Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Martin Hrbáč (* 1939)

• narozen 10. ledna 1939 v Hrubé Vrbce

• významný český folklorní hudebník

• houslista, zpěvák a primáš cimbálové hudby

• narodil se jako nejmladší z šesti sourozenců

• vyrůstal v zemědělské rodině v malém domku o jedné místnosti

• základní školu absolvoval v Hrubé Vrbce

• vystudoval VUT v Brně

• sólista brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů

• založil a vedl soubor Horňácká cimbálová muzika Martina Hrbáče

Významný český folklorní hudebník Martin Hrbáč se narodil 10. ledna 1939 v Hrubé Vrbce coby nejmladší z šesti sourozenců. Už od raného dětství se věnoval hudbě a tanci a svůj první hudební soubor založil se spolužáky na základní škole. Komunistický režim do jeho života příliš nezasahoval. Nejvíce jeho rodinu nejspíše zasáhla kolektivizace, jíž jeho rodiče dlouho vzdorovali. Protože však nebyli v družstvu, nemohl jít pamětník studovat na vysokou školu. I to byl jeden z důvodů, proč nakonec rodiče do družstva vstoupili: „Když odváděli krávy z domu, tak máma plakala. Pro rodiče to bylo velmi těžké. Výdělky v družstvu pak měli mizivé. Bylo nás šest a já se dodnes divím, jak to máma s otcem mohli všechno zvládnout,“ vzpomíná Martin Hrbáč. 

Na vysokou školu se pak dostal, nicméně ať už dělal cokoli, vždy to bylo především o hudbě, díky níž procestoval za minulého režimu mnoho zahraničních zemí. Do strany přitom nikdy nevstoupil ani k tomu nebyl nucen, režim ho totiž potřeboval: „Já jsem neměl žádné problémy, protože na mě si nikdo netroufl. Oni mě potřebovali, protože jsem je venku reprezentoval, a tak mi dali pokoj.“ Hudba byla jeho osobním ostrovem svobody.

Dětství na vsi

Martin Hrbáč se narodil 10. ledna 1939 v Hrubé Vrbce na česko-slovenském pomezí. Vyrůstal jako nejmladší z šesti sourozenců v malém domku o jedné místnosti. Teprve v padesátých letech se rodina přemístila do většího domu. Pochází z rodiny muzikantů a zpěváků a tomuto odkazu zůstal více než věrný. Nedaleko jeho rodného domu bydlel slavný primáš Jožka Kubík, u nějž později začal svou hudební kariéru. 

První stupeň základní školy absolvoval pamětník v rodné obci. Ve škole se stal brzy součástí dětského pěveckého sboru, který vedl učitel Okénka. Vzpomíná, jak šli v páté třídě na výlet a všichni uřícení skočili do studené vody, což se malému školákovi málem stalo osudným. Dostal zápal plic. Půl roku byl nemocný a další polovinu roku strávil v sanatoriu v Šumperku. Následně musel opakovat ročník. Na druhý stupeň nastoupil do Velké nad Veličkou, kde si založil se spolužáky svou první kapelu. Později jim učitelka Severová koupila basu, další housle a kapela se tak rozrůstala. Brzy hráli na lokálních akcích.

Coby chlapec v Hrubé Vrbce chodil pravidelně poslouchat hudbu Jožky Kubíka, který měl se souborem zkoušku každou neděli a od něhož se toho mnoho naučil. Pamětník bohužel také připomíná, že množství romských muzikantů z jeho obce skončilo v koncentračních táborech a již se nikdy nevrátili.

Po základní škole si pamětník podal přihlášku na průmyslovku do Zlína (tehdy Gottwaldova), ale ředitel gymnázia jej přesvědčil, aby šel k nim do Strážnice. Martin Hrbáč tak zůstal v rodném kraji. A samozřejmě také na gymnáziu, které absolvoval bez zaváhání, pokračoval v hudbě. Po střední škole se přihlásil na techniku, na vysokou školu. Nevzali ho, protože rodiče nebyli v družstvu.

Pracoval pak krátce u stavu v Kordárně ve Velké nad Veličkou, kde však byl strašlivý hluk, což mohlo mít pro talentovaného hudebníka fatální následky. Z tohoto prostředí však naštěstí po dvou měsících odešel, když dostal okolo roku 1957 nabídku dělat primáše v Napajedlech. Tam coby kulturní pracovník vedl hudební soubor, který vystupoval na rozličných schůzích a výročích, nicméně agitační skladby dle svých slov nikdy hrát nemusel.

Kolektivizace jako podmínka studia na vysoké škole 

Rodiče se kolektivizaci vyhýbali a nakonec vstoupili až ve chvíli, kdy byla v družstvu polovina vesnice. Také s ohledem na to, aby mohl jejich syn na vysokou školu: „Když odváděli krávy z domu, tak máma plakala. Pro rodiče to bylo velmi těžké.“ Rodiče pak v družstvu byli zaměstnáni, nicméně výdělky byly mizivé. Pomáhalo jim domácí hospodářství: „Bylo nás šest a já se dodnes divím, jak to máma s otcem mohli všechno zvládnout.“

Martin Hrbáč také vzpomíná na okolnosti, za nichž se jeho sestra provdala do Spojených států. Do Hrubé Vrbky přijel z New Yorku Američan, jehož rodiče pocházeli z Vrbky. Přijel navštívit rodinu a rodnou obec, v níž se rychle zasnoubil s pamětníkovou sestrou. V roce 1947 pak byla svatba a sestra odjela do USA. Pamětník vypráví, že jí rodiče posílali balíky, třeba slivovici nebo dřevěné náčiní, a bojovali přitom s celníky, kteří si nevěděli rady s dřevěnou vařečkou.

Sestra v Americe pak „zkomplikovala“ vojnu jednomu z bratrů. Jeho bratr totiž z vojny napsal sestře dopis do USA, z čehož měl velké nepříjemnosti a skončil u tzv. černých baronů. Nicméně další následky už tento dopis za hranice železné opony neměl. Sám pamětník sice měl teoretickou možnost za sestrou emigrovat, nicméně reálně to nikdy nezvažoval. V Československu ho držela láska k hudbě i k rodné obci i kraji.

Studium techniky ve znamení hudby

Po vstupu rodičů do zemědělského družstva se Martin Hrbáč konečně dostal na Vysoké učení technické v Brně. Hledal, kde by se tam uplatnil v hudbě, což netrvalo dlouho. Ujali se ho Dušan a Luboš Holý a vzali jej do souboru Antonína Jančíka, v němž pamětník hrál. A hrál také s taneční skupinou Elišky Rybníčkové. Právě s ní se dostal poprvé do zahraničí. V roce 1958 jel se souborem do Rakouska coby součást delegace Antonína Novotného. Další zahraniční výjezdy pak následovaly.

Na svatbě bratrance Jaroslava Hrbáče se seznámil se svou budoucí ženou Jitkou, která tančila ve folklorním souboru. S tou se pak v roce 1965 oženil a nějakou dobu spolu bydleli v Uherském Brodě. O rok později si našel práci v jihomoravských trubkárnách a tažírnách ve Veselí nad Moravou. Ve stejném závodě pracoval a hrál také Jožka Kubík a další v cimbálové hudbě.

Pamětník v závodě postupně vybudoval nový soubor pod hlavičkou odborů - ROH, jelikož každý soubor musel být oficiálně někým zaštítěný. Což také znamenalo, že vystupovali na schůzích ROH nebo u příležitosti Mezinárodního dne žen (MDŽ).

Díky hudbě mohl procestovat svět

V rámci vystupování měl dle svých slov volnost. Hrál podle svého a ideologické skladby po něm nikdo nechtěl. Později jej oslovil Věroslav Blahutka, zda by hudebně doprovázel taneční soubor Brozané. S tímto souborem pak pamětník navštívil coby hudebník Francii, Španělsko nebo Tunis.

Martin Hrbáč nikdy nevstoupil do KSČ: „Já jsem neměl žádné problémy, protože na mě si nikdo netroufl. Oni mě potřebovali, protože jsem je venku reprezentoval, a tak mi dali pokoj.“

Od konce šedesátých let je sólistou brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů. A s tímto orchestrem rovněž absolvoval množství zahraničních zájezdů. Na jednom z nich se dostal do tuniských novin, kdy si na fotce podával ruku s tuniským prezidentem.

Folklor byl ostrovem vnitřní svobody

Martin Hrbáč reflektuje, že díky folkloru prožíval svobodu i za totality, protože si mohl hrát svou hudbu a cítit se v ní volný. Díky němu také mohl cestovat. Komunistická strana používala folklor pro reprezentaci státu, a proto nebránila zahraničním zájezdům, ba přímo je podporovala. Folklor používala jako propagaci režimu, aby stát ukazoval, jak se stará o své lidové dědictví.

Po roce 1989 se situace uvolnila samozřejmě i v hudbě. Martin Hrbáč a členové jeho skupiny si odkoupili vlastní nástroje a hráli na volné noze. Pamětník profesně zůstal u inženýrských staveb ve Veselí nad Moravou, kde si založili s dalšími kolegy projekční firmu, v níž pracoval až do důchodu.

Martin Hrbáč vypráví, že pro něj folklor znamenal všechno už od raného dětství, kdy obdivoval staré muzikanty, jimž se postupně snažil vyrovnat.