Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Táta dostal ve třiadvaceti letech trest smrti a věděl, že to není nějaký film nebo divadlo, protože ty hlavy kolem opravdu padaly
narozen 29. března 1963 v Plzni manželům Marii Hovorkové, dívčím jménem Belzové, a Miroslavu Hovorkovi
maminčin bratr Robert Belza byl úspěšným vzpěračem
pradědeček Johann Hovorka si za službu v c. a k. armádě vysloužil první nejnižší šlechtický titul
maminka byla za války totálně nasazena ve výrobě Kiefersfeldenu, tatínek jako potápěč v Bordeaux, pak zřejmě v Mnichově po náletech vynášel mrtvé
otec byl na vojně v Táboře zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen za vojenskou zradu na devatenáct let žaláře
od 13. dubna 1948 byl vězněn v Domečku, poté na Pankráci, v Plzni na Borech a v Opavě
propuštěn byl na amnestii 12. dubna 1956 po osmi letech vězení
Zdeněk Hovorka se v Plzni vyučil elektrikářem a začal pracovat u Vodních staveb
studia na Vysoké škole strojní a elektrotechnické v Plzni nedokončil
z důvodu vyhnout se vojně nastoupil do dolu Dobré štěstí u Dobřan, kde v roce 1991 končil jako střelmistr
v roce 1985 přece jen musel narukovat na vojnu do Plzně na Slovany
v roce 1989 podepsal petici Několik vět
3. února 1990 se zúčastnil pochodu do Bavorské Železné Rudy
v letech 1991 až 1994 pracoval ve firmě Elektrizace železnic Praha, která ho vyslala na montáže do Německa i Francie
13. února 1996 na Floridě se oženil s Ivetou Krausovou, pak spolu vychovali dvě děti
od roku 2020 učí na Středním odborném elektrotechnickém učilišti v Plzni
v době natáčení (2022) žil s rodinou ve Vejprnicích
Rodokmen Hovorkových sestává z řady významných předků, ať už jde o účastníka olympijských her, šlechtice v c. a k. armádě či potápěče totálně nasazeného za druhé světové války. Život Zdeňka Hovorky je úzce spjatý především s odkazem jeho tatínka, kterému byl ve vykonstruovaném procesu v časech komunismu vyměřen trest devatenácti let těžkého žaláře. Ve vězení nakonec strávil osm let. Z toho špatného však dokázal do života vytěžit to dobré a ve stejném duchu v tom pokračoval i jeho syn. Z horníka se stal váženým zaměstnancem v cizině, kterému stejně jako jeho tatínkovi pomohla k úspěchu cílevědomost a touha po vzdělání.
Zdeněk Hovorka se narodil 29. března 1963 v Plzni Marii Hovorkové, dívčím jménem Belzové, a Miloslavu Hovorkovi. Jeho maminka narozená roku 1924 na statku v Malesicích pocházela ze tří dětí. Po svém tatínkovi Robertu Belzovi převzala v pronajatých prostorech v Plzni na Belánce opravnu obuvi. Byla to velice podnikavá a schopná žena. „V roce 1947 už měla vyděláno asi milion korun, dokonce obchodovala i s Američany. Po roce 1948 jí ale komunisti tu živnost sebrali,“ uvádí své vyprávění Zdeněk Hovorka. Jejím bratrem byl o dva roky mladší tatínkův jmenovec Robert Belza[1]. „Vstoupil do armády a začal v muší váze vzpírat[2]. Zúčastnil se olympiády v Helsinkách v roce 1952, na které Emil Zátopek zaběhl světový rekord. Strýc Robert se umístil asi jako jedenáctý. Z armády byl zřejmě kvůli zálibě v pití vyhozen.“
Zajímavý byl život pradědečka, Johanna Hovorky, syna Marie Novákové a Karla Hovorky. Johann (Jan) Hovorka studoval od patnácti let vojenské lyceum a po dobu čtyřiceti let byl vojákem z povolání. Službu u dělostřelectva zakončil s hodností plukovníka a obdržel za ni řadu medailí. Dle kariérního řádu zavedeného Marií Terezií si v dubnu roku 1918 vysloužil první nejnižší šlechtický titul. „V predikátu měl mnoho ocenění od císaře a posledního českého krále Karla I. Měl bezchybný výkon vojenské služby. Nezúčastnil se ale žádné bitvy, na konci devatenáctého století už totiž Rakousko-Uhersko nikde venku nebojovalo,“ říká Zdeněk Hovorka. Predikát neboli nobilitační listina s podpisem Karla I. je dodnes součástí jeho rodinného archivu. Pradědeček si o predikát musel požádat a také ho zaplatit, což nebyly malé peníze. „A je s podivem, jak na konci první světové války tak dobře fungovala výkonná moc, že vydávala predikáty zasloužilým vojákům.“
Pradědeček Johann měl syna Zdeňka Bedřicha Františka Jana, dědečka Zdeňka Hovorky. Ten byl rovněž vojákem z povolání. Když byl ze zdravotních důvodů vyřazen z armády, stal se ředitelem pobočky Živnobanky v Bratislavě. Zemřel v mladém věku v roce 1929 a jeho žena Marie Hovorková, rozená Koutníková, zůstala na živobytí a péči o syna Miroslava sama. Ačkoliv její společenský status zůstal vysoký, peněz se jí nedostávalo. Otevřela si proto v Táboře malé papírnictví. Údajně měla také na starosti sbírky táborského muzea. Některé předměty stačila u sebe doma před německými vojáky ukrýt a z obav před vojáky Rudé armády už je nevrátila. „Když jsem se jednou ve škole chlubil obrovskou lasturou z Jihočínského moře, vypadl z ní lísteček s inventárním číslem.“ Babička Marie přežila svého muže o padesát let. Zdeněk Hovorka ji jako malý chlapec viděl jen jedenkrát v životě.
Zdeňkův tatínek Miroslav Hovorka se narodil v roce 1925 v Praze a po celé období první republiky vyrůstal v Táboře pouze se svou maminkou, která na něm velice lpěla. Snažila se mu zajistit kvalitní vzdělání. V Táboře docházel do reálného gymnázia, na kterém za okupace odmaturoval. Poté byl stejně jako jeho budoucí žena totálně nasazen. „Oba rodiče si to kupodivu strašně pochvalovali. Táta to pak hodnotil ve světle toho svého pobytu v komunistickém lágru. Říkal: ‚Zlatí Němci!‘ Když člověk dodržoval nějaká pravidla, tak přežil, dostal najíst. A hlavně to trvalo jenom šest let, kdežto komunismus čtyřicet...“ Otec byl totálně nasazen v Bordeaux jako potápěč. Za války toto francouzské město sloužilo jako základna italského a německého ponorkového loďstva. „Po bombardování spojenci se ty betonové bloky pod vodou rozvalily. A můj táta se prý potápěl v měděné kukle a při našich toulkách přírodou mi vysvětloval, jak vrtal beton pod vodou. Také tam částečně ohluchl, s ušními bubínky měl problém celý život. U Němců také překresloval mapy, čímž si dost zničil zrak.“ Poté se dostal zřejmě do Mnichova, kde měl za úkol vynášet mrtvé ze zničených domů. „Říkal mi: ‚Po čtrnácti dnech už ti to ani nepřijde, je to práce jako každá jiná.‘“ Jelikož byl pod dohledem německých vojáků, nemohl se takovému úkolu vzepřít. Chtěl přežít jako každý jiný civilista. Z totálního nasazení ke konci války utekl a chtěl se na Slovensku přidat k partyzánům. To si však Zdeněk Hovorka z tatínkova vyprávění pamatuje jen matně. Obdobně jako tatínek vzpomínala na totální nasazení i maminka, neměla se prý špatně. V té době jí bylo asi osmnáct let a uměla dobře německy. Totálně nasazena byla v Kiefersfeldenu nedaleko Innsbrucku. „Bylo tam asi dvacet mladých děvčat. Překládala, také tam něco vyráběly. Když byl nálet, tak se šly schovat. Dostaly tam najíst, nic se jim nestalo.“
Po válce byl tatínek skautským vedoucím. A také se rozhodl, že půjde na vysokoškolská studia. Začal v Praze studovat Strojní fakultu ČVUT. Po tom, co musely být vysoké školy za německé okupace zavřené, byl na fakultě takový převis studentů, že se prý museli učit v kině. Při studiích, která zvládal s úspěchem, z vlastního zájmu docházel na brigádu do Anatomického ústavu Lékařské fakulty Univerzity Karlovy, na kterém připravoval histologické vzorky. Uprostřed studií, dne 1. října 1947, musel narukovat na vojnu ke 48. pěšímu pluku v Táboře. Tam se potkal s duchovním Robertem Bednaříkem, s nímž se mimo jiné pro stejný názor na komunistický režim skamarádil. „Viděli, jak se komunisté ve státě pomalu etablují, jak si zabírají armádu, jak si tvoří své stranické milice, jak omezují politickou scénu, prezidenta Edvarda Beneše, … A jak se naše země ovlivňuje Sovětským svazem.“ Nelíbilo se jim to a chtěli proti tomu udělat, co bylo v jejich moci. „A možná i něco dělat začali,“ říká Zdeněk Hovorka.
Otec později svému synovi vyprávěl, že chtěli tisknout protikomunistické letáky. Skupina obdobně smýšlejících vojáků brzy čítala na deset mužů. Záhy se do ní však vmísil Klement Hlásenský[3], agent provokatér nasazený StB, který měl dle principu komunistické moci odhalit potenciální protistátní pachatele. „Hlásenský to celé zorganizoval, dal tomu nějakou kulturu a pak je všechny udal. Dostali se do vazby a začaly probíhat výslechy. Táta říkal, že nedostávali vodu, jen slanou polévku. A trpěli nedostatkem spánku. Museli mít ruce na dece a každých deset minut je budili bachaři. Jakmile někdo usnul, nutili ho chodit. A když člověk nespí tři nebo čtyři dny, tak řekne a podepíše cokoliv. To mlácení tam určitě bylo taky, ale táta o tom nikdy nechtěl mluvit. Asi i proto, abych něco neřekl ve škole a neměli jsme průšvih všichni.“ Zdeněk Hovorka dlouhá léta nevěděl podrobnosti o tatínkově zatčení, až později se dozvěděl o tom, že agent Klement Hlásenský byl zapojený do případu P. Josefa Pojara. Duchovního Roberta Bednaříka sám kontaktoval, aby od něj získal informace o jeho známých uvažujících o odchodu do exilu. Také chtěl znát dislokaci vojenských útvarů a rovněž to, který z táborských důstojníků sloužil v zahraniční armádě na Západě nebo je výrazně prozápadní orientace. Klement Hlásenský se Robertu Bednaříkovi představil jako agent britské Intelligence Service a ukázal mu svůj starý průkaz z Velké Británie. Ten mu uvěřil a do všeho zasvětil i Miroslava Hovorku.[4]
V roce 1949 byl Miroslav Hovorka vojenským soudem v Praze za vojenskou zradu odsouzen. Státní prokuraturu zastupoval nechvalně proslulý prokurátor Karel Vaš. „Dostal takové pálky, protože to bylo v době ohrožení republiky. Tenkrát probíhala rivalita mezi Sovětským svazem a Amerikou. Navíc byl vojákem základní služby, a ti dostávali dvojnásobek. Měl tedy dostat trest smrti, což tehdy nebylo nic výjimečného,“ vysvětluje Zdeněk Hovorka. V té době bylo jeho tatínkovi pouhých dvacet tři let. „Věděl, že to není nějaký film nebo divadlo, protože ty hlavy kolem opravdu padaly.“ Vojín Miroslav Hovorka již od 13. dubna 1948 strávil šest měsíců v nechvalně proslulém Domečku[5], vojenské věznici v Kapucínské ulici na Hradčanech. Vyšetřovatelé zde trýzněním nutili k falešným přiznáním zejména příslušníky armády. Svému synovi později vyprávěl, jak každý den slyšel z Lorety zvonkohru. „Tu melodii měl za toho půl roku tak pod kůží, že po sametové revoluci koupil lahev rumu a jeli jsme do Prahy. To jsem ještě nevěděl, o co jde. On u té Lorety zaklepal, řekl to tomu kastelánovi, dal mu lahev rumu a on ho pustil nahoru. Táta tam stál mezi těmi zvony a koukal...“ Miroslav Hovorka poznal v Domečku řadu zajímavých lidí, v té době tu byl vězněn například generál Heliodor Píka. „V Domečku poznal i řadu duchovních. On tam nepracoval, ale vzpomínal, jak se tam pracující vězni oslovovali: ‚Pane opate, ještě dvě lopaty písku, pane plukovníku, ještě trochu cementu…‘“ Dne 8. prosince 1948 byl převezen na Pankrác. Tatínek po sametové revoluci své spoluvězně nejen z Domečku navštěvoval. Jezdil vlakem, jelikož měl jako bývalý politický vězeň dráhu zadarmo.
Trestu smrti nakonec unikl díky svému obhájci. „Šlo samozřejmě o obhájce ex offo, tedy přiděleného. Ten zřejmě u soudu hodně argumentoval tím, že vše bylo vyprovokováno Hlásenským, který taky vypovídal a přiznal svou příslušnost k StB.“ Trest smrti mu tak byl změněn na devatenáct let těžkého žaláře. „A paradoxní je, že komunisti byli na tátova obhájce tak naštvaní, že ho zavřeli taky. V té budově se pak spolu potkali.“ Miroslav Hovorka byl od 25. ledna 1949 zavřený v Plzni na Borech, kde se poznal s plukovníkem Lubošem Hruškou. „Táta mi říkal, že do roku 1953, do smrti Gottwalda, šlo o život, že je zkrátka chtěli vyhubit.“ Paradoxně mu pomohlo, že ve vězení onemocněl tuberkulózou. Díky tomu dostal od doktora zvýšené dávky mléka a jídla. Konečně trochu přibral a tuberkulóza ho nezlomila. Vzhledem k jeho povaze není s podivem, že jako nedostudovaný, ale šikovný konstruktér pracoval na cele na projektech u rýsovacího prkna. Projekty kreslil pro plzeňskou Škodovku. „Komunisti si totiž pozavírali chytré lidi, které ale potřebovali,“ dodáv Zdeněk Hovorka.
Od 1. září 1953 byl otec vězněn v Nápravně pracovním táboře v Opavě, kde fáral na šachtě. Vězni zde trpěli nedostatkem jídla, práce tak pro ně byla velmi náročná. „Navíc je mučili a trápili,“ říká Zdeněk Hovorka. O propuštění syna z vězení přitom usilovně žádala maminka Miroslava Hovorky. Zachovala se její devítistránková žádost o milost, ale napsala jich prý hned několik. Trest mu byl nakonec snížen na osm let odnětí svobody, a to díky individuální milosti z rozhodnutí prezidenta Antonína Zápotockého ze dne 21. června 1954.[6] Propuštěn byl až na amnestii 12. dubna 1956, odseděl si tedy osm let. Začal opět pracovat jako konstruktér ve Škodovce, každý rok však musel docházet v Plzni na výslechy StB. „Ale už pro ně nebyl nebezpečný. Navíc byl nepostižitelný. Pak dělal u Vodních staveb, kde čerpal vodu, potom pracoval jako elektrikář. Neměl žádné výše postavené místo, tak ho neměli na čem zmáčknout.“ Celkově se kontaktu s komunistickou mocí vyhýbal. „Ne, že by měl z komunistů strach, ale prostě jim nevěřil.“ Vzpomínky z komunistických lágrů se snažil vytěsnit a činil tak pomocí turistiky, svého největšího koníčku, který po něm zdědil i jeho syn.
Se svou budoucí manželkou Marií se seznámil ve Škodovce. Potom, co jí komunisti sebrali prosperující opravnu obuvi, nechala se zaměstnat na rysplotně. „Sama si taky užila své. Při měnové reformě v roce 1953 přišla o pracně vydělané miliony, a jelikož šla v čele protestního průvodu, musela se pak vystěhovat z Plzně. Za dva roky se však v rámci náboru dělníků vrátila zpátky do Škodovky.“ Když bylo mamince třicet osm let, přišla na svět Zuzana, starší sestra Zdeňka Hovorky. Později dostali v Bendově ulici k bydlení jednu vlhkou sklepní místnost s okénkem u stropu, bez topení a se studenou vodou na chodbě. V takových podmínkách nemohli dceru vychovávat, tak ji dali k babičce Koutníkové do Tábora. „Když chtěl táta po kádrovákovi ve Škodovce slušnější bydlení, odpověděl mu, že kriminálníkům byty nedávají. Táta tomu kádrovákovi vlepil facku a ze Škodovky ho vyhodili.“ Dlouho pak nemohl sehnat zaměstnání, nakonec ale začal pracovat v podniku Vodní stavby. Udělal si také výuční list na elektrikáře a tesaře. Ještě ve svých šedesáti letech stavěl v lokalitě Sidi Yacoub v Alžíru vodní přehradu, při čemž uplatnil i svou znalost francouzského jazyka. „Kvůli jeho škraloupu mu ale přidělili jako doprovod estébáka, který měl u sebe jeho pas.“ Z gymnázia uměl perfektně i německy. „Ta jeho němčina se nám hodila, protože jsme se celých čtyřicet let dívali jenom na německou televizi. On byl schopen simultánně překládat zprávy nebo i filmy, takže jsme ani nemuseli poslouchat Hlas Ameriky,“ říká Zdeněk Hovorka. Jeho tatínek prošel stavbami všech přehrad své domoviny, velice slušně vydělával a získal i lepší bydlení. Když v roce 1963 přibyl do rodiny syn Zdeněk, bydleli v Blatenské ulici. Miroslav Hovorka byl rehabilitován v roce 1990.
Po čtyřech letech se rodina ze Slovan přestěhovala do Mánesovy ulice na Borech, kde si svépomocí postavili dům. Tam Zdeněk docházel do 10. základní devítileté školy. Dětství měl volnější, jelikož maminka chodila do práce a tatínek byl většinu času na montážích. Zpříjemněné však bylo tím, že tatínka díky jeho cestám po republice za montážemi všude znali. Na místa, kde pracoval, tak jezdili i na dovolenou. Když Zdeněk vyrostl, sám mu na stavbách pomáhal, a vydělal si tak i na své první hodinky. „A když táta přijel z Alžíru, dostal jsem od něj šek na pět tisíc bonů,“ říká s úsměvem. V roce 1987 si koupili barevnou televizi. „Pamatuju si, jak zrovna ve zprávách mluvil Gustav Husák a máma povídá: ‚Stáhni ty barvy, na toho Husáka je to škoda, ať se to nevyplýtvá.‘“
Dle svých slov byl Zdeněk velký sígr. Mládí užíval naplno, což se neobešlo bez řady průšvihů. „Do Pionýra jsem vstoupil jako poslední. Maminka mi dala takovou holčičí krojovanou košili, že to mi na to stačí.“ Za Slavii začal v plzeňských Městských lázních závodně plavat, což ho velmi bavilo. Vstoupil také do Turistického oddílu mládeže, který za časů komunismu do možné míry nahradil zakázané skautské hnutí. „Slezl jsem všechny skály v okolí Plzně. Lezl s námi i můj táta, který se skamarádil s vedoucím oddílu Honzou Macháčkem.“ Chodil také do astronomického oddílu.
Jelikož Zdeněk Hovorka nosil dlouhé vlasy a chodíval na big beat, není divu, že jeho cílem bylo vyhnout se základní vojenské službě. Hledal různé způsoby, jak toho dosáhnout, nebo vojnu alespoň oddálit. Vyučil se elektrikářem a povinné tři roky si odsloužil jako elektrikář na Zátiší. Pak se na popud svého otce nechal zaměstnat také u Vodních staveb, i když si tolik přál stát se lesníkem. Zaměstnán u Vodních staveb jezdil jako elektrikář na montáže. Stále ale přemýšlel, jak se vyhnout vojně, a tak začal při zaměstnání studovat nástavbu. Absolvoval v roce 1983 na Středním odborném učilišti Škoda ve Skvrňanech. „Maturitní zkoušku z ruštiny jsem měl za čtyři, na což jsem byl pyšný,“ říká s úsměvem. Opět mu ale hrozila vojna, a tak složil přijímací zkoušky na Vysokou školu strojní a elektrotechnickou v Plzni. „Neměl jsem ale ambice získat inženýrský titul, protože inženýr měl v té době menší plat než elektrikář.“ Na vysokou školu docházel rok, pak ho vyhodili. V té době totiž začal s kamarády jezdit na vandry a také si u Kosího potoka načerno stavěli srub. „Poslouchali jsme Plastiky, s kamarádem Pavlem alias Heblsem jsme kopírovali texty Jazzové sekce. Opisovali jsme například texty Bohumila Hrabala, četl jsem samizdatový časopis Vokno, …“
Úvahy, jak se vyhnout vojně, nebraly konce. „Zjistil jsem, že bych mohl jít takzvaně na pět metrů na vojnu. To je vojenská náhradní služba, kdy se dáte na šachtu nebo na slévače.“ Zdeněk Hovorka si vybral šachtu, a to v dole Dobré štěstí u Dobřan. Takové zaměstnání se mu líbilo. Díky své pracovitosti se brzy od pasovky dostal na zátinky, na dopravu materiálu i na předek na ražbu. V roce 1991 na dole končil jako střelmistr. „Divil jsem se, že mi dali do ruky trhavinu, asi neviděli ty moje papíry… Ani jsem kvůli tomu nemusel vstoupit do komunistické strany, i když mě tam několikrát lákali. Vždycky jsem jim řekl, že jsem na to moc mladý, nezralý a hloupý,“ říká s úsměvem. V době práce na šachtě se rozhodl, že emigruje. Tísnilo jej neutěšené prostředí Plzně a bezčasí v době komunistické šedi. Jeho velkým snem byla Francie. V té době už poslouchal francouzskou hudbu a líbila se mu tamější kultura. Po vzoru svého tatínka si nakoupil učebnice francouzštiny a vrhl se na studium. Docházel k učitelce francouzštiny a jazyk si procvičoval i na šachtě. „Pak mi říkali ‚Francouz‘.“ Na šachtě vydělával hodně peněz, a tak si chtěl koupit od Čedoku zájezd do Francie. I ten nejhorší byl ale okamžitě vyprodán. Čas na splnění snu nazrál až později.
V roce 1985, po roce a půl v dole, přišel povolávací rozkaz na vojnu. „A mně se zhroutil svět...“ Předtím šel doprovázet kamaráda, který narukoval. Na plzeňském nádraží tehdy bylo hodně dalších „mániček“. „A to nás tam zmlátili osožáci[7], to jsem poprvé zažil obušky a slzný plyn. Když odjížděli branci, tak tam na nás narukovali se psy. Křičeli: ‚Občanku a ostříhat!‘“ S nechutí tedy nastoupil na vojnu, a to do Plzně na Slovany. „Protože kdyby podle soudruhů všichni Plzeňáci narukovali na Slovensko, vznikl by při mobilizaci obrovský chaos,“ říká s úsměvem Zdeněk Hovorka, který byl na vojně radistou. Základní vojenská služba co do negativních zážitků předčila jeho očekávání. Často se stával terčem šikany a několikrát měl dokonce na krku nůž. „Celá kasárna totiž byla slovenská a ti Slováci nám dávali hodně sežrat, že jsme Češi.“ Jeden den tu byl i kvůli pozdnímu příchodu z vycházky zavřený ve vězení. Taková vojna Zdeňka Hovorku pořádně utužila a přivedla mu do života i několik dobrých kamarádů. Jeden z nich jej přivedl ke křesťanství. Po vojně roku 1988 dostal v rámci zaměstnání v dole byt v Nýřanech, přičemž tou dobou pracoval na dole Krimich[8] v Tlučné. Na církevním setkání na Moravě pak v roce 1989 podepsal petici Několik vět.
„Nevěřil jsem, že ten komunismus padne, a tak jsme si žil ve své sociální bublině.“ Sametovou revoluci prožíval mimo veřejné dění. Práce v dole přece jen byla fyzicky náročná, televizi nesledoval, Rudé právo nečetl a přátele měl zejména v Plzni. „Když jsem pak přijel domů za mámou, seděla u televize, oči na šťopkách, co se to děje...“ Líčila mu, jak v Plzni probíhají demonstrace, že je vše na spadnutí. A její syn tomu nemohl uvěřit. Dne 24. listopadu 1989 vzali fotoaparát a vyjeli autem do Prahy. „Pro mě to byl šok. Ty letáky v metru, ty polepené zdi… Prostě Praha je Praha. Oproti tomu byly Nýřany konec světa. Na tom Václaváku jsem koukal, kolik je tam lidí. V balkonu Melantrichu byl snad i Václav Havel…“ Když se pak otevřely hranice, byl to pro Zdeňka Hovorku sen. S nadšením se 3. února 1990 zúčastnil pochodu ze Železné Rudy. Lidský řetěz tehdy propojil Železnou Rudu a Bayerisch Eisenstein, Bavorskou Železnou Rudu. Pochodu se zúčastnila jeho budoucí manželka, ale to o sobě ještě nevěděli. „V tom devadesátém roce jsem chtěl dohnat všechno, co mi kvůli komunistům uteklo,“ říká Zdeněk Hovorka. S tatínkem se tak hned rozjel do ciziny, nejprve do Lince. Fascinovala jej čistota na hotelových pokojích a také auta, která nebyla cítit. Následovaly cesty do Alp a také do Kiefersfeldenu, kde byla maminka za války totálně nasazena. Poté se rozjel do Vídně a dalších míst. Konečně si také mohl nakoupit knihy, které za komunismu vycházet nemohly.
Zdeněk Hovorka už do emigrace za svobodou nemusel, protože svoboda přišla za ním. Chtěl ale poznat svět, a to nejlépe tak, aby jej cestování vyšlo co nejlevněji. Usmyslel si tedy, že zkusí pracovat v zahraničí. Povedlo se mu to díky firmě Elektrizace železnic Praha, zajišťující trolejové vedení vlaků. Pracoval v ní v letech 1991-1994. Ta ho nejprve vyslala na montáže do Německa, přičemž němčinu se doučil za tři měsíce z nakoupených učebnic a obchodních výloh. Díky osvojení si německého jazyka pak pracoval pro své kolegy i jako tlumočník. „Dobře jsem se tam díky tomu zapsal a pomalu jsem nevěděl, co s penězi.“ Poté pro změnu využil svou francouzštinu, když byl vyslán do Paříže do firmy Spie Batignolles, aby s kolegou dělal troleje pro rychlovlaky TGV. Pak pracoval opět v Německu a také v Rakousku.
Když s kamarády narychlo plánovali dovolenou v Provence, podruhé mu osud přivedl do cesty jeho budoucí ženu, o deset let mladší Ivetu Krausovou z Plzně. Na výlet ji přizval jejich společný kamarád. Iveta po dovolené ve Francii pracovala nadále v Německu jako au-pair, Zdeněk jako elektrikář. Až pak si začali psát a scházet se. Zdeněk Hovorka dal v práci výpověď a společně se usadili v Nýřanech. Tradiční svatbu nechtěli. Mnohem lákavější pro ně byla svatba v Americe, do které Ivetin bratr Pavel emigroval už jako osmnáctiletý. Své ano si řekli 13. února 1996 na Floridě v zátoce Ostrova pokladů. Svatební obřad proběhl na lodi, jejíž houpání nedělalo všem právě dobře… Štěstí jim však přálo v lásce i ve hře. V mezinárodních vodách už totiž neplatil zákaz hraní automatů, a když tam novomanželka hodila čtvrťák, začaly se peníze sypat až na zem. „No, dobře ses oženil!“ Říkali mu u baru. Po necelém roce byla svatba zlegalizována. Novomanželé v Americe strávili tři měsíce, ubytování sehnali po rodinách díky organizaci SERVAS. Zdeněk Hovorka chtěl v Americe zůstat už napořád, ale manželka nemohla oželet svou rodinu, kamarády a Plzeň. Rozhodli se proto, že zůstanou ve své rodné zemi. V roce 2002 se jim narodila dcera Anna a po dvou letech přišel na svět syn Kryštof, který si ve dvanácti letech přidal druhé křestní jméno Johann po svém pradědečkovi.
„Vším, čím jsem byl, byl jsem rád,“ říká nerudovsky Zdeněk Hovorka a nenaráží jen na práci v dolech. „Nakonec mě ten osud dostihl. Já, který jsem se nechtěl učit, jsem se nakonec naučil německy, anglicky i francouzsky, stejně jako táta.“ Jeho vášní se staly túry i fotografování. Podobní jsou si i v mnoha jiných ohledech, třeba ve své cílevědomosti, dobrotě a schopnosti nenechat se zkazit pracně vydělanými penězi. V současnosti jezdí Zdeněk Hovorka s manželkou Ivetou nejraději ke Kosímu potoku do srubu z časů Zdeňkova mládí. V cizině už nepracuje, od roku 2020 učí na Středním odborném elektrotechnickém učilišti v Plzni. Nadále s přáteli a svou psí parťačkou chodí na vandry a poznává přírodu tak, jak ji kdysi procházel se svým tatínkem. Spolu s manželkou Ivetou vychovává dvě děti a doufá, že jednou se i ony vydají po stopách rodinné historie.
[1] „Rok 1947 Mistrovství ČSR mužů - první místo Belza (67,5 kg), který následně přestoupil do ATK Praha (ÚDA Praha), kde se stal velmi úspěšným reprezentantem a účastníkem Mistrovství světa (nejlépe 6. místo) a Evropy (nejlépe 5. místo), přičemž získal mnoho národních titulů.“ (https://www.vzpirani.cz/oddily/3574-od-ludvika-po-staska-aneb-120-let-vzpirani-na-masne)
[2] „Jednou takhle na Kampě přišel můj strýc Robert Belza a Robert Kopecký Buquoi k Janu Werichovi. A Werich ho provokoval, škádlil ho, zlobil. A ten můj strýc, který byl vzpěrač, šedesátikilový chlapeček, toho Wericha zvednul nad hlavu a hodil ho na kanape. A od té doby už ho asi nezlobil...“
[3] „V únoru 1940 odešel přes Balkán do Francie (do čs. zahraničního vojska odveden 25. 3. 1940 v Marseille, osobní číslo Z; F-2529), později do Velké Británie. Koncem války byl zařazen jako velitel čs. výsadkové skupiny ROTHMANN, která však nebyla vysazena. Po návratu do vlasti 15. 8. 1945 propuštěn z armády mimo činnou službu. Dne 11. 6. 1946 byl získán jako agent provokatér u OBZ v Brně, pracoval pod jmény PAVEL, DUBY, FRANTIŠEK, kódové označení D-8006. Jeho úkolem bylo sledování dění v British Council, sledování bývalých parašutistů, především pak Josefa Pojara.“ (https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=23451)
[4] Agent Hračka, Smrt na hranicích, Rozpuštění Lidových milicí, Laušman v Bělehradě, X. správa SNB, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Securitas imperii č. 14. Praha 2006.
[5] https://www.pametnaroda.cz/cs/magazin/mista/muceni-za-zvuku-zvonkohry-z-lorety-v-domecku-na-hradcanech
[6] Agent Hračka, Smrt na hranicích, Rozpuštění Lidových milicí, Laušman v Bělehradě, X. správa SNB, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Securitas imperii č. 14. Praha 2006.
[7] Ozbrojená stráž ochrany železnic
[8] https://www.obec-tlucna.cz/obec-4/kronika/1930-1939/1936/dul/
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj (Jarmila Vandová)