když už tam bylo moc lidí, tak nás odkláněli.“

„Cítil jsem euforii. Když jsme o dění diskutovali ve vozovně, někdo říkal: ‚Nějací studenti mi můžou být ukradení,‘ většina z nás ale naději na změnu vítala. Čekali jsme víc svobody,“ popisuje tehdejší atmosféru. „Přitom nikdo z mého okolí potlačování svobody nepoznal na vlastní kůži. Nechtěli jsme na Západ, nevybočovali jsme, nesetkali jsme se proto se šikanou. Byli jsme šeď národa. To naše ‚vítáme svobodu‘ byl vlastně prázdný termín.“

Vzpomíná také, že řidiči tramvají začali jezdit s otevřenými dveřmi své kabiny. „Měli jsme to zakázané, ale všichni jsme to dělali,“ říká. „Lidi se usmívali, bavili se s námi, začali nás zdravit. Dřív si na nás vzpomněli, jen když chtěli, abychom zakročili – protože je někdo nepustil sednout nebo v tramvaji spal opilec. Doba byla hodně nadšená, bylo příjemné mít otevřené dveře, cítili jsme tu sounáležitost.“

Vypráví také o zlomu v náladě lidí v průběhu listopadových dní. „V zrcátku jsem viděl lidi, kteří mi na tramvaj lepili plakáty. Než jsem přijel na konečnou, byla celá oblepená. Tam už ale čekali dispečeři v autě a říkali: ‚Hele, strhej to, to musí dolů. Na tramvaj takové opičárny nepatří.‘ Než jsem dojel na druhou konečnou, byla tramvaj polepená znovu. Zase tam čekali dispečeři a chtěli, ať to strhám,“ říká Antonín Hříbal. „Ale po pár dnech měli ti samí dispečeři připnuté trikolory a na tramvaje sami lepili plakáty s nápisem ‚Havel na Hrad‘.“

Řidiči tramvají také promýšleli, jak se zapojit do dvouhodinové generální stávky, která proběhla v pondělí 27. listopadu 1989. Byl to rozhodující moment sametové revoluce, po kterém komunistický režim kapituloval. „Někteří řidiči říkali: ‚Já stávkovat nebudu, stejně to k ničemu nepovede.‘ Většina z nás ale stávkovat chtěla,“ vzpomíná Antonín Hříbal. „Padl návrh, že by se v rozvodně mohlo vypnout napětí do trolejí. Proti tomu ale byla logická námitka – co když tramvaj zůstane v křižovatce a zablokuje cestu třeba sanitce? Nakonec jsme se domluvili, že každá tramvaj zastaví v nejbližší zastávce. Kdo bude chtít stávkovat, oznámí cestujícím, že vstupuje do generální stávky. Kdo nebude chtít, zastaví taky, ale řekne jen, že z provozních důvodů dál jet nemůže.“ Antonín Hříbal prožil generální stávku v tramvaji číslo 9 v zastávce u Jindřišské věže, seděl v kabině a poslouchal rádio. „Nepamatuji si, že by někdo z cestujících remcal a nadával,“ říká.

Přístroje, které létaly vesmírem

Tramvaje řídil Antonín Hříbal do roku 1995, pak se rozhodl, že znovu změní práci. Pár měsíců rozvážel dodávkou potraviny, chvíli chodil po domácnostech a nabízel vysavače švédské firmy Lux, která se věnuje přímému prodeji. „Vyprávěl jsem, že tahle firma dala činnosti jméno – luxujeme, a šokoval jsem lidi tím, kolik roztočů mají v kobercích a postelích,“ vzpomíná s úsměvem.

Pak nastoupil do firmy ECS Tools svého známého Petra Směšného, která vyráběla elektronické systémy. Když přišel, firma vyráběla a opravovala elektrokardiografy (EKG), přístroje, které snímají elektrické srdeční aktivity a používají se pro rozpoznání srdečních chorob. „Byl to český výrobek, levnější než zahraniční, dal se napojit i na notebook,“ říká Antonín Hříbal. „Lékaři si ho mohli dovolit koupit i do sanitky nebo ho používat při návštěvách pacientů doma.“

Následně dostala firma zakázku od fakultní nemocnice Motol, měla zajistit vývoj a výrobu pulzního oxymetru (měří hladinu kyslíku v krvi, dokáže detekovat, jak efektivně je kyslík přenášen do končetin nejdále od srdce). „Přístroj jsme nevymýšleli, realizovali jsme ale jeho výrobu, hledali, z jakých bude součástek, jaký bude mít design,“ říká pamětník. „Moji tři synové byli doma pokusnými králíky, měřil jsem jim EKG, měli na prstu sondu oxymetru. Bavilo je to, předháněli se: ‚Dneska já, teď já!‘“

Úspěch měla firma také s horkovzdušnými pájecími systémy. O systém, který pájí (vytváří spoje) nikoliv dotykem, ale horkým vzduchem, byl podle pamětníka velký zájem. „Nechali jsme se inspirovat v zahraničí a vyrobili českou horkovzdušnou pájecí soupravu,“ říká. „Nazvali jsme ji Green Tool, protože některé její části jsme dělali z recyklovaných materiálů. Servisy elektroniky o ni měly velký zájem.“

Pájení horkým vzduchem přihrálo firmě další zakázku, podílela se na výrobě slunečního koronografu (umožňuje pozorovat sluneční atmosféru a protuberance – oblak chladného plazmatu vybíhající z povrchu Slunce) pro hvězdárnu v Ondřejově. Firma se podílela také na dalším „mimozemském“ projektu – mikroakcelerometrech, které odletěly do vesmíru. „Akcelerometry jsou dnes v každém autonomně řízeném autě,“ říká Antonín Hříbal. „Dokáží zaznamenat pohybové anomálie, monitorují, jak se auto hýbe.“

Firma Petra Směšného vyrobila mikroakcelerometry dva, první cestoval do Ameriky a na jednom z raketoplánů programu Space Shuttle (program provozovaný vládní organizací NASA) letěl do vesmíru. „Tím se otestovalo, že je v pořádku. Pak jsme vyrobili další mikroakcelerometr, který umístěný na družici Mimosa létal chvíli kolem zeměkoule,“ říká Antonín Hříbal. Právě zmíněný přístroj byl podstatou české družice Mimosa, měla pomocí něj zkoumat atmosféru.

„Když družice obíhá kolem Země, pohybuje se někdy v hustším prostředí, někdy v řidším, je to dané například tlakem slunečního větru,“ vysvětluje Antonín Hříbal princip měření. „V hustším prostředí družice zpomalí, v řidším zrychlí, a právě tyto změny rychlosti měl mikroakcelerometr měřit.“ Mise se ale nezdařila, družice, která odstartovala v roce 2003, měla brzy po startu technické problémy a shořela v atmosféře. Vesmírné projekty dělala ECS Tools jako dodavatel jiné české firmy Space Devices.

Vznik mikroakcelerometru trval zhruba dva roky. „Vyrobit to je otázka měsíce, když na tom dva lidi makají,“ říká Antonín Hříbal. „Horší je to vymyslet, otestovat, ověřit.“ První pokus skončil ve zkušebním ústavu. „Dali jsme přístroj na vibrační desku, protože družice v době startu hodně vibruje,“ popisuje. „Deska s ním zakmitala a součástky z přístroje odpadaly. Muselo se to vymýšlet jinak.“ Další zatěžkávací zkouškou byla vakuová komora. „Součástky, které mají nějaký tlak, se ve vakuu mohou roztrhnout,“ vysvětluje pamětník. „Některé skutečně popraskaly.“

Horkovzdušná pájecí souprava později přivedla Antonína Hříbala do firmy ABW Sequana Tuning Ladislava Helcla. Ta se věnovala „tuningu“, zvýšení výkonnosti aut. „Pravidelně jsme mu pájeli nějaké součástky,“ vzpomíná Antonín Hříbal. „Pak jsme mu doporučili, ať si od nás koupí pájecí soupravu. Koupil ji a do firmy přetáhl i mě.“ Jeho úkolem bylo změnit řídící program motoru tak, aby měl vyšší výkon.

„Doma na koleně se o to snažila řada lidí, říkali jsme jim ‚garážoví specialisté‘,“ popisuje. „Na mapě řízení motoru se ale musí nastavit řada veličin, a když se to udělá špatně, může dojít k poškození motoru, může se zvýšit jeho kouřivost. Já ani můj šéf jsme ten program nevymýšleli, to dělal další kolega. Dokázali jsme upravit i Mercedesy, které už byly od firmy AMG upravené, měly motory s vysokým výkonem, přesto jsme dokázali přidat dalších několik desítek koní.“ K přeprogramované řídící jednotce nabízela firma ABW Sequana Tuning i další změny – brzdové soustavy, podvozku, tlumičů, pérování. „Doporučili jsme zákazníkům také pneumatiky,“ přibližuje Antonín Hříbal.

V roce 2006 se ale Antonín Hříbal s rodinou přestěhoval ze středních Čech na Tachovsko do Chodové Plané, do domu manželčiných rodičů. Chvíli uvažoval o tom, že si tu zřídí tuningovou pobočku. „Ale kupní síla lidí je tu úplně jiná než nedaleko Prahy,“ říká. „Těžko by se tu hledali zákazníci, kteří zaplatí pět deset tisíc za úpravu softwaru v autě a k tomu další tisíce a desítky tisíc za další úpravy.“ Proto se s dosavadním zaměstnavatelem rozloučil a šel se zaevidovat na úřad práce v Tachově.

Nejraději mám videa z výletů

Nabízená volná místa v logistických centrech, montovnách či na pozici prodavače Antonín Hříbal odmítal. Zaujala ho ale možnost dělat redaktora v Tachovském deníku. „Jediné, co jsem do té doby psal, byla zamyšlení a fejetony pro Benešovský kalendář,“ říká. „Ale lákalo mě to, chtěl jsem to zkusit. Představoval jsem si, že budu jezdit po regionu, fotit, povídat si s lidmi. Neuvědomoval jsem si, že je za tím také kus dřiny a rutiny. Navíc jsem si myslel, že mi šéfredaktor bude dávat úkoly. Tak to ale nebylo, každý si musel témata nacházet sám.“

Vzpomíná, že po dvou měsících seděl u stolu s hlavou v rukách a říkal si: ‚Co já tu dělám?‘ Tempo bylo opravdu svižné, každý redaktor měl denně odevzdat tři materiály o délce alespoň několik odstavců plus něco do sobotního vydání. „Neuměl jsem psát rychle, chtěl jsem si s textem pohrát, ale tady se vyžadovalo: ‚Rychle to napiš, gramaticky a stylisticky správně, a víc se k tomu nevracej,‘“ vzpomíná. „Navíc hledat témata bylo pro člověka, který neznal místní spolky a úředníky, nesmírně těžké. Šéfredaktor mi radil: ‚Choď do hospody, dej si s kámoši pivo a poslouchej.‘ Nemám kámoše a nechodím do hospody.“

Nakonec si ale své místo v redakci našel. Dostal na starost nově vzniklou stránku „Čtenář reportér“, kam přispívali jen čtenáři. Rozběhnout mu ji pomohl syn Jakub, který tehdy chodil na střední zemědělskou školu ve Stříbře a začal ji spolu s kamarády zpočátku plnit. Později starost o tuto stránku od otce převzal. Druhým úkolem Antonína Hříbala bylo rozjet webové zpravodajství a dělat jeho editora. „Byl jsem jednooký mezi slepými,“ vzpomíná. „Redaktorům se do toho nechtělo, webu nerozuměli, já jsem se vzdělával po večerech a nocích a pak se tvářil, že to umím, že na tom vlastně vůbec nic není.“

Dnes (2023) dělá Antonín Hříbal webového editora pro tři redakce (Sokolov, Karlovy Vary a Cheb) a vyhledává aktuální zprávy – nejen o počasí, nehodách, zločinech, ale i o chystaných akcích obcí nebo spolků. Občas si napíše delší text, nedávno například o padesátiletém výročí tragického výbuchu na ubytovně tachovského Plastimatu.

Na otázku, co má ze své novinářské tvorby nejraději, odpovídá: „Asi všechny video výlety, celkem jsem jich natočil padesát šest. Když začala pandemie covidu a nebyly žádné akce, začal jsem točit pětiminutová komentovaná videa o pamětihodnostech a přírodě Tachovska, Domažlicka a Chebska,“ přibližuje. Diváky vzal například na rozhlednu Havran, která kdysi patřila vojákům, sledovali odtud pohyb letadel NATO. Nebo na vrch Šibeník nedaleko Přimdy, na němž kdysi stávala šibenice. Jindy bloumal krajinou, aby divákům ukázal, že se v ní dají najít pozůstatky v regionu kdysi slavného sklářství – střepy, starobylé lahve. „Zasněžená krajina, jeskyně nebo stavby bobrů sice nemají takovou čtenost jako zprávy o kriminálních činech, ale mě to baví a můj okruh čtenářů taky,“ říká o svých výletech do krajiny, které pokračují, i když pandemie skončila.

Ve volném čase dělá Antonín Hříbal průvodce pod Agenturou ochrany přírody a krajiny v Chráněné krajinné oblasti Český les. Zájemce o komentovanou procházku bere třeba do Arnoštovy leštírny na ploché sklo, jediné dochované na našem území, nedaleko Huťského rybníka. Nebo je provede po státní hranici a poví jim, že ji vymezuje 35 tisíc mezníků a každý má svou internetovou stránku. Kromě toho také moderuje koncerty mladé sopranistky Anny Gálisové z Chodové Plané.