Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Terezie Hradilková (* 1961)

• narozena jako Terezie Muchová 18. dubna 1961

• vyrůstala v katolické rodině

• od dětství v kontaktu s disentem

• po maturitě na gymnáziu zaměstnána jako vychovatelka v internátní škole pro nevidomé v Praze

• vystudovala defektologii (speciální pedagogiku) na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy

• docházela na bytový seminář u Němců v Ječné ulici

• účastnila se demonstrací, distribuovala letáky, šířila samizdat

• spoluzaložila spolek Pražské matky

• angažovala se v dění sametové revoluce

• po revoluci se věnovala poradenství pro rodiny s nevidomými a zrakově postiženými dětmi

• založila a vedla Společnost pro ranou péči

Prostor pro ekumenická setkávání

Terezie Hradilková se narodila v roce 1961 v Praze do katolické rodiny Zdenky a Přemysla Muchových, kteří byli členy podzemního ekumenického hnutí a považovali za důležité propojovat osoby z oficiálních kruhů s těmi z podzemí. „Moji rodiče byli velcí spojovači – vytváření podmínek pro setkání a porozumění lidí, to mi připadalo, že v tom byli fakt dobří,” vzpomíná pamětnice. Doma se scházeli a diskutovali kněží se státním souhlasem i bez něj, katolíci i evangelíci, stejně tak kněží a teologové z Československa a tehdejší Německé demokratické republiky (NDR), filozofové, překladatelé a další zajímavé osobnosti. Disputace u nich navštěvovali například Václav Malý, Tomáš Halík, Jaroslav Vrbenský či Jiří Reinsberg.

 

Otevřenost rodičů a formativní příběhy politických vězňů

Terezie tak už jako malá vyslechla příběhy kněží vězněných z politických důvodů, kteří po propuštění mířili za Tereziinými rodiči, kterým vyprávěli své zkušenosti z vězení. Pamatuje si například, jak Antonín Mandl vyprávěl, že byl nucen celé dny chodit dokola po cele a při každém desátém kole ho bachaři polili vodou. Zpětně pamětnice reflektuje, že to, že před ní rodiče a jejich přátelé tyto věci netajili a naopak o nich otevřeně mluvili, pro ni bylo formativní a stalo se pro ni později v situacích, kdy měla vykonat nějakou volbu, kompasem, za nějž byla velmi vděčná: „Uvědomila jsem si, že přesně v těch chvílích, kdy mě nutili, abych šla do SSM, nebo když jsem si měla vybrat, jestli něco za něco, takové ty běžné malé ústupky, tak že jsem vždycky věděla, co udělat, protože jsem jako dítě slyšela, co jsem slyšela, žila jsem v tom a jsem za to rodičům a všem těm farářům a kamarádkám strašně vděčná, že nás z toho nevynechali, že to netajili, že to řekli.”

Matka Zdenka Muchová vystudovala internátní dívčí školu Anglických panen ve Štěkni u Písku, kde žákyně studovaly v angličtině a jezdily v rámci studia do Anglie, avšak studia jí nebyla uznána, tudíž měla ukončené pouze základní vzdělání. Aby mohla zůstat s dětmi doma, živila se úklidem školy po večerech. Otec Přemysl Mucha byl v roce 1948 vyloučen v posledním ročníku ze studia církevního práva, živil se jako technik a po doplnění vzdělání pracoval v oblasti elektrizace železnic. Zároveň patřil k vůdčím osobnostem českého skautingu. V 50. letech pomáhal pronášet a distribuovat určité materiály – spolu se svou ženou byli členy skupiny mladých katolíků, kteří pomáhali perzekvovaným nebo zavřeným kněžím a řádovým sestrám. Většina jejich přátel a známých byla uvězněna (například Jitka Malíková či Antonín Mandl). Tereziini rodiče se režimu veřejně nikdy nepostavili, aby veřejným odporem neohrozili svou ekumenickou činnost, ale vždy se v tichosti angažovali. 

 

Violit, Ječná

Terezie měla z kádrových důvodů problémy dostat se na střední školu, protože neobdržela doporučení od uličního výboru. Na odvolání se jí nakonec podařilo dosáhnout přijetí na Gymnázium na Zatlance, kde se spřátelila s Veronikou Bartoškovou, dcerou Karla Bartoška, disidenta, chartisty a politického vězně, a přes ni s Jáchymem a Filipem Topolovými, Viktorem Karlíkem a Betynou Landovskou. Dospívání trávila s touto malostranskou partou, která pořádala podzemní koncerty a výstavy a později začala též vydávat samizdatový časopis Violit. Zároveň poznala i lidi ze starší generace českého undergroundu (členy The Plastic People of The Universe a lidi kolem nich) a docházela též na bytové semináře u Dany a Jiřího Němcových v Ječné ulici. Jako jedna z mála se tak stýkala s první i druhou generací undergroundu, které se vůči sobě nejdříve vymezovaly a až později se začaly propojovat.

U výslechu se ocitla pouze jednou po koncertu The Plastic People of the Universe a to, že nebyla tolik v hledáčku policie, jí později umožnilo distribuovat různé materiály a podobně. Původně chtěla Terezie studovat malířství na Akademii výtvarných umění, ale nepříjemná zkušenost s rigidním přístupem profesora během konzultace ji odradila. Rozhodla se proto nakonec přihlásit na defektologii (nyní speciální pedagogiku) na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy a věnovat se práci s lidmi s postižením. Avšak kádrové problémy se projevily i při přijímacích zkouškách na vysokou školu – nebyla přijata, protože neměla kladné posudky a nebyla v Socialistickém svazu mládeže. 

 

Nevidomí zavření v internátech

Terezie chvíli pracovala v tiskárně a posléze byla zaměstnána rok jako vychovatelka v internátní škole pro nevidomé, což se později ukázalo jako zásadní zkušenost pro její další profesní směřování. Tehdejší stav péče o nevidomé považovala za nedostatečný a její ústavní formu nejen za neprospěšnou, ale omezující: „Přišlo mi, že všechny okolnosti toho internátu jsou ještě dalším postižením. Nejenže nevidí, ale vlastně jsou úplně oddělení od jakýchkoli lidských zkušeností, které já jsem jako dítě a mladý člověk pobírala.”

Díky kladnému doporučení od své nadřízené z internátní školy, ve kterém bylo nepravdivě uvedeno, že je Terezie členkou Socialistického svazu mládeže (SSM) a Revolučního odborového hnutí (ROH), ji v následujícím roce přijali na druhý pokus na pedagogickou fakultu, kde vystudovala defektologii. Během studia stihla porodit tři děti, docházet ve volném čase k dětem do pražského internátu školy pro nevidomé na Hradčanech a spolu s přáteli založit poradnu, v rámci které na dobrovolné bázi poskytovali podporu rodinám s dětmi s postižením. Všechny tyto tři aspekty (zkušenost s nevidomými, studium speciální pedagogiky a rodina) se posléze ukázaly být stěžejními pro její další směřování.

 

Pražské matky

Po lednových smogových dnech v roce 1989 spolu s příbuznými a přítelkyněmi založila spolek Pražské matky, který se snažil o lepší informovanost o stavu životního prostředí v Praze, potažmo Československu, zejména pro rodiče dětí, aby věděli, jaké jsou koncentrace škodlivých částic v ovzduší a jak mají postupovat. Pod první dopis, v němž zformulovaly svou výzvu a který poslaly na národní výbor i hlavnímu hygienikovi, sehnaly několik set podpisů, a přestože obdržely odpovědi od daných úřadů, k žádné změně nedošlo. Rozhodly se tedy využít příležitosti konference ministrů životního prostředí. Ta se paradoxně konala v Československu, jež žádného ministra životního prostředí nemělo. Zároveň věděly, že na konferenci budou zahraniční novináři, takže se tolik nebály, neboť se domnívaly, že před objektivy televizních kamer zahraničních štábů si režim nedovolí tvrdě zasáhnout.

Sepsaly tedy dopis o stavu životního prostředí u nás s výzvami československé vládě a 29. května 1989 uskutečnily pochod přes Prahu z Národní třídy na Staroměstské náměstí, během kterého opět posbíraly pod dopis několik set podpisů. Průvod proběhl pod dohledem StB, překvapivě bez zásahu, ale po skončení průvodu, kdy pamětnice spolu se svou sestrou Annou Hradilkovou a Michaelou Valentovou dávala dohromady archy s podpisy, na její sestru skočil tajný policista, který se jí snažil archy vzít. Anně se podařilo vysmeknout, skočit s archy do tramvaje a doručit je novináři, který je posléze předal ministrům na konferenci, přičemž kočár s její dcerou při tomto útěku zůstal na zastávce sestře Terezii a její přítelkyni. Zdali se ministři dopisem zabývali a zda měla výzva nějaký efekt, však pamětnice neví. Následně sepsaly 10 požadavků Pražských matek za lepší ovzduší v Praze a připojily se k dalším protestům, například spolu s Českými dětmi demonstrovaly ve Stromovce proti výstavbě silničního průtahu (z této protestní akce byl odvezen a zbit příslušníky StB Petr Placák). 

Pamětnice měla mnoho přátel z disentu a okruhu Charty 77, některým lidem, kterým hrozilo zatčení, například Alexandru Vondrovi, poskytovala úkryt u sebe doma. Pomáhala distribuovat letáky a samizdat, účastnila se demonstrací. Manžel Ludvík Hradilek vedle svého civilního povolání u plynárenských závodů působil jako fotograf pro samizdat Jednou nohou (Revolver revue) a Informační servis. Podepisovalo se u nich doma také prohlášení Několik vět. Domovní prohlídku zažila pamětnice jen jednu v roce 1988, během níž se jí podařilo vše schovat a přesvědčit příslušníky StB, aby nevcházeli do pokoje dětí, což ji i manžela zachránilo, neboť za dětským pokojem měl manžel temnou komoru, v níž vyvolával fotografie pro samizdatové časopisy.

 

Furt jsme se s někým loučili

Ačkoli měla pamětnice možnost v mládí odejít do zahraničí (prostřednictvím fingované svatby), rozhodla se zůstat v Československu. Zároveň však pozorovala nátlak, který StB vyvíjela na spoustu jejích známých a přátel: Karlu Bartoškovi položila StB před dveře rakev s jeho jménem, kterou objevily jeho dcery, když přišly domů, Ivana Medka se snažili shodit z mostu, Václava Malého odvezli. Mnoho přátel se nakonec kvůli nátlaku rozhodlo emigrovat – pamětnice vzpomíná na neustálá loučení: „To byly takové bolestné kruťárny, které jsme zažívali, furt jsme chodili na nádraží, furt jsme se s někým loučili. Vždycky jsme se předtím strašně opili, aby to šlo nějak vydržet – a v těch kocovinách na těch nádražích ty mávačky… My jsme si tenkrát mysleli, že je to navždycky.”

Ještě v září roku 1989 si pamětnice myslela, že změna režimu je v nedohlednu. Ačkoli ona a její přátelé dělali mnohé pro to, aby režim skončil, zřejmě se báli věřit a měli stále pocit silného osamocení v těchto svých snahách: „Na demonstrace sice chodilo stále více a více lidí a věděli jsme, že přijížděli naši známí z vesnic, ale pořád jsme byli nějaký omezený počet lidí.” Zároveň panovala nejistota, jak se představitelé režimu ke stoupajícímu tlaku demonstrací postaví, někteří se báli, že komunistické vedení pošle třeba do ulic tanky. Problém navíc představovala existující informační bariéra - tehdejší Československá televize a Československý rozhlas nevydávaly žádné svědectví o demonstracích probíhajících v Praze a hrozilo, že lidé v regionech se o nich nedozví.

 

Nepolitická témata aktivizovala veřejnost

Ihned po policejním masakru na Národní třídě Terezie Hradilková spolu s dalšími lidmi od soboty 18. listopadu držela štafetu v telefonování do televize a rozhlasu s výzvou, aby referovaly o aktuálním dění v Praze. Zúčastnila se též tří výjezdů do regionů (spolu s herci a vědci), aby v rámci debat konaných třeba v prádelně panelového domu na malých městech informovala o dění v Praze. Dále se snažila o zvýšení informovanosti nevidomých – Svazu nevidomých předávala Informační servis, který byl posléze překládán do Braillova písma. Jako zásadní body zlomu si pamatuje demonstrace na Václavském náměstí a generální stávku – tehdy začala věřit, že by komunistický režim mohl padnout.

Za podstatné pamětnice zpětně považuje to, že se v letech 1988 a 1989 k zájmu o veřejné dění přidávali lidé z tzv. šedé zóny, kteří se do té doby nijak neangažovali: „Vznikaly nové iniciativy a třeba Pražské matky přitáhly lidi, kteří se do té doby neangažovali, na témata, jako bylo zdraví, ohrožené děti, senioři, zdraví a ochrana životního prostředí, tj. témata, která nebyla v úzkém slova smyslu politická nebo zpolitizovaná.” Zmiňuje také význam petice Několik vět, kterou podepsaly i známé osobnosti. Ty pak inspirovaly k podpisu i občany, kteří se do té doby nijak neangažovali. Vzniklo tak určité podhoubí lidí, kteří na konci roku 1989 zaplnili ulice a náměstí československých měst. „Kdyby ten listopad přišel ve chvíli, kdy byla jenom Charta 77, tak si myslím, že by se režim nezměnil.”

 

Možnost profesního naplnění po revoluci

Po revoluci Terezie Hradilková přirozeně pokračovala ve svých aktivitách a v nových podmínkách mohla založit neziskové organizace a svou činnost profesionalizovat. Právě v možnosti založit nevládní organizaci a věnovat se profesionálně této práci shledávala svobodu. Pražské matky po revoluci rok fungovaly jako Občanské fórum Pražských matek, posléze se transformovaly do občanského sdružení, které mělo v každé městské části svou buňku. Zároveň již v listopadu 1989 spoluzaložila Českou unii nevidomých a slabozrakých, začala se pak věnovat poradenství pro rodiny s nevidomými dětmi, založila poradenská centra, ze kterých posléze v roce 1997 vzniklo samostatné občanské sdružení Společnost pro ranou péči.

Z časových důvodů fungování Pražských matek přenechala dalším a věnovala se plně sociální práci ve Společnosti pro ranou péči, již vedla dvacet let a kterou dokázala z jednoho dobrovolného centra přeměnit na síť několika desítek profesionálních pracovišť, přičemž se zároveň zasloužila o legislativní ukotvení tohoto typu služby. V oblasti sociálních služeb zůstala i po odchodu z této organizace – na Ministerstvu práce a sociálních věcí se zapojila do projektu Deinstitucionalizace, jehož cílem byla změna služeb pro znevýhodněné osoby. Terezie zmiňuje, že u nás byli tělesně či duševně postižení lidé odsouváni do ústavů a společnosti chyběla společná zkušenost zdravých a postižených, a tento problém přetrval i po revoluci: „Já mám pocit, že ti lidé s postižením, s nějakým znevýhodněním nebo s psychiatrickým onemocněním jsou ti, kterým se ta revoluční vlna vyhnula, kteří uvízli v těch ústavech a drápech institucí, žijí hodně nesvobodně a nemají stejné příležitosti jako my.” Snaha o zlepšení životních podmínek postižených osob byla hlavní pracovní náplní Terezie Hradilkové i v době natáčení rozhovoru v roce 2019.

 

Nejkrásnější chvíle mého života

Během sametové revoluce Terezie Hradilková zažívala euforii: „Byla to nejkrásnější chvíle mého společenského života. […] Byla to obrovská síla a myslím si, že je to fakt dar do života a doteď si toho považuji, že jsem to mohla zažít, prožít, být u toho a že se to stalo.” Pamětnice však považuje za velký problém fakt, že komunistický režim nebyl principiálně odsouzen, například zákazem komunistické strany. Uvědomuje si, že změna režimu nepřináší automaticky změnu hodnotového systému lidí, což vedlo posléze k tomu, že to, oč ona a další usilovali, tj. svoboda, zodpovědnost a dodržování lidských práv, bylo v jejích očích mnohými vysmíváno. „Lidé se nezměnili, změnil se režim, vyměnili se někteří lidé v garnituře. A to naše nadšení a oslava nového režimu nebyla zřejmě tak silná, abychom u té masy, která dříve byla tou šedou, mlčící, nějak změnili její postoje. Asi je to tak, že ta revoluce nebo svoboda nejde vyhrát jednou provždy, je to permanentní proces.”