Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Marie Hrabik Šámalová (* 1940)

• narozena 5. června 1940

• otec Martin Hrabík byl generálním tajemníkem Agrárního dorostu

• roku 1940 otec zatčen gestapem a odsouzen na pět let v koncentračním táboře

• zažila konec druhé světové války na Klatovsku ve vesnici Vílov

• roku 1948 rodina uprchla do Francie

• přesun rodiny do Spojených států amerických

• vystudovala střední školu, na univerzitě historii a moderní jazyky

• magisterské studium, doktorát z politických věd a historie

• vyučovala několik let na Western Ontario University

• zaměstnaná na Auckland University

• redaktorka a recenzentka českého krajanského časopisu v USA Kosmas

Marie Hrabik Šámalová se narodila 5. června 1940. Na svět přišla asi týden potom, co gestapo zatklo jejího otce Martina Hrabíka, generálního tajemníka politické strany Agrárního dorostu. Během protektorátu otec působil v ilegalitě a gestapo si ho odvedlo po prozrazení celé sítě spolupracovníků. Dva roky po zatčení sice skupinu propustili, ale na Martina Hrabíka vyšly najevo další protiněmecké aktivity, například to, že zasílal zprávy do Londýna, a tak ho brzy německá policie znovu zatkla. Byl odvezen do Berlína, kde také probíhal soud. Část spoluvězňů dostala trest smrti a on unikl jedině díky tomu, že si jeho podnikavá manželka dovedla v této těžké situaci poradit. Přes bývalého ministra vnitra Josefa Černého získala kontakt na dobrého advokáta, který otce pamětnice v Berlíně hájil. Podařilo se mu před německým soudem vylíčit Martina Hrabíka jako nezajímavého úředníčka, který se k odbojové činnosti pouze připletl. Pomohlo mu rovněž, že v protektorátu vykonával úřednické místo v sekretariátu pro chov domácích zvířat, a tak byl odsouzen jen k pěti letům v koncentračním táboře. Maminka pamětnice byla v době prvního manželova zatčení ve vysokém stupni těhotenství, i přesto se pokoušela za manžela bojovat. Osobně zašla nejprve k ministerskému předsedovi Rudolfu Beranovi a potom i na ředitelství gestapa. Argumentovala tím, že má krátce před porodem, a tak ji k němu alespoň pustili na návštěvu. Při dalších návštěvách už brala s sebou malou dcerku Marii a v jejích plenkách pašovala pro zatčeného manžela cigarety.

„Na Petrském náměstí měl byt Karel Hájek, byl to fotograf a znal se dobře s mým otcem a matkou. Maminka s ním byla domluvená, že mě bude každých šest měsíců fotografovat, aby mě tatínek viděl. Dohoda zněla, že si může ty fotografie nechat, samozřejmě dal mamince kopii. Tak se stalo, že už jsme byli dávno pryč a v nějakém časopise byla moje fotografie s titulkem: Jak se mají v socialistickém Československu děti dobře.“

Otec pamětnice Martin Hrabík se narodil v roce 1904, jeho tatínek byl během první světové války vážně zraněn a vrátil se nejen s fyzickými, ale i s psychickými následky. Rodina ho po návratu musela umístit do psychiatrického ústavu. Martin Hrabík odmalička těžce fyzicky pracoval, protože rodina vlastnila asi dvanáctihektarové hospodářství. Spolu se svou matkou a dvěma mladšími sestrami se starali o chalupu i pozemky. I když tatínek pamětnice toužil po vzdělání a velmi rád četl, matka ho nepustila na gymnázium, potřebovala jeho pomoc doma. Díky dobrému příteli se však doma tajně učil z učebnic pro gymnázia. I když vedl hospodářství, aktivně se zajímal o politiku. Vstoupil do politické strany Agrárního dorostu a později byl zvolen jeho předsedou. Vedle těžké práce v zemědělství si našel čas i na to, aby založil knihovnu ve své rodné vsi, Vílově. Vesnice měla sice jen jedenadvacet obytných domů, ale žila bohatým kulturním životem, a dokonce měla i vlastní ochotnický spolek. Matka Martina Hrabíka nejprve s jeho politickou kariérou nesouhlasila, ale později se podvolila a pustila ho do Prahy se slovy: „Dej si pozor, hochu, přijde čas, kdy by ses moc chtěl vrátit, a nebudeš moct!“ Díky své politické činnosti se v Praze v kanceláři Agrárního dorostu seznámil se svou budoucí manželkou, maminkou pamětnice. Bylo to jeho druhé manželství, protože první se krátce po svatbě rozpadlo.

Marie Hrabik Šámalová zůstala po otcově zatčení sama s maminkou. Na konci války, když byla Praha bombardovaná, potom co prožily několik náletů ve sklepech plných uhlí a hnijících brambor, její maminka usoudila, že budou ve větším bezpečí v manželově rodné vísce, ve Vílově na Klatovsku. Nastěhovaly se proto do domu tety Mařenky. Teta měla dobré srdce, a když na konci války našla na poli ležet polomrtvého ruského vojáka, přivedla ho k nim domů, ošetřila ho a ubytovala u nich. Po několika dnech, právě když seděli u večeře, se ozvalo klepání na dveře a za nimi stáli dva němečtí důstojníci. Od někoho se dozvěděli, že má teta doma rádio, a žádali o pomoc, aby se mohli u nich schovat a s pomocí rádia zjistit, kam se mají jít vzdát. Teta Mařenka nechala u sebe i tyto dva německé vojáky. Tak došlo k absurdní situaci, kdy v senci seděli schovaní dva němečtí důstojníci, na jedné straně zdi se dívali na obraz Poslední soud Jana Husa a proti němu byl druhý obraz s Kozinou. Nad nimi na půdě byl zase ukrytý uprchlý ruský voják. Po nějaké době se oba Němci dozvěděli, že se mohou jít vzdát do Všerub, a brzy nato odešel i Rus, který se chtěl také vrátit domů ke své rodině.

V bouřlivých dnech konce války pamětnice dostala virovou nemoc slintavku a maminka musela nejprve sehnat benzin pro sanitku, která by ji odvezla do Klatov do nemocnice. Cestou pak musela sanitka několikrát měnit směr, protože řidič viděl nad sebou letadla a měl obavy, aby na ně neshodila bomby. V nemocnici si Marie Hrabik Šámalová pobyla několik dní a po návratu do Vílova se ještě musela doléčit doma v posteli. V době její rekonvalescence opět někdo zaklepal na dveře jejich domku. Tentokrát to byli američtí vojáci. Chodili za nimi několik večerů na návštěvu a teta byla z jejich chování velmi překvapená, protože jí po večeři pomáhali mýt nádobí, což se jí s muži nikdy předtím nestalo. Pamětnice je také ráda viděla, protože jí coby pětileté holčičce vždy nosili bonbony a čokoládu. Bohužel právě prodělala slintavku, měla dietu, a tak si pamlsky schovávala pod peřinu, až tam měla velkou spíž. Zároveň se obávala toho, že kdyby to zjistili, už jí nic nepřinesou. Také se tehdy naučila první anglickou větu: „Thank you!“ Bohužel rodina po jejich odjezdu na ně ztratila kontakt a pamětnice toho dodnes lituje. Po emigraci do Spojených států by jim dokázala říci více než jenom „děkuji“. Americkým vojákům nebyla nemocná česká holčička lhostejná a jednou s sebou přivedli na konzultaci jejího zdravotního stavu i amerického lékaře. Ten se tam sešel se svým českým protějškem. Marie Hrabik Šámalová s úsměvem vzpomíná na to, že byla patrně první československý pacient, kterému lékaři měřili teplotu teploměrem v ústech.

Válka skončila a v Rádiu Praha pravidelně hlásili jména osvobozených zajatců, kteří přežili koncentrační tábory a pochody smrti. Maminka pamětnice se spolu s tetou střídaly u rádia a snažily se zachytit tatínkovo jméno. Marie Hrabik Šámalová si pamatuje, že i ona se chtěla u rádia střídat a měla na ně tehdy vztek, protože tvrdila, že jako pětiletá přece pozná jméno svého otce. Konečně i jeho jméno padlo v seznamu přeživších a maminka se hned vydala zpátky do Prahy. Ušila si na bílý plášť červený kříž a odjela s bratrancem na motorce. Myslela si, že když se vrátí, zamíří do jejich bytu. Tam však manžela nenašla, a tak jela zpátky do Plzně za generálem Bartíkem, se kterým otec od roku 1937 spolupracoval. Jeho pomoc však nebyla potřeba, protože otec se už mezitím vrátil sám do Prahy a čekal na ně doma ještě s dalšími pěti válečnými zajatci. Byla to skupina, která mu na pochodu smrti zachránila život, poté co ztratil vědomí. Pamětnice se se svým otcem setkala poprvé až u nich doma v Praze v roce 1945. Na první setkání má zvláštní vzpomínku. Okolo stolu sedělo šest mužů. Řekli jí, že je mezi nimi její tatínek, aby si ho sama našla. Ona si je prohlížela, jeden byl moc starý, další měl málo vlasů. Tatínka poznala podle šatů, které měl na sobě, byly to ty samé šaty, ve kterých byl vyfocen na fotografii, již měly s maminkou doma.

„Bylo to na Štědrý den, po večeři se už rozdaly dárky. Seděla jsem tam já, můj manžel a tatínek. A z ničeho nic nám tatínek začal vykládat, že když je osvobodili z toho pochodu smrti Američané, tak dali ty dozorce do klece a vězňům povolili, že mohou jít do té klece, aby si to vyřídili s dozorci. Tatínek vyprávěl, že vkročil do té klece, podíval se na toho dozorce, byl to hezký člověk. Byl v koutě a chránil se jako zvíře, co má strach. On se na něj podíval a řekl: ‚Takhle ne!‘ Otočil se a odešel z té klece. Když nám to tatínek vykládal, tak mu tekly slzy z očí. Tohle nám vykládal jenom jednou, nikdy jindy jsem to od něj neslyšela.“

K pobytu ruského vojáka ve Vílově se váže ještě jedna příhoda, kterou pamětnice vypravovala. Za hluboké totality napsal bývalý běloruský voják dopis do Rádia Praha – hledal rodinu, která mu zachránila na konci války život. Nepamatoval si její jméno, jen že to bylo ve vesnici Vílov, že měli syna zajatého v Německu, byly tam dvě dcery a jedna byla učitelka. Národní výbor ve Vílově ihned poznal rodinu Hrabíkových, ale rozhodovali se, zda mají tetě ten dopis předat, protože jejich rodina nebyla u komunistického vedení dobře zapsaná, a divili se, jak mohla za války zachránit ruského vojáka. Nakonec dopis tetě odnesli a ona se dozvěděla, že jejich zachráněný vojín nebyl Rus, ale Bělorus. Byl jediný, kdo z celé rodiny přežil válku, což zjistil až po návratu domů. Tehdy žil někde na Urale a pamětnice se domnívá, že tam byl patrně zavřený v nějakém pracovním táboře.

Martin Hrabík se po svém návratu z koncentračního tábora už nechtěl věnovat politice v Čechách. Mandát mu sice nabízely všechny politické strany, kromě té komunistické, ale on odmítl. Nejzajímavější pro něj byla sociální demokracie, ta však nechtěla splnit jeho podmínku o vydávání vlastních novin. Pětadvacátého února roku 1948, v den komunistického puče, se dozvěděl, že je na něj vydán zatykač. Rychle se vrátil domů, kde na něj čekala manželka s dcerou a dvěma malými syny narozenými roku 1946 a 1947. Otec naléhal, aby celá rodina ihned odešla do zahraničí, ale maminka namítala, že s takhle malými dětmi nemůže narychlo odejít, a tak šel tatínek sám. Překročil hranice na Šumavě blízko Kdyně. Znal to tam dobře, nedaleko odtud se narodil. Vzal si pušku a předstíral, že jde na hon. Stal se vlastně jedním z prvních poúnorových emigrantů.

Zbytek rodiny, maminka a tři malé děti, se vydal 26. července 1948 za pomoci převaděče za ním. Za hranicí už všichni museli jít sami a Marie Hrabik Šámalová vzpomíná, jak museli v noci zůstat v lese do rána, až bude vidět na cestu. Čekala je noc strávená v bahně, maminka měla dva spící chlapce v náručí a musela jim dát prášky na spaní, aby je pláčem neprozradili. Měla potom obavy, jestli tomu dvouletému nedala příliš silnou dávku. Pamětnici, aby nemusela sedět v bahně, půjčila malý dětský nočník, který s sebou vezli. Ale nočník byl moc malý a pamětnici se na něm špatně sedělo. Ve svých osmi letech si však dobře uvědomovala, že v této těžké chvíli nemůže mamince přidělávat starosti, a tak nic neřekla. Po útěku prošla maminka s dětmi několik uprchlických táborů, hygiena a jídlo v nich byly velmi špatné, a tak brzy všechny tři děti onemocněly. Tři týdny rodina strávila v nemocnici ve Freiburgu. Po jejich uzdravení konečně všichni mohli odjet za tatínkem do Francie. I tam bydleli v uprchlickém táboře. Žili v malé místnosti a dostávali špatné jídlo. Díky Červenému kříži však mohly děti uprchlíků odjet na několik měsíců na zotavenou do Švýcarska. Maminka nejprve protestovala, potom však děti pustila. Chlapci odjeli do rodin, které měly už odrostlé děti, a pamětnice se dostala k švýcarské rodině s malou holčičkou. Asi si mysleli, že si bude s jejich dcerou hrát, Marie však měla doma dva malé bratříčky a toužila spíš po společnosti starších dětí, a tak se u nich doma nudila. Během pěti měsíců, které ve Švýcarsku strávila, nechodila do žádné školy, ale díky svému pobytu v náhradní rodině se naučila německy. Rodičům psala, jak se jí tam líbí, nechtěla jim přidělávat starosti. Po pěti měsících komunikace v německém jazyce měla problém vrátit se znovu k češtině, a i když jí rozuměla, trvalo pár dní, než se zase rozmluvila.

Rodina se přesunula do dalšího uprchlického tábora na předměstí Paříže, maminka získala zaměstnání, vařila v kuchyni. Protože se bála, že bude mít pamětnice z důvodu zameškaného roku školy problémy, sama ji vyučovala násobilce i gramatice. Díky dalšímu maminčinu zaměstnání, chodila uklízet k jednomu českému emigrantovi, získali i lepší bydlení. Marie Hrabik Šámalová začala v Paříži chodit do školy. Rychle dohnala chybějící školní rok, a dokonce přeskočila i pátou třídu. V Paříži rovněž navštěvovala českou školu pro uprchlíky, kam chodila každý čtvrtek.

V roce 1951 Hrabíkovi získali vízum do Ameriky, maminka na pamětnici naléhala, aby se dopředu učila anglický jazyk, ona však odmítala a tvrdila, že se brzy naučí anglicky sama, a opravdu se tak rychle stalo. Rodina se usadila ve Washingtonu, první tatínkovo zaměstnání bylo jezdit s výtahem, vydělal si ovšem tak málo, že to na živobytí pro pětičlennou rodinu nestačilo. Krátce nato se přestěhovali do Clevelandu, kde nastoupil jako dělník do oceláren. Otec vždy říkal, že měl ohromné štěstí, protože se narodil na malém hospodářství, kde odmalička těžce fyzicky pracoval, což mu dvakrát zachránilo život, poprvé v koncentračním táboře a podruhé v Americe.

Ještě v Paříži se tatínek vrátil k politice, a to v roce 1948, kdy 28. září obnovili agrární stranu. Ta byla od roku 1945 v Čechách zakázána, protože její členové byli obviněni z kolaborace s Němci. Za protektorátu byl ministerským předsedou Rudolf Beran. Agrárníci se příliš nezajímali o mezinárodní politiku, jejich působiště bylo doma v Čechách a zastávali názor, že sedlák svoji půdu neopustí. Rudolf Beran jako ministerský předseda sice spolupracoval s německými okupanty, ale také podporoval odboj, pomáhal letcům utéci do Anglie, dával peníze na odbojovou činnost nebo organizoval zásoby dělníkům, aby měli na živobytí. Nejprve byl ke konci války zatčen Němci a potom se ocitl ve vězení po české iniciativě. V roce 1947 byl v procesu odsouzen za kolaboraci a vyčítali mu prodej zbraní. On je však ve válečné době nejprve nabízel Spojencům, kteří je však odmítli koupit, a nakonec si je vyžádaly německé úřady. Protože se už tehdy sílící komunistická moc potřebovala zbavit silné strany, Rudolf Beran nakonec dostal dvacet let těžkého žaláře a zemřel ve vězení. Rodiče se na jeho proces ještě před útěkem chodili dívat a otec křivdu spáchanou na Rudolfu Beranovi velmi těžce nesl. Hlavně mu vadilo, že za tím stáli Češi, a nikoli Němci.

V nové vlasti se rodiče rychle zapojili do krajanského života, chodili do Sokola a v létě pořádali sokolský slet. Stali se členy krajanského výboru, který spojoval všechny české spolky ve Spojených státech amerických. Marie Hrabik Šámalová vzpomíná, že jednou přijela na oslavu 28. října Alice Masaryková. Díky její znalosti češtiny ji vybrali, aby vzácné návštěvě předala kytici a řekla pár slov. Každý jí radil, co má říci, a ona z toho byla velmi nervózní a nakonec Alici Masarykové neřekla vůbec nic. Emigranti z roku 1948 drželi hodně při sobě a vydávali české noviny. V porovnání s nimi se nová vlna politických uprchlíků po srpnu 1968 velmi rychle asimilovala a nebyli už takoví patrioti. Pamětnice srovnává, že v padesátých letech u nich bylo několik českých řezníků či pekařů. V současné době, když si chce koupit něco, co připomíná český párek, musí zajít do německého nebo polského obchodu.

Marie Hrabik Šámalová začala v Clevelandu chodit do páté třídy, kterou ve Francii přeskočila, po roce však zase předběhla jeden ročník a začala studovat rovnou sedmou třídu, kam věkově patřila. Po základní škole vystudovala gymnázium a malou katolickou univerzitu se specializací na historii a moderní jazyky – francouzštinu a němčinu. Po ukončení bakalářského programu dostala stipendium a studovala na další katolické univerzitě, Fordham University. Své vzdělání ukončila doktorátem z politických věd a historie. Disertační práci věnovala jak jinak než československé agrární straně. Potom přijala práci v Kanadě na Western Ontario University, kde se také seznámila se svým budoucím manželem Bohumilem Adolfem Šámalem. I jeho rodina patřila k českým emigrantům, jeho otec Josef Šámal byl rovněž agrárník a v Čechách pracoval jako redaktor časopisu Venkov a jako nejmladší šéfredaktor novin Večer.

Marie Hrabik Šámalová vzpomíná, že svého manžela poznala už v pěti letech. Tehdy se obě rodiny přátelily a jejich příslušníci si šli navzájem za kmotry svých dětí. Jednou k nim přišli Šámalovi na návštěvu a svému synovi Bohumilovi nakázali, aby malou dceru hostitelů, Marii, bavil. Tehdy dvanáctiletého hocha nenapadlo nic jiného, než že ji vzal do parku a kopal si s ní míčem. Byl ovšem velmi otrávený, protože se do něj nedokázala trefit. Po svatbě s Bohumilem Adolfem Šámalem pamětnice ještě pár let učila na univerzitě, kam dojížděla dvě stě kilometrů. Manžel se věnoval interní medicíně a onkologii, bohužel mu v Kanadě neuznali specializaci a musel učit v Detroitu. Po narození dcery už nebylo možné dojíždět tak daleko, a tak si i Marie Hrabik Šámalová našla místo na americké univerzitě v blízkosti Detroitu.

To, že pamětnice mluví velmi dobře česky, je zásluha její maminky, doma se mluvilo zásadně česky a ona na tom trvala. Také proto se v emigraci vždy cítila jako Češka, v Detroitu nebo v Clevelandu však postrádala podobně smýšlející přátele. Spřízněnou duši nakonec našla ve Zdeňce Brodské, která učila humanitní vědy. Zdeňka neuměla příliš dobře anglicky a pamětnice zase potřebovala poradit s češtinou, a tak spolu vytvořily vzájemně se doplňující pracovní dvojici. Její další velkou přítelkyní se stala Jiřina Šiklová.

V posledních letech se Marie Hrabik Šámalová věnuje recenzím českých či anglických knih zabývajících se českými tématy pro časopis Kosmas. Je to sice časopis vydávaný v angličtině, ale jde o jediný časopis, který se zajímá o české a slovenské záležitosti. Stále se cítí být Češkou a má také české státní občanství. Protože z Československa uprchla ještě jako nezletilá a americké občanství nabyla ještě před svými devatenáctinami, o české občanství nepřišla a bylo jí znovu vydáno.

„Myslím si, že člověk nežije sám, že žije s druhými, žije ve společnosti a má určitou povinnost pomáhat těm druhým. Nevěřím ve věčný život, máme jenom jeden život a jsme zodpovědní za to, co z toho života uděláme.“