Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Simona Hradílková (* 1969)

• narozena 27. října 1969 v Hranicích na Moravě

• vyrůstala v Lipníku nad Bečvou v rodině signatáře Charty 77 Tomáše Hradílka

• od roku 1977 rodina sledována StB

• zajímala se o neoficiální kulturu

• od roku 1987 žila v Brně

• zapojila se do aktivit brněnského disentu

• tisk a šíření protikomunistických tiskovin, petiční a podpisové akce, demonstrace, soudní procesy

• podepsala Chartu 77

• několikrát zadržena a zatčena na 48 hodin

• rozvedená, žije v Brně

Simonu Hradílkovou evidovala Státní bezpečnost jako prověřovanou osobu od jejích osmnácti let. „Když jsem později zjistila, že se můj svazek jmenoval Úlet, dost mě to pobavilo,“ směje se dnes jedna z nejmladších signatářek prohlášení Charty 77.

Šedivá doba

Narodila se v roce 1969 v Hranicích na Moravě a vyrůstala v Lipníku nad Bečvou. Otec Tomáš Hradílek pracoval jako inženýr v zemědělském družstvu, maminka Jana byla profesí zootechnik, ale věnovala se především třem dětem. Jedna z jejích nejranějších vzpomínek souvisí s pasením krav u Bečvy – díky tatínkovu zaměstnání mohla rodina trávit část léta venku. Svého tatínka charakterizuje Simona Hradílková jako velmi společenského člověka se zájmem o veřejné dění, kterého zklamání z konce nadějí Pražského jara a letargie většinové společnosti za normalizace přivedly k podpisu Charty 77. Jako jeden z mála chartistů v kraji a navíc jako velmi aktivní disident byl stálým objektem zájmu Státní bezpečnosti.

Pamětnice byla tehdy v první třídě a její vnímání situace rodiny těsně po podpisu je pochopitelně viděno očima sedmileté holčičky. „Na malém městě se nic neututlá, a i když je v Lipníku naše příjmení poměrně rozšířené, zanedlouho bylo jasné, že my jsme děti právě toho Hradílka... Nemůžu říci, že by proti nám ve škole něco měli, ale přesto mám to období jakoby celé v šedé barvě,“ vzpomíná Simona Hradílková. Je případné, že na otázku, do jaké míry byla jejich rodina pod dohledem a zda si to jako dítě uvědomovala, odpovídá, že vlastně nemá srovnání s tím, jaké to je nebýt sledován.

Vlastní cesta

Otec byl po podpisu okamžitě vyhozen z práce a z kanceláře přešel na pilu. Simona Hradílková vzpomíná na laskavý přístup maminky, která dětem vysvětlila, že tatínek má jinou práci, a zdůraznila přitom, že pracuje blíž domovu. Víc než změny v zaměstnání se však rodičů dotkla ztráta společenských kontaktů – pro některé přátele a známé začali být Hradílkovi nebezpeční. Především maminka musela odolávat i naléhání některých příbuzných, kteří dokázali disidentství jejího manžela překousnout jen s největšími obtížemi. Simona Hradílková je přesvědčena, že bez maminčiny podpory a trpělivé vytrvalosti by situace byla mnohem složitější. V té době byly jejich nejbližšími přáteli jiné rodiny signatářů Charty, se kterými se jejich členové vzájemně navštěvovali.

Po základní škole se na odvolání dostala na gymnázium v Hranicích na Moravě. Měla větší štěstí než její o dva roky starší sestra, kterou na střední školu nepustili. Za gymnaziálních let se čím dál víc vzdalovala běžnému mainstreamu. Měl na to vliv poslech jiné hudby i četba a také starší sestra, díky níž se seznámila s dalšími podobně naladěnými lidmi. Během jedněch prázdnin společně navštívili hudební festival v polském Jarocině a doma chodili na neoficiální koncerty. Simona Hradílková si našla svou cestu, ne nepodobnou tatínkově, a postupně se osamostatňovala. Váží si nedirektivního přístupu svých rodičů, kteří nechávali dětem svobodu i zodpovědnost.

Uklízečka z pavlače

Před ukončením gymnázia, v necelých osmnácti letech, odešla do Brna. I když se přestěhovala z osobních důvodů, okamžitě se zapojila do aktivit brněnského disentu. „Neměla jsem kde bydlet ani pracovat, ale díky známým a přátelům mě někdo vzal k sobě na byt a práci jsem taky našla. Pracovala jsem jako uklízečka a bydlela na pavlači, což byl jeden z mých snů,“ směje se Simona Hradílková. „Postavení uklízečky z pavlače pro mnohé znamená naprosté sociální i profesní dno, ale pro mě představovalo osobní svobodu – nic člověku vzít nemůžou,“ dodává. Pro pamětnici osobně bylo důležité, aby si s režimem nezadala a aby „nevytvářela žádné hodnoty, které by mohl využít“. 

Vytvářela však hodnoty důležité pro jinou skupinu lidí – se svým tehdejším partnerem a budoucím manželem tiskli a rozšiřovali ilegální tiskoviny – informace o Chartě 77 (Infoch), neoficiální časopisy (Pěna) nebo zpravodaj Společnosti přátel USA (SPUSA), jejíž zakládající členkou Simona Hradílková spolu s tatínkem byla. Kromě toho podepsala Chartu 77, účastnila se demonstrací a shromáždění v Brně i Praze, chodila k soudům a sbírala podpisy pod petice a prohlášení. To samozřejmě nezůstalo stranou zájmu Státní bezpečnosti. Několikrát byla zatčena a asi desetkrát předvedena k výslechu, třikrát byla „preventivně“ zavřená na 48 hodin v cele předběžného zadržení. „Jsem narozená 27. října, den před státním svátkem, kdy se vždy konaly demonstrace. Takže svoje devatenácté i dvacáté narozeniny jsem strávila v cele předběžného zadržení. Tam jsem také zjistila, že čekám své první dítě, takže můj syn je také nejmladší politický vězeň v České republice,“ říká Simona Hradílková s mírnou nadsázkou.

První těhotenství jí sice znemožnilo aktivnější účast na demonstracích v listopadu 1989, ale výhoda, že mohla své čtyři děti vychovávat ve svobodné zemi, je jí nade vše. S osobním vztahem ke svobodě to má Simona Hradílková jednoznačné. Na otázku, zda se ona sama po roce 1989 cítila svobodnější, odpovídá: „Svoboda je vnitřní stav a máme jí tolik, kolik si jí vezmeme. To pro mě platilo i za komunistů.“ Do roku 2010 byla podle svých slov matkou na plný úvazek, v posledních letech se věnuje především výrobě originálních módních oděvů.