Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Hrdinová (* 1950)

• narozena 10. prosince 1950

• dětství a mládí strávila v obci Kralupy u Chomutova, která v roce 1976 zanikla kvůli těžbě uhlí

Život v Kralupech

Marie Hrdinová, za svobodna Kozlíčková, se narodila 10. prosince 1950 v dnes již neexistující obci Kralupy u Chomutova. Ta zanikla v roce 1976 kvůli těžbě uhlí. „Škola, školka, všechno tam bylo, lékárna, mandl, mlíkárna, obchod, obuv, textil, švec tam byl, pošta, policejní stanice, dva doktoři, jeden byl šachetní, jeden byl pro nás pro lidi, dětskej doktor tam byl, všechno tam bylo. Žilo tam přes tisíc obyvatel a byla to spádová obec.“

Oba rodiče pracovali v zemědělství, jeden bratr se vyučil kovářem a druhý zedníkem. „Starší bratr se dobře učil, ale protože rodiče dělali v zemědělství, tak nemohl nikam, a tak musel na kováře. Já jsem se nešla učit na nic. Říkali, že holka nemá cenu, aby se šla učit.“ V šestnácti letech tak Marie vychodila školu a nastoupila do práce ve státním statku. „Pak jsem si udělala řidičák na traktor a na motorku, jezdila jsem traktorem. Pak ještě tři roky a pak jsem šla na šachtu, nasýpala jsem vagony. Dělala jsem dvanáctky, ranní, noční a nasýpala jsem v Tušimicích povrchový uhlí.“

Ještě v Kralupech zažila Marie srpnovou okupaci v roce 1968. „Přes tu naši vesnici byla jen dlažební silnice, ty tanky rachotily! Maminka křičela: ‚Kluci, vstávejte, asi je mobilizace!‘ Rádio nešlo, nešlo nic. Všichni si mysleli, že bude válka, na křižovatkách stáli regulovčíci. Lidi jim nadávali. […] Doba byla divná, lidi se hlásili do strany, houfem, kdo honem mohl, tak se hlásil. Venku byl stůl a podpisovali to. My ne, říkali jsme, že chleba bude furt stejně.“

Zánik obce

Na dětství v Kralupech vzpomíná Marie ráda. „Dětství bylo krásný, bylo tam hodně dětí.“ Zároveň ale už odmala věděla, že vesnice bude zničena. I když ze začátku tomu nikdo nechtěl věřit. „Nikdo nesměl opravovat domy, počítali s likvidací těch baráků, nikdo nemohl nic opravovat patnáct let dopředu.“ Jako náhradu za svá stavení dostávali Kralupští byty v panelových domech v okolních obcích – Kadani, Chomutově nebo Klášterci. „Staří lidi, který měli domek, zahrádku, tak v paneláku třeba vylejvali vodu z okna. Nemohli se s tím smířit.“

Mariin otec zemřel v roce 1968, takže se zániku obce nedožil. Maminka a jeden bratr se odstěhovali do Chomutova, druhý bratr do Klášterce. Marie se dva roky před zánikem obce přestěhovala za svým manželem do Pravonína. „Dneska tam už ani nemůžete jet. […] Ani nevíme, kde by to bylo, je to jáma.“

Marii mrzela změna místa narození v občanském průkazu. Když si ho šla po šedesáti letech vyměnit, napsali jí místo Kralup Málko, kam se přesunula matrika. „Byl to blbej pocit. Řekla jsem, že s tim nesouhlasim, ale nebylo mi to nic platný. Dlouho jsem to nemohla skousnout. […] Nejhorší je to, že se nemáte kam vrátit. Žádný domů už není.“