Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Václav Houfek (* 1963)

• narodil se 6. října 1963 v Bruntále do rodiny lékaře a zdravotní sestry

• oba rodiče přišli kvůli svým veřejným názorům a aktivitám po roce 1968 o práci

• roku 1971 se rodina přestěhovala z České Lípy do Ústí nad Labem

• v roce 1983 ukončil po roce na vlastní žádost studium Vysoké školy báňské v Ostravě

• pracoval v Severočeské vědecké knihovně v Ústí nad Labem jako knihovník

• po vojenské službě působil v Muzeu města Ústí nad Labem jako kurátor sbírek

• vzdělání historika si doplnil během studií na Univerzitě Karlově

• po sametové revoluci se zasloužil o obnovu České sociální demokracie a dvě volební období působil jako zastupitel města Ústí nad Labem za ČSSD

• od roku 1993 je vedoucím muzejní knihovny, historického oddělení muzea a vědeckým tajemníkem

• od roku 1995 působí externě na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem

• ředitelem Muzea města Ústí nad Labem se stal v roce 2015

• v roce 2023 žil pamětník v Chlumci u Ústí nad Labem

Václav Houfek byl odjakživa studijní typ. Narodil se 6. října 1963 v rodině lékaře a zdravotní sestry v Bruntále a předpokládalo se, že půjde v otcových šlépějích. Jeho ale přitahovaly humanitní vědy, vesmír a historie. Na lékařskou dráhu se nakonec vydal jeden z jeho čtyř sourozenců, a tak se mohl pamětník věnovat tomu, co ho bavilo nejvíce. Cestu k vysněné dráze historika neměl ale nijak lehkou. „Oba rodiče byli komunisti, na začátku roku 1968 se s nadšením zapojili do obrodného procesu strany, což se jim po událostech z 21. srpna téhož roku stalo osudným.“

 Režim se rodičům po okupaci Československa mstil

Nadšených „dubčekovců“ se po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy snažila komunistická strana co nejdřív zbavit. Rodiče přišli o práci a také o stranické knížky. „Bydleli jsme v České Lípě, tatínek pracoval jako lékař na Okresním ústavu národního zdraví. Naši se rozhodli odstěhovat do Ústí nad Labem, kde měl otec alespoň možnost nějaké slušnější práce. Maminka pracovala na poště, kde třídila balíky,“ dodává pamětník.

Rodiče i přesto, co museli kvůli svému postoji během pražského jara vytrpět, nezahořkli. „Naše rodina má příbuzné v Rakousku, na Slovensku, v Maďarsku, Německu i na Ukrajině. Proto naši, i potom co se stalo v srpnu 1968, nikdy nesklouzli k rusofobnímu šovinismu. Pro ně bylo důležité, jaký člověk je, ne odkud pochází.“

Pamětníkův otec si navíc vzal za své, že přispěje co největší mírou k budování socialistického zdravotnictví. Měl tři atestace, pracoval jako neurolog a posudkový lékař. „Zapojoval se do kampaní, jako bylo očkování proti obrně nebo neštovicím. Byl přesvědčený o tom, že je potřeba budovat veřejné zdravotnictví.“

Václav Houfek se musel ve svých dvanácti letech vyrovnat s těžkou ztrátou. „Zemřela mi maminka. Otec se o nás staral, jak nejlépe dovedl. Později si našel druhou ženu,“ vysvětluje. „Byl jsem úzkostný, kvůli smrti maminky jsem stále někde vzadu v hlavě počítal s tím, že můžu každou chvíli o někoho drahého přijít. Ta úzkost mi zůstala dodnes, jen se přenesla na mou dceru,“ dodává s úsměvem při vzpomínce na to, jak na dceru po večerech čekal, než se vrátí ze zábavy v pořádku domů.

Ostrava byla moje krevní skupina, Jarek Nohavica a basy piva ve sprše

Po základní škole nastoupil pamětník na gymnázium Jateční v Ústí nad Labem. Tehdejší ředitel, dosazený na svůj post v době hluboké normalizace, prakticky rozhodoval o osudech studentů. „Chtěl jsem studovat historii na Univerzitě Karlově v Praze. On ale prohlásil, že s takovým kádrovým posudkem mi v žádném případě doporučení nedá. Maximálně tak na vysokou báňskou. A tak jsem v roce 1982 nastoupil na Vysokou školu báňskou v Ostravě, obor lomové dobývání.“

Na technicky náročné škole přetrpěl student, nadaný spíše humanitním směrem, jeden semestr. Pak na vlastní žádost studium ukončil. „V prvním semestru jsme měli zkoušky z chemie nebo geologie, byl to masakr,“ vzpomíná na náročné testy, které s vypětím všech sil jen tak tak zvládnul. „Když jsem začal fasovat skripta pro druhý semestr a otevřel jsem projektování podzemních konstrukcí, udělalo se mi špatně. S jistotou můžu říct, že bych někde s mým projektováním způsobil katastrofu. A tak jsem to vzdal.“

Ostrava ale byla, jak sám pamětník říká, jeho krevní skupina. „Pocházím ze severní Moravy, a tak mi průmyslová Ostrava a tamní lidé nebyli cizí. Cítil jsem se tam jako doma. Navíc jsem na malých klubových scénách objevil Jarka Nohavicu. Ještě nebyl vůbec známý a nikdo o něm nevěděl, byl jako zjevení.“ Na Ostravsko má pamětník ještě jednu silnou vzpomínku. „Když zemřel Brežněv a republika se ponořila do státního smutku, všichni vykoupili alkohol široko daleko. I my na koleji jsme zapíjeli konec Brežněva, přinesli jsme si několik bas piv, vyrovnali je do sprchy a pouštěli na ně studenou vodu.“

Spolupráce s kontrarozvědkou byla nutným zlem

Z Ostravy se Václav Houfek vrátil do Ústí nad Labem jen na pár měsíců. „Získal jsem práci knihovníka v Severočeské vědecké knihovně, kde jsem také po vojně potkal svou manželku. Netrvalo dlouho a na konci roku 1983 mi přišel povolávací rozkaz do Chebu k motostřelcům,“ vypráví.

Po přijímači zakotvil pamětník v Kynšperku nad Ohří u raketového vojska. „Jednalo se o menší útvar, který čítal tři baterie, dohromady zhruba cca dvě stě padesát vojáků. Byl jsem k dispozici důstojníkovi pro evidenci, působil jsem v administrativě. Přes noc jsem se musel naučit psát na psacím stroji,“ popisuje náplň práce.

V době, kdy Václav Houfek nastoupil na vojnu, vládla v Evropě vyhrocená bezpečnostní situace. „Byla to doba, kdy Američané rozmísťovali po Evropě rakety středního doletu a Sověti nezůstávali pozadu. Žili jsme neustále v poplachu, jednou jsem dokonce zažil cvičnou mobilizaci,“ vzpomíná na dva neklidné vojenské roky.

Pamětník měl přístup k utajovaným informacím, netrvalo dlouho a předvolal si ho důstojník vojenské kontrarozvědky (VKR). „Z pohledu VKR jsem měl kádrově politický problém, kontráši mě prověřovali a dostal jsem rozkaz spolupracovat s jejich důstojníkem. Občas jsem pro něj musel sepsat nějaké hlášení, bral jsem to jako nutnou součást vojenské služby. Odmítám ale, že bych na někoho donášel nebo někoho udával,“ vysvětluje pamětník, proč je vedený v seznamech Archivu bezpečnostních složek České republiky jako agent Vojenské kontrarozvědky. VKR ho v roce 1985 po odchodu do civilu z evidence vyřadila.

Po vojně jsem konečně mohl začít studovat historii

Po návratu z vojny pracoval Václav Houfek ještě nějakou dobu v Severočeské vědecké knihovně, už si ale hledal jiné zaměstnání. „Ústecké městské muzeum hledalo historika, přihlásil jsem se a práci získal. Tamnímu řediteli se líbil můj zápal pro historii a hlavně také to, že jsem byl v dobré fyzické kondici,“ usmívá se a vzpomíná, že do malého muzea na periferii se odborníci zrovna nehrnuli. „Jeden z prvních úkolů, které jsem dostal, bylo zakopání uzemnění hromosvodu muzejního objektu v nedalekých Zubrnicích. Ředitelství Okresního vlastivědného muzea se tou dobou nacházelo na zámku v Trmicích, kde byla ve všech místnostech kamna a v zimě tam bylo potřeba neustále přinášet uhlí a topit.“

Václav Houfek začal v muzeu zpracovávat část historických sbírek, první jeho odbornou prací se stala inventura tamní muzejní knihovny. „Ředitel se mnou byl spokojený, dal mi doporučení a v roce 1987 jsem díky tomu mohl začít při zaměstnání studovat historii na Univerzitě Karlově.“

Ke konci osmdesátých let už podle pamětníka vládla na univerzitě jistá otevřenost. „Se spolužákem Tomášem Wiesnerem jsme vydávali muzejní samizdat, jmenoval se Erozní polookno, a různé sborníčky. V roce 1987 se pak Václav Houfek oženil, o tři roky později se mu narodila dcera.  

Skládal jsem historicky poslední zkoušku z vědeckého komunismu

Podle pamětníka se v tu dobu v tak trochu odstrčeném ústeckém muzeu scházeli zajímaví lidé. „Doktor František Ledvinka, jeho ředitel, byl normalizačním kádrem. Měl sice jen sklářkou průmyslovou školu, ale při zaměstnání vystudoval etnografii a dějiny umění na Karlově univerzitě a byl ve své funkci opravdu fundovaným odborníkem,“ vzpomíná na normalizačního ředitele instituce pamětník. „Zachránil zámek v Trmicích, na který byl vydaný demoliční výměr, objekt muzea v centru Ústí nebo kostel sv. Floriana v Krásném Březně. Začal také budovat skanzen v Zubrnicích.“ Zubrnický skanzen mezi Ústím nad Labem a Děčínem dnes patří k nejdokonalejším souborům lidové a vesnické architektury v Čechách. Tvoří ho hospodářská i obytná stavení, škola nebo mlýn.

Sametová revoluce zastihla Václava Houfka částečně na studiích. „Přímo 17. listopadu dopoledne, byl to pátek, jsem skládal historicky snad poslední zkoušku z vědeckého komunismu,“ dodává pobaveně a vysvětluje, že odpoledne už se na Národní třídě začaly srocovat davy lidí. „Šli jsme se spolužáky zapít zkoušky a kolem nás začali proudit lidé na Vyšehrad, tak jsme se k nim přidali. Odpoledne už začala atmosféra houstnout, a tak jsem to zkratkami vzal rovnou na nádraží a odjel domů za manželkou.“

Dokumenty vozil ze zabedněného zámku trabantem Josef Alois Náhlovský

V pondělí 20. listopadu si krajské vedení komunistické strany zavolalo předsedy odborových organizací z fabrik a dalších institucí. „Byl jsem tou dobou předsedou odborové organizace muzea. Na schůzce nám vyprávěli, že se chystá převrat a že by se měli straníci zmátořit. A někdo řekl, ať si to vyříkají mezi sebou, mezi komunisty. Tak se zeptali, kdo je z přítomných členem strany a zvedlo se jen minimum rukou. V tu dobu si soudruzi uvědomili, že je po všem.“

Václav Houfek se pak v následujícím týdnu po pražských událostech ze 17. listopadu 1989 zúčastnil i s manželkou demonstrace, která se konala v Ústí nad Labem. „Nechtěli jsme si to s naším muzejním fotografem nechat ujít, před našima očima se odehrávala historie,“ vysvětluje.

Díky tomu, že muzeum vlastnilo cyklostyl, stroj na rozmnožování písemností, stalo se ze zámku v Trmicích jakési rozmnožovací centrum, hlavně materiálů z Občanského fóra. Různá prohlášení a další písemnosti rozvážel známý herec a komik Josef Alois Náhlovský. „Bylo to ještě před generální stávkou, Josef Náhlovský měl trabanta, se kterým jezdil na zámek v Trmicích, kde jsme množili různé materiály. Zámek byl zatemněný, on vždycky přijel, dal nám echo a my ho pustili dovnitř. Naložil, co jsme měli, a rozvezl to po městě. V té době nikdo nevěděl, zda se to neobrátí proti nám, mohlo to dopadnout jako v osmašedesátém a lidé podnikali takové věci s myšlenkou, že je to může stát práci nebo svobodu.“

Po generální stávce, která se konala 27. listopadu 1989, už bylo jasné, že režim nezvládne udržet se u moci. „Už nešlo zapřít to, že velká část národa odmítá režim v podobě, v jaké existoval. V Ústí nad Labem to mělo specifický parametr, tehdy z Krajského výboru komunistické strany povolali Lidové milice s ostrou municí,“ vzpomíná Václav Houfek. „Lidové milice ale jasně odmítnuly nastoupit a naopak pohrozily, že pokud si vezmou zbraně, tak se přidají na protilehlou stranu. Byla to velká hrozba, a kdyby se podařilo milice mobilizovat a nasadit, mohlo dojít k velkému krveprolití.“

Zeman dostal sociální demokracii na vrchol a pak ji i zničil

Po sametové revoluci se Václav Houfek podílel na znovuobrození československé sociální demokracie. „V Ústí nad Labem jsme při prvních svobodných volbách dostali nějakých sedm procent a postupně se stranu dařilo do veřejného života dostat,“ říká pamětník, který dvě volební období seděl v ústeckém zastupitelstvu. Sám sebe označuje za levicově smýšlejícího člověka. „Levičáctví se vždycky vlastně táhlo celou rodinou, politicky jsme se příliš nelišili.“

Václav Houfek ze sociální demokracie v roce 2021 vystoupil, neztotožňoval se s tím, jak stranu vedl Bohuslav Sobotka. Na jejího prvního předsedu, Miloše Zemana, má pamětník výtečné vzpomínky. „Dovedl sociální demokracii na místo, kam patřila, a dokázal udržet část sociálního státu a legitimizovat ho v nové době,“ vzpomíná na bývalého prezidenta České republiky a bývalého stranického kolegu pamětník. „Zeman dokázal ocenit, když se mu někdo kvalifikovaně dokázal postavit v diskuzi. Takového člověka neponižoval, snažil se ho k sobě přitáhnout. Vzpomínám na něj jako na tvrdého politika, dokázal stranu vynést na vrchol, ale dokázal ji pak i zničit, když směřovala někam, kam nepatřila.“

Muzeum je životní láska

Václav Houfek se angažoval při založení Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, kde od roku 1995 působí jako externí vyučující. „Učím muzejnictví, historii. Za celou dobu, po kterou na univerzitě působím, jsem vedl víc než padesát diplomových a bakalářských prací.“

V původně okresním vlastivědném, dnes Muzeu města Ústí nad Labem, působí už čtyři desítky let. V roce 2015 se stal jeho ředitelem. „Jsem hrdý na to, že se za dobu mého působení podařila dotáhnout rekonstrukce budovy muzea v centru Ústí nad Labem,“ doplňuje pamětník s tím, že velkou zásluhu na kvalitní nabídce expozic má také tým odborníků, který se mu podařilo v instituci vybudovat.

Hic Rhodus, hic salta! Zde je Rhodos, tady skákej – je oblíbené pamětníkovo přísloví z Ezopovy bajky. Jedná se o latinské rčení, které je odpovědí člověku, který se chvástá, co dokázal jinde.  „Mé místo je tady a teď a tady mám předvést, co umím!“ dodává Václav Houfek na vysvětlenou.