Vladimír Hrbek

„To mě ještě teď napadá, vždyť my jsme vlastně v tom čtyřicátým šestým roku, když jsme byli na prvním táboře, tak ještě tam to území, to bylo kousek od rakouských hranic a ještě tam normálně přecházeli banderovci a tam se v noci střílelo a my jsme tam tábořili.“ – „To ses nebál, dědo?“ – „Já nevím, jestli jsem se bál. Ale víceméně musím říct, že jsme se nebáli, protože děcka, když jsou, tak ty jsou takový odolnější. Nám, co už bylo tak dvanáct třináct let, tak už jsme byli takový... Nějakou tu bojácnost, to by byla ostuda, to na sobě dávat najevo.“

„Ale zůstaly nám ty zásady. Vztah k přírodě, vztah ke zvířatům, kamarádství, jak se má člověk chovat v lese a k lidem. Potom takový ty zásady, co jsme se učili - rozdělávání ohňů, úklid po sobě, výpravy v přírodě, pozorování noční přírody. To nám zůstalo a toho jsme využívali. Protože co může být lepší, jak sedět u ohně a mít tři, čtyři, pět, deset kamarádů, kteří si rozumí a vykládají a pozpívají? To je přece kamarádství a vztah takovej vzájemnej bratrskej, to je jeden ze základů junáctví.“

„Potom přišel rok padesát. Jak to vypadalo v té době?“ – „V tý době, co bylo, tak vedoucí družin, rádci nebo zástupci si rozebrali kroniky. Ty jsme teda nikomu nedali. Nějaký zařízení se rozdalo. Kdo měl vztah k nějakým těm symbolům... Totem jsme schovali a takový ty drobnosti, to si prakticky rozebrali členové družin. Takže jsme z majetku Junáka nepředali nic.“

„Stezky, to byla nováčkovská, první stupeň, druhý stupeň. To byla taková brožurka a tam byly vytištěný jednotlivý body. Na plnění nováčkovský zkoušky, to je jasný. To nemohl jít ke slibu, když ji neměl. Potom musel splnit všechny ty body, který byly na dosažení prvního stupně. Když udělal první stupeň, tak teprve mohl dělat třeba Tři orlí pera.“ – „Ty máš Tři orlí pera?“ – „Mám Tři orlí pera.“ – „A jak probíhal slib u vás?“ – „Slib, to byla vždycky slavnostní událost. To bylo na konci tábora. Strážce ohně, slavnostní nástup, kroj, vlajky, družinový vlajky a hosté. Hosté, to byli většinou rodiče, někteří starší skauti, který přijeli, a nebo vesničané, který jsme pozvali. Ty rádi přišli, protože jsme jim tam chodili třeba pomáhat po žních na pole a tak dále. Ale Tři orlí pera, to bylo pro nás kluky jako závěr dosažených možností.“