Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumil Hrabák (* 1925)

• narozen 29. června 1925 v osadě Ouběnice, součásti obce Višňová na Příbramsku

• vychodil obecnou školu ve Višňové

• 1939 – do učení ke krejčímu v obci Nečín

• v roce 1943 vyučen, téhož roku od 17. března totálně nasazen jako pomocný dělník na stavbě silnice v Kopistech u Mostu

• 17. března 1944 nálet, po něm v dubnu utekl z totálního nasazení

• duben–říjen 1944 – schovával se v lesích u Vltavy

• 1945 – práce v krejčovství a v rukavičkářských závodech

• 1947–1949 – vojenská služba v Plzni

• 1949–1950 – práce v rudných dolech Mníšek pod Brdy

• 1. října 1947–1949 – povinná vojenská služba Plzeň

• 1950 – kurz zootechnika Krasotice u Havlíčkova Brodu

• 1950–1960 – zemědělský odbor ONV Dobříš

• 1960 – hlavní zootechnik JZD Třebotov u Prahy

• 1961–1975 – zemědělský odbor ONV Příbram

• 1975 – ředitel – Společný družstevní podnik Hluboš

• 1976–1985 – Státní statek Tochovice, kádrový odbor

Bohumil Hrabák se narodil 29. června 1925 v osadě Chaloupky, součásti povltavské obce Ouběnice. Z dětských let si velmi živě pamatuje tatínkem vyprávěné frontové zážitky z bojišť první světové války. Podle otcových vzpomínek byli čeští vojáci rakouskými důstojníky před odchodem na srbskou frontu nejdřív utěšováni ve smyslu „Srbáky porazíme čepicema“, ale skutečnost byla právě opačná. Srbové byli mimořádní protivníci a pamětníkův otec například jen s velkou dávkou štěstí a s pomocí kamaráda Josefa Bláhy z Višňové, který mu vytáhl kulku ze zad, přežil útěk před Srby přes řeku Drinu. Jak otec pravil: „Tam střílel každej strom, každá ženská!“ Nakonec se na ruské frontě dostal do zajetí k sedlákovi a zůstal tam až do konce války. V roce 1919 se otec vrátil domů, rodinný život se přes velmi chudé poměry stabilizoval a na svět přišly ještě čtyři děti včetně Bohumila, pátého v pořadí.

Peněz bylo u Hrabákových vždy málo (otec byl rolník a matka šila rukavice), a tak pamětník musel po vychození obecné školy ve Višňové do učení ke krejčímu do obce Nečín, jak bylo rozhodnuto, „za byt a stravu“. Strava a byt skončily už po dvou měsících, protože vypukla druhá světová válka a krejčí nemohl svého učedníka živit, takže Bohumil Hrabák musel docházet do obce denně pěšky.

Pamětník patřil k ohroženým ročníkům – těsně předtím, než získal výuční list, přišlo v březnu 1943 povolání k totálnímu nasazení a 17. března 1943 odjel se svými vrstevníky do Ústí nad Labem. Tam byl po nezbytných „přijímacích“ procedurách uznán zcela schopným práce a odvelen do Kopist u Mostu na stavbu firmy Hübscher Norimberk.

Následoval rok tvrdé dřiny – totálně nasazení měli za úkol především kopat přeložku silnice, hloubit příkopy, odvodňovat půdu a podobné činnosti, většinou spojené s výrobou v nedaleké továrně patřící pod Hermann Göring Werke, jež vyráběla v nedalekém Záluží syntetický benzin.

Jediným volným dnem byla neděle, často jen odpoledne, které pracovníci raději trávili hraním karet, protože prostředí stejně nelákalo k procházkám a před sudetoněmeckými dozorci bylo potřeba si dávat pozor na jazyk, mnozí totiž rozuměli česky, aniž to dali najevo.

Hoši, tady já nebudu…

Zlom přišel přesně po roce – 17. března 1944 byly Kopisty zasaženy náletem amerických bombardérů. Mezi těmi, kteří hořící peklo přežili, byl kromě tehdy devatenáctiletého Bohumila Hrabáka i jeho nový známý Rudolf Spálenka a ten po náletu v přítomnosti kamarádů kategoricky prohlásil: Hoši, tady já nebudu. Rudolf Spálenka následně sehrál v životě Bohumila Hrabáka klíčovou úlohu – nakonec se domluvili, že do ilegality pamětníka „vezme s sebou“, ale svou pomoc podmiňoval tím, že si každý sám za sebe musí obstarat věci nezbytné na cestu (americké cigarety, mýdlo a slamník) a dostat se samostatně z tábora a přes protektorátní hranici. Rudolf pamětníkovi důvěřoval zřejmě i proto, že sám pocházel z venkova. Venkovským klukům věřil víc než „Pražákům“ a sám se před válkou živil jako vorař na Vltavě.

Výsledkem této anabáze byl úspěšný přejezd do protektorátu v ranním dělnickém vlaku, kde se pamětník schoval pod sedadlo, a opětovně se pak s Rudolfem setkali po Velikonocích 1944 u Vltavy v místech, která jsou dnes pod hladinou přehrady Orlík, přesněji mezi vesnicemi Nepřejov a Zbeninské Zlákovice. Oba pak prožili několik měsíců v relativním klidu na Vltavě, kde se mohli díky řídkému osídlení snadno schovat a v případě nutnosti předstírat trampování.

Ovšem vzhledem k tomu, že nechtěli budit u četníků sebemenší podezření a rybařit se například oficiálně smělo až od 3. května, museli se živit všelijak, například výměnným obchodem s děvčetem ze mlýna nebo s místními četníky. Přesto jim neustále hrozilo prozrazení, a často se tak přesouvali dál proti proudu Vltavy. Přestože riziko odhalení zůstávalo velké, nakonec se tímto způsobem ukrývali na vltavských ostrůvcích a v zátokách až do počátku října 1944. Pak se rozešli – Bohumil Hrabák se s vědomím rodičů skryl doma v kůlně, kde se také dočkal osvobození sovětskými oddíly 10. května 1945.

Mohl jsem přijít o život vlastní lehkomyslností

Bohumil Hrabák se v euforii prvních hodin svobody ocitl několikrát v ohrožení života. U obce Obory mezi Sedlčany a Příbramí se prakticky s nulovými bojovými zkušenostmi pustili do přestřelky s ustupujícími oddíly SS ze Sedlčan a ještě 11. května 1945 se s kamarádem Františkem při hlídkování u obce Obořiště pokusili zajmout rotu ustupujících německých vojáků, a dokonce je dovedli do Višňové, kam už si pro ně přišli sovětští vojáci z Příbrami. Byl také svědkem posledních bojů mezi vojáky Schörnerovy armády a rudoarmějci u obce Milín – tyto boje bývají považovány za poslední válečný střet na evropském kontinentu v roce 1945.

Z dolů do zemědělství

V prvních poválečných měsících začala pro Bohumila Hrabáka nová etapa života – vzhledem k tomu, že nešťastnou náhodou vyhořela polovina jeho rodné obce Chaloupky včetně domu rodičů, musel si hledat práci dál od domova, a nejprve tak následoval svého krejčovského mistra do Úštěku v severních Čechách. V roce 1947 pak odešel na povinnou vojenskou službu. Jako voják základní služby zažil dobu komunistického převratu v Československu, ale jeho osobně se tato událost nijak nedotkla. Sám byl levicového smýšlení a brzy po válce vstoupil do komunistické strany.

Po návratu z vojenské služby v roce 1949 nastoupil na umístěnku do železnorudných dolů v Mníšku pod Brdy. Byla to práce těžká a nevděčná, a po roce a půl proto rád využil náhodné nabídky od kamaráda, aby se přihlásil do kurzu zootechniků – ten absolvoval v obci Kvasetice u Havlíčkova Brodu v roce 1951, a stal se tak podle tehdejších zvyklostí a norem způsobilý pro práci v zemědělském oboru. Téhož roku vstoupil do Komunistické strany Československa. Dobu nejtvrdší kolektivizace prožil jako aktivní a přesvědčený účastník tohoto procesu a jako pracovník zemědělského odboru Okresního národního výboru (ONV) v Dobříši.

Doba byla taková a lidé to nakonec pochopili

Bohumil Hrabák charakterizuje padesátá léta a kolektivizační proces v českém zemědělství těmito slovy: řada lidí byla pro, řada lidí proti, ale pravda je, že se někde postupovalo tak, jak se postupovat nemělo. Podle tehdejších zkušeností některých pamětníkových kolegů, rovněž pracujících na jiných ONV, byl počátek padesátých let velmi tvrdý a boje těch let byly nesmlouvavé. Sám Bohumil Hrabák patřil mezi pracovníky ONV, kteří jezdili po okolních vesnicích a na schůzích přesvědčovali lidi o nutnosti zakládání družstev. Snažil se prý vždy postupovat lidsky a nenásilně, sám ovšem považuje dobu za poměrně nebezpečnou a argumentuje zážitky a zkušenostmi svých kolegů z jiných okresů, kteří se setkali i s ozbrojeným odporem a s tím, čemu se v dobové hantýrce říkalo záškodnické akce. Od roku 1960 do roku 1961 pracoval jako hlavní zootechnik jednotného zemědělského družstva Třebotov v okrese Praha-západ. Od roku 1961 se částečně z rodinných a bytových důvodů vrátil na zemědělský odbor ONV (okresního národního výboru) do Příbrami, kde zůstal až do roku 1976. V roce 1976 se stal nakrátko ředitelem Společného družstevního podniku Hluboš a od roku 1976 až do roku 1985, kdy odešel do důchodu, pracoval v kádrovém oddělení Státního statku Tochovice.

Nedá se srovnat, jak životní úroveň rostla

Ve funkci zootechnika, předsedy zemědělského družstva, ředitele zemědělského podniku a kádrového pracovníka (tj. toho, kdo měl na starost personalistiku z hlediska politické nezávadnosti) strávil Bohumil Hrabák téměř třicet pět let.

Pokud jde o prosperitu a smysl socialistických zemědělských družstev, Bohumil Hrabák o ní nepochyboval ani tehdy, ani s odstupem let a s narůstající životní úrovní lidí pracujících v zemědělství také podle něj souviselo zklidnění situace na českém venkově na konci padesátých a v průběhu šedesátých let dvacátého století. S chudobou venkovanů v dobách meziválečného Československa se situace po druhé světové válce nedá srovnat.

Připouští ovšem některé chyby – například rozorávání mezí či překotnost změn po druhé světové válce. Ani jeho otec prý nesouhlasil s tím, jak radikálně a rychle se v padesátých letech zemědělství proměnilo ze soukromého na kolektivní. Navzdory tomu, že objektivně zdaleka ne všechna zemědělská družstva v poválečných čtyřiceti letech fungovala dobře a prosperovala a zdaleka ne všude pracovali pouze poctiví a celku oddaní lidé, on sám se s nepoctivostí a prospěchářstvím podle vlastních slov setkal jen výjimečně.