Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Agnesa Horváthová (* 1949)

• narozena 4. dubna 1949 ve vesnici Ondavské Matiašovce na východním Slovensku

• po dokončení základní školy se nemohla vyučit kvůli špatné ekonomické situaci rodiny

• v 1. polovině 60. let se s rodinou přestěhovala do Jinočan u Prahy, kde poznala svého manžela Milana Horváta, v jehož rodině se naučila romsky

• vykonávala řadu zaměstnání – pracovala v cihelně, v ČKD, v Tesle, osm let byla u popelářů

• v 80. letech založila spolu se svým bratrancem Ladislavem Rusenkem, sestřenicí Margitou Reiznerovou a dalšími členy rodiny romský folklorní soubor Perumos

• v roce 1989 se spolu s dalšími členy souboru zapojila do aktivit Romské občanské iniciativy

• v roce 1990 debutovala ve sborníku romské poezie Kale ruži /Černé růže a v roce 2003 jí vyšla sbírka pohádek Pal e bari Rama the aver paramisa / O velké Rámě a jiné příběhy

• v letech 1996–1999 žila s rodinou v emigraci v Belgii

• v současnosti je v důchodu a doufá, že její děti a vnoučata budou pokračovat v odkazu souboru Perumos

Dětství na Slovensku

Agnesa Horvátová pochází z romské rodiny Marcinových a narodila se v roce 1949 ve vesnici Ondavské Matiašovce nedaleko Vranova nad Teplou na východním Slovensku. Tam také prožila své dětství, na které moc ráda vzpomíná: „Kdy jsme chtěli zazpívali jsme si, zatancovali. V létě - to byla nádhera! Být venku a žít s tou přírodou, to je úplně o něčem jiném než tady v centru, v Praze. Ráno ve čtyři hodiny slyšet zpívat ptáčky, to je něco nádherného!“

Na vesnici, kde žila, také dodržovali mnoho různých tradic a zvyků. Tak třeba o Velikonocích: „To bylo hrozné, to jsme byly vždycky holky politý. Vedle nás tekl takový malinký potůček, takže většinou jsme byly všichni mokrý. Povinně. Kdo nebyl politej, to se říkalo, že nevyroste nebo se nevdá. Furt jsme utíkaly a oni nás kluci stejně chytili.“

Nejraději ale vzpomíná na pravidelná večerní vyprávění: „Měli jsme petrolejky, nebo v létě se sedělo a vyprávělo kolem ohně. Babičky vyprávěly, dědové vyprávěli a já je ráda poslouchala. (…) A pohádky se vyprávěly denně, vždycky ten nejstarší seděl a vyprávěl, to bylo krásné.“ Ostatně právě z těchto vyprávění později i čerpala ve své literární tvorbě.

Celé své dětství Agnesa shrnuje: „Zažili jsme i dobrý i špatný, hladový i sytý jsme byli. Takovej byl život – chudej, ale krásnej.

Přestěhování a život v Čechách

Na Slovensku vychodila Agnesa jen pár tříd základní školy a přestože ji některé předměty docela bavily, přiznává, že do školy moc nechodila. Později se jí ani nesplnil její velký sen, a totiž aby se vyučila kadeřnicí. Doma jich bylo pět holek a jeden kluk a aby je rodiče mohli uživit, jezdili pravidelně na část roku za prací do Čech. A když bylo Agnese asi šestnáct let, přestěhovala se celá rodina do Čech natrvalo. Nejdříve bydleli kousek západně za Prahou v Jinočanech, kde také její rodiče pracovali na statku – otec u koní a matka v kravíně. Ona sama chodila na práci do cihelny. V roce 1969 se vdala, přestěhovala se s manželem na pražský Žižkov a v roce 1971 se jim narodil syn a pak postupně ještě další tři děti.

Období devadesátých let má kvůli různým potyčkám se skinheady spojené zejména s pocitem strachu. Když pak jednou napadla skupina skinheadů jejího syna a vážně ho zranili, řekli si dost a odjeli do Belgie. Tam nějaký čas žili, ale stále je to táhlo zpátky, tak se kolem roku 2000 vrátili zase do Čech. Dlouho pak museli bydlet po různých ubytovnách, dokud se jim nepodařilo sehnat byt na pražském sídlišti.

Dvě velké vášně – hudba a psaní

Celý život Agnesy Horváthové provází dvě velké záliby. Tou první je hudba. Přes dvacet let byla aktivní v různých romských souborech, nejdéle pak v souboru Perumos. S ním se také po roce 1989 několikrát podívala do ciziny a pravidelně jezdila do Francie na každoroční velké romské setkání. Sama také podobný rodinný hudební soubor několik let vedla.

Druhou její velkou zálibou je literární tvorba. Podle svých slov psát chtěla už od dětství, ale neměla na to čas ani prostředky. Zásadní pro ni tak bylo až setkání s romistkou Milenou Hübschmannovou v roce 1982. Ta hodně jezdila po Slovensku, sbírala romský jazyk a po původu Romů pátrala i v Indii. A právě až Hübschmannová Agnesu naučila romštinu (v dětství se totiž v jejich rodině nemluvilo romsky, ale hutorátským neboli východniarským dialektem) a inspirovala ji k vlastnímu psaní. Začala tak se sepisováním toho, co slyšela v dětství za příběhy. Svou tvorbou debutovala v roce 1990 ve sborníku Kale ruži / Černé růže, další publikovala v časopise Romano džaniben a v roce 2003 u nakladatelství Signeta vydala pohádkovou knihu Pal e bari Rama the aver paramisa / O velké Rámě a jiné příběhy.