Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hynek Horčička (* 1932)

• narozen 21. ledna 1932 ve Vrbici na Břeclavsku

• na jaře 1945 zažil přechod fronty přes Vrbici

• roku 1947 nastoupil do učení na stolaře

• roku 1952 narukoval na vojnu do Stříbra u Karlových Varů

• coby voják na jaře 1953 potlačoval demonstrace proti měnové reformě v Plzni

• v roce 2019 žil v rodné Vrbici

Hynek Horčička prožil svůj život ve Vrbici. Ve vzpomínkách se vrací především k druhé světové válce, kterou sledoval jako chlapec. S přechodem fronty a koncem války má spojeno mnoho událostí. Vojenskou službu absolvoval ve Stříbře a účastnil se zátahu proti demonstrantům po zavedení měnové reformy v Plzni roku 1953. 

Bubeník vybubnoval mobilizaci

Hynek Horčička se narodil 21. ledna 1932 v obci Vrbice na Břeclavsku. Obec je na vysokém kopci, viditelná z mnoha stran. Lidé se živili především zemědělstvím, měli svá hospodářství nebo chodili pomáhat sedlákům. „Děcek bývalo v barákách jak smetí, přestože živobytí bylo těžké.“ Hynek byl ze šesti sourozenců, tři starší zemřeli ještě v dětství. „Tehdy se nechodívalo k doktorovi, ten se platil a lidi neměli peníze. Děda říkávali, že za první republiky byla velká bída. Nebyly cesty, elektřina nebyla.“ V obcích byly malé obchůdky, kde si lidé kupovali to, co si nemohli vypěstovat. Sůl, cukr a petrolej. „Obchodník měl deníček a platilo se vajíčky a vypěstovanou zeleninou, kterou obchodník odebíral a prodával zase jinde.“

Na podzim 1938 zasáhla obec mobilizace. „Vzpomínám si, že chlapy s kuframa odváželi na vozech, rukovali do Znojma. Debatovalo se o tom, jestli jsme se měli bránit. To musel každý laik uznat, že ani týden bysme nevydrželi s obranou. Padly Polsko i Francie, kde bysme se udrželi, byly by tisíce mrtvých.“

S příchodem války přibylo lidem práce. Více se stavělo, němečtí vojáci potřebovali jídlo a kupovali je od lidí. „Marka byla hodnotná, lidi si hodně poplatili dluhy.“ Rodiny musely plnit dodávky jídla, chodily kontroly. „To byl úředník, přidělenec. Došel se starostou do domu, zaznamenal dobytek a dal kulaté razítko, to si pamatuju.“ Ke konci války si lidé jídlo schovávali. Hynkovi rodiče vykopali díru na dvoře, dali do ní dřevěnou nádobu na víno a do ní mouku, sádlo, maso a upečený chleba.

Fronta byla rychlá, vojáci šli přímo od Lanžhota

„Každej voják, když bylo vyučování o taktice v boji, věděl, že každá jednotka chce dosáhnout nějakého vrcholu, odkud má výhled.“ Proto vojáci, když se dostali ze Slovenska do Lanžhota, zamířili pak přímo na Vrbici, která byla vidět z dálky. „Němci mysleli, že Rusi budou odpočívat, a oni tady byli za dva dny. Chlapi říkali, že vojsko se valilo mimo dědiny polama. Dorazili v noci z pátka na sobotu.“ Lidé byli schovaní ve sklepech. „Slyšeli jsme dunění, létaly letadla a už to začali řezat.“ V obci hořelo deset domů.

„Jednou jsem měl největší strach, co jsem na světě.“ Rodina byla schovaná už několik dní, v obci bylo plno vojáků a otec rozhodl, že půjde do domu do sklepa pro zásoby. Vzal s sebou Hynka a jeho bratra. „My jsme tam došli a v tem sklepě stál Rus, chlap jak hora, a na nás, a tak křičel. Byl zlej, v rožku byla vysvlečená komplet ruská uniforma. Měl podezření, že otec jako majitel domu zabil teho Rusa. Křičel, stáli jsme s otcem, on natahl samopal a hleděli jsme do hlavně. On pořád mlel a ukazoval na uniformu. A já už jsem měl takový strach, že jsem začal plakat, to jsem nesnesl a on se zarazil a zařval, abychom odešli.“ Později se ukázalo, že šlo o nějakého vojáka, který se ve sklepě převlékl do civilního oblečení a dezertoval.

Kontaktů s vojáky bylo při přechodu fronty hodně. Už čtvrtý den se na Vrbici nestřílelo, ale pořád procházeli další vojáci. „To je milionové vojsko, to se nedá přesunout za týden. Kolikrát se probírá surovost vojáků. Jestli byla fronta západní, nebo východní, všichni šli po ženských.“ Pamětník byl svědkem události, kdy si místní ženy vyhlédli projíždějící kozáci. „Byl zabit jeden voják – a to bylo pro kozáky záminka, aby vyhnali všechny ze sklepů a prohlédli si je. V noci pak přišli s baterkami do sklepa. Děvčata byly zahrabané do peřin, ani nedýchaly. Jeden voják si sedl na bednu a pořád hleděl do peřin, jedna holka zakašlala – a už to bylo. Došli další dva, vytahli ju, naříkala, žduchali ju ven ze sklepa. Byla asi hodinu a půl nahoře v domě v kuchyni, došla zmordovaná.“ Druhý den si šel majitel sklepa stěžovat veliteli pluku, kozáci ale do rána odjeli pryč.

Jedna dívka padla k zemi

Na území obce Vrbice padlo více než třicet vojáků. „Jako kluci jsme byli zvědaví, jak nebyly střelby, vylezli jsme. Zajímaly nás zbraně, všude jsme strčili nos.“ Němečtí vojáci se zakopávali kolem cest do prázdných brázd. Ruské vojáky vozili na vrbecký hřbitov. „My kluci jsme na to čučeli u hřbitova, šla na nás hrůza, ale hleděli jsme na to. Mrtví byli naskládaní na vozech a z těch vrchních protékala krev na ty spodní a z vozu na zem. Jak jednoho tahli z voza, vypadl mu nůž. Rychle jsme s kamarádem vyskočili, ale byl jsem rychlejší. Takovej nůž jsme nikdo neviděli.“ Nůž vzal Hynek domů, maminka chtěla, aby ho zahodil. Chlapec si nůž vyvařil, vyčistil a až do vojny ho používal, všichni kluci mu ho záviděli.

V září 1945 přišlo nařízení padlé vojáky exhumovat a převést na ústřední hřbitov do Hustopečí. „Starosta sehnal lidi, co slopali, protože při té práci se musel pit rum nebo něco ostrého. Oni už se rozkládali.“

Po osvobození přecházeli vojáci ještě asi tři týdny. Vojáci se účastnili také oslav konce války. Starosta zorganizoval slavnost s průvodem, mší svatou a muzikou. U pomníku padlých z první světové války proběhlo slavnostní setkání a vojáci stříleli salvy. „Hrála se československá hymna, zazněly výstřely a jedna dívka padla k zemi. Mysleli jsme, že se lekla, ale byla mrtvá. Jeden z důstojníků udělal chybu, vystřelil z pistole a zasáhl ji přímo do hlavy. Tak bylo po slavnosti, po muzice, obec měla smutek. Lidi byli otřesení, mysleli jsme, že toho důstojníka zastřelí.“ Vojáci se vymlouvali, že se střela odrazila od stromů. Důstojník odešel od jednotky a byl degradovaný.

Šířily se zprávy, že bude převrat nebo válka

Hynek chodil do obecné školy na Vrbici, pokračoval na měšťanské škole v Kobylí. Pak se učil stolařem, truhlářem. Od roku 1947 dojížděl do Kobylí, kde bylo asi deset tovaryšů. Po absolvování školy zůstal v podniku, který přešel pod velkou fabriku v Břeclavi a stal se výrobním družstvem. „Dělali jsme obývací pokoje s vysokým leskem, vestibuly a hotelové pokoje, strojírenské veletrhy.“

Na podzim roku 1952 narukoval Hynek na vojnu do Stříbra v Čechách. Spolu s ním měli nastoupit i další tři chlapci, kteří se ale rozhodli neodjet. „Tehdy se šířily zprávy, že v roce 1953 bude převrat nebo válka a komunisti skončí – a oni na to chtěli počkat v lese. Po válce bylo zbraní mezi lidma. Měli to naplánované dlouho dopředu. Schovávali se dlouho, ale postupně je to přestalo bavit a jeden se šel toulat do Břeclavi. Tam ho chytli a byli vyzrazeni i ostatní. Ten chycený se dostal do vězení, další dva byli zastřeleni při zátahu.“

Měli jsme bodáky, to na lidi platilo

Na vojně ve Stříbře byl Hynek dva roky. Přes léto byli vojáci v lesích u hraničního pásma, na zimu se vraceli do kasáren. „V té době se teprve stavěly ostnaté dráty, to byl každou chvíli poplach. Tenkrát se hodně lezlo přes čáru.“

V květnu 1953 proběhla v zemi měnová reforma. Najednou přišel do kasáren rozkaz, že se mají vojáci přesunout do Plzně. „Na náměstí byla od květnových oslav postavená tribuna a ta hořela. Velký pomník Stalina byl zbořený, hlava byla rozbitá. Byly tam tisíce lidí, někteří rabovali obchody.“ Vojáci měli nové zbraně. Střílet se nesmělo, ale nové zbraně měly sklopné bodáky, to na lidi platilo. Byla tam policie, milice a vojsko.

„Byla to demonstrace po měnové reformě, dojeli jsme, seskákali z vozů a postavili se voják vedle vojáka. Jedni tam byli z blbosti, druzí právem. Nadávali nám, zpívali hymnu. Uzavřeli jsme náměstí, hasiči na ně stříkali.“ Blížil se večer a lidé zůstávali na náměstí, jen velmi pomalu odcházeli nebo byli zatýkáni. „Mělo to proběhnout do večera, tak z boku přijela obrněná vozidla a měla kulomety na věži. Lidi to vylekalo a začali prchat domů.“ Do deseti večer bylo na náměstí ticho. „Vůbec se o tom nemohlo mluvit, dostali jsme rozkaz, že o tom nesmíme psát domů. Lidi, co tam fotografovali, museli odevzdat aparáty. Zůstala mi jen pohlednice s datem 6. června.“

Mladí říkali: Dobře, že došla kolektivizace

V době, kdy se Hynek vracel z vojenské služby, probíhala v obci kolektivizace. „Než jsem šel na vojnu, už lidi vstupovali dobrovolně do družstva. Hlavně ti, co neměli půdu, nikdo ze sedláků.“ Po roce 1958 začal nátlak na větší sedláky a hospodáře. „Sedláci pořád plnili dodávky, tak si komunisti vymysleli, že někdo něco řekl, a tak je likvidovali.“ Otec pamětníka vlastnil jen pár měřic pole a byl před důchodem, vstup do JZD (jednotného zemědělského družstva) podepsal. „Když to vezmete rozumně pozpátku, tak ti lidi dřív jen dřeli. Mladí říkali: ‚Dobře, že to bylo. Když jsme pořád dřeli, peníze nám rodiče nedali.‘ Ale bylo to násilně, to nebylo dobře.“

V začátcích družstvo nemělo na platy, ale postupně se situace zlepšovala. „Lidem jde o peníze, aby si žili dobře a měli se dobře. Zemědělství bylo na jedničku, byl odbyt. Po revoluci se družstvo rozpadlo, lidi si vzali pozemky, začali pěstovat zeleninu, kterou ale neměli kde prodat a bylo po náladě. Půdu pak vraceli zpátky do JZD. Dnes už nikdo nechce půdu.“

Nikdy jsem nebyl ve straně, k volbám chodím

V prosinci 1956 se Hynek oženil. Dál pracoval v Kobylí ve stopařské dílně. Zůstal tam až do odchodu do důchodu v roce 1991. „Ještě jsem viděl, jak ta firma skončila. Pobočky byly drahé, výroba se přesunula do Břeclavi.“ Hynek nikdy nevstoupil do komunistické strany. „Já nebyl ani ve Svazu mládeže, ani u hasičů, ani v zahrádkářích. Režim byl blbej, ale já jsem v něm žil. Měl jsem rád kamarády.“

„Mě zajímá to, co se děje ve světě. Světová politika mě zajímá víc než obecní politika. Nikdy jsem nebyl ve straně, k volbám ale chodím.“ Pamětník má vinný sklep, donedávna se staral o vinohrad, vyrábí vlastní víno. Každou neděli se schází s kamarády a společně prožívají radosti i starosti života. Co je v životě pro člověka nejdůležitější? „Život sám o sobě. Když je člověk dospělý a zdravý, tak se může zařídit podle sebe. Aby neměl bídu, jak jsme zažili děcka, aby měl práci a měl odměnu, aby měl kde spávat a nikdo mu nemohl říct, že musí odejít. A zdraví, to je nejdůležitější.“