„Sedm let po válce nikdo nebyl na vojně, nejdříve brali starší ročníky, jinak se chodilo v devatenácti letech. Na nás přišla řada až roku 1948, bylo mi už dvaadvacet let. Všichni naši velitelé měli za sebou frontu, měli vyznamenání z války a mysleli si, že musíme zažít to, co zažili oni. Dělali s námi strašné věci. Dva vojáci se zastřelili. Já jsem tam zažil taky hrozné věci. Když bylo zimní cvičení, tak jsme museli venku ležet na mrazu. Nachladil jsem se a rozstonal. Měli jsme německé uniformy i helmy. Jen vycházková uniforma byla anglická, i kabát, když jsme jeli na propustku. Vše cvičné bylo německé. Když jsme to dostali, tak jsme z toho museli odpárat hákové kříže a zašít, co bylo třeba. Jeden dokonce dostal zakrvácené, prostřílené kalhoty. Já jsem dostal boty, ve kterých byl hřebík, a výdejce mi to odmítl vyměnit, měl jsem si ho zatlouct. Byla to ovšem jen taková malá špička, která se zatlouct nedala. Netroufl jsem si jít pro jiné. Házeli nám to, jak kdybychom byli psi, na zem. Tam jsme si to sbírali. Dal jsem si do boty vložku, myslel jsem, že to bude dobré, ale pak nám udělali v noci trestný pochoďák. Důstojníci jeli na koních a hnali nás s plnou polní strašně daleko. Vložka se mi rozdrbala a hřebík mě bodal do paty. Měl jsem propíchanou patu. Pak jsem za tím blbcem šel a teprve pak mi ty boty vyměnil.“
„(František Pulec) mi jednou ukázal malý obraz, na kterém byla jeho matka se synáčkem, ročním chlapečkem – jako Ježíšek. Ptal jsem se ho: ‚Proč jsi mi to neukázal dříve? Je to docela pěkné.‘ Věděl, proč mi ho neukázal. Šel s tímto obrazem za Pokorným, o kterém se domníval, že je rektorem. Už jím ale byl Holý. U Pokorného obraz opřel o štafle. Pokorný tam měl milenku, a ta když to viděla, tak vykřikla: ‚Jé, to je krásné!‘ Pokorný mu řekl: ‚Víte, já už nejsem rektorem. Musíte jít za Holým.‘ (František Pulec) z toho vycítil, že se obraz líbil jen milence, ale Pokornému ne. Když šel za Holým, tak se rozhodl, že musí předložit něco jiného. Měl velký portrét své ženy v životní velikosti. Měla bílý, pletený, bohatě zdobený límec, jako malovali staří mistři Holanďané. Obraz byl v rámu, byl těžký a syn mu ho pomáhal nést. Postavili ho k rektorátu a zavolali Holého. Přišel se podívat, a když to uviděl, prohlížel si límec tak zblízka, že měl nos skoro na plátně, a řekl: ‚Ten límec váš syn nemaloval.‘ Myslel si, že jeho syn chce dělat zkoušky, protože jemu už bylo čtyřicet let. ‚Můj syn ne! Já chci dělat zkoušky.‘ ‚Kolik je vám let?‘ ‚Čtyřicet.‘ ‚Na to už jste starý, abyste byl přijatý.‘ Šel okolo profesor Španiel, sochař, kterému řekl: ‚Tomuhle pánovi je čtyřicet a ještě chce dělat zkoušky na akademii.‘ Španiel řekl: ‚Tenhle obraz on maloval? Tak ten už tu dávno měl být.‘ (Pulec) nemohl jít k Holému do ateliéru, protože by ho tam nechtěl. Šel s tím obrazem k Nechlebovi a ten mu řekl: ‚Beru vás do školy bez zkoušek na mou vlastní zodpovědnost!‘“
„Když jsem měl obhajobu diplomové práce, předsedou komise byl Vlastimil Rada, který mě znal z prvního ročníku. Když Memento 42 uviděl, dal mi otázku: ‚Pročpak jste si vybral takové těžké téma? Vždyť vy jste nemohl nic takového zažít.‘ Řekl jsem mu: ‚Pane profesore, když jsem za války, v roce 1942, za heydrichiády šel ráno od nádraží, od vlaku, tak jsem každý den četl nové vyhlášky o lidech, kteří byli popravení za schvalování atentátu. To jsem četl denně. Jednou jsem četl, že byla zastřelena celá rodina a jejich syn, kterému bylo šestnáct let jako mně, byl taky popraven.‘ ‚Už nemusíte nic říkat. Dávám mu výbornou a čestný rok.‘“
Autoportrét, 1954, 32 x 25 cm, kresba uhlem, malováno v Josefově studentském, špatně osvětleném bytě v ul. Karoliny Světlé; návrh pro olej (který byl doplněn zobrazením malířovy ruky)
Josef Hošna se narodil 6. července 1926 v obci Brloh (okres Český Krumlov). Již od dětství se věnoval kresbě a malbě. Přestože se předpokládalo, že bude pokračovat v práci na rodinném hospodářství, studoval za války malbu porcelánu v Českých Budějovicích. Druhou světovou válkou vyhrocené vztahy mezi Čechy a Němci v Brloze (ležícím na hranici Sudet) i okolí, Josefa niterně zasáhly, a to se výrazně odrazilo v jeho tvorbě na mnoho dalších let. Po válce pracoval jako malíř porcelánu v Nové Roli (okres Karlovy Vary). V letech 1952 až 1958 studoval figurální kresbu u profesora Vratislava Nechleby na AVU. Po absolutoriu se oženil a žil s manželkou Marií v Praze, do Brloha se ale často vracel a maloval zde krajiny. Působil jako svobodný umělec zaměřený na krajinomalbu a litografie, pod záštitou Svazu českých výtvarných umělců. Také se věnoval malbě portrétů. Po sametové revoluci obnovoval a maloval oltářní obrazy a křížové cesty. Josef Hošna zemřel v roce 2022.
Osazenstvo malírny porcelánu v Českých Budějovicích, zleva Josef Bláha, Bedřich Šafařík, Josef Panoš - vedoucí dílny, Marie Podhrázská - majitelka, Vratislav Podhrázský - syn majitelky, Jan Klestil, dole Růžena Malthusová, Josef Hošna; konec války
Osazenstvo malírny porcelánu v Českých Budějovicích, zleva Josef Bláha, Bedřich Šafařík, Josef Panoš - vedoucí dílny, Marie Podhrázská - majitelka, Vratislav Podhrázský - syn majitelky, Jan Klestil, dole Růžena Malthusová, Josef Hošna; konec války
Autoportrét, 1954, 32 x 25 cm, kresba uhlem, malováno v Josefově studentském, špatně osvětleném bytě v ul. Karoliny Světlé; návrh pro olej (který byl doplněn zobrazením malířovy ruky)
Autoportrét, 1954, 32 x 25 cm, kresba uhlem, malováno v Josefově studentském, špatně osvětleném bytě v ul. Karoliny Světlé; návrh pro olej (který byl doplněn zobrazením malířovy ruky)
U divadla, 1960, olej, 36 x 26 cm; výhled z okna v tehdejším hotelu Terminus na Smetanovo divadlo (dnešní Státní opera Praha), tehdejší ul. Vítězného února, Praha
U divadla, 1960, olej, 36 x 26 cm; výhled z okna v tehdejším hotelu Terminus na Smetanovo divadlo (dnešní Státní opera Praha), tehdejší ul. Vítězného února, Praha
Vzpomínka na dětství (2005), malba podle fotografie z roku 1931, Josef Hošna vpravo, Josefův bratr Jan vlevo, uprostřed ochočená ovce - člen rodiny, Brloh; tento obraz Hošna namaloval na výstavu ve Vodňanech
Vzpomínka na dětství (2005), malba podle fotografie z roku 1931, Josef Hošna vpravo, Josefův bratr Jan vlevo, uprostřed ochočená ovce - člen rodiny, Brloh; tento obraz Hošna namaloval na výstavu ve Vodňanech
Vernisáž výstavy v Husově knihovně v Modřanech, u stolu sedí Hošnova neteř, na stěně visí obraz Cikánka, který Hošna namaloval v době studií; Modřany, 23. 3. 2015
Vernisáž výstavy v Husově knihovně v Modřanech, u stolu sedí Hošnova neteř, na stěně visí obraz Cikánka, který Hošna namaloval v době studií; Modřany, 23. 3. 2015
Josefovi spolužáci na akademii, 1953, zleva František Juriška, Oldřich Lušovský, Marie Bógnerová, Jaroslav Kábrt, Karel Klein, modelka, Josef Hošna, František pulec, Milan Med, Jan Sedláček, Eliška Beranová, Ignác Kolčak, model Fridrich Tlustý, Josef Peca
Josefovi spolužáci na akademii, 1953, zleva František Juriška, Oldřich Lušovský, Marie Bógnerová, Jaroslav Kábrt, Karel Klein, modelka, Josef Hošna, František pulec, Milan Med, Jan Sedláček, Eliška Beranová, Ignác Kolčak, model Fridrich Tlustý, Josef Peca
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
