Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Hrdinová (* 1929)

• narozena 10. dubna 1929 v Plzni

• pracovala ve Škodových závodech – konstrukce jeřábů, odborná výchova, Lokomotivka

• funkcionářka Komunistické strany Československa, členka Městského výboru KSČ v Plzni, od roku 1966 členka Ústředního výboru KSČ

• protestovala proti okupaci ČSSR vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968

• na Vysočanském sjezdu KSČ (1968) zvolena členkou předsednictva ÚV KSČ

• nesouhlasila s politikou Gustáva Husáka, v září 1969 rezignovala na všechny funkce v KSČ, vyloučena z KSČ

• vyšetřována a sledována Státní bezpečností, evidována jako „nepřátelská osoba“

• v 80. letech se zapojila do Obrody – Klubu za socialistickou přestavbu

Libuše Hrdinová, rozená Kubařová, přišla na svět 10. dubna 1929 v Plzni. Pocházela ze škodovácké rodiny. Její otec, vyučený zámečník, pracoval dlouhá léta ve Škodových závodech v podniku Lokomotivka. Věnoval se tam také výuce učňů. A Libuše později kráčela v otcových šlépějích. 

Dětství prožila ve Starém Plzenci, kde bydlela s rodiči a bratrem. Ještě měla nevlastní sestru, která byla o hodně starší a brzy se osamostatnila. Libuše vystudovala vyšší průmyslovou školu strojnickou, v té době pro děvče neobvyklý obor. Chodila do třídy se samými chlapci a občas se v pánském kolektivu dostala do nepříjemných situací. Například jeden starší profesor se ji pokoušel dohodit svobodnému třídnímu učiteli. Protože však vyrůstala se starším bratrem, byla zvyklá jednat s muži a vše s přehledem ustála. Libuše také aktivně sportovala, plavala, bruslila, lyžovala, hrála závodně házenou, jezdila na koni. Cvičení jí pomohlo překonat i zdravotní potíže. 

Ve znaku okřídleného šípu 

Po maturitě v roce 1948 v souladu s rodinnou tradicí nastoupila do Škodových závodů. Začala pracovat jako konstruktérka v konstrukci jeřábů. Tato výroba se ovšem zanedlouho přesouvala do Uničova, kam se Libuše nechtěla stěhovat, proto se rozhlížela po novém místě. Dostala nabídku z ministerstva těžkého průmyslu, aby vedla kurz pro kopistky ve Svitavách. Po skončení kurzu se vrátila do Škodovky, kde působila v tzv. odborné výchově. Nejprve prováděla po závodu návštěvy a poté jako referentka zajišťovala školení postupářů, technologů a dalších zaměstnanců podniku. 

Cesta do vedení komunistické strany 

Libuše Kubařová vstoupila v roce 1947 v necelých 18 letech do Komunistické strany Československa. Co ji k tomuto kroku vedlo? Především vliv rodiny. Tatínek coby dřívější sociální demokrat kladl důraz na spravedlivou společnost, kde lidé za dobrou práci obdrží přiměřenou mzdu, nikdo nebude trpět bídou. A právě takovou společnost slibovala vytvořit KSČ. Dalším Libušiným motivem byl obdiv k Sovětskému svazu a Rudé armádě, která osvobodila Československo od nacismu. „Vůbec jsme nebyli informovaní, co se dělo v Sovětském svazu za Stalina, jak tam zemřel milion lidí. Viděli jsme jen, že nás osvobodili a předtím že nás v Mnichově zradily západní mocnosti. Takže to byl impulz, proč jsem se pustila do strany. Dnes toho lituji. Ale člověk nikdy neví, jak co dopadne, jaké překvapení a rány ho čekají v životě.“ 

Pro KSČ mladá dívka, strojařka, představovala nadějný kádr. V letech 1950–1951 ji proto vyslali na školení do Krajské politické školy Vítězného února (kde se seznámila se svým budoucím manželem Karlem Hrdinou, který tam přednášel) a později na stáž na organizační oddělení ÚV KSČ. Pracovala u tajemnice Marie Švermové. Právě pobyt v ústředním stranickém orgánu a malý pohled „pod pokličku“ v Libuši vzbudil první pochybnosti o straně a její politice. „Nelíbilo se mi to, co se tam dělo. Nehledě na to, že nás stážisty posílali do krajů, abychom donášeli na lidi, co si myslí. Já to odmítla. Proto mě tamodtud poslali pryč. Už mě nepotřebovali.“ Roli v Libušině odvolání zpět do Plzně mohlo sehrát i to, že úzce spolupracovala s Marií Švermovou, jež byla v roce 1951 zatčena a v rámci vykonstruovaného politického procesu odsouzena na doživotí. 

Pamětnice se vrátila do Škodovky. Provdala se za Karla Hrdinu a narodily se jim dvě dcery – Mirka a Petra. Libuše se na několik let stáhla z veřejné činnosti, zůstala v domácnosti a pečovala o děti. Do zaměstnání i politiky se vrátila až v roce 1962. 

I v tomto období ale sledovala události a tříbily se její názory. Důležitým zlomem v jejích postojích se stal slavný Chruščovův projev na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu v únoru 1956. N. S. Chruščov v původně tajném proslovu odsoudil kult osobnosti J. V. Stalina a otevřeně hovořil o jeho chybách i zločinech. Tato odhalení znamenala pro Libuši velké zklamání, Stalina dosud vnímala jako hrdinu. Zároveň je brala jako podnět k nutné reformě. 

„Bude se muset komunistická strana zcela předělat, nemůže být diktátorská. Prosazovala jsem právo menšiny, aby měli lidé právo na svůj názor. Aby to nebyl diktát. A to mi stále zazlívali, že mám oportunistické myšlenky, že mají být menšiny. Má být prý jedna partaj, která vše řídí.“ Libuše se dostala na pozice tzv. reformních komunistů. 

V roce 1962 se stala členkou pléna i předsednictva Městského výboru KSČ v Plzni. V roce 1966 vystoupila jako delegátka na XIII. sjezdu KSČ, sklidila úspěch se svým projevem a byla zvolena členkou Ústředního výboru KSČ. V roce 1968 podporovala demokratizaci společnosti a reformní program KSČ. S dalšími členy ÚV již od jara volali po svolání mimořádného sjezdu strany. 

Vysočanský sjezd 

„Když se vše rozběhlo, tak tady nastaly problémy. Ovšem nevěděli jsme, co se děje v Sovětském svazu. Někteří už přijeli a říkali, že se tam něco připravuje. Ale nikdo jim nevěřil. A nakonec 21. srpna 1968 sem vpadli. A já téměř nebyla doma. 21. srpna ráno na nás bouchal soused, že Rusáci vstoupili na naše území. Tak jsem se okamžitě sebrala a jela jsem do Prahy zjistit, co se děje. Když jsme jeli směrem od letiště, tak tam přistávala ruská letadla. Ani jsme nemohli jet po silnici, museli jsme jet po kolejích, protože kolem jezdily tanky. Chtěla jsem na Ústřední výbor, jenže ten už byl obsazený vojskem. Takže jsem se ukryla na ministerstvu těžkého průmyslu.“ 

Libuše navázala kontakt s Městským výborem KSČ v Praze, kde převažovali progresivní komunisté. Podařilo se jim domluvit schůzi Ústředního výboru, která se konala v hotelu Praha. Na zasedání výbor přijal rezoluci, že odsuzuje obsazení Československa. Setkání se ale zúčastnili i Vasil Biľak a Alois Indra a rezoluce jaksi zmizela. 

Iniciativy se tedy znovu chopil Městský výbor a svolal do Prahy delegáty XIV. sjezdu KSČ, jenž se plánoval a připravoval na září 1968. Delegáti se utajeně sešli už 22. srpna v jídelně ČKD ve Vysočanech a rozhodli, že se porada mění na Mimořádný, XIV. sjezd KSČ. Dále přijali rezoluci, v níž odmítali teze o kontrarevoluci v ČSSR a požadovali okamžitý odchod cizích vojsk ze země. Také zvolili nový Ústřední výbor KSČ a jeho předsednictvo.[1] Do předsednictva ÚV KSČ byla zvolena i Libuše Hrdinová. 

Vysočanský sjezd rovněž vyslal Libuši, Františka Vodsloně a další dva muže do Bratislavy na sjezd Komunistické strany Slovenska, aby tam prezentovali jeho závěry. 

Sjezd KSS v Bratislavě 

Cesta přes obsazenou republiku byla dramatická: „Jela jsem domů, abych se připravila. Tady mě vybavili falešným průkazem. Kdyby mě chytili ruští vojáci, aby mě nesebrali.“ Potom jela Libuše s Vodsloněm vyzvednout na Moravu kolegu Zudu, kterého však nezastihli. V Bratislavě je místní varovali, aby na Ústřední výbor KSS nechodili, protože tam všichni podporují vstup vojsk. Útočiště nalezli na reformně orientovaném Městském výboru KSS v Bratislavě. Libuše přenocovala v kajutě lodi na Dunaji a 26. srpna 1968 se zúčastnila zasedání sjezdu KSS. „Většina souhlasila se závěry Vysočanského sjezdu, který vystoupil rozhodně proti vstupu vojsk. Takže jsme byli jako delegace spokojeni.“ 

Jenže následující den přijel do Bratislavy Gustáv Husák a došlo k zásadnímu obratu. Husák odmítl jednat s vysočanskou delegací a sjezd KSS svým projevem přesvědčil, že Vysočanský sjezd postrádal legitimitu, protože jej nesvolal Ústřední výbor KSČ a chyběla na něm většina slovenských zástupců, vstup cizích vojsk je jen nešťastné nedorozumění a je nutné přijmout Moskevské protokoly a normalizovat situaci podle sovětských podmínek. Jinak prý hrozí rozkol ve straně a přímá okupační správa země.[2] Účastníci sice zatleskali Libuši, která v Bratislavě prezentovala rezoluci z Vysočan, a obdarovali ji růžemi, ale nakonec přijali Husákovy vývody a od Vysočanského sjezdu se distancovali. 

Z vedení do opozice 

Libuše Hrdinová byla na plénu ÚV KSČ 31. srpna 1968 znovu zvolena členkou předsednictva ÚV KSČ. V něm setrvala do dubna 1969. Protože reprezentovala reformní křídlo strany, kritizovala pobyt sovětských vojsk v Československu a často oponovala Gustávu Husákovi, vyvíjeli Sověti tlak, aby ji z nejužšího vedení strany i politiky odstranili. V dubnu 1969 tak již nebyla znovu zvolena do předsednictva a v září sama rezignovala na všechny stranické funkce. 

 „Už to bylo přes mez, co se přijímalo, co Husák prosazoval, co chtěl udělat. Tak jsem v září 1969 rezignovala na všechny funkce. Odešla jsem jak z Ústředního výboru KSČ, tak z Městského výboru. Ale nevystoupila jsem ze strany. A víte proč? Protože jsem chtěla čekat, až mě vyloučí. Protože jedině potom bylo vidět, že já [nesouhlasím]. Někdo vystoupil ze strany, aby neškodil… Já jsem chtěla, aby mě vyloučili, protože jsem nesouhlasila s jejich politikou. O to šlo. A také k tomu pochopitelně došlo.“ Po stranickém šetření a disciplinárním řízení ji v červnu 1970 aparát ÚV KSČ vyloučil ze strany. 

Krycí jméno Centrum 

Následovala perzekuce a menší i větší ústrky ze strany normalizačního režimu. Nesměla pracovat jako referentka v odborné výchově. V rámci Škodových závodů se přesunula do závodu Lokomotivka, kde kdysi působil její otec. Nastoupila jako konstruktérka, prováděla tzv. změnové řízení. I když jí přidělili více práce než jejímu předchůdci, dostávala menší plat. Platila nepsaná stopka na její kariéru i finanční ohodnocení. Přesto byla Libuše na novém místě spokojená, hlavně díky vynikajícímu kolektivu spolupracovníků. Hůře snášela postih své rodiny. Manžela vyhodili z pedagogické fakulty, nemohl najít nové zaměstnání. Nakonec nastoupil jako učitel na základní škole, kde však učil úplně jiné předměty, než byla jeho aprobace. Libušiny dcery Mirka a Petra nesměly studovat, přestože měly ve škole vynikající výsledky. Ke svým vytouženým profesím se nakonec dostaly, ovšem oklikou přes dělnickou práci a musely odejít z Plzně. 

Libuše také neunikla hledáčku Státní bezpečnosti. Vzpomíná na první výslech na tajné policii, který se podobal spíše únosu zločineckou organizací: „Někdo mne volal z 5. brány, kterou jsme vcházeli do Lokomotivky, že jsem ztratila závodní průkaz. Já mu odpověděla: ‚Já ho mám u sebe. Nic jsem neztratila.‘ On ale naléhal: ‚Okamžitě přijďte. Tady máme nějaké stížnosti. Okamžitě přijďte!‘ Tak jsem se oblékla a šla jsem. Zrovna jsem slavila narozeniny, seděli jsme tam (s kolegy). Řekla jsem jim: ‚Prosím, ukliďte tady. Mně se to nelíbí…‘ Sotva jsem vyšla na hlavní silnici, která vedla k 5. bráně, přišel ke mně chlap. Popadl mne. Hodili mě do auta a odvezli do borské věznice. Tam jsem byla od jedné hodiny do devíti večer. Manžel samozřejmě nic nevěděl. Nevěděl, kde jsem, co dělám… To byl první takový zážitek.“ Celkem pamětnice absolvovala 24 výslechů na plzeňské StB. Donutili ji také natočit sebekritické prohlášení pro Československou televizi. To se však nepromítalo, protože v něm zmínila několik informací nevhodných ke zveřejnění. 

Již v červnu 1970, když byla pamětnice vyloučena z KSČ, na ni Státní bezpečnost zavedla tzv. signální svazek s krycím jménem Centrum. Později ji evidovali jako NO – nepřátelskou osobu. Měla se dopouštět trestné činnosti podvracení republiky.[3] Sledovali ji, vyslýchali její známé i kolegy. Libuše byla vystavena totální ztrátě soukromí. Odposlouchávali jí telefon, v jejím bytě měli štěnice. Nejvíce ji ale zranilo, když zjistila, že někteří její přátelé a známí podlehli nátlaku estébáků a sdělili jim informace ze soukromých konverzací s Libuší. Trochu se potom začala stranit lidí a uzavírat do sebe. 

Setkala se také s estébáckými provokacemi: „Já jsem už dávno měla Chartu 77 u sebe a zjistila jsem, že mi ji někdo hodil do schránky. Takže jsem ji vzala, a když mě potom pozvali na výslech, tak jsem jim ji vrátila. Řekla jsem jim: ‚Tady máte Chartu.‘ Protože jsem věděla, že to byla provokace z jejich strany. Nebo další věc: Spojovatelka mi volala, že se mnou potřebuje mluvit někdo ze Západního Berlína. Já jsem řekla: ‚Já tam nikoho neznám.‘ A položila jsem telefon. Za chvíli zase: ‚Máte tady spojení. Musíte to vzít!‘ Zase jsem to položila. Pak už jsem se naštvala a vyvěsila jsem telefon. A za chvíli tam byl estébák: ‚Copak vám nejde telefon?‘“ 

Aktivita StB se zmírnila teprve v roce 1985, kdy pamětnice odešla do starobního důchodu. V 80. letech se pak zapojila do hnutí bývalých reformních komunistů Obroda – Klub za socialistickou přestavbu. 

Po roce 1989 již nebyla politicky činná, soustředila se na svou rodinu. I v osobním životě Libuše zažila mnoho utrpení. Postupně ztratila manžela i obě dcery, které zemřely na nevyléčitelnou neurologickou chorobu. 

V současnosti ale pamětnice prožívá dle svých slov nejkrásnější období. Nedávno oslavila 90. narozeniny a těší se ze svých vnoučat i maličkých pravnoučat. 

 

Zdroje: 

Interview s Libuší Hrdinovou. Tazatel Eva Palivodová, 23. 8. 2017, 22. 1. 2018, 12. 7. 2018. 

VONDRA, Roman. Hrdinová Libuše, rozená Kubařová. In: Biografický slovník vedoucích funkcionářů KSČ, s 470–471. 

Archiv bezpečnostních složek, fond KR/PL, sign. KR-8662 PL. 

 

[1] Srov. CVRČEK, Lukáš. Vysočany 1968. Mimořádný XIV. sjezd KSČ. Securitas imperii 15. 2009, č. 1, s. 165. Dostupné z www: https://www.ustrcr.cz/data/pdf/publikace/securitas-imperii/no15/138-183.pdf 

[2] Tamtéž, s. 171–175. 

[3] Archiv bezpečnostních složek, fond KR/PL, sign. KR-8662 PL, Rozhodnutí o zavedení signálního svazku; Libuše Hrdinová, Kubařová. In: Evidence zájmových osob StB. Dostupné na: www: http://svazky.cz/test/svazkyMT.php?display=byname&jmeno=LIBUSE&prijm=KUBAROVA