Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emilie Hošková roz. Rovná (* 1912  †︎ 2010)

• narodila se 4. října 1912 ve Zvolenu na Slovensku

• v patnácti nebo šestnácti letech se stala přesvědčenou komunistkou

• ve spolku místních komunistů potkala svého budoucího manžela Jaroslava Hoška (Jarin Hošek, pozdější komunistický novinář)

• útěk do SSSR

• nejdříve žili v „domově oddechu“ v Soči, pak v Ivanovu, kde potkali děti protinacistického odbojáře Jana Ziky

• práce v Kominterně, moderátoři slovenského a českého vysílání

• Emilia v Moskvě v květnu 1940 porodila dceru Jaroslavu

• po válce návrat do Československa; Jaroslav působil u Bezpečnosti, Emilie později pracovala ve Zlíně v knihovně

Poznámka autora: Pamětnici bylo v době natáčení 98 let. Její vyprávění není souvislé, mluví těžce a místy není rozumět. Nejpozoruhodnější je zřejmě její svědectví z období války v SSSR.

„No, dvě války jsem prožila. Dvě hrozné!,“ vypráví osmadevadesátiletá Emilie Hošková. „A jaké to bylo, když jsi byla malá?,“ ptá se jí její pravnuk, který v roce 2010 kontaktoval novináře ze sdružení POST BELLUM, aby její příběh zaznamenali. Sám pak během natáčení aktivně vstupoval do rozhovoru a své prababičky se vyptával. „Dobře,“ odpovídala mu stručně. „A vy jste bydleli přímo ve Zvoleni?“ – „Ve Zvoleně…“

Emilie Hošková, rozená Rovná, se narodila 4. října 1912 ve Zvolenu na Slovensku. Její otec pracoval na železnici, matka zůstávala v domácnosti, pocházela ze slovenské mlynářské rodiny. Emilie pochází ze čtyř dětí, měla sestru a dva bratry. Rodina se hlásila k evangelickému vyznání. 

Matka zemřela, když byly děti ještě malé. Emilie vzpomíná, že pro ně nastaly krušné časy, otec začal pít, za absence v práci ho od železnice vyhodili. Peníze se snažil zaopatřit obchodem s kuřaty. Domů si přivedl macechu, která byla prý na děti zlá. Emilie musela pomáhat při těžkých pracích v lese.

O svém těžkém osudu Emilie napsala své sestřenici do Zlína, která ji vyzvala, aby se odstěhovala. A tak v patnácti nebo šestnácti opustila rodinu a odstěhovala se. Mladá dívka hledala společenský život, který našla v místním spolku komunistů, stala se z ní přesvědčená komunistka. „Líbilo se mi to. Můj muž byl komunista a mně se to líbilo,“ vysvětluje Emilie, která ve spolku potkala svého budoucího manžela Jaroslava Hoška. 

Emilie ve svém místy těžko srozumitelném vyprávění říká, že pracovala jako služebná v rodině jistého pražského ředitele pily. Jaroslav ji však dopisem přesvědčil, aby dala výpověď a odstěhovala se k němu do Zlína. Když tak učinila, zjistila, že její milý mezitím odjel bojovat do občanské války ve Španělsku. Zde byl těžce zraněn střelou dum-dum (tříštivá střela zakázaná Haagskou dohodou z roku 1899, pozn. autora). Někdy v roce 1939, po zotavení, se dostal zpět do Československa. Z obavy před nacistickým vyšetřováním a vězněním kvůli Hoškově působení ve Španělsku a jejich komunistickému přesvědčení utekli do SSSR. Rychlíkem z Prahy do Moskvy jeli legálně, doklady si vyřídili prostřednictvím ruského velvyslanectví. Asi 50 kilometrů od Moskvy byli ubytováni společně s dalšími někdejšími vojáky „španěláky“ v tzv. domově oddechu, ze kterého byli vystěhováni někdy v létě roku 1941. Všichni obyvatelé „domova“ utíkali před postupující německou armádou. (Operace Barbarossa, německy: Unternehmen Barbarossa, byla zahájena 22. června 1941 a skončila v prosinci 1941, pozn. autora)

Obyvatelé ubytovny byli rozesláni po Rusku na práci. Hoškovi se dostali do Ivanova do mezinárodní dětské školy. Tady se setkali s dětmi čs. odbojáře Jana Ziky. http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Zika

V květnu roku 1940 Emilie Hošková v Moskvě porodila dceru Jaroslavu: „Tam nebyl záchod, ani umyvadlo. To bylo hrozný. Tam jste nedostal kousek hadru! Nic! Bída hrozná. Kilo cukru jsme dostali jednou za měsíc. Chleba – ten černý kluz – to jsme kupovali od sousedky, a mléko, abychom měli pro dítě. Jinak ty lidi k nám byli velice milí, úžasní,“ vzpomíná Emilie Hošková, která podle svých slov mohla rodit v nemocnici pro diplomaty, tak jako prý třeba Jožka Reicinová.

Jaroslav Hošek byl zaměstnán v Kominterně, stejně jako později i Emilie. (Kominterna – Komunistická internacionála, zvaná též Třetí internacionála, byla mezinárodní komunistická organizace založená v Moskvě roku 1919. Roku 1928 měla přes 580 tisíc členů mimo Sovětský svaz. Byla rozpuštěna roku 1943 a po válce ji v roli nástroje k řízení světového komunistického hnutí nahradila Kominforma, zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Kominterna. Kominterna také provozovala vysílání na krátkých vlnách, jednalo se vesměs o komunistickou propagandu, pozn. autora)

„V Kominterně, já jsem tam taky dělala. Mluvila jsem slovensky a on česky. Každá národnost měla svoji kancelář. A oni mluvili do rozhlasu. No a my jsme také oba dva mluvili. Ještě si to pamatuji: ,Čujtě, čujtě, hovori k vam slovenský narodný vysilač za slovensku slobodu.‘ Proti Bratislavě jsme vysílali.“

Emilie Hošková vzhledem ke svému věku vypráví stroze a činí jí obtíže vybavovat si detaily. Po válce se rodina usadila v Gottwaldově/Zlíně. Manželé Hoškovi zůstali komunisty po celý zbytek života. Emiliin muž šel po válce, jak říká, k Bezpečnosti, (StB, milice, není specifikováno, později se věnoval žurnalistice, psal pro Rudé právo a další tehdejší státem povolená periodika. (Viz dodatečné materiály)