Vladimír Hrbek

„Stezky, to byla nováčkovská, první stupeň, druhý stupeň. To byla taková brožurka a tam byly vytištěný jednotlivý body. Na plnění nováčkovský zkoušky, to je jasný. To nemohl jít ke slibu, když ji neměl. Potom musel splnit všechny ty body, který byly na dosažení prvního stupně. Když udělal první stupeň, tak teprve mohl dělat třeba Tři orlí pera.“ – „Ty máš Tři orlí pera?“ – „Mám Tři orlí pera.“ – „A jak probíhal slib u vás?“ – „Slib, to byla vždycky slavnostní událost. To bylo na konci tábora. Strážce ohně, slavnostní nástup, kroj, vlajky, družinový vlajky a hosté. Hosté, to byli většinou rodiče, někteří starší skauti, který přijeli, a nebo vesničané, který jsme pozvali. Ty rádi přišli, protože jsme jim tam chodili třeba pomáhat po žních na pole a tak dále. Ale Tři orlí pera, to bylo pro nás kluky jako závěr dosažených možností.“

„Jsme byli kluci, a tak se využíval ten kajak k projížďce po Dyji. Jednou to taky dlouho trvalo, a nakonec dovezli vodu. A když jsme měli v poledne polévku, tak jsme zjistili, že tam plavou pulci. Takže oni jezdili po Dyji a pak nabrali vodu z řeky a my jsme z toho uvařili polívku a byla k obědu.“ – „A byla výborná?“ – „Byla dobrá.“

„To mě ještě teď napadá, vždyť my jsme vlastně v tom čtyřicátým šestým roku, když jsme byli na prvním táboře, tak ještě tam to území, to bylo kousek od rakouských hranic a ještě tam normálně přecházeli banderovci a tam se v noci střílelo a my jsme tam tábořili.“ – „To ses nebál, dědo?“ – „Já nevím, jestli jsem se bál. Ale víceméně musím říct, že jsme se nebáli, protože děcka, když jsou, tak ty jsou takový odolnější. Nám, co už bylo tak dvanáct třináct let, tak už jsme byli takový... Nějakou tu bojácnost, to by byla ostuda, to na sobě dávat najevo.“

„Ale zůstaly nám ty zásady. Vztah k přírodě, vztah ke zvířatům, kamarádství, jak se má člověk chovat v lese a k lidem. Potom takový ty zásady, co jsme se učili - rozdělávání ohňů, úklid po sobě, výpravy v přírodě, pozorování noční přírody. To nám zůstalo a toho jsme využívali. Protože co může být lepší, jak sedět u ohně a mít tři, čtyři, pět, deset kamarádů, kteří si rozumí a vykládají a pozpívají? To je přece kamarádství a vztah takovej vzájemnej bratrskej, to je jeden ze základů junáctví.“