Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Aby se té naděje mohli chopit i jiní
narozen 1. ledna 1954 v Praze
v letech 1966 - 1970 žil s rodinou v Budapešti
na počátku 70. let se skamarádil se studenty teologické fakulty
vstoupil do evangelické mládeže
v roce 1977 podepsal prohlášení Charty 77
od roku 1978 organizoval ve svém bytě semináře vedené knězem Jakubem Trojanem
během 70. let pracoval manuálně a různými způsoby oddaloval svůj nástup na vojnu
4. května 1981 byl za odmítání vojny definitivně zatčen
v červnu 1981 odsouzen na třicet měsíců
mezi lednem a prosincem 1982 pobýval ve vězení na Borech
poté podmínečně propuštěn
v 80. letech šířil a tiskl samizdatové tiskoviny jako Infoch, Zpravodaj VONS, nebo časopis SPORT
od roku 1988 studoval bohemistiku na podzemní univerzitě u baptistického sboru Na Topolce
během sametové revoluce roku 1989 se podílel na chodu Nezávislého tiskového střediska
mezi léty 1990 a 1991 pak působil jako první provozní ředitel časopis Respekt
v roce 1995 byl rehabilitován
v roce 2017 mu byl přiznán status účastníka odboje a odporu proti komunismu
Rodiče Jana Hrabiny byli členy KSČ a zaměstnanci Podniku zahraničního obchodu se zaměřením na průmyslový porcelán. Díky jejich práci proto rodina strávila konec 50. let v Damašku a konec 60. let v Budapešti. V Maďarské metropoli chodili jejich dva synové do ruskojazyčné školy společně s dětmi důstojníků Rudé armády. Národnostní i poměrové rozdílnosti, které je od většiny spolužáků oddělovaly, se po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa ještě více prohloubily. Společenské změny vyvolané nastupující normalizací nakonec stály oba rodiče pracovní místo i členství ve straně a Hrabinovi se tak museli přestěhovat zpět do pražského bytu na Smíchově.
„Když jsme se vrátili, tak jsem zjistil, že mezi mnou a mými vrstevníky zeje obrovská propast. Byl jsem izolován a do spousty věcí, které se v té době děly v Praze, jsem prostě nedorostl,“ vzpomíná Jan, kterému se díky tomu velmi špatně navazovaly vztahy s ostatními vrstevníky. Zlom přišel až po roce 1973, kdy odmaturoval. V té době se v hospodě seznámil se skupinou o něco starších bývalých i stávajících studentů Evangelické teologické fakulty, mezi kterými byl mimo jiné saxofonista Vratislav Brabenec, písničkář Svatopluk Karásek a charismatický Aleš Březina, který se pro Jana stal duchovním, ale i osobnostním vzorem.
Dospívající kluk, který si do té doby hledal partu jen těžko, začal dojíždět na akce mladých evangelíků. „Jednou se nás Jakub Trojan ptal, jak si představujeme ráj. Odpověděl jsem, že ráj je to, co právě žiju. Takhle jsem tu evangelickou komunitu vnímal,“ konstatuje Jan, kterého jeho víra provází dodnes a z toho, co o svém životě říká, je jasné, že mu právě ono křesťanské přesvědčení v dobách 70. a 80. let dodávalo sílu zvládnout policejní a vojenskou perzekuci, či následný kriminál. Jako jeden z mála pamětníků, jejichž příběhy jsem vyslechl, však vedle vlastních činů zdůrazňuje také roli své tehdejší manželky Zdeňky: „Připadá mi nespravedlivé na tomto místě mluvit jen o sobě, protože ona je ta statečná. Nikdy neprotestovala, ani mě od ničeho nezrazovala. Prostě to se mnou nesla.“
Jan se narodil 1. ledna roku 1954. Dětství prožil napůl v Československu a napůl v Sýrii a Maďarsku. Když ve čtrnácti letech uviděl během rodinné dovolené na Slovensku tanky, které jejich autu zkřížily cestu, uvědomoval si jen stěží, že jde o okamžik, který bude mít bezprostřední vliv na dalších dvacet let jeho života. Po stranických prověrkách byli manželé Hrabinovi zbaveni členství ve straně i pracovních míst. Otec o několik let později zemřel na rakovinu plic a jeho starší syn je přesvědčen, že to byl právě politicky motivovaný kariérní pád, jenž přispěl k jeho brzkému odchodu.
Kluk, který po těchto událostech začal hledat něco, o co by se mohl opřít, našel evangelické přátele, mezi kterými byl již zmiňovaný Aleš Březina. „Působil na mě zcela svobodným dojmem. Žil si, jak chtěl, nikoliv však svévolně. Setkání s ním mi dávaly volnost. Člověk vedle něj pochopil, že jsou jiné věci než kariéra a prospěch,“ říká Jan, který se během 70. let hlásil čtyřikrát na teologickou fakultu. K tomu, aby mohl úspěšně nastoupit do studia, mu však chyběl státní souhlas. Mezitím střídal jednu manuální profesi za druhou. Hlídal dětské hřiště, posouval hrablem fekálie v čistírně odpadních vod, ale také objížděl město a vylepoval plakáty. Díky své povaze i kamarádům se postupem času dostal až do jádra československého disentu.
V roce 1977 připojil bez váhání svůj podpis pod prohlášení Charty. Na papíru, který tehdy signoval u faráře Miloše Rejchrta, stojí: Jan Hrabina, lepič plakátů. O zmíněné povolání však právě kvůli této skutečnosti málem přišel. Kopii Charty donesl do pracovní šatny, kde ji u jiného lepiče nalezla vedoucí. Následovalo udání a předvolání k výslechu. „Prohlédl mě jejich lékař. Přes svůj zelený mundúr s lampasáckými kalhotami si natáhnul bílý plášť. Prohlásil, že ohrožuju bezpečnost silničního provozu a zabavil mi řidičák. Za normálních okolností by se nic nestalo, protože jsem auto stejně neměl. Problém byl ovšem v tom, že moje práce spočívala v lepení plakátů a objíždění lokací služebním autem,“ vysvětluje svou tehdejší situaci Jan, který od stejné šéfové, díky níž se k výslechu dostal, vyfasoval dvoukolák a musel chodit ulicemi pěšky.
Jan a jeho tehdejší manželka se o rok později rozhodli, že ve vlastním bytě začnou pořádat semináře vedené farářem Jakubem Trojanem. Bylo to zhruba ve stejné době, kdy byl disidentský lepič plakátů vyzván k nástupu na civilní vojenskou službu v ČKD. Během předchozích let se mu tuto nepříjemnou povinnost dařilo odkládat díky pokusům začít studovat na teologické fakultě, ale také díky delšímu pobytu v psychiatrické léčebně. Určitým vzorem pro odpírání vojny se mu i v tomto případě stal Aleš Březina, který se angažmá v armádě odmítl podrobit o několik let dříve. Z příběhu svého přítele mohl Jan také vytušit, co jej čeká. I přes to na jaře roku 1981 opakovaně nebral v potaz povolávací rozkaz, který se mu objevoval ve schránce. Ten jej vyzýval k tomu, aby po období odslouženém v továrně absolvoval ještě pět měsíců výcviku u vojenské jednotky.
Nejen v návaznosti na činy Březiny, ale i s ohledem na to, že bylo ve stejné době vyhlášeno v Polsku stanné právo, se Jan k odvodu jednoduše nedostavil. Tato skutečnost vyústila na začátku května v jeho zatčení a následné odsouzení ke třiceti měsícům odnětí svobody. Složitost celé situace eskalovalo také to, že se mu nedlouho před tím narodila dcera Julie. Jan se však ani po nátlaku prokurátora, který mu za odvolání inkriminovaného činu nabízel propuštění a rodinnou celistvost, rozhodl necouvnout. Odvolací soud v Příbrami tedy potvrdil na počátku roku 1982 rozsudek a obžalovaný Hrabina byl z vazební cely převezen do věznice na Borech.
„Rád jsem psal dopisy. Přemýšlel jsem nad každým slovem a nad každou větou. Na začátku směny jsem si vždycky rozvrhl, o čem budu přemýšlet. V kapse jsem měl papírek a tužku a vždy, když jsem si jednou za minutu uvolnil ruce, tak jsem si na něj poznačil jedno nebo dvě slova,“ popisuje Jan mentální strategii, díky které dokázal obstát v kolotočích dvanáctihodinových směn v oddělení broušení bižuterie. Pracovní mašinérie, v níž socialistický stát zneužíval vězně jako levnou pracovní sílu, byla prokládána chvílemi volna na cele. V těch se evangelický odpírač vojenské služby věnoval duchovnímu klidu a četbě. Jako zásadní pro tyto chvíle se mu dodnes jeví kniha Jacquese Lysseriana jménem Nalezené světlo. Její okopírované stránky mi před natáčením poslal poštou, nejspíše proto, abych se do pozice jeho, kdysi uvězněného, já dokázal lépe vcítit.
„Pomohlo mi to pochopit, že člověk nemá v base myslet na to, co je venku. Má se uzavřít do sebe. Došlo mi, že se musím naučit blízké najít v sobě a obklopit je vším světlem, které mám,“ pokouší se po letech o volnou interpretaci textu, který tehdy přepsal na kus papíru a přišpendlil na nástěnku. „Udělal jsem to, aby se té naděje mohli chopit i jiní,“ říká nakonec a skromně pokračuje ve vyprávění o tom, jak pomáhal zprostředkovat určitý druh naděje také Václavovi Havlovi, který na Borech seděl ve stejné době. Jan se s ním seznámil v prádelně, kde se mu představil svým bývalým povoláním, jež před lety připojil k podpisu Charty. Jeden z hlavních iniciátorů prohlášení si na něj tehdy opravdu vzpomněl.
Společně vymysleli cestu, kterou se přes oddělení bižuterie dostávaly z vězení motáky pro jeho ženu Olgu. Jan v procesu působil několik měsíců jako ústřední článek, který od Havla vyzvedával psaní při setkáních v prádelně a následně je nosil předem domluvenému zaměstnanci vězeňské zprávy, který byl zodpovědný za vývoz broušeného skla ze zdí kriminálu. Společně s hotovými výrobky se tak dostávala ven i zmíněná korespondence. Její součástí se jednoho dne stal i Havlův projev, který posléze zazněl na jednom z následných jednání Helsinské konference. V návaznosti na tuto událost začali bachaři usilovně pátrat po způsobu, jak se inkriminovaný text dostal ven. Na nic však nepřišli a cesta zůstala pro další korespondenci otevřená.
Odpovědi Olgy pak tlumočila Janovi při svých návštěvách jeho manželka a ten je zase předával dál. Budoucí prezident však nebyl jedinou stěžejní postavou disentu, se kterou se Jan během svého pobytu za mřížemi setkal. S Jiřím Dienstbierem a Dominikem Dukou se dle jeho slov seznámil během vycházek na dvoře, s Františkem Líznou pak o něco později přímo při nekonečných pracovních směnách. To už se však psal podzim roku 1982 a Jan si s ohledem na uplynutí poloviny trestu požádal o podmínečné propuštění, jehož se mu na Vánoce opravdu dostalo.
„Dávali mi nepokrytě najevo, že na vojnu stejně nepůjdu, protože o mě nemají zájem. Jeden úředníků mi řekl, že bych mohl být zdrojem problémů,“ vzpomíná Jan, kterého se vojenská správa snažila po návratu na svobodu přimět k tomu, aby si nechal od psychiatra potvrdit duševní diagnózu, jež by jej výkonu služby zprostila. Bývalý odpírač však v tomto okamžiku zcela otočil a o své armádní angažmá nakonec začal stát. Svému přesvědčení učinil zadost, opakovanými prohlídkami prošel a nakonec byl na pět měsíců přiřazen k vojenskému pluku ve Strašicích u Plzně, kde se stal hned po veliteli druhým nejstarším článkem mužstva.
V létě roku 1983 se však naplno vrátil do civilního života a pokračoval ve své práci dělníka v čističce odpadních vod. V té době byli on i jeho žena již zcela integrování do dění v disentu. Jan se kvůli obavě z porušení podmínky a opětovného uvěznění ještě nějakou dobu držel zpátky, ale pak se začal angažovat jak v aktivitách spojených přímo s fungováním Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), tak i v distribuci a množení samizdatových tiskovin hlásajících aktivitu disentu. Zpočátku to byl právě Zpravodaj VONS a Informace o Chartě, po polovině 80. let přibyl časopis Jednou nohou a těsně před revolucí SPORT.
„Cyklostyl, který vážil snad šedesát kilo, jsem měl schovaný ve sklepě. Byla to šílená práce. Bál jsem se to dělat doma, protože byl hodně hlučný. Se ženou jsme měli takovou legendu. Řekli jsme si, že kdyby si někdo stěžoval, tak budeme říkat, že mi přešívá kabát,“ komentuje svou participaci na produkci posledního ze zmiňovaných periodik Jan, který později začal pracovat v kotelně podniku Metrostav. Tam se mimo jiné seznámil s novinářem Ivanem Lamperem, či s dvorním fotografem undergroundového dění Ondřejem Němcem. Díky nim se také začlenil do dění kolem hospody na Klamovce, kde se scházela řada osobností takzvané druhé disidentské generace. Jáchym Topol, Jaroslav Spurný, či Viktor Karlík pak Janův osud provázeli ještě nějaký čas po odeznění revolučních událostí podzimu 1989.
Než se však přesuneme do dění 90. let, bude nutné se ještě na okamžik zastavit u baptistického sboru Na Topolce, kam manželé Hrabinovi po léta docházeli. Jan se zde dokonce po nějaké době stal předsedou sboru a byla to také jeho iniciativa, která sem rok před revolucí přivedla výuku podzemní univerzity bohemistiky. „Odehrávalo se to v suterénu. V přízemí byla modlitebna, v prvním patře byl byt faráře Petra Macka a ve druhém sídlilo ústředí baptistické církve. Šlo o velmi konformní lidi. Později se ukázalo, že mnoho z nich spolupracovalo s StB. Hrozilo tedy, že nás udají,“ říká ve studiu Paměti národa sedmašedesátiletý muž s modrým šátkem uvázaným kolem hlavy, kterého si tajná policie intenzivně držela v svém hledáčku zájmu. To se mimo jiné projevovalo opakovaným předvoláváním k výslechům s frekvencí přibližně jednou za rok.
V roce 1989 se kvůli obavám z prozrazení přestěhovala podzemní bohemistika do jedné ze tříd učiliště ČKD Vysočany. V té době se už však po Praze začaly objevovat autonomní protestní akce nastartované demonstracemi z podzimu předchozího roku, ale i brutálně potlačeným Palachovým týdnem. Jan však i navzdory tomu tvrdí, že ještě několik dní před 17. listopadem 1989 netušil, že se v Československu může cokoliv změnit. „Myslel jsem, že dožiju v kotelně. Jediný posun, který jsem očekával, byl z koksu na plyn,“ říká s ironickým úsměvem ten, který se během několika rozhodujících okamžiků stal hlavní technickou oporou Nezávislého tiskového střediska sídlícího v Galerii mladých U Řečických.
„Prostě jsme si začali uvědomovat to, že žijeme ve zlomovém okamžiku a že je důležité, aby se informace mezi lidi šířily. Došlo nám, že buď teď, nebo nikdy,“ komentuje zlom ve svém uvažování Jan, který v nově vzniklém sídle nezávislé žurnalistiky trávil během nadcházejícího období asi dvacet hodin denně. Zajišťování telefonického spojení, produkce tisku i distribuce, či samotné točení klikou cyklostylového přístroje. To vše měl tehdy v popisu práce. Nebylo proto divu, že s ním zaangažovaní novináři udrželi kontakt i v roce 1990 a nabídli mu pozici prvního provozního ředitele časopisu Respekt, který z Nezávislého tiskového střediska vzešel. O tom všem vypráví Jan Hrabina, dávný lepič plakátů a disident zcela pokorně. Jakoby pro něj bylo vždy podstatnější to, že se důležité věci kolem něj hýbou a že si s lidmi kolem sebe rozumí. Možná se do této skutečnosti promítlo i osamocené vyrůstání uprostřed komunity ruských dětí v Budapešti a možná, že Janovi jde pouze o rozdávání naděje druhým tak, jako to udělal tenkrát na Borech s citátem z knihy Nalezené světlo.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Martin Netočný)