Ing., CSc Petr Hrdlička

„Takže jsem se přihlásil – a to si pamatuju dodneška – nastoupil jsem 30. 8. 1948 jako učeň strojního zámečnictví oboru automechanik, s číslem známky 9809, do učení do Škodovky. Tehdy ještě existovala taková ta společnost v Mladé Boleslavi – obchodníci a hoteliéři, kterým to ještě nestačili komunisté všechno vzít, a ti velmi litovali mého tatínka: že to je tedy strašné – váš syn je teď učedník. Protože tihleti lidé to pokládali jako něco pod úroveň. Takže já jsem se šel tedy učit a po roce jsem se přihlásil na přijímací zkoušky do průmyslovky a tam mě tedy vzali. Zase jsem ji vystudoval s vyznamenáním, prakticky se samými jedničkami, nicméně na konci maturity přišel na mě posudek, že jsem vynikající student, pomáhám slabším žákům, vyučuju lidové kurzy ruštiny, angažuju se a já nevím, co všechno, a že prý ‚toto všechno dělá jen proto, aby mohl tím více poškozovat lidově demokratické zřízení‘!“

„Já jsem vstoupil do strany, když mně bylo asi čtyřicet devět let, v tom ústavu. Protože – jak bych to řekl – tenkrát se mě zeptali, proč jako vstupuju do strany. Tak já jsem jim řekl, že proto, že jsem si myslel, že když dělám svou práci pořádně a dobře, tak že to stačí, a že jsem zjistil, že to nestačí. A oni mně tleskali... Ale byla to pravda, protože když člověk nebyl členem strany, tak leccos vlastně nemohl zastávat, ty funkce rozhodující. A pokud jsem to chtěl dělat, chtěl se na tom podílet, tak jsem do tý strany musel vstoupit. Já vám to řeknu takhle – když vám dá někdo v životě příležitost, abyste udělal auto podle svých představ, tak to se nedá odmítnout. Takže jsem to samozřejmě vzal a toho favorita jsem vyvinul.“