Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Zpěvačka z Buštěhradu
narozena 7. září 1934 v Buštěhradu
za války se často se museli schovávat před nálety do sklepa
po válce vystudovala na zubní klinice a pracovala jako instrumentářka
celý život se věnovala hudbě a zpěvu
manžel ji přivedl ke skautingu
po založení rodiny pracovala jako družinářka na základní škole v Buštěhradu
Marie Horová, rozená Velcová se narodila v roce 1934 a celý život prožila v Buštěhradu. K její celoživotní zálibě v hudbě a zpěvu ji přivedl tatínek, Josef Velc, který se živil jako učitel hudby. „Já i můj bratr a sestra jsme ‚dobrovolně museli‘ hrát na klavír a další nástroje,“ směje se pamětnice při vzpomínce na laskavého tatínka, který na ně nikdy nezvýšil hlas. O mamince Boženě paní Horová zase vypráví, že byla skvělá hospodyně a kuchařka, která i za války dokázala dobře uvařit i z toho mála, co šlo sehnat s přídělovými lístky. Rodiče je vedli nejen k hudbě, ale i sportu a vztahu k přírodě. „Chodili jsme do Sokola, pak už jen cvičit. Venku jsme pořád sbírali nějaké brouky, ani nevím, kde jsme to všechno měli.“
Ve vzpomínkách na čtyřicátá léta se paní Horová neustále vrací k paní učitelce Marii Jakubcové, která je v časech války měla na starosti. Učili se například i v prostorech, které za normálních okolností sloužily jako hospoda. S koncem války se čím dál tím častěji ozývala varování před náletem. „Podle toho, kde jsme zrovna byli, jestli u školy nebo blíž k domovu jsme se utíkali schovat do sklepa. Jednou nás schovala i paní učitelka, ve tmě tam s námi při svíčce trénovala násobilku a vyjmenovaná slova, prostě to, co šlo potmě.“ Paní učitelka měla bohužel tuberkulózu a krátce po válce zemřela.
Na přelomu padesátých let se Marie Horová vyučila instrumentářkou na zubní klinice. Nejprve jí chvíli trvalo, než si na krvavou práci na sále zvykla, ale později k tomu začala přistupovat jako k boji za zdraví. Na některé pacienty vzpomíná dodnes.
Svého manžela poznala v pěveckém sboru. První dítě jim bohužel zemřelo, narodili se jim pak ještě dva chlapci. Nějaký čas se věnovala rodině, ale brzy si našla práci uklízečky v nedaleké základní škole. „Občas jsem vypomáhala i v družině, a když viděli, že to s dětmi umím, tak jsem tam už zůstala jako vychovatelka, strávila jsem tam skoro padesát let.“ Dětem se věnovala i ve skautském oddíle, který vedl její manžel.
Marie Horová měla prý celý život štěstí na hodné lidi ve svém okolí, se svými třemi kamarádkami z dětství se potkává dodnes. „My jsme byly takový čtyři bláznivý holky: Květa, Růženka, Miluška a já. A holky bláznivý jsme pořád, už je nám 85. Máme se rády a pořád se kamarádíme.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Tereza Hunalová)