Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Houška (* 1921)

• narozen 5. 11. 1921 na Volyni v české rodině

• studoval polskou školu

• v mládí pracoval na hospodářství

• v březnu 1944 narukoval do československé armády jako kulometčík

• bojoval na Dukle, dvakrát raněn

• po válce se usadil na Žatecku a pracoval v zemědělství

Václav Houška se narodil v roce 1921 na Volyni v české rodině. Jednalo se o oblast velmi národnostně rozmanitou – bydleli tam Češi, Němci, Rusové, Poláci i Ukrajinci. To nutně tvořilo přetlak a nestabilitu v oblasti. Pan Houška vychodil polskou školu a pak pracoval na strýcově hospodářství. Po začátku války málem přišel o život, protože jej němečtí okupanti považovali za sovětského vojína: „Jednou mne také Němci vedli k popravě. Měl jsem dohola ostříhané vlasy, jak to mívali sovětští vojáci. Marně jsem jim vysvětloval, že nejsem Rus, že jsem Čech. Naštěstí mne viděla sousedka, ta jim to vysvětlila. To mi zachránilo život.“ Zažil také boje mezi Němci a banderovci – v podstatě partyzánskou armádou ukrajinských nacionalistů. „A ti nejvíc řádili v noci – banderovci. A neměli nic jiného než ty flinty! Ty neměli nějakou armádu, banda to byla!“ V roce 1944 narukoval jako kulometčík do československé armády. Byl okamžitě nasazen do bojů u Machnowky na Dukle. „Jídlo někdy bylo, někdy nebylo. Někdy jsme byli dva dny bez jídla. To byly jiné boje, než jsou dnes, kdy pořádně nevystřelí. Co tam Volyňáků padlo, na konci nás už z Volyně mnoho nebylo. Doplňovalo se to Slováky. Jedině dělostřelci měli větší šanci na přežití, ti byli dál od fronty.“

„Strach jako takový tam vůbec nebyl. To už byl každý nějak ostřílený a byl zvyklý.“ Účastnil se těch nejnebezpečnějších přepadů a přímých útoků a nakonec byl zraněn. Dostal kulku ze samopalu do zad, po čemž následoval převoz do polské nemocnice, která kapacitami ani vybavením zdaleka nedostačovala potřebám. Po uzdravení byl nasazen na Slovensko, kde byl zraněn podruhé, tentokrát střepinou. Měl zrovna povýšit na svobodníka, což mu pak ale rozmluvili kamarádi: „Po návratu z nemocnice jsem jim znovu hlásil, že jsem vojín. Říkal jsem si: Mám já zapotřebí nějaké starosti navíc? Až teď mne povyšují, k čemu to je?“ Stal se i svědkem německé genocidy židovského obyvatelstva: „A to jsem viděl, jak je vezli na dvoukolkách. Z každé strany šel doprovod Němců se samopaly. A ti zajatci, kteří byli ještě zdraví, táhli a tlačili. A ta kára byla plná mrtvých!“

Konec války ho zastihl na Moravě. Po válce se už nevrátil na rodnou Volyň, ale usadil se na Žatecku, kde si založil hospodářství.