Mgr. Martina Hošková

„Vím, že v rámci tady toho vyhlášení [Desetiletí duchovní obnovy národa] byla v katedrále velká mše, v březnu to muselo být nějak. A to už se vědělo, že se tam lidé chystají přijít a byly ty přístupové cesty uzavřené, že prostě policie se bála nebo něco. Vím, že jsem šla pěšky do katedrály a že jsem to měla pro sebe jako takovou mimořádnou věc, že děti nechám doma a udělám si osobní vnitřní pouť do katedrály. A teď jsem tam viděla hlídkující příslušníky VB, kteří zastavovali auta a říkala jsem si: 'Mě nic nezastaví.' A myslím si, že už to byla taková předzvěst toho, že se národ nějakým způsobem probudil. Vím, že jsme tam měli domluveno, že tam spontánně začneme zpívat jeden zpěv právě, jeden zpěv z Taizé, který už měl česká slova. Myslím to bylo: 'Každý den Pán mi sílu dává, píseň má je můj Pán, když kráčím s ním, nemusím se bát.' Myslím, že ta slova měla v té situaci a v té době takový ještě hlubší význam: 'Když kráčím s ním, nemusím se bát.'“

„A pamatuji si právě, že v tom srpnu, protože bylo léto, tak my jsme na terase také přespávaly, to nás hrozně bavilo, měly jsme tam taková lehátka, tak jsme tam s mojí sestrou spaly. A pořád se mi zdálo, že něco tak trošku hučí, ale my jsme byly děti, tak jsme spaly. A najednou vidím v noci tatínka v pyžamu, jak se na terase kouká na nebe a je takový ustaraný a říkám: ,Tati, co je, proč nespíš?‘ A on jenom tak vzdychnul a řekl: ,No, holčičko, jen aby nebyla válka.‘ A to bylo prostě, že mu ve tři v noci volal kamarád z kvarteta, cellista Mirous Juna, a říkal: ,Prosím tě, Jirko, jsou tady Rusáci.‘ Tak to byl moment v noci a hned brzy ráno nás vyslal tatínek, ať již jdeme do obchodu, protože lidi okamžitě začali vykupovat všechno. Opravdu si ještě pamatovali lidi, co to znamená válka a hlad. Takže v té době už jsme měli sedm dětí a na tatínkovi ležela tíha toho, co bude, když to opravdu bude špatné.“

„Nicméně než ta Charta přišla, tak samozřejmě už moji rodiče tím, jak vlastně žili, jak se nebáli a jak uměli jazyky, tak se vědělo, že když přijede někdo ze Západu a třeba chce mluvit s nějakými křesťany, tak že ti kněží nebo ten, kdo měl ty kontakty, tak vždycky řekl: ‚Běžte tam ke Kaplanům, protože oni se s vámi domluví a oni se nebojí.‘ A moje maminka byla takový organizátorský, energický typ. A nebála se, protože říkala: ‚Co mně můžou udělat? Já jsem matka od dětí. A když mně tady přijdou říkat, že jak to, že tu máte, paní Kaplanová, tolik lidí, tak já řeknu: No co, moje děti prostě mají narozeniny, tak si pozvaly kamarády, no, nás je hodně.‘“

„To se stalo v tom roce 1979 v září, že najednou brzy ráno vám prostě zazvoní Státní policie a že je domovní prohlídka. A už prostě šli najisto, protože věděli, už si to zřejmě nějakou cestou zmapovali, že tatínek je zapojený tady do toho. A teď začalo, že všechno kontrolovali, zabavili spoustu knih. Maminka tajně venkem ještě rychle vynášela nějaké namnožené věci a dole je brácha topil, pálil v kotli. Ale to už prostě bylo, to bylo takové drama, trošku jako z nějaké detektivky. Ale není to příjemné, protože to trvalo asi celý den. Potom tatínka sebrali. Jeli s ním do úřadu a potom ho zavřeli a my jsme vůbec nevěděli, na jak dlouho, co bude a tak.“

„Bylo to prostě dětství, které je úžasné na to, co člověk vnímá okolo sebe. Dneska to už dokážu vyhodnotit, že to byla vlastně krása, ale my jsme to brali jako normálka. Prostě někde vyrůstáte, tak prostě je to jako váš domov. A pak když dorostete a zjistíte, že jiné děti vyrůstají ve stísněných prostorách v paneláku, tak že vlastně to je úplně něco jiného. Tak to je můj první takový vjem, co si uvědomuji, že jsme měli dostatek prostoru, velkou zahradu a okolo vlastně krásné věci. Protože moje maminka tím, že pocházela z rodiny obchodníka, ještě teda dědeček, než emigroval, tak jí opatřil věno v podobě starého nábytku, velkého klavíru, krásné věci, obrazy. A tohle všechno jsme měli doma, že to byl náš domov. Ale abych to už moc... No a co bylo zajímavé na tom mém dětství, že protože ta vila byla velká a měla i suterénní prostory, tak ze stejného důvodu, že ten původní majitel už to nemohl obývat sám všechno. Tak v tom jednom suterénním velkém pokoji měl ateliér pan malíř Jan Koblasa, tehdy student Akademie výtvarných umění.“