Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Hrach (* 1928)

Počítali jsme s tím, že budeme vysílat poslední slova

  • narodil se 13. července 1928 v Praze

  • zažil mnichovskou krizi

  • byl členem Dismanova rozhlasového a divadelního souboru

  • v rámci souboru se zapojil do protinacistického odboje

  • účastnil se Pražského povstání

  • od roku 1956 působil v Československé televizi

  • během srpnové okupace roku 1968 byl připravený vysílat z ilegálního studia v Brdech

  • v době normalizace o místo v televizi přišel

  • živil jako uklízeč, později jako právník

Jan Hrach se narodil v červenci roku 1928 v Praze. Pochází ze starého selského rodu, jehož rodokmen je známý až do období Bílé hory. Z dětství má vzpomínku na setkání s T. G. Masarykem: „S mým otcem jsme jeli do Lán, kde on už byl v důchodu. Jezdil na koni, dozvěděli jsme se, kde v kolik hodin je, na který křižovatce, potkali jsme ho tam a mluvil s náma dobrou čtvrthodinu.“ Silný dojem v něm zanechal také X. všesokolský slet v létě 1938, který probíhal ve zjitřené atmosféře ohrožení republiky ze strany nacistického Německa.

Z časů mnichovské krize si Jan vzpomíná na tři kluky, kteří se tehdy stali jeho spolužáky – původně žili v pohraničí, ale během sudetské krize byli místními Němci vyhnáni a utekli tak narychlo, že jim zůstaly jen kabátky, které měli na sobě. Jejich matka dokonce neměla ani ten. V té době panovaly obavy z německého útoku. „Všechny děti ve škole dostaly plynový masky, ty byly gratis. Lidi si kupovali plynové masky, chodili s nima. Protože se nevěřilo, že kdyby Němci zaútočili, že by nepoužili plyn.“

Při cestách do školy vídal pamětník také vojáky, kteří byli během mobilizace shromáždění kolem kostela v Petrovicích. Mnichovská dohoda ale učinila všem snahám o obranu přítrž: „Národ byl v tomhle sjednocenej a byl by radši, kdyby se bojovalo. Nedopadlo by to dobře, ale…“ 

Jéňo, víš, kam máš utíkat

Během války Janovi zemřel otec, a museli se tak s maminkou protloukat sami. Vládl přídělový systém a potraviny navíc byly drahé, vajíčko prý tehdy na černém trhu stálo šedesát až sedmdesát korun. Aby si přilepšili, odjel pamětník například až na Vysočinu prodat kvalitní kožich po tatínkovi – a zpátky si za něj přivezl kufr věcí ze zabijačky. „Za války jsem byl hrozně rád, když moje maminka upekla bramborový placky na tálech, na ohništi, protože ani brambory nebyly.“

V době protektorátu měla být veškerá mládež organizována v Kuratoriu pro výchovu mládeže, vedeném tehdejším ministrem školství a kolaborantem Emanuelem Moravcem. Když byl Jan na gymnáziu, přemýšlel, jak se z Kuratoria „vyvlíknout“ – a povedlo se: „Já sám jsem to vyřešil tak, že jsem se přihlásil jako dorostenec do Klubu českých turistů a dostal jsem legitimaci. Klub českých turistů ode mě nic nechtěl, protože takových dětí jako já, které se přihlásily, aby nemusely do Kuratoria, bylo víc. Poněvadž jsem prokázal ve škole, že už jsem někde organizovanej, měl jsem pokoj, bylo to v pořádku.“

Jan také vzpomíná na dědečka, který si ve Vraňanech u Mělníka schoval starý kolt, aby měl s čím bojovat, až přijde konec války. Zřejmě na udání ale přišly do Vraňan kontroly a probíhaly domovní prohlídky, během kterých se právě zbraně hledaly. Bylo tak potřeba se všeho rychle zbavit, s čímž dědečkovi pomohl právě pamětník: „Vzal kolt, vzal šavli, kterou měl, ještě když sloužil sám na vojně, a vzal dvě krabičky nábojů a říkal: ‚Jéňo, víš, kam máš utíkat.‘“ Zbraně odnesl a hodil je do tzv. laterálního kanálu mezi Vraňany a Mělníkem. Místo, kde je utopil, si sice poznamenal, ale po válce je už nenašel. „A hledal jsem je tam snad čtrnáct dní. Prostě byly pryč.“ Dědečkovi se ale nakonec přání zapojit se do povstání splnilo – spolu se sousedy „rozstříleli dělem ‚pancéřák‘ plný Němců“.

Dismanův rozhlasový dětský soubor

Soubor spjatý s Českým rozhlasem založil v roce 1935 režisér Miloslav Disman. Funguje dodnes a jeho členy byly mnohé později známé osobnosti – mezi jinými například Pavel Kohout, Aťka Janoušková, Josef Vinklář nebo Karel Kyncl. Od roku 1943 k nim patřil i Jan Hrach.

Miloslav Disman byl součástí protinacistického odboje a zapojil do něj i některé starší členy souboru. Jan s kamarády tak fungovali jako spojky – převáželi různé spisy nebo balíčky. V Braníku mezi zahradnictvími také bylo ilegální studio, kde natáčeli gramofonové desky s protinacistickými skeči – například s Pavlem Kohoutem. „Chodili jsme tam vždycky v noci. A brzy ráno jsme chodili na první tramvaje. To jsme tak akorát za ty tři čtyři hodiny natočili.“ Jejich činnost naštěstí nebyla nikdy odhalena.

Po válce jeli členové Dismanova souboru na několikaměsíční zájezd do Velké Británie, procestovali na třicet pět anglických měst. V Anglii byli ubytovaní v rodinách. Jana těšilo, že v zemi mělo Československo velmi dobrou pověst, také mezi místními děvčaty. „Protože českoslovenští letci tam udělali velmi dobré jméno a taky si myslím, že tam udělali i velmi dobré děti,“ dodává pamětník s úsměvem.

Taky jsem si trochu zastřílel

Z květnových dnů roku 1945 si tehdy sedmnáctiletý Jan vybavuje zabití esesmana, kterému přihlížel na Korunní třídě: „Najednou se z toho domu, kolem kterýho šel, vyloupnul člověk, kterej držel v ruce sekeru, a toho Němce rozseknul  až do hrudníku. Zabil ho, ošacoval ho, vzal mu ten revolver, náboje a utíkal.“

Všichni tehdy uháněli k rozhlasu. Pamětník tehdy nafasoval pušku s pěti náboji, ale sebral mu ji starší muž, který šel kolem – argumentoval tím, že on už má za sebou vojnu a umí s ní zacházet. O den později se ale přece jen dostal k pušce jiné, lovecké, a podle svých vlastních slov si tak „trochu zastřílel“. „Na Vinohradech byli v sokolovně Němci, tak jsme ji obléhali a drželi jsme je do tý doby, než přišli vlasovci.“

Televizním redaktorem

V roce 1956 nastoupil Jan Hrach do Československé televize jako zemědělský redaktor Televizních novin. Protože byl vystudovaný ekonom, chtěli ho původně nechat referovat o průmyslu, ale to se mu nelíbilo: „Mně nikdy továrna nevoněla. Lituju, ale nevoněla.“ Díky selské historii své rodiny se nakonec prosadil do zemědělství. Měl s ním koneckonců zkušenosti – jeho příbuzní byli sedláci a i on sám jako mladý pracoval jako kočí na statku svého strýce na Milíčově, kousek od pražských Hájů. „Bylo to pravděpodobně jedno z mých nejhezčích životních povolání.“

Pamětník uváděl každý týden svůj vlastní pořad, kde komentoval novinky v zemědělství. Setkával se také s mnoha členy vlády, například s Lubomírem Štrougalem, který byl v letech 1959–1961 také ministrem zemědělství. „Když šel poprvé na obrazovku, tak jsme seděli ve studiu – tady jsou kamery, hlasatel... Tak jsme seděli a já mu říkám: ‚Poslouchej, seš postrašenej?‘ A on říká: ‚Postrašenej nejsem, já jsem posranej, já se hrozně bojím, jak to dokážeme!‘“ Dle Janovy zkušenosti ale ti, kteří se při svém prvním televizním vstupu báli, nakonec vypadali na obrazovce dobře – a tak to bylo i se Štrougalem.

V televizi prožil pamětník i postupné uvolňování v šedesátých letech. Založil například pořad Řekněme to milionům, kde informoval o různých nešvarech v oblasti zemědělství a snažil se je také napravovat. Většinou se jednalo o zvůli místních komunistů, kteří například špatně vedli státní statky, protože zemědělství nerozuměli. V šedesátých letech už také povolila cenzura – do té doby jí podléhala úplně každá reportáž a každá redakce měla svého vlastního cenzora: „Cenzor byl člověk, ke kterýmu musely všechny věci přijít, a on na ně musel dát razítko, že to přečetl a že tam není nic proti komunistům.“

Budeme poslední, kdo bude vysílat

O okupaci Československa v srpnu 1968 se pamětník dozvěděl z rádia ráno na chatě. Okamžitě se tak i s rodinou vrátil do Prahy a pospíchal do televize, kde se sešel s ostatními redaktory. Rozdělili se na menší skupiny a domluvili se, kdo bude odkud vysílat. „Protože jsme věděli, že Rusové obsadí televizi. Což oni taky nakonec obsadili.“ Tyto stanice byly tři nebo čtyři a zatím měly jen monitorovat situaci, vysílat se mělo až za zhoršení situace.

Jan s dalšími dvěma kolegy byli určeni jako stanice, která bude vysílat jako poslední. Byli ukryti hluboko v brdských lesích, kde je obklopoval a měl chránit pluk tankistů a pluk výsadkářů. „Protože my jako poslední stanice jsme počítali s tím, že přivezeme někoho, kdo bude říkat poslední slova, než nás teda taky Rusáci zabijou.“

Protiokupační postoj všech, kteří byli připraveni k vysílání na těchto stanicích, jim samozřejmě soudruzi neodpustili. Postupně byli všichni z televize propuštěni. Stejný osud potkal také Jana Hracha, a přestože v socialistické zemi oficiálně neexistovala nezaměstnanost, on nemohl nové místo nalézt déle než rok.

„Když jsem přišel na národní výbor, tak mi tam řekli: ‚Ale pane doktore, co prosím vás, copak u nás jsou nezaměstnaní? To je nesmysl!‘“ Oslovil tehdy pětatřicet různých organizací, ale nikdo ho nechtěl vzít ani jako vrátného. Až po roce získal práci uklízeče a po několika letech díky svému známému začal pracovat jako právník.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Veronika Stehlíková)