Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Hrbková (* 1922  †︎ 2018)

• narozena v srpnu roku 1922 v Praze jako Marie Jandová

• otec Karel Janda pracoval jako obuvník, maminka Anastázie, rozená Tůmová, byla v domácnosti

• v pěti letech odešla s rodinou na statek v obci Kanice na Domažlicku

• v roce 1938 zažila mobilizaci a evakuaci na Domažlicku

• v 18 letech (1940) se vrátila do Prahy, vystudovala zdravotní školu

• cca v 18 letech konvertovala v Praze od katolické církve k evangelické

• celý život pracovala jako zdravotní sestra

• v roce 1945 coby zdravotní sestra pečovala v Plzni o navrátilce z koncentračních táborů

• 1950 první sňatek s Jaroslavem Kvačkem, byl to letec na západní frontě, pracoval jak zástupce generálního ředitele Letiště Ruzyně

• 1950 narození syna Pavla

• 1957 rozvod

• 1960 druhý sňatek s Karlem Hrbkem, bývalým politickým vězněm (1950–1953) a bývalým evangelickým duchovním

• manžel neměl státní souhlas k výkonu povolání duchovního a pracoval jako řidič

• 1970 syn Pavel tragicky zahynul při autonehodě

• 1990 umírá manžel Karel, v ten samý rok plně rehabilitován

• Marie zemřela 3. července 2018

„Zdravotnictví je obor, který se nedá změnit. Je izolován od politických vlivů. Vždy budou nemocní, kteří potřebují lékaře a sestry, kteří by se o ně starali. Nás se politické věci netýkaly. Z tohoto prostředí je úplně jiný pohled na tyhle věci. Tam běží o to nejzákladnější a to je zdraví,“ říká dnes čtyřiadevadesátiletá Marie Hrbková, celoživotní zdravotní sestřička.

Smíchovské rané dětství

Narodila se v srpnu 1922 v Praze do české rodiny jako Marie Jandová. Tatínek Karel Janda byl obuvníkem a pracoval v ortopedickém družstvu v Bubenči, maminka Anastázie, rozená Tůmová, vyučená kuchařka, byla s dětmi v domácnosti. Paní Marie byla nejstarší ze tří sourozenců, o dva roky mladší bratr Karel zemřel v kojeneckém věku, o čtyři roky mladší sestra Vlasta se dožila 82 let, zemřela v roce 2011. Rodina bydlela na Smíchově naproti starému Malostranskému hřbitovu. „Naše procházky, to byl hřbitov.“ V domě bydlela otcova sestra, která měla tři děti, s nimiž se pamětnice kamarádila. „Nevím, jak by se to dneska řeklo – my jsme chodili na skala. Tam byly zátky a všelijakej materiál, my jsme si tam děsně vyhráli.“ Otec chodil denně pěšky do Bubenče do práce. „Když se po letech vrátil do Prahy a znovu tu trasu šel, říkal: ‚To není možný, já to šel o půl hodiny déle.‘“Otec byl sociální demokrat, ale rodina jinak nebyla zvlášť politicky angažovaná.

Přesun na venkov

Když bylo paní Marii pět let, tatínkovi zemřel otec, a tak se celá rodina přestěhovala na statek do vesnice Kanice v okrese Domažlice. Šlo o českou vesnici, žádní Němci ani Židé zde nežili, s výjimkou jednoho Žida – lékaře. Tatínek se chtěl postarat o svoji matku, babičku paní Marie, a pomoci jí s hospodářstvím. Na statku vyrostl, hospodařit uměl, i maminka paní Marie pocházela z hospodářství od Sedlčan. Ke statku patřilo zhruba osm hektarů polí a dobytek. V blízkosti stál hrad Netřeb. „Bylo tam sklepení, do kterého jsme měli přísně zakázáno lézt, ale samozřejmě jsme tam lezli. No, a jednou jsme přišli a ono bylo zasypané. Tak jsme měli velké štěstí, že jsme tam nebyli.“ 

V roce 1928 začala paní Marie chodit do školy. „V roce 1929 byla šílená zima. Rodiče nám vždycky vyzvedli materiály a učili jsme se doma.“ Pamětnice měla šťastné dětství, pomáhala v hospodářství, chodila pást husy, cvičila v Sokole, hrála ochotnické divadlo. Do měšťanky chodila do městečka Koloveč, kde měli zajímavou tradici – Mlýn na báby, která se zachovala dodnes. Recesistické představení navracelo mládí, staré báby mlýn přemlel na mladé dívky, na něž čekali nápadníci. „Bylo to takové zařízení na kolech, vypadalo to jako staré mlýny. Byl tam trychtýř, kam se sypalo obilí, a tam se dávaly ty babky. To už bych taky dneska potřebovala.“ 

Evakuace a mobilizace na Domažlicku

V roce 1938 po Mnichovu vyhlásili v Kanicích evakuaci, protože obec ležela v hraničním 1. bojovém pásmu. Otec nemusel narukovat, bojoval už v první světové válce, byl u pětatřicátníků (císařsko-královský pěší pluk č. 35, za Československa přejmenován na 35. pěší pluk), vrátil se jako zajatec během výměny zajatců v roce 1920. Byl povolán na Slovensko kvůli nepokojům s Maďary, teprve potom se mohl vrátit domů. Zůstal ve vesnici jako člen domobrany. Před evakuací lidé zakopávali bedny s věcmi, jako bylo nádobí, lůžkoviny nebo oděvy. Lidé se připravovali na válku, muži šli do mobilizace s velkým nadšením. „Oni byli opentlení, všichni jsme je šli vyprovodit za ves. A pak je hospodáři odvezli do Domažlic, kde už byla posádka. Tenkrát byl i odvod koní, koně šli normálně do války jako branci.“

Po odstoupení pohraničí Německu byla evakuace zrušena, rodina paní Marie se vrátila na hospodářství až do konce války a zůstala tu i po ní, stejně tak většina obyvatelstva. Z vesnice skončil v koncentračním táboře činovník Sokola a potom rodina židovského lékaře. Otec po válce zůstal na statku, po roce 1948 vstoupil dobrovolně do Jednotného zemědělského družstva (JZD) a jeden čas mu i předsedal. Zemřel v šedesáti letech na infarkt přímo na návsi.

Zdravotní sestrou po celý život

V osmnácti letech, v roce 1940, se paní Marie přestěhovala do Prahy, aby tam vystudovala dvouletou zdravotní školu, a poté začala pracovat jako zdravotní sestra v nemocnici. Pracovala třeba na třetí interně na Karlově náměstí, poté na ortopedii u profesora Zahradníčka. Profesi vykonávala až do odchodu do důchodu po listopadu 1989. Jak sama říká, zdravotnictví je obor, který je od politiky prakticky odříznutý, vždy budou nemocní, kteří potřebují lékaře a zdravotní sestry, kteří by se o ně starali. Proto byla po celý svůj život stranou politického dění a žádné historické zvraty ji nikdy nijak osobně nezasáhly. Takto žila typická zdravotní sestra v 50. letech v nemocnici Plzni: „Měly jsme šedesát lůžek a byly jsme na ně čtyři sestry. Takže my jsme sloužily celý týden dvanáctky, jenom jednou za týden jsme měly od dvou hodin volno. A neděle? Jedna byla noční, druhá po noční, třetí se sloužila dvanáctka a čtvrtou jsme měly volnou.“ Jako zdravotní setra pracovala po celý život i její mladší sestra Vlasta.

Okupace a válka v Praze

Po válce se paní Marie v Praze spřátelila s Židy, s Rút a Bedřichech, Bedřich byl v armádě, bojoval v Africe, byl to Rútin druhý manžel, první se z koncentráku nevrátil. V Praze zažila heydrichiádu. Bydlela v té době na Hradčanech v ulici Na Valech v podnájmu. „Tu noc po atentátu přišli do každého bytu němečtí vojáci a prohledávali, jestli tam není někdo, kdo tam není přihlášený. Hlavně my mladí jsem místo průkazu měli takzvané kenkarty, kde bylo napsáno povolání a bydliště. Tenkrát se každý šíleně bál zůstat třeba u někoho na noc, to vůbec neexistovalo. Ke mně přišli v noci, pod postele lezli, prohledali celý byt.“

Po atentátu na Heydricha byla zavřená divadla, kina, zakázány taneční zábavy a koncerty, na které paní Marie ráda chodila. Měla ráda vážnou hudbu, vzpomíná na začátky Rafaela Kubelíka. Na Letné zažila nálet, ukryla se v krytu ve sklepě. „Najednou slyším: ,Tuto byla bomba!‘ Tak se ptám: ,Slečno, nejste náhodou od Plzně? Protože to se říká v Plzni.‘ Bylo to tak. Když bylo po všem, ptala se mě, jestli bych nevěděla o nějakém podnájmu. Byla to Němka, co mluvila perfektně česky. Neměla nic, utekla po náletu z Drážďan z tamější věznice.“ Jmenovala se Karla Hopfuntgererová, její otec byl Němec, matka Češka, skamarádily se. Nacisté Karlu zavřeli kvůli účasti v odboji, schovávala doma kulomet. Konec války zažila paní Marie ještě v Praze, pamatuje si, jak rozhlas volal o pomoc, na četníky a střelbu v ulicích, přemalovávání cedulí z němčiny do češtiny.

Plzeňské angažmá a první penicilin

V roce 1945 koncem června odjela paní Marie za kamarádkou Karlou do Plzně. Zůstala zde osm let. Američané jim vozili po desítkách do nemocnice vyhublé propuštěné vězně z koncentračních táborů. Nebyli to Židé. „Bylo jich spousta nemocných a bohužel jich spousta zemřelo. To byla doba, kdy ještě nebyla antibiotika. Já jsem zažila první penicilin, který jsme dostali z americké posádky. Měli jsme tam mladého hocha, který měl zánět srdeční nitroblány. Ten by byl odepsanej, nebýt toho penicilinu. Američany kontaktoval náš lékař a oni nám ty léky dali. Ale bylo to přísně obhospodařované, chodily jsme (zdravotní sestry – pozn. ed.) je fasovat k jednomu primáři. A prosili jsme: ‚Přidejte nám ještě jednu skleničku!‘ A on: ‚Že tam máte nějakýho milýho!‘ Pak už tam náš doktor posílal jenom nás sestry, protože on dostal jen to, co nám patřilo, kdežto nám dali vždycky jednu skleničku navíc.“

Dvakrát vdaná

S prvním manželem se paní Marie seznámila v Plzni. Vzali se v roce 1950. Odstěhovali se do Prahy a měli spolu syna, který ve 20 letech, v roce 1970, tragicky zahynul při autonehodě. Manžel se jmenoval Jaroslav Kvaček a během války bojoval jako letec na západní frontě, v Anglii, v roce 1956 rozvedli. Paní Marie je však dodnes v přátelských vztazích s novou rodinou bývalého manžela.

Podruhé se vdala v roce 1960 a s druhým manželem zůstala až do jeho smrti v roce 1990. Jmenoval se Karel Hrbek a byl to bývalý politický vězeň. Pro paní Marii to byl vůbec první člověk perzekvovaný komunistickým režimem, kterého osobně znala. Původním povoláním evangelický duchovní, jehož v roce 1950 odsoudili ke třem letům vězení pro podvracení republiky. Coby farář se scházel s přáteli v garáži, komunisté z nich udělali protistátní skupinu, někteří dostali i dvacetileté tresty. Paní Marii žalář manžela nezasáhl, poznali se několik let po jeho propuštění z vězení. Manžel už nemohl konat duchovní službu, neměl státní souhlas a nedostal ho ani v 60. letech – nijak se ani nesnažil ho získat a po nástupu normalizace byl rád – přišel by o něj znovu.

„Manžel učil náboženství a učil i Helenu Klímovou (manželku Ivana Klímy – pozn. ed.). Helena jednou přišla k nám s tím, že se uvolnilo místo faráře ve sboru ve Strašnicích a jestli by tam Karel nechtěl jít. Předpokládala, že by v té době dostal státní souhlas (období pražského jara – pozn. ed.). Já jsem ale byla proti, protože už jsme oba byli před důchodovým věkem. Na faře sice byl byt, ale kdyby tam po nás přišel nový farář, tak bychom ten byt museli opustit.“Karel Hrbek pracoval v dělnických profesích, hlavně jako řidič, a byl spokojený, během cest hodně fotografoval. StB ho sledovala v zaměstnání, ale nic nezjistili, Karel byl v ROH jako kulturní referent, stejně jako paní Marie. Děti neměli, když se brali, jí bylo přes čtyřicet a manželovi kolem padesátky.

Na emigraci po roce 1968 nepomysleli

Okupace manžele Hrbkovy zastihla v Praze, v noci je probudily přelety letadel. Ráno šla paní Marie normálně do služby. Na emigraci nepomýšleli, jak již řečeno, byli už před důchodovým věkem. Emigrovali ale manželův bratranec a neteř, bratranec do Německa a neteř do Nizozemska. Manželé Hrbkovi získali výjezdní doložku až na konci 80. let. „Řekli, že nás pouští, protože už jsme oba v důchodu. A že jestli tam zůstaneme, tak na tom stát vydělá.“

Na normalizaci shledává nejhorší letargii, která na lidi padla. Toto období vnímá jako mnohem horší než dobu před pražským jarem. Doba byla rigidnější, zásobování vázlo. Tehdejší prověrky se jich nedotkly, běžný život se jim s manželem nezměnil. „Manžel vždycky říkal: ,Když jsi se lvem v kleci, tak ho netahej za ocas.‘“Chartu nepodepsali, ale manžel četl samizdatovou literaturu, kterou jim nosila Helena Klímová. Znali evangelické faráře Miloše Rajchrta a Svatopluka Karáska.

Na stáří se připravila

V roce 1990 zemřel paní Marii manžel. Nestihl si už vyřídit rehabilitaci, žádala o ni sama. „Trvalo to mnoho měsíců a pak to přišlo. Zproštěn viny v plném rozsahu, vymazán z rejstříku trestů.“ Od smrti manžela žije sama. V důchodu pracovala asi 10 let v organizaci, která se starala o opuštěná zvířata. Často si je brala i domů. „Manžel říkal: ,Panebože, ještě, že tu nežijí slonové, to bychom měli doma slona.‘“ V pozdějším věku si zajistila pečovatelskou službu a tísňovou péči z organizace Život 90. Stále chodí každý týden do kostela, jednou měsíčně do Sokola do věrné gardy. Ještě nedávno chodila na výstavy a komorní koncerty vážné hudby. Na stáří si nestěžuje, nepřekvapilo ji. „Nefňukám, to neumím.“

 [JC1]