Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mariana Hovorková (* 1932  †︎ 2021)

• narozena 24. listopadu 1932, dcera židovské matky a odbojáře a politického vězně

• dědeček byl významný prvorepublikový právník a senátor Antonín Klouda

• během okupace jí zemřela matka a otec byl vězněn v koncentračních táborech

• od dětství se přátelila s pozdějším evangelickým farářem Janem Šimsou

• studovala na anglickém gymnáziu v Praze, kde se seznámila i se svým budoucím manželem, politickým vězněm a příslušníkem PTP

• nikdy nevstoupila do ČSM, s čímž měla problémy

• od roku 1960 pracovala v Ústavu pro jazyk český, kde silně prožívala i rok 1968

• celý život byla aktivní skautkou

• během tzv. normalizace měli s manželem z různých kanálů přísun samizdatové literatury

• na konci 80. let se účastnila všech protirežimních demonstrací

• v listopadu 1989 podporovala Václava Havla a demokratický proces

• s přestávkami se od roku 1939 účastní života v Českobratrské církvi evangelické (ČCE)

• jejím životním krédem: Sloužit

Mariana Hovorková se narodila 24. listopadu 1932 v Praze. Pochází z významné právnické rodiny Kloudů. Její dědeček byl prvorepublikový senátor a předseda advokátní komory JUDr. Antonín Klouda. Celý svůj bohatý život později popsal v pamětech, které rodina vlastní. JUDr. Jiří Klouda, otec paní Mariany, byl rovněž právník, stejně jako jeho čtyři bratři. Matka Marie Kloudová, rozená Eisnerová, pocházela z židovské rodiny z Nových Hradů, kde měli její rodiče faktorství s ručním vyšíváním. Obecnou školu navštěvovala v Praze. Ve třetí třídě musela však pro svůj židovský původ školu opustit a ve studiích pokračovala na obecné spolkové škole, kterou navštěvovaly děti ze stejně postižených rodin.

Vlastenecky založená rodina Kloudů se hned na počátku okupace zapojila do odbojové činnosti. Dědeček i čtyři z pěti synů byli pozatýkáni a vězněni v koncentračních táborech. „Celá rodina byla zatčena roku 1943. Dne 8. února na Malé Straně tatínek a strýc Vladimír, 9. února přijelo gestapo do Lysolaj a tam zatkli dědečka a jeho mladšího syna Vratislava. Pak ještě přijeli pro synovce, u kterého se právě skrýval parašutista – v době heydrichiády nebo před tím odtamtud vysílal a měl tam vysílačku.“ Otec byl po zatčení vyšetřován v Praze na Pankráci a transportován do koncentračních táborů Osvětim a Buchenwald, kde se na konci války dočkal osvobození. Jeho odbojová činnost spočívala v navazování kontaktů s odbojovými skupinami, např. i se skupinou Tří králů, konkrétně s plk. Balabánem – v předávání informací a zajišťování spojení do zahraničí. Podílel se i na ilegálním odchodu osob do zahraničí a na materiálním a finančním zajištění odbojové činnosti. S Jiřím Kloudou nejvíce spolupracoval bratr Vladimír, který působil jako právní poradce prezidenta E. Beneše. Bratr Vladimír byl ve spojení se členy anglického paravýsadku a zajišťoval jim úkryt. Z domu Kloudů v Lysolajích v dubnu a květnu 1942 vysílal i radiotelegrafista jednoho z anglických paravýsadků. Vladimír měl kontakty na Pražský hrad a byl úzce napojen na odbojovou skupinu Akademické YMCA vedenou Jaroslavem Valentou a Jaroslavem Šimsou. Vladimír Klouda byl 25. října 1944 popraven v Drážďanech, ostatní bratři i otec válku přežili v koncentračních táborech, kde se mimo jiné setkali i s pozdějším ministrem A. Čepičkou.

Paní Mariana prožívala válečná léta i skrze židovství své matky, která samozřejmě musela nosit předepsanou židovskou hvězdu a týkaly se jí všechny zákazy a omezení. Do Terezína, kde byli všichni příbuzní, nebyla matka transportována pouze z důvodů své vážné nemoci, které v lednu 1945 podlehla. Malá Mariana tak byla nucena vyrůstat u příbuzných v Praze a v Benešově a občas se jí podařilo zapomenout na hrůzy války. Vzpomíná, jak například na Švihově společně se sestřenicemi a pozdějším farářem ČCE Janem Šimsou zakládala tajný dětský spolek VOKLEST.

Konec války přinesl nejen kýženou svobodu, ale především návrat otce z koncentračního tábora. Mariana se i se sestrou Helenou přestěhovaly zpět k otci do Prahy. Sestra začala navštěvovat stejnou školu s Janou Werichovou, z čehož během dalších let vznikla přátelství s mnohými významnými osobnostmi uměleckého života poválečné ČSR. V roce 1948 nastoupila Mariana na anglické gymnázium v Praze, kde opět navázala přátelství s mnoha potomky předních osobností politického života. Patřila mezi ně například dcera Vojty Beneše Nina, od které má Mariana dodnes schovaný dopis z Paříže, kam po únoru 1948 Nina emigrovala, nebo se přátelila s Mirkem Smutným, synem kancléře prezidenta republiky.

Únor 1948 přinesl do života paní Mariany další smutné chvíle. Na gymnáziu i v běžném životě začalo docházet k problémům. „My jsme byli se školou tehdy na horách a dobře jsme nechápali, o co jde. Když jsme se ale vrátili, tak se to ve škole začalo strašně bouřit; více méně všichni spolužáci byli proti tomu. Protože s námi chodilo hodně dětí, jejichž rodiče za války pracovali v cizině, tak začaly odjíždět. Například od Vojty Beneše dcera Nina Benešová, ta s námi chodila, C. B. Haberský, Mirek Smutný, který teď umřel, syn kancléře Smutného. Takže nám to došlo. Doma o tom mluvil hlavně tatínek. Ne tolik s námi, ale s přáteli, a viděl to nebezpečí.“ Na gymnáziu se začal stále více prosazovat ČSM, do kterého paní Mariana, aktivní skautka z oddílu pražských Vřetenušek, odmítla i přes nátlak vstoupit. V souvislosti s činností ČSM došlo v květnu 1950 i k zatčení několika starších spolužáků, mezi které patřil i budoucí manžel paní Mariany Jiří Hovorka. „Ano já jsem se na gymnáziu seznámila s mým mužem. Chodila jsem s jeho kamarádem, s tím Petrem Landerem a on na sebe nějak vzal předsednictví ČSM, a já jsem říkala, že přece nemohu chodit se svazákem. Tak jsem to použila jako záminku a řekla, že ne, že nejsem rozhodnutá. S manželem jsme se vlastně seznámili až po jeho návratu z kriminálu. My jsme žily jenom dvě opuštěné holky, bez tatínka, a byly jsme rády, že je tu někdo, kdo je ochoten nám pomáhat a zastoupit tu mužskou stranu. Ačkoliv jsme byly z nižší třídy, tak moje přítelkyně chodila s Milošem Kočíkem, tak když je zatkli (budoucího manžela Jiřího Hovorku a spol.), tak jsme si rozdělily ty chlapce a šly jsme to říci jejich rodičům. Ale o jejich činnosti jsme nic nevěděly, že vylepovali ty letáky a podobně, to oni před námi přísně tajili. Spíš jsem viděla jenom tu povrchní stránku.“

Ještě před zatčením budoucího manžela byl opět uvězněn i otec Jiří Klouda. Státní bezpečnost ho zatkla 15. února 1950. Jako právní zástupce mezinárodní firmy Standard Elektrik byl zařazen do druhého procesu v rámci skupiny Plocek a spol. a za zločin vyzvědačství Státním soudem v Praze 31. října 1951 odsouzen na 12 let těžkého žaláře. Tento proces navazoval na větší proces z června 1951, kde byly vyneseny tři tresty smrti a jeden trest doživotního žaláře. Mariana se po otcově zatčení snažila zjistit, co se s otcem stalo, a teprve po dlouhém pátrání v Bartolomějské ulici zjistila, že byl uvězněn a bude souzen. Po soudu společně se setrou udržovaly s otcem pouze občasný písemný kontakt. V dopisech se zrcadlila otcova starost o dvě mladá děvčata, zvláště o mladší Helenu.

V roce 1952 paní Mariana úspěšně odmaturovala a nastoupila jednoroční rehabilitační kurz, při kterém absolvovala praxi v Praze a Kladrubech. V té době se sblížila i se svým budoucím manželem Jiřím Hovorkou. Skromná svatba se konala 30. dubna 1953 na Karlštejně. O ruku Mariany jel Jiří Hovorka požádat do valdické věznice, ale vpuštěn nebyl. Paní Mariana krátce nastoupila do Jedličkova ústavu a následně pracovala na neurologické klinice všeobecné nemocnice v Praze. Rodinu a zvláště manžela silně zasáhlo povstání v Maďarsku a následné události v roce 1956. Silný otřes zahojilo až narození syna Tomáše v roce 1957. V té době manžel hodně cestoval s geologickým průzkumem a pustil se do překladu tehdy v Československu téměř neznámého románu 1984 od George Orwella. Kniha nikdy nebyla oficiálně vydána, ale překlad byl dokončen a čten v některých disidentských kruzích. V té době také vznikaly unikátní paměti senátora JUDr. Antonína Kloudy, který v té době bydlel společně s Hovorkovými.

V roce 1960 se rodina přestěhovala do bytu pod Pražský hrad, narodila se dcera Jana a otec se vrátil na tzv. amnestii z komunistického vězení. V roce 1963 nastoupila paní Mariana do Ústavu pro jazyk český AV, kde pracovala na ověřování terminologie pro různé slovníky až do začátku 90. let. Prožila zde i rok 1968, kdy se velice aktivně zapojila do demokratizačního procesu, následně při prověrkách odsoudila i vstup vojsk Varšavské smlouvy. V zaměstnání však mohla zůstat. Manželé Hovorkovi měli přes rozličné kanály po celou dobu tzv. normalizace přísun samizdatové literatury. Od osmdesátých let, kdy se dcera seznámila se synem Ivana Klímy, za kterého se později provdala, přibyla ještě další možnost pro získávání literatury a informací. Od konce osmdesátých let se manželé Hovorkovi pravidelně účastnili protirežimních demonstrací. „Koncem osmdesátých let jsme se účastnili demonstrací. Vzešlo to od benešovských sestřenic, které vždycky přijely demonstrovat, takže jsme nemohli dopustit, aby Praha zůstala pozadu, takže jsme šli také. Jarmila s Milenou vždycky přijely a tady se nechaly pokropit. Tak si pamatuji, jak jsme stáli naproti sobě, dceru kropili u radnice a nás na druhé straně. Pamatuji si, jak jsem potkala pana faráře Dusa celého mokrého. To byly takové nadějné časy, kdy jsme se těšili, že to nějak dobře dopadne.“

Listopad 1989 byl jen logickým vyústěním snah z konce osmdesátých let. Přesto paní Mariana vše nepřijímala s povděkem. „Dobu jsem vnímala nadšeně, chodila jsem demonstrovat. My jsme měli za ředitele pana profesora Petra, který byl samozřejmě komunista. A měli jsme schůzi a oni mu tam vyjmenovali všechno, co udělal špatně a co neměl dělat, a on potom spáchal sebevraždu. Říkalo se, že ho opustila žena, ale asi i tohle hrálo roli. Byl to poměrně mladý člověk, hodně ctižádostivý, asi také některým lidem ublížil nebo také tu jazykovědu či ústav nedobře ovlivnil. Ale to vím, že mi to vadilo. Také mi připadalo, že už se příliš dlouho demonstruje, na Václavském náměstí byly ty noční schůzky. Jinak jsem ale byla na Václavském náměstí i potom na Letné. Bylo to moc hezké, tančili jsme v parcích, to bylo pěkné. Ale ta minulost, ten rok 1968 byl v člověku nějak víc zakotvený.“

Vedle vlivu rodičů formovala životní postoje paní Mariany Hovorkové i její víra žitá v prostředí Českobratrské církve evangelické. V současnosti je členkou sboru v Praze-Braníku, kde slouží farář Luboš Rejchrt. Ze skautingu a z náboženství si s sebou celý život nese poslání sloužit a milovat bližní.

Rozhovor natočil a příběh pamětníka zpracoval Martin Jindra