Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Hřebec (* 1950)

• narodil se 19. září 1950 v Teplicích, kde začal hrát tenis

• první turnaj si připsal v devíti letech

• vyhrál mistrovství republiky v mladších a starších žácích a také v dorostu

• kvůli tenisu se přestěhoval do Prahy a stal se členem Rudé hvězdy

• při sportování měl obrovskou podporu svého otce Josefa

• od patnácti let jezdil na mezinárodní turnaje, proslavil se útočným a pestrým tenisem

• v 17 letech se začal se věnovat profesionálně tenisu a skončil se střední školou

• pověst si kazil špatným chováním a bouřlivými výlevy vzteku

• v roce 1972 debutoval v Davisově poháru, porazil 3:0 Španěla Antonia Muňoze

• v roce 1974 se propracoval na 25. příčku světového tenisového žebříčku

• v roce 1975 se i díky jeho zásluze Československo probojovalo do finále Davisova poháru, v němž podlehlo Švédsku 2:3

• ve dvouhře vyhrál tři turnaje světové série

• v roce 1978 skončil v Davisově poháru kvůli účasti na malém turnaji v Rakousku, kam se přihlásil bez oficiálního povolení funkcionářů tenisového svazu

• přišel na čtyři měsíce o cestovní pas, nemohl vyjet na důležité turnaje a propadl se na žebříčku ATP

• obdržel povolení, že může jako trenér působit tři roky ve výnosném angažmá západoněmeckém Augsburgu

• od komunistických funkcionářů však nedostal souhlas k dalšímu trénování v Západním Německu, a tak v roce 1981 emigroval i s manželkou a dvěma dcerami

• do vlasti se vrátil v roce 1997

• pracoval jako trenér na tenisovém svazu a později v ČLTK Praha

• v Česku se podruhé oženil a narodila se mu třetí dcera

• podílel se na úspěšné kariéře Markéty Vondroušové, vítězky Wimbledonu 2023 a stříbrné medailistky z letní olympiády 2021 v Tokiu

• v roce 2024 žil v Praze a stále trénoval

Nejednoho komunistického funkcionáře rozpalovalo doběla, že při reprezentačních zápasech nosil symbol křesťanství a církve, kterou považovali za třídního nepřítele a neblahý pozůstatek starých feudálních a buržoazních časů. Tenisový bohém a průšvihář Jiří Hřebec hrál totiž Davis Cup se zlatým křížkem na krku.

Zatvrzelé představitele a stoupence politiky KSČ dráždil v sedmdesátých letech 20. století také dlouhými vlasy a na kurtu se dopouštěl výstřelků, odporujících profilu vzorného reprezentanta Československé socialistické republiky. Tenista Jiří Hřebec byl ale pro daviscupový tým v dobách své největší slávy nepostradatelný, a tak mu vše dlouho procházelo.

„Při Davis Cupu ve Španělsku v roce 1973 za mnou přišel jeden politruk, že nesmím hrát se zlatým křížkem na krku, že mi vypadává z trika a je vidět. Ani jsem ho neznal, byl někde z ministerstva vnitra,“ vzpomíná Jiří Hřebec. „Křížek mi dala máma, byl po tátovi, který mi umřel už v devětačtyřiceti letech. Řekl jsem, že ho nesundám a raději k zápasu nenastoupím. Nakonec jsem si ho mohl nechat. Dodnes nenávidím bolševiky a jako tenista jsem je hodně zlobil. Třeba jsem prohrával a řval jsem: ‚Tady v tomhle státě se nedá hrát!‘ a udělali ze mě rebela, i když jsem myslel povrch na kurtu. Nebo jsme hráli s mizernými míči Optimit, hodily se tak leda pro psy na hraní, tak jsem je naházel za plot.“

Československu pomohl k druhému místu na světě

Jiří Hřebec vyhrál během své kariéry tři velké mezinárodní turnaje a v roce 1974 se vyšvihl na 25. místo světového žebříčku. Napřesrok pomohl Československu do finále Davisova poháru, považovaného za mistrovství světa družstev. Ve Švédsku podlehl národní tým těsně 2:3 domácím tenistům na čele s úžasným Björnem Borgem. Jiří Hřebec s ním prohrál stejně jako Jan Kodeš, oba porazili Ove Bengtsona, nicméně Švédové zvítězili v rozhodující čtyřhře.

Ve stejném roce triumfoval Jiří Hřebec na prestižním mezinárodním turnaji ve švýcarské Basileji, kde porazil Rumuna Ilie Nastaseho, který o několik měsíců později vyhrál Masters, soutěž určenou pro nejlepší tenisty světa. V roce 1975 nicméně čelil i kritice médií a funkcionářů, když si v létě na mistrovství republiky v Bratislavě uplivl směrem k divákům, kteří na něj pokřikovali, a během zápasu klel. Na šampionát nicméně přijel vyčerpaný po vítězném daviscupovém zápase s Francií, během něhož sehrál dvě pětisetové bitvy a jedno čtyřsetové utkání. Výrazně pomohl národnímu týmu k postupu do dalšího kola slavné soutěže.

Ilie Nastaseho řadil Jiří Hřebec mezi své oblíbené soupeře. Byl totiž stejným bouřlivákem jako on, a uměl bavit lidi. Opora československého daviscupového týmu však nechodila na dvorec prvoplánově s cílem dělat show. Hřebcovy hlášky prý přišly samy, jakoby z nebe. „Hrál jsem třeba Davis Cup s jedním Polákem a měli jsme nekonečnou bekhendovou kros výměnu, obehráli jsme ji snad desetkrát možná i víckrát. Tak jsem si ulevil – On mě snad ten slajzovaný bekhend naučí,“ vzpomíná.

Zlikvidovali mě kvůli turnaji v Rakousku

V Davis Cupu reprezentoval svou zemi rád, poněvadž týmová soutěž patřila k jedné z mála příležitostí, kdy českoslovenští fanoušci viděli na vlastní oči velké osobnosti světového tenisu. Turnaje jednotlivců v Západní Evropě, USA nebo v Austrálii totiž Československá televize až na naprosté výjimky nevysílala. Přitom Jan Kodeš vyhrál v první polovině sedmdesátých let dvakrát French Open (tehdy Rolland Garros), jednou Wimbledon a dvakrát se dostal do finále US Open (tehdy Forest Hills).

„Na staré Štvanici se při Davis Cupu přistavovaly tribuny, vešlo se tam sedm a půl tisíce lidí. Reprezentovat v Davis Cupu byla naše povinnost. Říkalo se a psalo, že v Davis Cupu bojujeme za Československo. Davis Cup ale pro mě nebyla týmová soutěž, tenis není takový. Nehrál jsem Davis Cup pro stát, ale kvůli sobě. Chtěl jsem ukázat lidem, že jsem dobrý,“ tvrdí. „Že dneska mají skvělou partu, jsou jen řeči. Trénuju s většinou holek a v podstatě se nenávidí. Pak se dostanou do fedcupového týmu, objímají se a pro novináře dělají, jaké jsou bezvadné kamarádky. Skončí Fed Cup a na turnajích se spolu ani nebaví. Nechci jmenovat, ale většina jich je takových.“

Podle Jiřího Hřebce nejlepší tenisté nesměli Davisův pohár odřeknout, jinak je komunistický režim už nikdy nepustil na zahraniční turnaje. „Reprezentovat v Davis Cupu byla naše povinnost,“ prohlašuje. Jednou však na vynikající reprezentaci Československé socialistické republiky vydělal velký balík peněz. V září 1975 oslnil v mezipásmovém finále proti Austrálii výhrou nad skvělým Tony Rochem a přispěl na pražské Štvanici k výhře 3:1. Tenisové hrdiny tehdy přijal předseda vlády Lubomír Štrougal. Jiří Hřebec se v rozhovoru pro Revue pro 1. ČLTK Praha svěřil, že jako odměnu dostal 60 tisíc korun, za což se tehdy dalo koupit velmi slušné osobní auto.

Tonyho Roche porazil 3:2 na sety, ačkoliv prohrával již 0:2. Do druhé půlky tenisové sezóny 1975 navíc naskočil opožděně po těžké dopravní nehodě, při níž málem přišel o oko. Se svým vozem havaroval v dubnu v Praze. Podle personálního spisu, který na něj vedlo jako na civilního zaměstnance ministerstvo vnitra, nehodu zavinil. Jeho spolujezdkyně utrpěla lehké zranění. Před soudem a pravděpodobným trestem zachránila Jiřího Hřebce amnestie prezidenta republiky.

Před zraněním oka se mu velmi dařilo v USA. Zatímco jeho kolegové z reprezentace odletěli před dalšími turnaji nabírat síly na Havaj, Jiří Hřebec zamířil do Prahy za manželkou a malou dcerkou, kde naboural do sloupu. Po úrazu oka se dostával do bývalé formy pomalu a ztuha. Davis Cup s Austrálii byl naštěstí na programu až koncem září 1975. „Před utkáním s Rochem mi nedoporučovali, abych nastoupil. Foukal vítr a zvířený prach mohl mému vyléčenému oku uškodit. Ale chtěl jsem hrát,“ vzpomíná.

V Davis Cupu podával lepší výkony než na turnajích jednotlivců, například v roce 1973 v Austrálii porazil domácí hvězdu Johna Newcomba a jen těsně podlehl další legendě světového tenisu Rodu Laverovi.

V Davis Cupu skončil v roce 1978 v pouhých 28 letech poté, co údajně porušil pravidla Československého tenisového svazu pro účast na zahraničních turnajích. Podle něj za vše mohl nehrající kapitán daviscupového družstva, funkcionář tenisového svazu Antonín Bolard.

„Byl to strašný syčák a zlikvidoval mě. Vracel jsem se z turnajů a zastavil jsem se u kamaráda v Rakousku. Řekl mi, že starý Fischer dělá turnaj v Riedu, jestli bych tam nejel. Musel jsem ale dostat svolení. Bolardt byl se mnou jakoby dobrý kamarád, po telefonu mi řekl, že není důvod, proč bych nemohl na turnaji hrát,“ prozrazuje. „Finále bylo na Prvního máje a novináři dali výsledek do novin, prohrál jsem s Rakušanem Karym. Vrátil jsem se domů a za čtrnáct dní jsem šel před disciplinárku. Šestnáct lidí sedělo proti mně a že jsem prý hrál turnaj v Riedu bez svolení. Bránil jsem se, že nevím, o čem mluví, že mi to Bolardt dovolil. Bolardt vstal a prohlásil: ‚Jirko, co to říkáš? Vždyť jsem ti to zakázal.‘ Nikdo z disciplinárky mi nevěřil. Byl jsem osmdesátý na světě, vzali mi pas a nesměl jsem jezdit na zahraniční turnaje v létě, kdy se nejvíc hrálo a dalo se získat nejvíc bodů.“

Kdo chtěl do ciziny, musel prý podplatit předsedu ČSTV

Jiří Hřebec se proti přísnému trestu odvolal k předsedovi Československého svazu tělesné výchovy Antonínu Himlovi, ale dosáhl pouze dílčího úspěchu. „S Himlem jsme se znali, chodil na Davis Cup. Kdo ze sportovců chtěl do zahraničí, podplácel ho. Když umřel, našli u něj neskutečné peníze, měl jich plnou kasu,“ konstatuje.

Ani Antonín Himl Jiřímu Hřebcovi radost neudělal. Zákaz hrát na světových turnajích zůstal, jen místo šesti měsíců musel trčet v Československu čtyři. Stejně však přišel o hlavní část sezóny, například o velké populární turnaje v západoněmeckém Stuttgartu nebo v rakouském Kitzbühlu.

V emigraci si připadal jak na dlouhém zájezdu

„Potrestal jsem je tak, že jsem čtyři měsíce chlastal. Ve světovém žebříčku jsem klesnul na dvousté místo, brečel jsem, že tady žít nebudu a emigruju, až se naskytne první šance. Hrál jsem jenom menší turnaje, byl jsem znechucený,“ podotýká. „Ale znali mě v Augsburgu, chtěli mě jako hráče pro západoněmeckou ligu, ale musel jsem si udělat trenérský kurs a šel jsem tam přes Pragosport jako trenér.  V Augsburgu mě obskakovali. Po třech letech mi komunisti nařídili, že se musím vrátit, tak jsem podal žádost o politický azyl. Přijeli za mnou estébáci z ambasády, ale byli slušní. Vyzvídali, jak žiju a jestli si nechci emigraci rozmyslet.“

Jiří Hřebec se ale k návratu do komunistického Československa přemluvit nenechal. Jako emigrantovi mu doma hrozilo propadnutí majetku, ale žádný tam nenechal. „Bydlel jsem v nájmu ve státním bytě a rekreační chalupu jsem prodal, když jsem se rozhodl, že zůstanu v Západním Německu. Peníze se mi tam povedlo propašovat,֧“ prozrazuje.

V Západním Německu vydržel až do roku 1997, pak se vrátil do Česka a kývl na nabídku předsedy tenisového svazu Jana Kodeše, aby dělal trenéra. „Našel jsem v Německu moře kamarádů, koupil jsem si tam barák a měl se dobře,“ svěřuje se. „Ale chyběli mi čeští kamarádi a připadal jsem si tam jak na dlouhém zájezdě, ne jak doma, i když jsem dlouho nevěřil, že tady demokracie zůstane.“

Jeho žena a dvě dcery se nicméně se Západního Německa neodstěhovaly. Jiří Hřebec se v Česku znovu oženil a narodila se mu třetí dcera. Po odchodu z tenisového svazu se stal trenérem v ČLTK Praha a pracoval tam s Markétou Vondroušovou, vítězkou Wimbledonu z roku 2022.

Táta mu koupil rakety z Austrálie

Jiří Hřebec se narodil 19. září 1950 v Teplicích. K tenisu ho přivedla o tři roky starší sestra Marcela. Na kurtech na teplické Letné nejdřív mlátil jako devítiletý kluk míčkem do zdi.

„Pak si mě všimnul pan Lukáč, žádný mezinárodní tenista, ale uměl to. Ukázal mi, jak hrát. Se ségrou jsme chodili na tenis tajně, ale pak po nás chtěli, ať si seženeme na zápasy bílé tričko, trenýrky a tenisky. Museli jsme doma kápnout božskou,“ říká. „Táta hrál fotbal, než mu ve dvaceti osmi vyoperovali menisky. Nadchlo ho, že chodíme na tenis a zbláznil se do něj. Platil mi hodiny u trenérky paní Holečkové, koupil mi dvě rakety až z Austrálie. Stály možná dvě jeho výplaty a neměl radost, když jsem obě na kurtu vzteky rozsekal.“

Jiří Hřebec byl od dětství divoký a vzdorovitý. Od mateřské školky miloval mléko. S mámou ho chodili nakupovat a už před domem žadonil, že chce napít. „Máma mi vysvětlovala, ať počkám, že mlíko dostanu až doma,“ dodává. „Lehnul jsem si na zem a kopal jsem nožičkama kolem sebe. Máma mě vzala k doktorovi, doktor jí poradil, že když začnu vyšilovat, ať vezme proutek a seká mě s ním přes lýtka.“

Na tenis do Prahy jezdil stopem

Aby se mohl v tenise zlepšovat, přestěhovala se babička Jiřího Hřebce ze severočeského Unčína do Prahy. Bydlel u ní, nejdříve ovšem musel dochodit základní školu v Teplicích. „O víkendech jsem hrál tenis v Praze a jezdil jsem tam stopem. Rodiče stáli u silnice se mnou a kontrolovali, ke komu si sedám,“ prozrazuje. „Do Prahy mě vzali na střední zeměměřičskou školu. Táta mě dal do Rudé hvězdy Praha, protože měla krytou halu a mohl jsem tam trénovat i v zimě. Věnoval se mi tam bývalý daviscupový reprezentant Miloš Konrád.“

Jiří Hřebec vyhrával mistrovství republiky v mladších i starších žácích a v 15 letech začal objíždět s doprovodem dospělých mezinárodní turnaje. Dostal se i do Západní Evropy. Vrcholový tenis ale nešel dohromady se střední školou a po dvou letech ho z ní vyhodili. Vydal se na dráhu profesionálního tenisty, Rudá hvězda jako oddíl ministerstva vnitra z něj udělala svého civilního zaměstnance. Se svým otcem přespával na Rudé hvězdě v kanceláři, vstávali brzy ráno, aby ji uvolnili pro práci úředníků.

Otec však v 49 letech zemřel na infarkt a nedočkal se největších úspěchů svého syna. Jiří Hřebec pak bydlel na ubytovně ve Stromovce se svým celoživotním kamarádem Antonínem Šulcem.

Od srpna 1968 nenávidí Rusy

V necelých 18 letech zažil okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Vpád Sovětského svazu a další čtyř socialistických zemí do republiky zastavil pokusy o obnovu svobody a demokracie.

„Šli jsme s Tondou Šulcem po Václaváku, prostředkem mezi ruskými tanky. Nějaký idiot tam filmoval a dva kroky ode mě natáhl nějaký voják závěr samopalu. Od té doby nenávidím Rusy, ale s tenistou Alexandrem Metrevelim jsem kamarádil,“ poznamenává. Alexander Metreveli sice reprezentoval Sovětský svaz, ale byl Gruzínec.

„Po okupaci začaly i pro sport smutné roky, přísné časy normalizace,“ prohlašuje Jiří Hřebec. Do 20 let si nesměl sám vybírat turnaje, určoval mu je tenisový svaz. Pak jezdil po světě sám. Díky odměnám za dobré výsledky si ušetřil slušné peníze, ačkoliv Pragosportu povinně odevzdával dvacet procent ze svých výdělků. „Prize money“ z turnajů se ovšem nedaly s pozdější dobou srovnávat.

„Na velkých turnajích se mezi hráče rozdělovalo třeba dvacet pět tisíc amerických dolarů. Na druhou stranu stála noc v hotelu Hilton patnáct dolarů,“ upozorňuje. V roce 2024 na úvodním grandslamu sezóny Australian Open obdrželo 128 tenistů a 128 tenistek bezmála 60 milionů amerických dolarů, tehdy zhruba 1,3 miliardy korun.

Kodešovi můžeme všichni lízat paty

Velké tenisové úspěchy Československa v sedmdesátých a osmdesátých letech odstartoval Jan Kodeš. „V roce 1970 vyhrál Paříž (pozn. autora – antukový grandslam Rolland Garros), hrál jsem proti němu pak u nás ligu a měl jsem na něj mečboly, což byl první krok, aby mě veřejnost znala,“ uvádí Jiří Hřebec. „Strašně lidí se na něj tenkrát přišlo podívat, Kodešovi můžeme všichni lízat paty. Díky němu nemohli komunisti zlikvidovat tenis jako buržoazní sport a nechali nás jezdit po světě. Kodeš nás vytáhl na mezinárodní turnaje. Ať je jaký je, bez něj by nebyli Navrátilová, Lendl, Mandlíková.“

Jiří Hřebec upozorňuje, že díky Janu Kodešovi a jeho obrovským úspěchům nemohli komunisti v Československu zlikvidovat tenis, jako ve všech ostatních východních socialistických zemích. Když se Kodeš stal světovou hvězdou, dali mu chtě nechtě zelenou. „Byli zase tak chytří, že nechali pár hráčů a hráček cestovat po světě, aby ukázali, že tady máme svobodu.“

V době největší slávy Jiřího Hřebce běžela šeptanda, že mu jeho maléry procházejí díky známosti s předsedou vlády Lubomírem Štrougalem, který se rád ukazoval na významných sportovních akcích, Davis Cup nevyjímaje. „Štrougala jsem viděl zblízka jen jednou, byly to jen řeči, že miloval tenis. Dobrý vztah s ním měl Honza Kodeš. Znal jsem ale Štrougalovu dceru, slavila u nás Silvestra s novinářem Janouškem, pak si ho vzala,“ prozrazuje.

Nejednou se mu vyplatila paličatost a neochota podvolit se nesmyslným nařízením. Když jel na mistrovství Skandinávie, ptali se ho na letišti celníci, jestli si s sebou veze peníze. Sportovci sice dostávali od státu přidělené kapesné v zahraniční měně, ale tak nízké, že by v Západní Evropě žili „z ruky do huby“.

Hrál u „fízlů“, nemusel do Bartolomějské

„Přiznal jsem se, že jsem si vzal čtyři sta dolarů. Řekli mi, že tolik peněz s sebou mít nesmím. Odpověděl jsem, že vím, ale že jedu sám a musím se nějak dostat z letiště do hotelu. A když mi peníze nenechají, tak ať zavolají na ČSTV, že nikam nejedu. Tak mě pustili,“ prohlašuje. „Ostatním našim hráčům dávali estébáci v Bartolomějské před odjezdem na Západ přednášky jak se chovat, mě nikdy nepozvali. Věděli, že hraju u ‚fízlů‘ v Rudé hvězdě, mysleli si, že jsem jejich. V Západním Německu mě dokonce podezřívali, že spolupracuju s StB.“

Poslední Davis Cup si Jiří Hřebec připsal v roce 1978 ve Velké Británii, kde debutoval Ivan Lendl, pozdější světová jednička a vítěz osmi grandslamových turnajů.  „Prohráli jsme 5:0, Lendl dostal šišky od Coxe i Mottrama. Já jsem prohrával s Lloydem 2:0 na sety a 4:1, pak jsem zápas otočil a vedl v pátém setu 5:1. Ale přišel uragán, měl jsem sedm nebo osm mečbolů, jednou vítr sfoukl na kurt Llloydův míč, který by jinak skončil na tribuně,“ vzpomíná. „Prohrál jsem 10:12 v pátém setu a starý Korda mi řekl: ‚Jak žiješ, tak dohráváš zápasy.‘ Pak jsem prohrál i s Mottramem ze stavu 2:0 na sety pro mě. Potřebovali se mě decentně zbavit, tak mi pak vzali pas. Bral bych všemi deseti, kdyby řekli, že končím v Davis Cupu, protože tady už jsou lepší hráči.“

V Rumunsku si z nich vystřelil Nastase převlečený za vojáka

Z daviscupových zápasů nikdy nezapomene na souboj s vynikajícím Francouzem Jauffretem, díky němuž Československo v roce 1975 vyhrálo finále Evropské zóny B a postoupilo do mezipásmového finále proti Austrálii. „Rozhodující pátý set jsem vyhrál šest nula, šlo mi úplně všechno,“ dodává.

V Rumunsku, kde vždy panovala bouřlivá atmosféra, Československo nedohrálo Davis Cup. Což vyvolalo skandál, poněvadž šlo o dvě spřátelené socialistické země. „Okrádali nás tam o balónky, dostal jsem eso z podání na 6:3, servis šel do autu, ale rozhodčí ho nenahlásil,“ podotýká. „Bolardt řekl, že jdeme z kurtu a zápas skrečoval. V hledišti bylo osmdesát procent vojáků, zasalutoval jsem jim a házeli po nás všechno možné. Při Davis Cupu u nás na Štvanici ale lajnoví rozhodčí taky hlásili sporné míče pro nás. Ovlivňovaly se zápasy, jeden balón rozhodl o všem, lidi by se divili, kolik hráčů takhle prohrálo, když auty nehlídala technika.“

Za Rumuny nastupovali v Davis Cupu legendární Olie Nastase a Ion Tiriac. Diktátor Nicolae Ceaușescu nad nimi držel ochrannou ruku a nechal je, ať se volně pohybují po západním světě. Na rozdíl od československých komunistických funkcionářů, kteří dělali potíže Ivanu Lendlovi. „Kdyby mu dali pokoj, nemusel by zůstat v Americe,“ domnívá se Jiří Hřebec. Ivan Lendl nakonec opustil komunistické Československo, přestal ho reprezentovat a usadil se v USA, kde získal státní občanství.

Na Nastaseho, jehož Ceaușescu povýšil jako člena armádního klubu až do hodnosti generálmajora, si Jiří Hřebec uchoval zábavnou vzpomínku. „Letěli jsme na Davis Cup do Rumunska a po přistání v Bukurešti nás kontroloval voják v čepici naražené do tváře. Honzovi Kodešovi řekl, že ho nemůže pustit dál a vystrašil ho. Pak se rozesmál a sundal si čepici. A poznali jsme Nastaseho.“

Kolem hráčů se motají žvanilové

Pokud se Jiří Hřebec dívá zpátky, tvrdí, že jako dvacetiletý tenista by jako trenéra sám sebe nesnesl. V roce 2022 mu vadilo, kolik zbytečných lidí živí talentovaní tenisté a tenistky. „Roste bublina kolem hráčů, peníze, motají se kolem nich žvanilové, co se dovedou zviditelnit a nic neumějí,“ upozorňuje. „Sedmdesát procent z nich chce jen hráče připravit o peníze.“

Podle něj tenisu škodí i rodiče. Myslí si totiž, že když si platí trenéra, mohou rozhodovat za něj. Narazil na matku, jež mu večer poslala SMS zprávu, co by měl její druhý den syn trénovat. „Přišla na kurt, tak jsem jí dal do ruky raketu, ať to vezme za mě. Někteří rodiče jsou v klidu, ale sedmdesát procent ne,“ tvrdí. „V Západním Německu nesměli rodiče do haly na tréninky a brali to. U nás říkají: ‚Dáváme vám peníze a nesmíme se na kluka podívat?‘ Za bolševika rozhodovala ideologie, dneska peníze. Nesmíte mít jiný názor, jinak je nedostanete.“

Jiří Hřebec přiznává, že neumí trénovat děti kolem 11 let. Chybí mu na ně dostatečně pevné nervy, víc si rozumí se staršími. „Mají mě rádi, protože v tenisu nehledám žádnou vědu. Z ruky s nimi můžu hrát. Nelítám po kurtu, ale stačím na tempo hry. Jsem rád, když dostanu ránu přímo na mě a jen nastavím raketu. Říkám Maki (pozn. autora – Markétě Vondroušové), že když dá míč dva metry ode mě, tak zahrála špatný úder,“ konstatuje. „Jsem jen s mladými, a tak nevím o nemocech. Všichni kolem mě jsou zdraví. Ne jako dědci, kteří pořád řeší, co za nemoc má tenhle a co tamten. Mladí mě drží nad vodou. Jsem fit, jezdím na kole, ale na velké běhání už nejsem.“

Nenechal jsem se nikdy zmanipulovat

Ačkoliv nejlepší české tenistky vydělávají tenisem miliony dolarů ročně, Jiří Hřebec jim peníze nezávidí. Rád by však býval měl v jejich věku stejně velkou svobodu, v níž žijí. „Baví se s kým chtějí, jedou si kam chtějí, nás jenom dirigovali,“ vysvětluje. „Lituji let, co jsem tady zažil se z…… komunisty.“

V KSČ byl nicméně i jeho otec, vstoupil tam po druhé světové válce ovlivněný osvobozením své vlasti sovětskou Rudou armádou. „Takoví lidé mi nevadili, myslím, že ve straně byla i máma. Nenáviděl jsem ale komunistické papaláše ze své doby. Po okupaci v srpnu 1968 táta prozřel a z KSČ odešel,“ tvrdí Jiří Hřebec.

Váží si toho, že v sedmdesátých letech 20. století nepodlehl komunistickému režimu a nikomu nepodlézal. „Bytostně nesnáším lézt někomu do….. Zůstal jsem pořád svůj, nenechal jsem se zmanipulovat a nikomu neuhnu ani o cenťáček. Proto nemůžu být tenisový funkcionář a být závislý na lidech nade mnou. Nesnáším, když nemůžu říct svůj názor.“