Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Reinhard Horn (* 1938)

• narodil se 2. února 1938 v dnes již zaniklé vesničce Prosička

• jeho otec byl Němec, matka Češka, měl dva sourozence

• jeho rodina měla velké hospodářství

• v roce 1947 se museli vystěhovat, protože na místě jejich domova měl být vybudován vojenský prostor Ralsko

• za budovy, pozemky ani stroje nikdy nedostali žádnou náhradu

• po vyučení se pamětník oženil a s manželkou se přestěhoval do Mnichova Hradiště

Dětství v dnes již zaniklé vesničce Prosička

Reinhard Horn se narodil 2. února 1938 v dnes již zaniklé vesničce Prosička poblíž Mimoně. Měl o šest let staršího bratra a mladší sestru. Jeho otec byl Němec a maminka Češka, v občanském průkazu tak má národnost německou.

V malé vesnici, kde bydleli, bylo dvanáct stavení a z toho jen devět osídlených. Jeho rodina měla ve vsi největší hospodářství, ve stodole měli mlátičku, ke které táta koupil i motor, aby se obilí snáze mlátilo. Patřila jim také zahrada s ovocnými stromy, sedm hektarů polí a otec měl třicet pět včelstev. Kromě toho měli dvě krávy, prase a drůbež. Doma si pekli chleba, tloukli máslo a na zimu se vždycky zabilo prase, aby bylo na chleba co mazat.

Jako dítě musel Reinhard doma samozřejmě pomáhat. S maminkou chodil na šišky, aby bylo čím zatápět, nebo třeba hlídal svou mladší sestru, když rodiče pracovali na poli. Pamatuje se také na to, jak jednou pozoroval cvrčka: „To byly meze. Ale ty meze, dneska ty kytičky nejsou vidět. Já nikde nevidim takový kytičky, jak ty kytičky všude kvetly na těch mezích. A to jsem taky si vzpomněl, že jako malej kluk jsem si tam hrál na cestě. V létě to bylo, sluníčko svítilo, skřivánek zpíval. To dneska taky není slyšet, skřivánka zpívat. A teď jak jsem na tý cestě, tak jsem tam viděl cvrčka. Víte, jak vypadá cvrček? Živej ale! A já jsem na tom břehu pozoroval toho cvrčka, jak vylejzá ven, teď jsem se pohnul, zase zalez. Tak jsem se nehnul, on vylez. Teď cvrkal, cvrkal. To byla taková idylka.“

Protože byla vesnice jen maličká, nebyla v ní žádná kultura. Reinhardova rodina měla ale doma rádio a sousedé měli doma promítačku: „To se promítaly nějaký obrázky nějaký pohádky, to se holt promítalo jenom na zeď. A ty měli taky gramofon, to byl jedinej gramofon v celý vesnici.“ Jako dítě ani neměl moc hraček, leda takové, které si sám vyrobil. Jeho první lyže byly udělané z prkýnek ze sudu, na kterých byly hřebíky přidělané dráty. V poledne pak také chodíval zvonit do místní malé kapličky.

Do školy chodil přes les do nedalekého Jablonečka, prvních pár měsíců to byla ještě německá škola, ale po konci války se změnila na českou. Do Jablonečka se také chodilo na velkou pouť, ze kterých si Reinhard pamatuje hlavně na limonády: „Tam byly dost limonády s uzávěrem, na drátku špunty, a když se otevřelo, tak to pěnilo.“

Konec války a vystěhování

Když na konci války ženy zjistily, že se blíží ruská vojska, všechny utekly a poschovávaly se po stromech, aby je vojáci nenašli. Rusové si pak z vesničky odnesli různý majetek, třeba Reinhardově rodině sebrali rádio, jiným zase zastřelili prase. Po skončení války se také ve vesnici objevili dva partyzáni se zbraněmi a odvedli Reinhardova otce za vesnici. Ten jim ale utekl a vyvázl z toho jen s pár modřinami.

Po válce přišel odsun německého obyvatelstva, který se ale Reinharda a jeho rodiny netýkal, protože rodiče byli tzv. smíšeného manželství. Nicméně pro německé obyvatelstvo platilo, že: „Z příkazu vojenského posádkového velitele byl jste určen k vystěhování, a dostavíte se proto dne, nějakýho dne, na křižovatku silnice u osady Kracmanov směrem po silnici na Okna. Povoluje se vám s sebou vzít třicet kilo zavazadel pro každou osobu. Zlato, cenné papíry, losy, vkladní knížky a klíče musí zůstat na místě. Potraviny na sedm dní vezměte s sebou.“ Část z vystěhovaných Němců si myslela, že se do svých domovů vrátí, proto zakopávali zlato, šperky a další cennosti.

Nicméně i když odsun se Reinhardovy rodiny přímo nedotkl, vystěhování je stejně neminulo. A to konkrétně v roce 1947, protože bylo rozhodnuto, že na místě Prosičky vznikne vojenský prostor. „Šlo to dost rychle, vím, že to bylo nějak na jaře, že bylo už zasetý obilí na polích.“

Reinhard s otcem pak schovávali některé cennosti: „Nevěřili tomu, mysleli ještě pořád, že se tam snad ještě někdy vrátíme. Tak to se tam zakopávalo. Táta na dvorku nějaký hodinky a nádobí do lesa a na kapličku nahoru do toho vršku do tý kopule tam.“ Odvézt si sice mohli, co chtěli, ale žádnou jinou náhradu nedostali. „Přišli jsme o tu budovu, o to hospodářství, zvířata, stroje, o všechno.“ Před odjezdem si ještě naposledy zazvonil na zvon v kapličce, kde pravidelně zvoníval.

Na místě vesnice byl vybudován vojenský prostor Ralsko. Armáda ho využívala jako cvičiště, a když byly lesy po nějaké době zpřístupněny, chodilo se tam na ostružiny a borůvky. Později se tam pro změnu nastěhovala sovětská vojska a prostor se opět uzavřel. Bývalá vesnice se tak teď už pozná jen podle toho, že na jejím místě rostou ovocné stromy.

V novém domově

Rodina si tak sama musela najít nové místo, kde bude žít. Nakonec objevili malou chaloupku s doškovou střechou, kam se přestěhovali. Maminka chodila sezonně vypomáhat do lesa, takže po letech nedostala žádný důchod. Otec pracoval v Liazu, tak na tom byl lépe, a navíc si pak ještě v důchodu přivydělával výrobou košťat a prodejem medu.

Reinhard jezdil na měšťanskou školu do Mnichova Hradiště. Pamatuje se, že měl aktovku ještě po tátovi a ve škole používali kalamář, inkoust a pero. Pak se dva roky učil v Chomutově a domů jezdil jen na velké svátky. Když se oženil, hledali s manželkou nějaké místo, kde by mohli bydlet. Narazili na domek v Mnichově Hradišti, od národního výboru dostali souhlas, že ho mohou koupit a nastěhovat se. Přesto se další čtyři roky nemohli nastěhovat a bydleli jen v jedné místnosti – původní nájemník totiž odmítal odejít. Pomohla až rada právníka, že si mají zažádat o vystěhování z republiky. Tím se situace nakonec opravdu vyřešila, úřady zasáhly a oni se mohli do svého domu nastěhovat.

Reinhard Horn dnes s nelibostí vidí, jak se devastuje příroda, a myslí si, že by si z toho mladí lidé měli vzít ponaučení. Také se domnívá, že by bylo třeba, aby si mladí lidé zažili tehdejší dobu a chudobu, aby si všeho více vážili.