Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

poručík Václav Hrdlička (* 1926)

• narozen 16. června 1926 v Teremnu na Volyni

• v roce 1944 narukoval v Demidovce do Čs. armády

• Karpatsko-dukelská operace

• účastnil se bojů u obcí Machnowka a Wrocanka

• poté u Komárníku raněn a převezen do nemocnice v Řešově v Polsku

• na Volyni donucen pracovat pro NKVD v rotě, která hledala uprchlíky a banderovce

• z jednotky uprchl asi po dvou měsících

• v lednu či únoru 1945 návrat do armády

• od poloviny roku 1945 žil s celou rodinou v Šumperku

• v roce 1948 zkonfiskován přidělený obchod

• od roku 1948 práce proi CIC - převádění uprchlíků na Západ

• zadržen východoněmeckými pohraničníky, rok ve vyšetřovací vazbě

• poté zaměstnán v hornictví na Ostravsku a v lesnictví na Teplicku

• nadále pracoval pro CIC

• ilegálně emigroval na Ukrajinu, kde se pokoušel o navázání kontaktů s banderovci

• v roce 1952 zadržen NKVD, odsouzen na nucené práce v pracovním táboře Vorkuta na Sibiři

• propuštěn díky amnestii pro cizince v roce 1953

• po návratu do Československa emigrace do Rakouska a poté do Švédska

• začátkem 90. let návrat do Československa

Václav Hrdlička se narodil 16. června 1926 ve vesničce Teremno na Volyni (dnes na severozápadě Ukrajiny nedaleko polských a běloruských hranic). Oba jeho rodiče byli původem Češi. Otec Karel pracoval jako sedlář, své služby poskytoval především místním zemědělcům. Matka Anastázie, rozená Damašková, pečovala o domácnost, jak bylo tehdy obvyklé. Václav vyrůstal společně se dvěma sourozenci, Antonínem a Marií.

Školní docházku zahájil Václav v Teremnu, ale po dvou letech se rodina stěhovala do Boremla, kde až do roku 1939 pokračoval ve vzdělávání na polské škole. Po příchodu ruské armády byla škola přetvořena na desetiletku s ruským vyučovacím jazykem. Období ruské okupace v letech 1939–1941 prezentované jako osvoboditelské, bylo naopak pro mnohé obyvatele velmi složité. V roce 1939 však byl příchod Rusů vesměs ještě nadšeně oslavován: „Vítali je i Židé, protože předtím Poláci hlásili: ‚Nekupuj u žida, kupuj u křesťana.‘ Ruská a pak i německá propaganda se zdála být ze začátku jiná,“ vzpomíná pan Hrdlička na praktické důsledky polského antisemitismu.

Václav Hrdlička říká, že v nejhorší situaci se tehdy ocitly polské rodiny: „Byl to velmi napínavý život. Když přišli komunisti, takzvaní osvoboditelé, tak první, co bylo, bylo zatýkání a odvážení lidí na Sibiř. Ve třídě jsem seděl v lavici s jedním chlapcem. Jeden den tam byl a druhý den jsem viděl, jak ho už odvážejí na nádraží. […] Všechny polské rodiny byly vyvezeny postupně na Sibiř. Pak nám psaly prosebné dopisy. Žebraly o nějaké jídlo jako kroupy. Tenkrát by jim lidi třeba i rádi něco poslali, ale báli se. Na poště přece věděli, kdo a komu to posílá.“ Pro původem české obyvatele nebyla situace zdaleka tak nebezpečná. Hrdlička si nevzpomíná na jediný případ zmizelého Čecha v těchto letech. „Nepamatuju si, že by někoho vyvezli. Ale vím, že naše rodina byla na seznamu.“

Živnost, kterou vlastnil Václavův otec, byla rodině zakázána a tři zdejší zaměstnanci museli být propuštěni. O obživu rodiny se pak museli starat oba rodiče: „Měli jsme tři zaměstnance, ti byli všichni propuštěni, poněvadž to by bylo takzvaný vykořisťování. Otec i nadále opravoval pro sedláky, ale sám. Už jen v takové míře, aby uživil sebe a naši rodinu. Matka trochu dělala do medicíny, tak si přivydělávala trháním zubů a léčením lidí. Bohužel neměla ukončené zdravotnické vzdělání, tak to dělala jen tak trochu.“ Václav vzpomíná, že dobu okupace prožívala rodina v neustálém napětí a strachu.

V roce 1941 byla oblast obsazena Němci. V kontextu následujících událostí zní až paradoxně, že také němečtí vojáci byli místními obyvateli nadšeně vítáni: „My jsme pocítili velkou úlevu. Všichni je vítali jako druhé osvoboditele.“ Brzy však začaly změny: „Když přišli Němci v červnu 1941, tak jsem viděl na vlastní oči, jak byli chytáni komunisti, kteří předtím pomáhali Rusům. Stříleli je. Byli to většinou Ukrajinci, co předtím organizovali a vedli kolchozy.  Stříleli je už tři čtyři dny po začátku okupace. Divil jsem se, jak mohli vědět, o které osoby šlo, a oni už tehdy měli seznamy.“

Těžký osud čekal i na místní židovské obyvatelstvo: „V našem městečku bylo několik stovek židů, Poláků a asi šest českých rodin. Židovské obyvatelstvo tvořilo většinu. Když přišli Němci, tak všechny Židy dali do ghetta. Tam už jen čekali na smrt. Byla tam taková rokle nedaleko města. V jedné části je svlékali a ve druhé stříleli. Celkem tam umřelo asi tisíc lidí, včetně dětí. Během tří čtyř hodin je postříleli. Když jsem se tam byl nedávno podívat, někdy v devadesátém či devadesátém šestém roce, tak jejich kosti byly v té rokli vidět - asi vlivem deště a tak. Některé padaly i do řeky.“ Pan Hrdlička říká, že byl přímým svědkem poprav: „Já jsem to přímo viděl. Lidi tam totiž ze zvědavosti chodili, nevěděli, co se tam děje. Já jsem nevěřil, že se bude střílet. Myslel jsem, že je jen chtějí okrást o všechno. Viděl jsem, jak střílejí mé známé, mé kamarády, mojí učitelku, sousedy. Všichni byli svlečení a pak najednou i mrtví.“ Podle pana Hrdličky vidělo popravy asi dalších dvacet či třicet místních obyvatel. Popravčí četu údajně tvořili především místní Ukrajinci. Většina z nich však neměla uniformy, jejich přesnou příslušnost tedy nebylo možno určit.

Po vykonání poprav bylo ještě prohledáváno ghetto a okolí: „Pamatuju si, že jeden Žid, kterému se krátce před popravami narodilo dítě, byl schovanej někde za ghettem. Poté, co ostatní postříleli, tak Němci dva tři dny prohledávali ghetto a okolí. Když našli toho Bromfielda, tak jeho dítě hodili z půdy a manželku strčili dolů. A ten Bromfield prosil na kolenou. A nějakej ukrajinskej policajt mu povídal: ‚Kdybys měl pytle zlata, tak tě nezachráníme.‘ Koukal jsem na to z dálky, hned vedle se totiž chodilo do školy. To víte, mně bylo šestnáct let a mladí kluci jsou na všechno zvědaví.“ Paradoxem je, že někteří z Ukrajinců, kteří se podíleli na této hromadné likvidaci místních Židů, byli nakonec Němci také popraveni: „Někteří z Ukrajinců, kteří stříleli tehdy Židy a pak se dali k banderovcům, byli sami potom postříleni Němci. Některým i usekli hlavu!“

Nejlépe se z místního obyvatelstva prý Němci chovali k Čechům: „Nejprve měli přednost Ukrajinci, poněvadž se okamžitě dávali k německé armádě. On je to vesměs primitivní národ. Ale když Němci poznali, co jsou zač, tak se od nich odvrátili. A taky Češi byli většinou neutrální, do politiky se nemíchali a pracovali.“ V té době vstoupil Hrdlička jako zaměstnanec do specializované německé opravny: „Za německé okupace jsem nastoupil do takové velké vojenské dílny v Lucku, kde se opravovaly vozy. Bylo tam několik Němců, ale většinou to vedli Poláci. Bydlel jsem přes týden tam u strýce. Nebyla to těžká práce, dělal jsem takového pomocníka.“ V této dílně se mimo jiné setkal i s Němci, kteří byli původem z Československa, díky kterým si oprášil základy němčiny ze školy. Jmenovitě vzpomíná na Němce jménem Havlíček, který se narodil v Karlových Varech: „My jsme se docela skamarádili. On sám mi tenkrát řek: ‚My jsme prohráli válku.‘ To bylo v roce 1943. Dával mi různý náušničky, oleje a vazelíny a já to vyměňoval za vajíčka a další jídlo. Samozřejmě jsem to nesměl nikomu říct,“ popisuje vzájemnou výpomoc pan Hrdlička.

Naučil se nejen opravovat mnoho typů osobních i nákladních automobilů, ale mimo jiné i řídit vůz, což se mu později velmi hodilo v armádě. Vzpomíná, že v době existence Polska byla ve stejné budově umístěna tanková divize. Dlouho tam ale pracovat nemohl: „Netrvalo to dlouho, poněvadž jsem musel dojíždět třicet kilometrů z Boremla do Lucku. Pak to ale už nešlo, protože banderovci řádili všude. Kousek se muselo jet přes les a to bylo hodně nebezpečný. Banderovci každého podezřívali, že je spolupracovník nebo tak něco.“

Situace se ještě v roce 1943 natolik vyhrotila, že se Václav Hrdlička musel skrývat. Rusové v té době sháněli dělníky, kteří by pracovali víc na východě, a zanedlouho také banderovci hledali lidi, kteří by vstoupili do jejich band nebo s nimi alespoň spolupracovali. Ani v jednom případě samozřejmě nešlo o nijak dobrovolný výběr, proto se Hrdlička rozhodl, že bude lepší někde se schovat: „Skrýval jsem se u české rodiny Cimbálových. Bylo to poměrně izolované místo asi deset kilometrů od Boremla. Žily tam jen asi dvě české rodiny. Pomáhal jsem jim v hospodářství, oni byli zemědělci. Byli to naši známí, otec skoro všem okolním rodinám před válkou dělal postroje pro koně.“

Situace na východní frontě se postupně měnila ve prospěch sovětské armády. Ruská vojska opět obsadila území Volyně. Pan Hrdlička vzpomíná na první dojmy, které v něm zanechala tato armáda. „Mně bylo do pláče. Viděl jsem polskou armádu a viděl jsem ruskou armádu. Ti ruští vojáci byli proti nim opravdoví chudáci. Představte si, že Rusové z jejich armády nevěděli, co je to jablko. Byl tehdy podzim, tak jsme jim to prodávali. Jídlo si vařili v takových vědrech jako pro prasata. To jejich žrádlo by ani pes nejedl. Opravdu ubožáci. Ani nemohli nikam ven mimo své vojenské ubikace, třeba mezi lidi. Byli tam jak v kleci,“ podivuje se pan Hrdlička nad jejich úrovní. Jejich celkovému stavu odpovídalo i oblečení: „Měli jen takový vaťáky, dneska se z toho dělají jen podšívky do kabátů. Bylo to tenounký, jen letní oblečení.“ Ani jejich technické vybavení nebylo o mnoho lepší: „To jste třeba pět kilometrů dopředu slyšeli, jak ty jejich tanky hučely. Každej věděl, že už jedou. A celkově jsem tý techniky moc neviděl. Měli spíš koně.“

V té době se Václav Hrdlička rozhodl vrátit zpátky domů do Boremla. Nezůstal tam však víc než několik dní. Podobně jako mnoho jeho krajanů se i on rozhodl vstoupit do Československé armády. Do československého vojska se přihlásilo kolem 12 tisíc volyňských Čechů včetně šesti stovek žen. „Vrátil jsem se domů za rodiči. Tatínka už ale odvedli do armády. Tak jsem šel do Lucku. Tam jsem zjistil, že všichni mí přátelé jsou už v armádě. Tehdy už se organizovala Československá armáda.“ Václav Hrdlička narukoval v Demidovce, do armády byl přijat o několik týdnů později v Rovně, kam byla v březnu 1944 přemístěna 1. československá samostatná brigáda, která prováděla nábor mezi bývalými krajany. Přesné datum narukování si nepamatuje, bylo to pravděpodobně někdy koncem března roku 1944. Rozdělení vojáků k jednotlivým jednotkám bylo určováno podle jejich předchozího vzdělání: „Přivedli nás k nějakému kapitánu Sedláčkovi a on se ptal, jaký máme vzdělání. Říkal jsem mu, že mám devítiletku, tak mě vzali jako spojaře a radiotelegrafistu. No, moc rád jsem nebyl. Já jsem chtěl být spíš tankista nebo jsem chtěl do letectva.“

Z jeho příbuzných se vojákem stal také jeho bratranec. Mladší bratr zůstal doma s matkou. Otec, který narukoval povinně během mobilizace, byl nakonec brzy propuštěn. Jeho úkolem bylo řídit obecní hospodářství v Boremlu: „Byla tam pila, mlýny a podobně a to musel někdo vést. Tak tři lidi, mezi nimi i otec, tam zůstali na vedoucích místech.“

Z Demidovky se jednotka přesunula do Dubna a dále až do Rovna, kde proběhl rychlý výcvik. Později pokračoval výcvik ještě v Černovicích. Pak už následoval pochod na Duklu. Pan Hrdlička popisuje, že mnozí vojáci si během následujícího pochodu sáhli až na dno svých sil: „To se ani nedá popsat, jak jsme byli utahaní. Já jsem třeba usnul a probudil jsem se až za dvacet čtyři hodin. Byl jsem celej zaházenej hlínou a vším možným. Nevěděl jsem, kde jsem, a jednotka už byla někde vepředu. Já měl jen vysílačku a sluchátka na uších. Vůbec jsem nevěděl, jak se to stalo nebo jak jsem se tam dostal. Během spánku asi něco vybuchlo a zasypalo mě to. Ale zraněnej jsem nebyl.“

Nedaleko Dukly byl Václav Hrdlička poprvé nasazen do bojů. Pravděpodobně to bylo u obcí Machnowka a Wrocanka. Podobně jako ostatní i on vzpomíná na těžké ztráty, které tam 1. československý armádní sbor utrpěl. Vojáci těžce doplatili na omyl československého velení, které se domnívalo, že postupuje územím obsazeným Rudou armádou, a 1. a 3. brigáda postoupila v nebojové sestavě přímo do palebného prostoru německého dělostřelectva. Poté, co byli českoslovenští vojáci zasaženi dělostřeleckou a minometnou palbou, museli navíc čelit výpadům německé pěchoty. Výsledkem byla ztráta několika set mužů: „Pochodovali jsme mlhou, která se náhle zvedla, a Němci nás uviděli. Byl tam potůček nebo říčka, kterou jsem asi třikrát překročil, když jsem utíkal. Svoboda tam jezdil v obrněným voze a střílel do vzduchu, aby vojáci neutíkali. Ještě dneska tu scénu živě vidím. Byl jsem celej mokrej. Němci nás honili, tak jsme utíkali dopředu. Pak ale zase nebylo spojení, tak jsem běžel dozadu. A poté zase zpátky před Němci. Tenhle boj byl pro mě asi ze všech nejhorší.“ Mnoho z jeho spolubojovníků tam padlo nebo bylo raněno, řada nezkušených vojáků zpanikařila a v nastalém zmatku se dala na útěk: „To byl hroznej zmatek. Nikdo nevěděl, kdo je velitel a ke komu patří. Po pár dnech se to všechno urovnalo.“

V bojích Karpatsko-dukelské operace padl také manžel jeho sestřenice Vokráčka: „On byl zdravotník. Důstojník mu přikázal, aby obvázal raněného, který ležel někde vepředu. Okolo křičeli ranění. Ale on jak běžel, tak mu to utrhlo půlku hlavy. Přiběhl jsem k němu a tehdy jsem poprvé viděl lidský mozek. To bylo strašný. Tak jsem mu jen sundal prsten a dal jsem ho jeho bratrovi, který byl kuchař.“

Výsledkem německého útoku bylo výrazné oslabení 1. brigády, 3. brigáda přestala prakticky existovat. Václav Hrdlička bez iluzí popisuje destrukci Československé armády: „Čechů tam už bylo málo. Většinou to měli pod kontrolou už Rusové. Nedá se říct, že Češi by tam nějak moc bojovali, to byly jen některé úseky. My už jsme byli hodně rozbití.“ Velitel 1. československého armádního sboru generál Jan Kratochvíl byl odvolán a na jeho místo byl ustaven generál Ludvík Svoboda.

Několik týdnů po Dukle (pravděpodobně v říjnu 1944) byl Václav Hrdlička raněn někde v oblasti u Komárna. „Dva tři týdny poté jsem byl zraněn. Dostali jsme se do obklíčení. Bylo to už někde na Slovensku, asi dvacet kilometrů za hranicemi. Byli jsme v nějakém kotli v lese. Slyšeli jsme německý výkřiky. Dostal jsem ránu do týla a do čela. Byly to střepiny. Ztratil jsem vědomí. Asi mě odvezli. Nevím, jak jsem se dostal do Řešova v Polsku, kde mě operovali. Tu střepinu, měla asi tři centimetry, mi pak doktor dal do ruky. Byli jsme tři na sále. Já byl na řadě až jako poslední. Ten první, ruský letec, tak strašně křičel a sprostě nadával. Ptal jsem se ho, proč tak strašně křičí, když to tolik nebolí. Ten druhej taky děsně řval. Pak přišel ke mně. To na čele bylo povrchový, to bylo dobrý. Ale jak mně začal rejpat do kosti na týle, ta střepina byla v lebeční kosti, tak jsem křičel možná ještě hlasitěji než oni. Všechno vyndávali při vědomí.“ V nemocnici strávil jen asi deset či dvanáct dní, protože v nebyl dostatek lůžek pro zraněné vojáky. Poté se vrátil zpět na Volyň, kde se doléčil.

Krátce poté byl Rusy zařazen do roty, která hledala uprchlíky a banderovce, kteří se skrývali v týlu. Úkolem asi třicetičlenné roty, jejímž se stal Hrdlička velitelem, bylo chodit po lesích a hledat tyto osoby. Velení v jednotce získal i přes svůj nízký věk především proto, že po zranění mu byla zvýšena vojenská hodnost. Rota se skládala především z Ukrajinců, kterým banderovci povraždili rodiny. Motivací většiny z nich tak byla pomsta. Hlavní slovo měli ale v jednotce členové NKVD – ti veleli celé akci a o všem rozhodovali.

Zadržení banderovci byli dále předáváni právě NKVD. O jejich dalším osudu nemá pan Hrdlička žádné konkrétní informace. „To já nevím, co se s nimi dělo dál. My jsme je jen předali NKVD. Ale vím, o co se jednalo. Bili je, mučili, někteří byli i zastřeleni na útěku. Někteří z mé roty také zahynuli. Banderovci se dost bránili, hodně se střílelo. Měli třeba skrýš uprostřed studny. Asi pět metrů pod povrchem si na straně vykopali skrýš. Nějaká paní, co tam chodila pro vodu, jim pak ve vědře spouštěla jídlo. Ale byli tam i udavači, kteří nám řekli, že tam jsou. Jeden z těch banderovců se pokusil utéct. Běžel asi kilometr či dva, ale pak ho stejně dostali. Nejprve ho ranili a pak ho dotloukli. Já osobně jsem ale nikoho nezastřelil.“ Později v podobné jednotce působil také jeho bratr – díky tomu pak mohl po válce v Československu žádat o majetek a získat statek na Šumpersku.

Z jednotky Václav Hrdlička uprchl asi po dvou měsících, kdy se už cítil zdravotně v pořádku. Snažil se dostat zpět do armády, což se asi v lednu či únoru 1945 povedlo. Dostal se do Humenného a stal se součástí zásobovacích jednotek: „Tam jsem hlídal nákladní vozy, které převážely vojenský náklad a zásoby.“ Následně byl povolán do specializované jednotky, která ale nikdy nezačala fakticky operovat: „Pak byla stvořena takzvaná Stovka. Měli jsme převážet armádní náklady z Rumunska. Ale nikdy se to neuskutečnilo, tak jsem zůstal v té strážní rotě.“ Některé úkoly ale byly velmi riskantní: „Pamatuju si, že jsem třeba vezl na motorce dva miliony československých korun na výplaty. Pak jsem to někde vysypal na stůl. Vidíte a ani mě nenapadlo si z toho něco vzít. Přitom bych mohl. Každý tam mohl během hodiny padnout. Polovina z těch lidí prostě ty peníze už nepotřebovala, protože byli mrtví.“

Konec války zažil Hrdlička v Turčianském Martině. Tehdy mu bylo pouhých dvacet let, přesto dosáhl hodnosti poručíka. „Pátého nebo šestého května za námi přijel Beneš. Já jsem ho také hlídal. Byl jsem totiž ve strážní rotě. Mluvil k nám v kasárnách, ale o konci války tehdy ještě nic neřekl. Za pár dní to ale přišlo.“ Po ukončení bojů byl Hrdlička ze zdravotních důvodů ihned demobilizován a vrátil se na Volyň. Válečné následky tam byly silně patrné. Ač samotná rodina pana Hrdličky na tom nebyla ekonomicky zle, celková hospodářská situace země nebyla příliš optimistická. Nejcitelnější byl nedostatek jídla.

Doma strávil Hrdlička sotva několik měsíců a opět odjel do Čech: „Za tři měsíce jsem se vrátil zpátky do armády. Pak jsem už byl v Praze.“ Někdy v srpnu či září 1945 byl přesunut do Žatce, respektive na posádku do Postoloprt. Nepřímo se setkal také s některými poválečnými excesy na Němcích. Na jeden z nich si vzpomíná konkrétně: „Byla tam bažantnice Vyškov a tam popravili pár stovek Němců. Ale to bylo ještě před mým příjezdem – někdy v květnu nebo v červnu. Údajně to udělali naši vojáci z Československé armády.“

V armádě už strávil pan Hrdlička pouze několik týdnů. Na krátkou dobu pracoval také v Praze jako úředník. „Týden či dva jsem pracoval v Praze v oddělení ministerstva vnitra, kde udělovali státní občanství. Takovej úředníček. Měl jsem vyšetřovat lidi. Pak se mi to nelíbilo, tak jsem toho nechal a odešel jsem.“ V září či v říjnu byl definitivně demobilizován a byl mu přidělen obchod se smíšeným zbožím v Šumperku. Jako prodavačka u něj krátce pracovala poloviční Němka: „V obchodě jsem měl prodavačku Koláčkovou. Byla to poloviční Němka. Předtím byla herečkou v olomouckém divadle. Bydlela v Šumperku v Rapotíně.“ Paní Koláčková ale byla zanedlouho odsunuta.

V Šumperku setrval do roku 1948. Pak nastal obrovský zlom – veškerý majetek byl panu Hrdličkovi zkonfiskován: „Sebrali mi všechno, už jsem neměl nic. Tak jsem se uchýlil k bratrovi. Měl na Šumpersku statek – v Maršíkově. Ale nelíbilo se mi tam, tak jsem odjel na Teplicko a našel jsem tady tátovi zemědělskou usedlost.“ Postupně se do teplické vesnice Kvítkov přestěhovala celá rodina – pan Hrdlička, jeho bratr a dokonce i rodiče, kteří byli do té doby na Volyni. Společně tam však žili jen necelý rok.

Fakticky již po několika měsících se Václav Hrdlička pokusil o útěk do zahraničí. Vzápětí se zapojil do spolupráce s tajnou zpravodajskou organizací. Spolupracoval s řadou svých bývalých kolegů z armády: „Začalo to u mě. Já jsem tady byl do čtyřicátého devátého roku. Pokusil jsem se o útěk na Západ. No, byl jsem asi dvakrát převeden, ale pak mě chytli. Pracoval jsem tehdy pro CIC. Ke spolupráci mě přesvědčili na jednom místě na Karlovarsku, kde měli organizaci. Mě kontaktovali přes mé známé a přátele z armády, kteří tam také byli. Bydlel jsem ale pořád v Kvítkově. Tak jsem si udělal skrýš v Kačerově u rodiny Jonášových. Tam jsem spával a pomáhal.“ Během opakovaných přechodů hranic pomáhal především převádět osoby na Západ, respektive přes celé východní Německo až do Německa západního.

Poté byl ale zadržen východoněmeckými pohraničníky a vyšetřován. Účelem výslechů bylo především zjistit co nejvíce informací o fungování této organizace: „Měl jsem u sebe pistoli, tu mi zabavili a poslali mě do Chebu. Tam mě drželi a tloukli. Chtěli ze mě dostat informace. Nic ze mě nedostali, tak mě asi po roce pustili. Velkou zásluhu na tom měly přímluvy otce. Říkal, že tu pistoli jsem měl jako památku. Nakonec nic nevyšlo najevo.“ Vyvázl díky smyšlené příhodě, že nedaleko místa, kde ho našli, v Aši, má snoubenku a že za hranice pouze zabloudil při procházce. „To nebyla moje pravá snoubenka. Všechno to bylo předem domluvené, kdyby se něco stalo. Potvrdila mi moji verzi. Lidi mi hodně pomohli,“ říká.

Po propuštění pracoval Václav v hornictví na Ostravsku a v lesnictví na Teplicku. Brzy byl ale opět kontaktován CIC. Nelegálně odcestoval na Ukrajinu. Měl se tam pokusit o navázání kontaktů s banderovci a vyvolání povstání: „Dostal jsem se tam v roce 1951. Měl jsem tam známé. Mým úkolem bylo navázat kontakt s banderovci, respektive s Banderou, ukrajinským nacionalistou. On byl pak zastřelen v západním Německu. Tím jsem se právě navázal na tuhletu společnost.“ Paradoxně tedy náhle chtěl aktivovat lidi, které předtím pomáhal po válce zatýkat a likvidovat. Naštěstí o jeho předchozím působení nikdo z nich nic nevěděl. Podobná akce ale neměla v té době již šanci na úspěch: „Na zakarpatské Ukrajině bylo předtím hodně banderovců. Ale za těch pět let po válce se situace velmi změnila. To už nebylo to, co to bývalo. Tam bylo už jen pár lidí, kteří se skrývali, a ti už s tím nechtěli mít nic společnýho.“

Na Ukrajině setrval ve značně nebezpečných podmínkách asi jeden a půl roku. Střídavě bydlel u různých ukrajinských známých. V roce 1952 byl zadržen sovětskými policejními orgány NKVD. V Užhorodě byl odsouzen za nelegální překročení hranic, protistátní činnost, držení zbraní a několik dalších přečinů. „No, prostě ze mě udělali velkého zrádce,“ komentuje obvinění, která proti němu byla vznesena. K zadržení došlo dle slov pana Hrdličky díky zradě některého ze spolupracovníků či pomocníků. V roce 1953 byl také nějakou dobu vyslýchán v Moskvě na tzv. Lubjance. „V Užhorodě se mě především ptali, jací byli moji velitelé v armádě, na armádu obecně se ptali a na Svobodu, a koho dalšího znám. Oni se už tenkrát báli spiknutí. Během výslechů mě nebili, ale nenechali mě skoro vůbec spát. A musel jsem chodit, sedět, spát, ale lehnout jsem si nesměl,“ popisuje vysilující výsledky.

Po ukončení výslechů byl převezen do pracovního tábora na Sibiři, kde strávil asi čtyři či pět měsíců. Byl umístěn v gulagu u města Vorkuta. Většinou nosil nejrůznější klády, pracoval i jako elektrikář, přičemž využil své zkušenosti spojaře: „Jako spojař jsem věděl, že tomu rozumím. Ty lágry byly obehnané proudem a světlem, tak jsem to opravoval.“ Těžké podmínky v táboře, nedostatek jídla a v neposlední řadě i náročné klimatické podmínky doháněly vězně k beznaději: „Tam jsem si říkal, že se už asi nikdy nevrátím zpátky.“ Podle popisu pana Hrdličky byl vztah ke strážným spíše neutrální a naopak vztahy s některými spoluvězni byly velmi složité: „Strážní si nás moc nevšímali. Oni prostě jenom hlídali. Horší to bylo uvnitř věznice, protože dohromady byli různí vězni – cizí političtí vězni i ruští zlodějíčkové a ti si dělali svoje mafiánské bandy a nechtěli pracovat. To byla ta největší hrůza.“

Díky amnestii pro cizince v roce 1953 byl společně s mnoha dalšími Čechy a Slováky z tábora propuštěn: „Po amnestii nás svezli do Moskvy, tam byl sběrný tábor. Tam jsem seděl taky s Dušanem Slobodníkem, to byl ministr kultury na Slovensku. Hrávali jsme spolu šachy. On pracoval za války pro Tisa nebo tak něco. Patřil mezi skupinu vojáků, které Rusové po válce pochytali a poslali je na Sibiř. Deset nebo patnáct Slováků se mnou sedělo a právě na toho Slobodníka si vždycky vzpomenu, pak tu byl ministrem. Pak mě přivezli do Československa. No a následně se mi podařilo utéct přes hranice – naposled. Jen jsem se setkal s rodiči, ale nic jinýho už jsem neudělal.“

„Já jsem do toho šel, protože jsem chtěl bojovat proti komunismu. Jen škoda, že jsem se neseznámil s bratry Mašíny. Já jsem měl ke komunismu velkou nenávist, když jsem viděl, co dělají. To se nedá ani vypovědět,“ vysvětluje svou antipatii. Jeho vztahy ke zdejšímu režimu ho přiměly k dalšímu pokusu o útěk do zahraničí: „Dostal jsem takový malý tip od svých spolupracovníků z CIC. Šel jsem na České Budějovice a pak na Český Krumlov. Tam byla nějaká rodina, jména už si nepamatuju, a ti mi poradili cestu. Dostal jsem se až přímo pod hranice a pak do Rakouska. Ale měl jsem velké štěstí. Když jsem přišel k hranici, tak tam byly tři drátěný, kilometry dlouhý ploty. Když jsem to viděl, tak jsem myslel, že nedojdu. Nic jsem u sebe neměl, ani kleště. Ale ty lidi povídali, že je tam někde nějakej přechod pro vojáky. Nakonec jsem to našel. Naštěstí to nebylo nijak zabezpečený. Pak jsem ještě deset nebo patnáct minut běžel, ono to území ještě bylo československý. Až za rakouským celním úřadem jsem věděl, že jsem volnej. Ten průchod pod plotem nebyl nijak zabezpečenej, protože to bylo sotva sto metrů od strážní věže a od silnice, tak si asi mysleli, že si tam nikdo netroufne. A taky to bylo hodně zarostlý.“

V Rakousku pracoval ještě nějakou dobu pro CIC. Snažili se ho přesvědčit k návratu do Československa: „Já už jsem potom nechtěl nic říct, ani jsem nechtěl zpátky. Dál už pak se mnou nespolupracovali.“ Z Rakouska emigroval pan Hrdlička do Švédska. Nejprve tam asi měsíc pracoval v jedné továrně na výrobu šroubů, ale musel skončit kvůli zdravotním problémům se zády. Záhy odjel do Stockholmu: „Tam jsem se opět setkal s Čechy. Seznámil jsem se s inženýrem Koukolem, který měl tady v Čechách čokoládovnu. Tam dělal ředitelem importu a exportu v jedné velké firmě. Tak mně tam našel práci. Pracoval jsem tam v konstrukční kanceláři na nových projektech.“ Postupně se mu podařilo překonat počáteční problémy s novým jazykem a ve firmě si nakonec vybudoval i poměrně solidní postavení. Dokonce se tam setkal i se svými bývalými nepřáteli ve zbrani: „Můj vedoucí byl inženýr Meis, Němec. Zjistili jsme, že jsme bojovali proti sobě. Pamatoval si na stejná bojiště, kde jsem byl já. Šel od Kyjeva stejnou cestou. Znal i některé české vojáky. Díky tomu jsem měl v dílně určité výhody.“ V roce 1970 byl ze zdravotních důvodů nucen odejít do invalidního důchodu.

Se svou nynější manželkou, původem Češkou, se seznámil ještě v Rakousku. Do Švédska ale neodešli společně, znovu se tam ale setkali. Rozhodli se vzít až v roce 1976, asi po patnácti letech společného života. Manželka ve Švédsku pracovala jako pomocná síla, poté v továrně firmy Ericsson.

Do Československa se vrátili po téměř čtyřiceti letech v roce 1990 nebo 1991: „To bylo tenkrát na Havlovu výzva. ‚Češi vraťte se domů a pomožte budovat.‘ A my jsme se nechali nachytat. A vidíte, jak jsme dopadli. České úřady mi nevyplácí ani penzi, beru švédskou penzi. Ale zasloužil bych si snad i něco tady.“ Usídlili se kvůli rodině opět v Teplicích. Rodiče již byli mrtví, ale žili zde ještě jeho sestra a bratr.

Současným stavem české společnosti je znechucen: „My jsme za něco bojovali, aby dnešní generace nestrádala. A dneska vidíme co? Vidíme samý zločiny, nenávist, podvody. To nikam nevede. Ta generace se sama utápí. Čtyřicet let jsem žil v cizině, ale to jsem nezažil, co se děje tady v Česku! Vládu nemáme! Když se v takovýhle malý zemičce nemůžeme dohodnout ani na nějaké státotvornosti, tak nevím, čím se mám cítit. Nejsem ani Švéd, ani Čech, ani Ukrajinec. Mám sice české občanství, ale co mi to je platné, když dnes se můžu leda stydět za to, že jsem se vrátil. Lituju toho.“