Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

nadporučík v. v. Mgr. Petr Hošťálek (* 1958)

• narozen 18. prosince 1958 v Praze

• v roce 1969 emigroval strýc do Rakouska

• v letech 1974 - 1978 vystudoval gymnázium v Praze

• v roce 1982 promoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy

• během studia se z recese oženil

• manželka zanedlouho emigrovala do Itálie, rychle se ale vrátila a rozvedli se

• po vysoké škole nastoupil na jednoroční vojenskou základní službu

• jako politicky nespolehlivý narukoval k železničnímu vojsku

• i přes absolvovanou vojenskou katedru vykonával těžké ruční práce při stavbě a opravách železnic

• na vojně trpěl kvůli nočnímu chladu ledvinovými kolikami

• po propuštění do civilu pracoval v podniku zahraničního obchodu

• kvůli špatnému kádrovému profilu však nesměl do kapitalistické ciziny

• po sametové revoluci působil v Občanském fóru v podniku, kde pracoval

• na začátku 90. let 20. století ho armáda rehabilitovala za službu v železničním vojsku a povýšila z desátníka na nadporučíka

• působil v diplomacii

• v roce 2020 žil v Praze

Měl za sebou úspěšně vystudovanou právnickou fakultu na nejstarší univerzitě ve střední Evropě, ale vojenští páni z něj udělali v roce 1983 barabu. Tedy podřadného železničního dělníka, který se tahal s kolejnicemi a pražci. Čtyřiadvacetiletý vysokoškolák Petr Hošťálek byl totiž z pohledu funkcionářů Československé lidové armády (ČSLA) politicky nespolehlivý živel a nezasloužil si stát se velitelem u bojových útvarů jako jeho bývalí spolužáci z Karlovy univerzity.

 

Železniční vojsko připomínalo Pomocné technické prapory

V dobách totality si mohli důstojníci ČSLA dovolit skoro všechno, co si umanuli. Platilo: ‚Lékař navrhuje, velitel schvaluje.‘ Petr Hošťálek, který po sametové revoluci působil kromě jiného jako obchodní rada na velvyslanectví v saudskoarabském Rijádu, musel dělat namáhavou ruční práci. Přitom jeho vojenská knížka obsahovala zdravotní klasifikaci C. Což dřinu u železničního vojska teoreticky vylučovalo. „Praxe u útvarů je poněkud drsnější,“ slýchali studenti Karlovy univerzity na vysokoškolské vojenské katedře v Praze-Motole. Pravdivost slov důstojníků se zkušenostmi z velkých vojenských posádek poznal také Petr Hošťálek.

„Naše práce u železničního byla těžká a někdy hodně nebezpečná. Připomínala práci u Pomocných technických praporů (PTP) v padesátých letech,“ tvrdí. „Směny trvaly většinou kolem deseti hodin místo běžných osmi. Dělalo se, dokud se nesplnil plán, jinak by lampasáci přišli o prémie.“

Po sametové revoluci československá armáda Petra Hošťálka rehabilitovala. Bývalého barabu povýšila mimořádně z desátníka na nadporučíka. Omluvy se dočkal na slavnostním zasedání mezi perzekvovanými hrdiny druhé světové války – veterány od Tobruku nebo vojáky z Royal Air Force (RAF).

 

Škraloup kvůli emigraci strýce

Petr Hošťálek se narodil 18. prosince 1958 v Praze. Tatínek pracoval jako veterinář, maminka učila na základní škole. Rodina měla z pohledu totalitního režimu špatný kádrový profil již z přelomu 40. a 50. let dvacátého století, kdy Petrova dědečka vyhodili komunisté při čistkách jako bývalého prvorepublikového četníka ze Sboru národní bezpečnosti.

Další rána následovala v roce 1969, kdy Petrův strýc z otcovy strany utekl s těhotnou manželkou a s dcerou do Rakouska. „Pak odletěli do Jihoafrické republiky, která jako jedna z prvních zemí přijímala po okupaci Československa v srpnu 1968 naše emigranty,“ říká Petr Hošťálek. „Jihoafrická republika byla tehdy pro socialistické Československo velmi nepřátelským státem.“

Vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 patří mezi nejvýraznější Petrovy vzpomínky z dětství. S rodiči trávil dovolenou na krušnohorském Božím Daru a v zemi zaplevelené armádními kolonami jim dělalo velký problém vrátit se do Prahy. Nejdříve se dostali strastiplně alespoň k dědečkovi do Žatce. „Sovětské tanky nám tam jezdily pod okny, s ostatními dětmi jsem měnil směrovky, otáčeli jsme je k západní hranici. Ale nebylo to nic platné,“ vzpomíná Petr Hošťálek. „Když tanky jely do kopce, mířily hlavněmi přímo do našich oken. Měli jsme od rodičů příkaz lehnout si k nosné zdi, kdyby vystřelily. Nikdo nevěděl, co se může stát.“

 

Kvůli okupaci mu chybí školní fotka

Hošťálkovi bydleli v Praze na Vinohradech jenom jeden blok nad místem, kde 21. srpna 1968 shořela barikáda u Československého rozhlasu. „Měli jsme kvůli okupaci delší prázdniny, chodil jsem do základní školy na Kladskou. Před ní byl velký park a usídlilo se v něm vojsko,“ dodává pamětník. „Ze začátku školního roku 1968/69 mi chybí tradiční snímek celé naší třídy. Kvůli sovětským vojákům v parku jsme se nemohli před školou vyfotit.“

Petrův strýček zanedlouho zůstal i s rodinou v Rakousku, poněvadž nechtěl žít v republice ujařmené sovětskou armádou. Přes Jihoafrickou republiku, kde vydržel asi deset let, se přesunul do Kanady a do USA. Všude se uživil, jelikož v Československu vystudoval stavařinu. Strýček posílal rodině do Prahy z Jihoafrické republiky dopisy a fotografie, z opatrnosti je však neadresoval bratrovi, ale své matce.

 

Z recese se oženil, manželka vzápětí zůstala v Itálii

První komplikace kvůli strýčkovi emigrantovi pocítil pamětník při přijímacích zkouškách na gymnázium. Ačkoliv po ukončení jazykové základní školy na Kladské uměl anglicky, německy a rusky, na gymnázium ho přijali až po třetím odvolání. „Už jsem měl připravenou učňovskou smlouvu,“ podotýká Petr Hošťálek.

Na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy (PF UK) nicméně udělal zkoušky tak dobře, že ho tam museli vzít navzdory jeho pošramocenému kádrovému profilu. Vysokou školou prošel bez potíží, až na jednu pozoruhodnou výjimku. „Ve druhém ročníku jsem se z recese oženil s jednou spolužačkou,“ tvrdí. „Za čtrnáct dní emigrovala do Itálie, což mi řekla její kamarádka. Za rodiči své ženy jsem se pak vydal se dvěma zprávami – že si mě vzala a že zůstala v Itálii.“

Manželství nevydrželo Petrovi dlouho. Tatínek jeho ženy zastával v jednom podniku funkci generálního ředitele a totalitní režim ho pustil za dcerou do kapitalistické Itálie na takzvanou „přemlouvačku“. „Mou manželku skutečně přesvědčil, aby se vrátila, hned potom jsme se rozvedli,“ uvádí pamětník. Manželka emigrantka mu však v kádrových materiálech přibyla ke strýčkovi emigrantovi.

 

Poprvé a naposledy jsem řídil tank

Na PF UK se poprvé seznámil s vojnou. Ve druhém a třetím ročníku chodil - kromě zkouškového období a prázdnin - do pražského Motola na vojenskou katedru, vždy jeden den v týdnu. Výuku tam vedli vesměs starší důstojníci a poddůstojníci bez odpovídajícího pedagogického vzdělání.

Před nástupem na vojenskou katedru museli studenti práv na týdenní přípravný kurz v Motole a jejich dvouleté armádní studium končilo pětitýdenním závěrečným soustředěním u bojového útvaru. Na rozdíl od mladých mužů bez vysoké školy nerukovali po státnicích na vojnu na dva roky, ale pouze na rok.

„Vojenská katedra pro mě byla velkým překvapením. Dozvěděl jsem se, že my právníci budeme na vojně u tankistů jako velitelé. Na závěrečném soustředění jsem taky poprvé a naposledy řídil tank,“ prozrazuje Petr Hošťálek. Podle něj se sešel mezi vyučujícími na vojenské katedře opravdový ‚výkvět‘ a padaly z nich učiněné perly.

„Jeden důstojník se nás ptal, jakým nábojem nabijete tank. Odpověděl si sám: ‚No, tříštivým, a vystřelíte. A musíte vystřelit včas, jinak vystřelí imperialista, udělá vám z tanku kabriolet a my vás z něj vystříkáme hadicí,‘“ říká Petr Hošťálek. „Jinak na katedře kolovaly takové zvěsti, které snad ani nemohly být pravda. Všichni, co jsme Motolem prošli, si na ně pamatujeme. Vyprávělo se tam o nějakém důstojníkovi, že sestřelil práškovací letadlo, protože místo ‚Letí Agrostroj‘ rozuměl ‚Letí agresor‘. Proto sundal dolů Čmeláka.“

 

Jsem jeden z mála, kdo se dostal na vojnu protekcí

Na závěrečném soustředění u vojsk cvičili Petra Hošťálka na velitele tanku, ačkoliv kvůli porušenému barvocitu nerozeznával rozdíly mezi odstíny hnědé, šedé a zelené. „Při přední hlídce, kdy jsem měl rozpoznat postavení na bojišti, jsem si pletl, kde je nepřítel. Důstojníci na mě pak strašně řvali,“ poznamenává. „V létě 1981 jsme jako vysokoškoláci na závěrečném soustředění u tankového útvaru dramaticky prožívali, jestli vyrazíme s vojáky základní služby na Polsko potlačit protikomunistický odpor vedený odborovým hnutím Solidarita. V prosinci 1980 už vojáci ‚našeho‘ útvaru na Polsko jeli, ale naštěstí na ‚bratrskou‘ pomoc nedošlo.“

Po právnické fakultě zaměstnal pamětníka podnik zahraničního obchodu. Ale na vojenské správě na něj zapomněli a povolávací rozkaz mu třikrát za sebou nedorazil. „Vadilo mi to, protože v podniku zahraničního obchodu mě nechtěli pustit k žádné pořádné práci, když věděli, že jim můžu kdykoliv odejít na vojnu,“ prohlašuje Petr Hošťálek. „Bylo to už kritické, tak jsem se začal starat sám a jsem asi jeden z mála, kdo se dostal na vojnu protekcí. Kolegyně měla manžela na vojenské správě a nakonec jsem si tam vydobyl povolávák. Na přijímač mě poslali na Slovensko do Dolného Kubína a vůbec jsem nevěděl, co mě tam čeká a u čeho budu sloužit.“

Petra Hošťálka považovala ČSLA za politicky nespolehlivého kvůli emigracím v rodině a pravděpodobně i kvůli kamarádům, kteří měli blízko k disentu. Neskončil tedy u tankistů jako jeho bývalí spolužáci z práv, a narukoval k železničnímu vojsku. „Můj nejlepší kamarád z gymplu vystudoval dějiny umění na filozofické fakultě a skončil v Armádním uměleckém souboru v Táboře. Psal mi, že má skvělou vojnu a jezdí často do Prahy, až jsem mu raději další dopisy zakázal,“ uvádí pamětník. „V Dolném Kubíně jsem měl ve srovnání s ním otřesnou vojnu plnou buzerace a ponižování. Stala se z nás jen levná pracovní síla, která nemá pokud možno o ničem moc přemýšlet. V přijímači nás kromě pochodování a zpěvu učili nosit kolejnice a pražce z jednoho konce kasáren na druhý. Kolejnice se chytí za vystouplou část do kleští, tahá je asi dvacet lidí a každý stojí z jedné strany.“

 

S ostatními vysokoškoláky chránili šikanovaného sirotka

V Dolném Kubíně se sešlo víc vysokoškoláků, než mohlo obdržet velitelskou funkci. Petru Hošťálkovi navíc zpočátku neposlali z vojenské správy jeho doklady. „Jediné, co v Kubíně věděli, bylo, že jsem vysokoškolák. Ale neměl jsem ani hodnost, byl jsem jen vojín absolvent. Teprve když moje papíry přišly, udělali ze mě desátníka absolventa,“ dodává.

V první polovině 80. let dvacátého století vládla mezi vojáky nejhorší šikana, jaká kdy v historii ČSLA existovala. Vojáci druhého ročníku – staří ‚mazáci‘ ponižovali a týrali vojáky prvního ročníku – mladé ‚zobáky‘. „U nás se žádná tragická mimořádka nestala, extrémní historky jsme slyšeli odjinud,“ tvrdí pamětník. „Ale mladí vojáci oddřeli všechno, standardem bylo, že se museli plazit pod postelemi, staří jim vysypávali skříňky. Měli jsme ale v kasárnách i kluka, takového houžvičku, sirotka z dětského domova. Když z něj odešel, dostal práci na Ostravsku v dolech. Horníci se tam o něj starali jako o své dítě. Na vojně se ocitnul bez jejich ochrany a bylo hrozné, že se neuměl sám bránit. Od mazáků na něj směřovalo všechno zlo a nastaly situace, kdy jsme ho museli my absolventi chránit.“

Absolventy vysokých škol obyčejní vojáci většinou nesnášeli, poněvadž jim zazlívali, že jsou na vojně pouze rok místo dvou let. „Cítili jsme nevraživost a museli jsme se s vojáky naučit mluvit tak, aby nám vůbec rozuměli. Cizí slova někdy považovali za urážky, protože jim nerozuměli,“ vysvětluje Petr Hošťálek. „Najednou jsme byli mezi lidmi, s nimiž jsme nikdy předtím nepřišli do kontaktu. S kluky z pasťáku, z basy, s kluky ze zanedbaných oblastí Slovenska s nejnižším vzděláním, co sotva prošli základní školou. Někteří neuměli ani pořádně číst a psát. Maďaři zase skoro nerozuměli česky.“

 

Vyřizoval odškodnění vojákům, kteří se zranili či zahynuli

U železničního vojska zároveň sloužili jako dvouročáci chytří kluci s politickým škraloupem. Pamětník si vybavuje například vojáka, jehož otec emigroval do nepřátelské kapitalistické Evropy, vojáka, jehož matka byla západní Němka či vojáka s otcem pocházejícím z Francie. „Když jsme nechtěli, aby nám ostatní vojáci rozuměli, tak jsme se s jedním klukem bavili německy,“ poznamenává pamětník.

V Dolném Kubíně mu vojáci svévolně sebrali zdravotní klasifikaci C, jež znemožňovala dřinu u železničního vojska. To ovšem směla jen lékařská komise. Pamětník se tedy odvolal všude, kam mohl, a ‚céčko‘ mu po dlouhých tahanicích vrátili zpátky. Na nějakou dobu ho dali do kanceláře, kde jakožto právník vyřizoval odškodnění za úrazy u železničního vojska.

„Likvidoval jsem taky několik let staré případy, což bylo šílené, protože ti kluci už byli dávno z vojny doma,“ vysvětluje Petr Hošťálek. „Dozvěděl jsem se velmi podrobně, o čem práce u železničního vojska je. V protokolech o mimořádných událostech se objevovala těžká i smrtelná zranění. Na trati se kromě jiného pracovalo za běžného provozu. Jedna kolej se opravovala, na druhé se jezdilo. Někdy za neštěstí mohla neopatrnost vojáků, ale pamatuji si, že jeřábník přišel o život, když dostal od důstojníka rozkaz zvednout těžké břemeno. Nechtěl, ale nakonec musel poslechnout a jeřáb se s ním převrátil.“

 

Dřeli jak pétépáci a brali i stejnou mzdu

V kanceláři u práce právníka, pro niž měl vysokoškolské vzdělání, však pamětník vydržel jen asi měsíc a půl. „Řekli mi, že nemám prověrku, a poslali mě na zimní výpomoc na trať Žilina – Ružomberok, kde jsme vyměňovali pražce a kolejivo,“ prohlašuje. „Naši důstojníci byli často ‚výkvět‘ lidstva a inteligencí moc nehýřili. Z Kubína nás například poslali do Kraľovan a tam jsem zažil první velké dobrodružství. Věděl jsem pak, co všechno se může stát. Měli jsme odheverovanou kolej a vyměňovali jsme za provozu pražce. Jeden důstojník měl dávat pozor a zatroubit, kdyby jel vlak. Jenže všude kolem ležel sníh a na něm není pořádně slyšet. Neslyšeli jsme ani zatroubení důstojníka, který stál za zatáčkou. Najednou na nás vyhučel rychlík, na poslední chvíli jsme naskákali do příkopu a stihli dát hever pryč. Jinak by vlak asi přes kolej zvednutou heverem neprojel.“

Petr Hošťálek prožil na železničních stavbách rovněž některá klidnější období. V Březové nad Svitavou pracoval zhruba jeden měsíc s dalšími třiceti vojáky a na povel je dostali dva důstojníci. „Bydleli jsme na svazarmovské ubytovně v květovaném kanafasu, to byl sen, žádná vojenská buzerace,“ vzpomíná. „Nedělali jsme tam žádné průšvihy, vážili jsme si toho, jak se máme.“

Na rozdíl od vojáků u bojových útvarů dostávali kluci u železničního vojska mzdu. Stejně jako ‚pétépáci‘ v 50. letech dvacátého století. „Plat nám chodil na knížku, domů jsem přijel se sedmi tisíci korunami, což nebylo málo,“ prozrazuje pamětník. „Nástupní plat vysokoškoláka dělal tenkrát 1750 korun.“

 

Žili ve stanech a po chladných nocích se budili pomočení

Pohoda v Březové však netrvala dlouho. Petra a celou jednotku přesunula armáda do velkého stanového tábora v Letovicích. „Žilo tam tři sta chlapů. Jarní noci nebyly z nejteplejších, spali jsme na polních lůžkách a budili jsme se s jinovatkou u úst,“ upozorňuje pamětník. „Ledviny noční zimu nevydržely a někdy jsme vstávali pomočení. V Letovicích jsem dostal ledvinovou koliku, měl jsem bolesti jak řemen, než mě odvezli do špitálu. Tam mi dali olejovou injekci a bolesti zcela zmizely. Když jsem se vrátil v pořádku, lampasáci si mysleli, že simuluju. Nepřál jsem si nic jiného, než aby ledvinovou koliku měli taky. Od doktorů jsem dostal doporučení být v teple, ale jaro i léto byly studené a my bydleli ve stanech.“

Ostatně i barabové žili v 19. století při budování tratí a tunelů v provizorních domovech. Šlo o chatrče z větví pokrytých hadry, takzvaných barabiznách. Neměly příliš daleko ke stanům pro železniční vojsko, pokud se týkalo šance udržet v nich teplo.

Snížená zdravotní klasifikace C sice nezbavila Petra Hošťálka povinnosti dělat na stavbě železnice, nedřel se tam však každý den. Práci střídal se čtyřiadvacetihodinovou službou dozorčího na bráně, k níž ho opravňovala hodnost desátníka. „Byl to výhodný systém, na bráně jste důležitý pro vojáky,“ vysvětluje. „Umíte dostat přes bránu opilce i alkohol, aby vojáci nemuseli pít lihový čistič skel Okenu, což dělali dost často. Filtrovali ji přes chleba. Taky smažili topinky na induloně.“

Jeho práce na stavbě spočívala v tom, že na konec pražce položil gumovou podložku, na ni osmikilovou podkladnici a šrouby. „Nebyla legrace je zdvíhat. Kluci pak nahodili kolej, utáhli šrouby a s dřevěným pajcrem jsme rovnali pražce,“ popisuje Petr Hošťálek. „Pak jsme pajcrem vyhazovali směr, kolik kam hnout celým kolejovým polem doprava doleva a jak dostat pole do oblouku.“

 

Latríny byly tak zasviněné, že raději chodil do lesa

Během jednoroční služby u železničního vojska se odehrály v okolí Petra Hošťálka dva hodně vážné úrazy. Jednoho vojáka shodil jeřáb z hromady pražců na kolejnice, utrhlo se mu rameno a skončil v sádrovém krunýři.

„Při dalším neštěstí se klukům hnuly na trati vagóny s kolejovými sestavami, jeden tam hodil klín, aby vagóny zastavil a utrhlo mu to prsty,“ tvrdí pamětník. „Když jsem se po roce 1989 dozvěděl, jak vypadala práce u pétépáků, zjistil jsem, že jsme na tom byli podobně. Šichta neskončila, dokud jsme nesplnili plán. Volna jsme měli málo, většinou jsme unavení seděli na postelích a bavili se mezi sebou. Na druhou stranu nás dobře živili, abychom zvládli těžkou práci. Kuchyně zůstávala otevřená i po večeři a vždycky jsme si tam mohli vzít třeba chleba se sádlem. Hygiena byla ale mizerná, latríny jsme měli v tak příšerném stavu, že by mě tam nikdo nedostal ani heverem. Chodil jsem raději tajně do lesa, když jsem měl přes noc službu na bráně. Mohl jsem totiž dělat kontroly i mimo tábor a hlídat jeho oplocení.“

Někteří vojáci základní služby si na stavbách užívali výsadního postavení. Hodně si dovolovali především jeřábníci, kteří rozváželi pražce a zahajovali proces výstavby kolejových polí. Jednou jeden z nich, ‚mazák‘ druhým rokem na vojně a jeden z hrstky vojáků základní služby - členů komunistické strany zastavil jeřáb. Vznikla panika, co se děje, a důstojníky popadl strach, že začne ‚hořet‘ plán. „Jeřábník, kluk ze Slovenska, v klidu seděl na pražci a pokuřoval,“ uvádí pamětník. „Když se ho lampasáci ptali, co je, odpověděl: ‚Chýba mi motivácia.‘ Vydobyl si tak opušťák.“

 

Před bránou do tábora udělal záhony s kytkami

Ačkoliv ČSLA na stavbách ignorovala Petrovo právnické vzdělání a znalost tří světových jazyků, ve volném čase ho důstojníci využívali. Když pamětníka převeleli na výpomoc do Brna, bydlel s ostatními na ‚papundeklové‘ železničářské ubytovně. Protože Brno leží nedaleko od Vídně, dala se tam chytat rakouská televize. „Naši dva lampasáci ale německy neuměli. Když zjistili, že já ano, musel jsem jim tlumočit rakouské filmy nebo seriál Bonanza, který šel vždycky v podvečer,“ říká Petr Hošťálek. „V tlumočení rakouské televize jsem pak pokračoval i v Letovicích. Ale žádné výhody jsem z toho neměl.“

Při službách na bráně si Petr vymyslel na ukrácení času zahradničení. Nechal si poslat semínka a před vstupem do stanového tábora udělal záhonky s kytkami. „Komické bylo, že zástupce velitele útvaru na mě pořád řval, co tam ty astry dělají. Ale neposlechl jsem ho, že je musím zničit,“ svěřuje se. „Pak přijela kontrola z Prahy a chválili mě, jaké krásné záhonky před bránou máme.“

Mezi Petrovy koníčky patřilo také kreslení, a tak ho armáda měsíc před koncem vojny odvelela ze stavby zpátky do Dolného Kubína, kde musel připravit kasárna pro přijímač nováčků. „Prožil jsem tam nejkrásnější měsíc z celé vojny. Kromě stráží a pár důstojníků byl v prázdných kasárnách naprostý klid. Dali mi na starost výtvarnou výzdobu celého útvaru, dělal jsem nástěnky a také jsem zjistil, že ještě před pár lety existovala v kasárnách školní rota. Na půdě a ve skříních byly ještě uschované slabikáře, s jejichž pomocí armáda mýtila analfabetismus mezi vojáky,“ podotýká. „Zvládnul jsem to rychle a zbývající dny do civilu jsem v Dolném Kubíně prospal schovaný ve velkých skříních, nebo hrál odpoledne s lampasáky nohejbal, volejbal a tenis.“

 

Kdo nechtěl nasluhovat basu, vybíral ze svahu kamínky

Pamětníkovi se povedlo během roční vojny vyhnout se base. Většina absolventů se do ní však kvůli svým podřízeným vojákům dostala. Aby nemuseli nasluhovat, vymysleli si pro ně důstojníci takzvanou ‚pakárnu‘. „Nad kasárnami vyklejmovali každému nasluhujícímu vojákovi pruh svahu a rozkázali, že na něm nezůstane ani jeden kámen větší než nehet u palce,“ prohlašuje Petr Hošťálek. „A hejno novodobých otroků tam všechny kamínky opravdu vysbíralo, jen aby si nemuseli prodlužovat vojnu.“

Po propuštění do civilu nastoupil pamětník zpátky do podniku zahraničního obchodu. Po zkušenostech z vojny se mu nechtělo na cvičení, a tak šel ke známému lékaři, aby mu napsal kardiologickou vadu. Cvičení se obával i proto, že ho vojáci chtěli poslat k mostařům a on měl fobii z výšek.

„Paradoxní bylo, že mi doktor kardiologickou vadu opravdu našel, naštěstí jenom mírnou,“ prozrazuje. „Na přezkum zdravotního stavu jsem chodil každé dva roky. Na poslední jsem šel, myslím, v roce 1990. Přišel za mnou důstojník a říká: ‚Vy máte divné papíry, jako desátník jste začal i skončil a dělal jste jen velitele družstva.‘ Vysvětlil jsem mu, že jsem byl velitelem fiktivního družstva a své podřízené jsem nikdy neviděl. A že na vojně jsem byl jen na práci, ne na velení.“ 

 

Za způsobené příkoří z něj udělali nadporučíka

Podle Petra Hošťálka měl rozhovor s udiveným důstojníkem groteskní dohru. V roce 1991 mu přišla obálka s pruhem z Městské vojenské správy Praha a v ní výzva, že se má v souladu s rozhodnutím ministra obrany ČSFR dostavit i s vojenskou knížkou. 

„Vyděsil jsem se, že po mně zase jdou. Když jsem přišel na vojenskou správu, musel jsem odevzdat vojenskou knížku. Poslali mě do sálu, kde bylo divadelní uspořádání, křesla a vepředu pult. Když to shrnu, tak tam seděli hrdinové od Tobruku a z Velké Británie. Tuším, že tam byli i pozůstalí od generála Heliodora Píky,“ svěřuje se. „Pak tam byl jeden osmašedesátník a já. Dostal jsem se do absurdní situace a styděl jsem se. Kolem mě seděli lidi, o kterých jsem četl knížky, jak bojovali za druhé světové války. Pak se nám vojáci omluvili za příkoří, co nám komunisti způsobili. A mimořádně nás povýšili. Většinou nižší důstojníky na vyšší důstojníky. Měl jsem nejmenší hodnost, ale během dvou hodin jsem se stal díky rehabilitačnímu zákonu z desátníka nadporučíkem.“

Po povyšování přišlo na řadu kolečko dotazů a odpovědí. Zasloužilí vojenští veteráni postižení během totality se ptali, jestli si můžou nechat ušít uniformy a co jejich ušlé důchody. „Pak jsem se celkem naivně ozval a zeptal: ‚Když už tady jsem, vy jste na mě asi něco měli, že jsem šel k železničnímu vojsku?‘“ podotýká Petr Hošťálek. „Řekli mi, že na mě vojenská kontrarozvědka vedla složku a že je uložená na Obvodní vojenské správě Praha 2. „Ale raději jsem si ji nikdy nenechal otevřít.“

 

Na vojně poznal mnoho zajímavých osudů

Petr Hošťálek uvítal v roce 1989 sametovou revoluci. Mimo jiné i proto, že ho zbavila nálepky politicky nespolehlivé osoby. „Konečně jsem se dočkal toho, že jsem mohl svobodně cestovat za známými a přáteli do západní Evropy a navštívit příbuzné v USA a osobně poznat svého bratrance,“ vysvětluje. 

Během dalších třiceti let se Petr Hošťálek dostal přes zahraniční obchod, soukromou podnikatelskou sféru a bankovnictví až na Ministerstvo zahraničních věcí (MZV). Působil na velvyslanectvích v saudskoarabském Rijádu a v Berlíně. V roce 2020 pracoval na MZV v Praze. V Praze také žil.

Když se vrací k nelehkému roku strávenému na vojně, vidí na něm také některé klady: „Poznal jsem úplně jiné společenské vrstvy lidí, poznal jsem spoustu osudů, díky nimž jsem se dozvěděl, proč jsme skončili u pracovního vojska,“ vysvětluje. „Vojna dala člověku smysl pro pořádek a důslednost, což dnešním klukům chybí. Nemám na mysli samozřejmě buzeraci a šikanu. Na vojně jsem si víc vážil toho, jak jsem žil před ní. A sám jsem zjistil, že zrušením PTP ‚otrocká‘ práce v armádě neskončila.“