Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Hradilková (* 1956)

• narozena 12. ledna 1956 v Praze jako Anna Muchová

• z katolické rodiny

• u rodičů se scházeli lidé z křesťanských kruhů, včetně bývalých politických vězňů, a konaly se domácí mše

• ve škole se kvůli své víře a prostředí, ze kterého pocházela, vždy cítila vyloučeně

• pohybovala se v disentu

• od mládí se zajímala o otázky životního prostředí

• doma ukrývali přátele z disentu před hrozbou zatčení

• navzdory obavám z násilí ze strany Státní bezpečnosti odmítla emigrovat

• spoluzaložila spolek Pražské matky

Pojítkem rodin byl odpor proti komunismu

Anna Hradilková, rozená Muchová, se narodila v Praze roku 1956 jako nejstarší dítě Přemysla Muchy, který pocházel z pražské měšťanské, intelektuálně založené rodiny, a Zdenky Muchové, rozené Rakušanové. Ta pocházela z hájovny v Mcelech na Pardubicku, kde její otec pracoval jako hajný pro Thurn-Taxise. Zatímco rodina otce byla velmi vlastenecká a kladla důraz na samostatný československý stát, rodina matky více zakořenila v duchu Rakousko-Uherska, Annina babička mluvila lépe německy než česky.

Obě rodiny však spojoval odpor proti komunismu, protože obě byly nástupem režimu postiženy. Annin otec studoval práva a chtěl se stát diplomatem, ale roku 1948 školu na vlastní žádost opustil a doktorát si již neudělal. Domníval se tehdy, že za dva roky komunistický režim skončí. Mýlil se, k právu se již nevrátil a pracoval pak v technickém oboru jako projektant.

 

Křesťanství jako pilíř a spojovací prvek

Rodina se hlásila ke katolické církvi a náboženství, vedle skautingu, kterému se otec věnoval, představovalo pilíř rodiny. Často se u nich scházeli lidé z křesťanských kruhů, včetně kněžích, kteří byli vězněni z politických důvodů, a pořádaly se diskuse i domácí mše. Jedním z nejbližších otcových přátel, o kterém Anna v dětství od rodičů často slýchávala, byl katolický kněz a teolog Antonín Mandl, velmi vzdělaný muž s doktorátem teologie z Říma a znalostí několika jazyků. Za druhé světové války odešel k britské armádě, kde působil jako kaplan. Když se po válce vrátil, byl jedním z těch, kteří byli označeni za zrádce a špióny. V roce 1949 ho zatkli a v následujícím roce byl ve velkém proticírkevním vykonstruovaném procesu Zela a spol. odsouzen za velezradu a vyzvědačství k 25 letům těžkého žaláře. Během výslechů se stal také nepřímým svědkem umučení faráře Josefa Toufara – byli vyslýcháni a mučeni v sousedících místnostech a aniž by tehdy věděl, že jde o Josefa Toufara, slyšel Mandl jeho řev a nářek. V jednu chvíli křik ustal a do jejich místnosti vtrhl příslušník StB Ladislav Mácha, Toufarův vyšetřovatel, se slovy: „Ty vole, to jsem přehnal, ten má dost.“ Po revoluci pomohl Mandl odhalit identitu Toufarova trýznitele – když s ním však chtěl Mandl promluvit, Mácha to odmítl. Z vězení vyšel Antonín Mandl po více jak 14 letech v roce 1964 a Anna si pamatuje, že než mohl opět začít kázat, musel se učit znovu mluvit, protože následkem fyzického i psychického mučení ve vězení koktal tak, že mu nebylo rozumět.

Mezi další blízké rodinné přátele z katolických kruhů patřil jezuita Jan Rybář, který byl vězněn s Antonínem Mandlem ve Valdicích a po propuštění kázal ve Svobodě nad Úpou, kde jej Muchovi často navštěvovali, protože měli nedaleko chalupu, a dále kněží Josef Zvěřina a Bonaventura Bouše, kteří také prošli komunistickými věznicemi. Boušeho Anna vídala často i doma – předtím než dostal státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti, pracoval v Národní galerii a u Muchových přednášel o umění. Po návratu z vězení se kolem těchto duchovních přirozeně vytvořila centra křesťanského a intelektuálního života – jak kolem Jiřího Reinsberga u Týna, tak kolem Bonaventury Boušeho v Záběhlicích, kam na jeho kázání jezdil například i Ivan Medek či Tomáš Halík. Toto nadechnutí však netrvalo dlouho – v 70. letech byli jak Bouše, tak Mandl a Zvěřina opět zbaveni státního souhlasu.

 

Ve škole se cítila vyloučená

Vzhledem k prostředí, ve kterém vyrůstala, a své víře Anna cítila, že se od ostatních dětí ve škole odlišuje – neznala tam žádné jiné dítě, které by pocházelo z nábožensky založené rodiny a se kterým by mohla sdílet svou zkušenost. Pocitu vyloučenosti napomáhalo i to, že odmala vždy věděla, že o některých věcech, o kterých doma slyší, nesmí mluvit. Vždycky se proto cítila jako outsider – měla odlišné zkušenosti než spolužáci, nemohla s nimi ani s učiteli svobodně a otevřeně hovořit a byla nucena si spoustu věcí nechávat pro sebe.

Až když dospěla, tuto svou pozici chápala jako výhodu, protože si vytvářela vlastní názory bez ohledu na většinovou společnost. A byl to snad právě tento pocit vyčleněnosti, který v Anně v dětství vzbudil touhu vstoupit do Pionýra – protože tam přece chtěly všechny děti. Rodiče, ač se jí to snažili vymluvit – a argumentovali i komunistickými zločiny 50. let –, jí to nezakázali. Anna se tedy stala pionýrkou. Asi po roce nebo dvou se studem šátek zahodila a do Pionýra se již nevrátila. Velmi však zpětně oceňuje přístup svých rodičů: „Vnímám toto období svého dětství jako úžasnou lekci nebo průpravu kritickým myšlením. Rodiče nás hodně vedli k tomu, abychom přemýšleli o tom, co děláme, abychom kriticky hodnotili třeba učitelky nebo i své spolužáky a jejich rodiče, protože jim strašně záleželo na tom, abychom nepodlehli ideologii a propagandě, která byla do nás ze všech stran huštěná.“

V době dětství a dospívání si nejvíce rozuměla s dětmi ze spřátelených katolických rodin, například Němcových či Forbelských. Zároveň během 60. let pociťovala uvolnění, společnou radost rodičů i lidí, kteří se kolem nich objevovali. Chodili do divadla, do Violy, na Jiřího Suchého, na filosofické a teologické přednášky v Jirchářích, odkud se vraceli nabití. O to horší rána pak byl rok 1968 a následná normalizace.

 

Ochutnávka Západu

Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 zastihla Annu v Anglii. Byla tehdy na prázdninách u prastrýce a pratety. Třítýdenní návštěva se nakonec protáhla na celý jeden školní rok. Ačkoli bylo Anně teprve 13 let, vnímala události v Československu – v televizi viděla tanky jedoucí Prahou i střelbu. Snad i proto, že s ní a jejími sourozenci rodiče o politice a veřejném dění vždy otevřeně mluvili, uvědomovala si závažnost situace. Navíc se přerušilo spojení s rodiči i s celou rodinou v Praze – několik dní tak žila v obavách, zdali jsou doma všichni v pořádku. Rodiče se jí dovolali až v září. 

Mezitím Anna nastoupila v Anglii do drahé katolické dívčí školy, kde však nebyla příliš šťastná – neovládala pořádně jazyk, neměla zde přátele a byla šikanována spolužačkami. Po přechodu na státní školu se situace zlepšila. V prosinci roku 1968 přijeli rodiče i se sourozenci za Annou do Anglie, zřejmě zvažovali emigraci, domnívá se Anna Hradilková, ale nakonec se vrátili do Prahy – pravděpodobně kvůli svým rodičům, které nechtěli opustit. Anna zůstala v Anglii až do května 1969. Odchodila zde rok školní docházky a poté se vrátila za rodinou.

Po návratu do Prahy nastoupila do jazykové školy a posléze na gymnázium Na Zatlance, kde však nebyla moc spokojená. Mezi spolužáky nenašla bližší přátele, školu vedl komunistický ředitel, s učiteli svobodná diskuse nepřicházela v úvahu a dějepis, který Annu zajímal, byl deformován ideologií. Přátelství i prostor pro svobodné debaty nacházela jinde – na bytových seminářích u Němců či Ivana Medka a v okruhu undergroundu kolem The Plastic People of the Universe. V té době se také poznala se svým budoucím manželem a ještě před maturitou se ve svých 18 letech vdala a porodila své první dítě. Svatba na gymnáziu vzbudila velký poprask, a když po ní otěhotnělo na téže škole ještě několik dívek, ředitel vydal nařízení, že kdo otěhotní, musí školu opustit.

 

Od hynoucích lesů k Pražským matkám

Během dospívání se zajímala o životního prostředí. Často s rodinou pobývala v Krkonoších, kde v té době odumíraly pohraniční lesy v důsledku zplodin, které produkovaly průmyslové podniky. „To pro mě byl velký šok, když jsem viděla, jak ty lesy mizí. Můj bratr studoval životní prostředí a i ze zahraničí jsem věděla, že se pozornost upíná k životnímu prostředí, a pro mě to bylo citlivé téma a měla jsem velkou touhu v tom něco změnit, být aktivní, zajímala jsem se o to,“ vzpomíná Anna Hradilková. Tehdy však zároveň nastal moment, kdy plně pocítila nesvobodu, v níž žila: „V té době jsem narazila na to, že vlastně nebylo možné se s někým spolčovat, zakládat organizace nebo se k někomu připojit a nezávisle spolupracovat a situaci měnit.“ Po narození dětí se spolu se sestrou a dalšími přítelkyněmi angažovaly za zlepšení ovzduší v Praze. Tyto aktivity koncem 80. letech vyústily v založení spolku Pražské matky.

 

Aby se něco nestalo dětem

Během normalizace se u Hradilků doma či na chalupě schovávali přátelé, kterým hrozilo zatčení, například Stanislav Devátý, Alexandr Vondra, Olga Hochmanová (dnes Fleková) nebo Lucie Váchová. Ivan Lamper u nich psal a tiskl samizdat. Hradilkovi nebyli totiž tolik pod drobnohledem StB. Ač byli součástí undergroundu a v blízkém kontaktu s mnoha disidenty a chartisty, nikdy Chartu 77 nepodepsali – Annin manžel v té době dokončoval vysokou školu a stal se vědeckým pracovníkem a mnoho známých jim doporučovalo, aby Chartu nepodepisoval, když měl možnost studia a odborného působení.

Jako na nejhorší období vzpomíná Anna Hradilková na druhou polovinu 80. let, kdy Státní bezpečnost (StB) volala manžela na výslechy, nutila ho – neúspěšně – ke spolupráci a vyhrožovala mu, že pokud nebude spolupracovat, doplatí na to jeho manželka a děti. Bylo to v době, kdy se stávalo, že chartisté – i lidé blízcí Anně Hradilkové – byli přepadáni a fyzicky napadáni: Zinu Freundovou příslušníci StB surově zbili doma, Olze Hochmanové ještě v roce 1989 estébáci podpálili dům. Anna žila v neustálých obavách: „Hlavně jsem měla strach, aby se nestalo něco dětem. Pamatuji si, že jsem byla tak vystrašená, že když jsem byla sama na chalupě v Krkonoších a po silnici šel někdo, kdo se podíval směrem k naší chalupě, tak jsem měla strach, jestli to nejsou estébáci, kteří vyhlíží, jestli tam někdo je, a že tam třeba v noci přijdou a přepadnou mě. Fakt jsem žila ve strachu.“ Silný vztah k rodině, přátelům i vlasti byly příčinou toho, že Anna Hradilková vzdor těmto obavám nikdy nechtěla emigrovat. Věděla však, že kdyby k nějakému útoku došlo, okamžitě s rodinou odejde.

 

Síla společenství

Anna Hradilková vzpomíná na silné vazby, které panovaly mezi spřátelenými rodinami. Často se jezdilo tzv. na baráky, kde se v podstatě pěstoval komunitní život a často probíhal i kulturní program. Tato pospolitost dávala lidem sílu a prostor šťastně žít vzdor politickým podmínkám: „V tom společenství, ve kterém jsme se pohybovali, jsme na sebe byli strašně úzce navázaní, spojoval nás postoj vůči režimu, touha po svobodě i to společné neustálé nebezpečí nebo ohrožení se strany státu.“

StB se však cíleně rozhodla s použitím různých prostředků donutit mnohé chartisty a další disidenty k emigraci. Nátlak byl vyvíjen i na přátele a známé Hradilkových, z nichž se někteří nakonec pro emigraci rozhodli – odešli Pavel Zajíček, Libánští, Svatopluk Karásek, Jana Jonáková a další. Pro Annu Hradilkovou to představovalo velmi tíživý aspekt normalizace: „Byly to pro mě strašně bolestné chvíle a zároveň pocit prohry, že se režimu tu společnost daří destabilizovat a ničit. To společenství mělo nějakou sílu, která byla v těch jednotlivcích. A tím, jak ti jednotlivci odpadali, tak se to společenství hroutilo a člověk ztrácel naději v to, že bude mít smysl tady vůbec žít.”