Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Libor Hörbe (* 1964)

• narozen 27. ledna 1964 v Turnově, téměř celý život strávil v Mnichově Hradišti

• rodiče Osvald a Alena Hörbeovi pracovali ve firmě LIAZ

• příbuzní ze strany otce odešli s německými partnery do odsunu

• rodina s nimi udržovala časté kontakty po celou dobu normalizace

• 1978–1982 studoval na gymnáziu v Mnichově Hradišti

• 1982–1987 studoval elektrotechnickou fakultu ČVUT

• 1987–1988 vojenská služba v Janovicích nad Úhlavou

• 1988–1993 a 1996–1999 pracoval jako elektrokonstrukté ve firmě LIAZ

• 1993–1996 pracoval v pobočce Siemens ve Stříbře

• od 1999 pracuje v mladoboleslavské firmě Proseat

• aktivní hudebník

• autor tří beletristických knih

Vzpomínky Libora Hörbeho na normalizaci nejsou černobílé. Vzpomíná na ubíjející základní vojenskou službu, v níž poznal, jaké to je, být anonymním číslem beze jména. Hovoří o šlendriánu v zaměstnání, pracovní době vyplněné nudou a zbytečných schůzích, na nichž lidé mechanicky hlasovali pro. Ale připomíná také inspirativní rozhovory s přáteli, radost z hudby a lásku k rodnému kraji. 

Libor Hörbe se narodil 27. ledna 1964 v porodnici v Turnově, vyrůstal v nedalekém Mnichově Hradišti, který je jeho domovem až doposud. 

Postarat se o sebe a nespoléhat se na zásah shůry

Jeho otec Osvald Hörbe pocházel z nedaleké vesnice Dolní Krupá, kde před druhou světovou válkou žila početná německá komunita v poklidném sousedství s českým obyvatelstem. On sám neměl německé kořeny, jeho německy znějící jméno bylo v daném prostředí běžné. Roku 1929 se rodina přestěhovala do Mnichova Hradiště, kde Osvaldovi rodiče vedli koloniál. Za druhé světové války Osvaldův otec náhle zemřel a tehdy patnáctiletý chlapec musel s matkou pracovat v rodinném obchodě. Vzpomínal, že v době válečného nedostatku se často stávalo, že zákazníci si něco nechali přinést ze skladu a mezitím se pokoušeli v prodejně ukrást jiné zboží. 

Poklidné česko-německé vztahy vzaly za své již s nástupem nacismu v druhé polovině třicátých let a nepřátelství mezi sousedy znovu otevřeně eskalovalo po skončení druhé světové války. Mnozí Osvaldovi němečtí přátelé odcházeli do odsunu s vytlučenými zuby a jen s nejnutnějším oblečením v pytli od brambor. 

Odsunuti byli také někteří Osvaldovi příbuzní, zejména bratranec a sestřenice, kteří před válkou uzavřeli smíšené sňatky s Němci. „Mnohokrát nás navštívili a velmi mi to pomohlo ujasnit si postoj k Němcům. Ve škole v nás pěstovali silně protiněmecké postoje, díky příbuzným jsem věděl, že jsou to normální lidé,“ říká Libor Hörbe. 

Nástup komunistů k moci vnímal jeho otec, který byl vychován jako živnostník, jako příchod „temnějších časů“. Libor Hörbe popisuje jeho postoje jako pravicové: „Byl přesvědčen, že člověk se má o sebe postarat, zajišťovat si svou budoucnost, nespoléhat se, že to někdo za něj vyřeší.“ 

Po roce 1948 rodinu Osvalda Hörbeho zasáhlo znárodnění koloniálu i domu, ve kterém bydleli. Ten byl kvůli svým větším rozměrům označen za „obytný“, nikoli „rodinný“ dům, a tím pádem vyvlastněn. Rodina v něm sice nadále bydlela, ale musela platit nájem, zatímco obchod v témže domě začal provozovat národní podnik Pramen. Osvald Hörbe tam ještě krátce pracoval jako prodavač, než si našel práci kontrolora v místní pobočce podniku LIAZ (Liberecké automobilové závody). 

V roce 1968 vyšlo najevo, že výměra domu Hörbeových byla spočítána chybně a k jeho vyvlastnění došlo protiprávně i podle tehdejších zákonů. Osval Hörbe se obrátil na soud a domohl se navrácení domu. 

Matka Libora Hörbeho, Alena Hörbeová, za svobodna Hýková, se narodila v Mnichově Hradišti jako dcera dělníka v cukrovaru. Vystudovala obchodní akademii a v podniku LIAZ pracovala jako referentka. 

Na Libora Hörbeho měla velký vliv její matka, babička Božena Hýková, která ho v dětství často hlídala, předčítala mu a chodila s ním do kostela. „Vysvětlovala mi věci týkající se náboženství, ale nikdy mě nenutila, abych deklaroval, že tomu taky věřím. Bylo to velmi nenásilné,“ říká Libor Hörbe. 

Velkou roli v jeho dětství hrála i o devět let starší sestra Dana, která ho často brala s sebou ven mezi své přátele a brzy ho tak nechala nahlédnout do smýšlení dospívajících. 

Příroda, piano a kytara

Invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 zažil Libor Hörbe jako čtyřapůlletý chlapec. „Pamatuju si, jak jsme se se sestrou vzbudili a rodiče nám přišli říct, že asi bude válka. Už byl slyšet rachot, jak po dlažbě v Mnichově Hradišti jezdily tanky.“ 

Okupaci Československa vnímal navzdory útlému věku jako výrazný zlom: „Připadalo mi, že všechno se změnilo. Všichni mluvili o tom, co se stalo a že to špatně dopadne. Chápal jsem, že se stalo něco mimořádného a že moji rodiče jsou z toho smutní. Vnímal jsem to jako jistý typ tragédie.“ 

Nastupující normalizace rodinu přímo nezasáhla, rodiče jako nestraníci nebyli vystaveni prověrkám, podle slov Libora Hörbeho prožívali spíš „morální frustraci“. Se svými dětmi hovořili o svých politických názorech zcela otevřeně, nicméně s obvyklým upozorněním, že co se říká doma, nesmí se opakovat na veřejnosti. 

Na základní školu, kam Libor Hörbe nastoupil roku 1970, si uchoval poměrně hezké vzpomínky. Popisuje starosvětskou školní budovu vytápěnou uhlím, které se do obrovských kamen uprostřed schodiště přepravovalo speciálním výtahem. Třídní učitelka Faltysová byla starší žena, která ideologické učivo vykládala sice podle osnov, ale bez jakéhokoli nenávistného zápalu. 

V páté třídě vstoupil do Pionýra, se školou se samozřejmě chodil i do prvomájových průvodů, jichž se děti musely účastnit v pionýrském kroji, vzhledem k chladnějšímu počasí s košilí zapnutou přes svetr. 

Volný čas trávil nejraději venku na toulkách s kamarády: chodili k Jizeře, na zalesněný kopec Horka, ale hráli si i v tajemné budově cukrovaru, kde jeden z kamarádů bydlel. Libor Hörbe vzpomíná také na houbaření v nedalekém vojenském prostoru, kam byl sice vstup zakázán, ale místní lidé toto nařízení běžně porušovali. „Několikrát se mi stalo, že mě tam zadrželi sovětští vojáci a někde mě vyslýchali. Skončilo to většinou nějakým napomenutím.“

Už od první třídy chodil na přání rodičů na soukromé hodiny piana k učitelce Červové. Hra na klavír byla pro malého Libora spíš neoblíbenou povinností a tak během lekcí zapřádal s učitelkou dlouhé hovory, aby zbylo méně času na hraní. Jednou přišla řeč i na Jana Švermu, komunistického politika, který zahynul během Slovenského národního povstání. Tento mnichovohradišťský rodák se ve městě těšil velkým oficiálním poctám. „Jo, Jeník Šverma, toho já znám, ten toho vždycky nakecal,“ utrousila učitelka Červová na adresu národního hrdiny. 

V sedmé třídě dostal Libor Hörbe od otce k Vánocům kytaru, která jeho vztah k hudbě zcela změnila. Narozdíl od piana ho hraní na kytaru těšilo, dobrovolně cvičil i několik hodin denně a hudba ho provází celým životem. V dětství měl rád českou verzi country, později v dospívání začal objevovat i rock a další hudební žánry. 

Vrátil jsem se do šedivého světa

Důležitou roli ve formování postojů Libora Hörbeho sehráli otcovi příbuzní žijící v Německu. Rodina od nich zpočátku dostávala drobné dárky, a později, když jedna z otcových sestřenic zdědila v Německu majetek po svém manželovi, dokonce i finanční podporu. 

Rodiče každý rok žádali o devizový příslib, aby mohli za příbuznými vycestovat. V roce 1980 se to skutečně podařilo a tehdy šestnáctiletý Libor mohl jet na Západ s rodiči i starší, tehdy již provdanou sestrou Danou. Její manžel a dítě ovšem museli zůstat doma jako „pojistka“, že nebudou emigrovat. 

„V momentě, kdy jsme překročili hranici, se okamžitě dostavil první šok. Všechna auta byla umytá, včetně nákladních. Zábradlí, pouliční lampy, lavičky, všechno čerstvě natřené. Stav historických památek úplně diametrálně odlišný od toho, co jsme znali z domova. A když jsme navštívili nějaké obchody, přišel další šok,“ připomíná si Libor Hörbe první dojmy. Když se vrátil do Československa, měl pocit, že přijíždí do „šedého světa“ – a to nejen ve vizuálním smyslu slova. 

Hörbeovi neměli naději, že by je režim v dohledné době pustil za hranice znovu, protože udělením devizového příslibu si na mnoho let dopředu vyčerpali svůj skrovný příděl devizových prostředků. Osvald Hörbe ale po čase zjistil, že je možno na Západ cestovat i bez příslibu, když příbuzní v zahraničí složí předem peníze na účet v Živnostenské bance. Díky tomu se jim později podařilo vycestovat ještě několikrát. 

V roce 1978 si Libor Hörbe podal přihlášku na gymnázium. „Ředitelka školy si zavolala mou matku a řekla jí, že pokud mám mít šanci se na školu dostat, musí se rodiče nějak společensky angažovat.“ Ředitelka navrhla vstup do Československého svazu žen, který neznamenal takové morální dilema jako vstup do KSČ. Matka tedy vstoupila do ČSSŽ a Libor byl na gymnázium přijat. 

Mnichovohradišťské gymnázium byla menší škola pouze s dvěma třídami v ročníku a podle slov Libora Hörbeho zde vládla poměrně přátelská atmosféra. Je možné, že gymnázium dokonce přijímalo studenty, kteří by z kádrových důvodů nemohli být přijati v nedaleké Mladé Boleslavi. 

Hned v prvním ročníku Libor se spolužáky založil kapelu s názvem Prospectors, která hrála písničky ve stylu tehdejších country kapel jako Plavci nebo Zelenáči. Organizačně je zaštítil Klub pracujících působící při podniku LIAZ. Pro začínající kapelu to znamenalo nebývalý komfort: měli k dispozici zkušebnu s profesionální zvukovou technikou i příležitost vystupovat na nejrůznějších společenských akcích ve městě, například v domovech důchodců nebo na oslavách MDŽ. 

Když tam vstoupíš, tak se na tom podílíš

Roku 1982 Libor Hörbe v Mnichově Hradišti s vyznamenáním odmaturoval a podal si přihlášku na Fakultu elektrotechnickou ČVUT. „Šel jsem tam s představou, že se tam naučí, jak si postavit zesilovač, na který jsem neměl peníze,“ usmívá se. Nakonec zde však vystudoval obor Ekonomika a řízení výroby a distribuce elektrické energie. 

Přestěhování do Prahy znamenalo v mnoha směrech životní zlom. Poprvé bydlel jinde než u rodičů, poprvé sám prozkoumával velké město a ze Strahova, kde bydlel na kolejích, se vydával na toulky po Malé Straně. 

ČVUT byla podle jeho slov již v té době velmi kvalitní škola, která studenty vedla k tomu, aby si sami vyhledávali a analyzovali informace. Inspirativní byla i setkání se spolužáky, kteří, jak přiznává, ho svým rozhledem často přesahovali. Vzpomíná na rozhovor s jedním z nich, který se týkal hypotetické možnosti vstupu do KSČ. „Navzdory tomu, jak jsme to doma měli nastavené, jsem si sám pro sebe tu otázku nikdy nepoložil,“ konstatuje Libor Hörbe. Když se ho spolužák zeptal, zda by do strany vstoupil, kdyby ho k tomu nutili, odpověděl mu, že vlastně neví. „Jak, nevíš? To je přece zásadní věc. Jakmile tam vstoupíš, tak se na tom všem podílíš,“ řekl spolužák a Libor Hörbe uznává, že mu pomohl si sám pro sebe toto téma definovat. 

Vstup do KSČ během vysokoškolského studia však nebyl jen hypotetickou možností. Někteří studenti z řad Liborových spolužáků se již na škole stali kandidáty strany. „Řekl bych, že ve většině případů k tomu měli důvody jednoznačně praktického charakteru. Byla to nabídka režimu ke snazšímu životu, kterou někdo prostě přijal. Mladí lidé často vstupovali do strany, protože jim organizace slíbila byt. Na to se dal chytit lecko,“ dodává Libor Hörbe. 

Život v Praze mu výrazně rozšířil také kulturní obzory. Často chodil na koncerty pořádané přímo v klubech na strahovských kolejích, například na duo Paleček-Janík, Yo Yo band nebo později Pražský výběr. Měl rád folkovou hudbu skupina Marsyas, Vladimíra Mišíka, Michala Prokopa nebo Ivana Hlase. Oblíbil si autorské divadlo Ivana Vysočila, který vystupoval ve smíchovském Futuru. 

Gymnaziální kapela Prospectors se po odchodu studentů na vysokou školu rozpadla a Libor nyní začal vystupovat ve dvojici s druhým kytaristou a zpěvákem Liborem Kolocem. Hráli převážně folk, vedle převzatých písní si psali i vlastní hudbu a texty. Účastnili se různých folkových přehlídek, například regionálních kol Porty nebo soutěže klubové tvorby v Sázavě. 

„Mnohokrát přemýšlel, jestli by stálo za to dělat hudbu jako povolání. Dnes se přiklání k názoru, že je lepší mít ji jako koníčka. Muzika je pro mě dodnes nádherná věc a možná, že kdybych byl nucen se jí živit, už by to tak nebylo,“ uvažuje Libor Hörbe. 

Nástupní plat inženýra – polovina platu dělníka

Studium na ČVUT Libor Hörbe uzavřel roku 1987 obhajobou diplomové práce na téma vytápění skleníků v Radotíně. Měl posoudit, jestli by se vyplatilo vytápět skleníky z lokálního zdroje, například místní kotelny, anebo do něj dovést teplovod z Mělníka. Součástí vzorců pro podobné výpočty byly koeficienty, které zohledňovaly preference režimu. Protože samotné téma Libora Hörbeho zaujalo, provedl si výpočet ještě jednou sám pro sebe a koeficienty do něj nezahrnul. Překvapilo ho, že v tomto případě mu vyšel opačný výsledek. Zatímco v oficiální verzi diplomové práce dospěl k závěru, že více se vyplatí skleník vytápět na dálku teplovodem, v jeho soukromé verzi, oproštěné od koeficientů, vycházel jako výhodnější lokální zdroj. „Vysvětluji si to tím, že režim ve všem upřednostňoval centralizaci,“ poznamenává Libor Hörbe. 

Po dokončení školy se vrátil domů do Mnichova Hradiště. „Jsem patriot Českého ráje a tak jsem se vrátil i s vědomím, že těžko seženu zaměstnání přesně v tom oboru, který jsem vystudoval,“ konstatuje. Nastoupil do oddělení konstrukce autoelektriky v podniku LIAZ. „Bylo to zajímavé, protože v té době začínal velký nástup elektroniky, začínala se stavět první vozidla se systémem ABS, začínalo se pracovat na počítačích.“ 

V LIAZU začínal s nástupním platem 1750 korun (průměrný plat v ČSSR roku 1987 činil 3026 Kčs), což vnímal jako frustrující ve srovnání se svými vrstevníky z řad dělníků u tovární linky, kteří vydělávali dvojnásobek. „No vidíš, jak se ti ta vysoká škola vyplatila,“ posmívali se mu bývalí spolužáci ze základní školy. „Inženýr, který by měl v továrně být autoritou, byl tím pádem samozřejmě ve špatné výchozí pozici. Dělníci věděli, že jsou firmou protežováni, a podle toho se k odborníkům chovali,“ dodává Libor Hörbe. 

Janovice nikdy více 

Po několika měsících v zaměstnání byl Libor Hörbe povolán na roční základní vojenskou službu. Součástí studia na ČVUT byl výcvik na vojenské katedře, kde se studenti připravovali na úlohu leteckých spojařů. Když však Libor Hörbe nastoupil k útvaru do Litoměřic, po prověrce u kontrarozvědky se dozvěděl, že kvůli příbuzným na Západě zde sloužit nesmí. Poslali ho nejdříve do Zbiroha a pak do Sušice, kde prověrka dopadla vždy se stejným výsledkem. Nakonec ho přesunuli k motostřeleckému pluku do Janovic na Úhlavou. 

„Janovice nikdy více, radši kulku do palice,“ cituje Libor Hörbe populární dobový vojenský slogan. Motostřelci tvořili v neformální vojenské hierarchii nejníže postavený „plebs“ a útvar v Janovicích byl víc než jiné poznamenán všeobecnou demoralizací. Vojenská technika byla v rozkladu stejně jako morálka velitelů: „S některými důstojníky se dalo rozumně mluvit, ale byla na nich vidět absolutní deziluze, která se časem u mnohých přetavila ve vnitřní vztek. V kombinaci s pitím to pak mohlo vést až k degradaci osobnosti,“ říká Libor Hörbe. 

Jeho úkolem coby velitele spojařské čety bylo během střeleckého cvičení zajišťovat střelnici, aby na ni nevnikli civilisté. Při výjezdem pak zajišťoval spojení mezi jednotlivými bojovými vozidly pěchoty. Někdy také byl útvar povolán k součinnosti s jednotkami pohraniční stráže, které hlídkovaly na nedalekých západoněmeckých hranicích.

Jako absolvent vysoké školy sice unikl systému mazácké šikany, ale byl jejím každodenním svědkem. „Důstojníci ve tři hodiny odpoledne opustili kasárna a budova, kde byly tři tisíce vojáků základní služby, začala žít vlastním životem. A okamžitě přišla ke slovu hierarchie: mazáci nemuseli dělat nic, bažanti dělali všechno. Museli mazákům vařit, uklízet, hlídat, když mazáci popíjeli. “ Libor Hörbe uvažuje o tom, že pro bažanty – tedy vojáky během prvního roku dvouleté vojny – to mohlo mít i jistý pozitivní psychologický efekt: „Měli před sebou ten předěl, vidinu, že po roce se jejich situace zlepší.“ Šikana ovšem někdy přešla i v brutální násilí, kdy bažanti byli nuceni chodit bosi po rozbitém skle. Tento případ podle něj skončil před soudem a pro pachatele z řad mazáků padly poměrně vysoké tresty. 

„Vojnu považuji za rok víceméně ztraceného času, ale jistý význam to pro mě v životě mělo. Uvědomil jsem si, jaké to je, když je člověk jen číslo beze jména. To byla frustrující, ale zároveň i velmi poučná zkušenost,“ uzavírá Libor Hörbe. 

Tady přece nemůžu zůstat

Po návratu z vojny roku 1988 se vrátil na své místo v LIAZu. Práce ho nadále bavila, čím dál víc si však uvědomoval nedostatky fungování socialistického státního podniku. Na zodpovědných místech byli lidé, dosazení stranickou organizací, kteří často na svou práci nebyli dostatečně kvalifikovaní a tak neměli chuť ani odvahu pouštět se do jakýchkoli inovací. Nápady nadšených mladých odborníků, k nimž patřil i Libor Hörbe, často končily v šuplíku: „Bylo to frustrující a vzbuzovalo to pocity marnosti.“ Pracovní tempo bylo nesnesitelně pomalé, takže velká část osmihodinové pracovní doby spočívala v zabíjení nudy. 

Nákladní auta LIAZ, která z továrny vycházela, byla podle slov pamětníka dosti nekvalitní. Značka sice slavila se svými vozy úspěchy na rallye Paříž-Dakar, to ale bylo jen díky speciálně pro tento účel vyrobeným vozidlům a jejich posádkám, které si s každým technickým nedostatkem uměly na místě poradit. 

Volný čas trávil Libor Hörbe podobně jako mnoho jeho vrstevníků útěkem z šedivé reality prostřednictvím hudby a výletů do přírody. Ubíjející situace v zaměstnání ho nakonec přivedla k úvahám o emigraci: „Svolali nás na nějakou povinnou schůzi, kterou vedl předseda závodní organizace KSČ. Jeho projev byl v podstatě o ničem a na konci se hlasovalo taky o ničem. Ze zvyku jsem zvedl ruku pro něco, co mě vůbec nezajímalo. Najednou jsem se kolem sebe rozhlédl a viděl jsem, jak všichni kolem mě stojí se zvednutýma rukama. A to byl ten první moment, kdy jsem si uvědomil, že takhle to dál nepůjde. Tady přece nemůžu zůstat. V té chvíli mě poprvé napadlo, že budu muset utéct.“ 

Rychlé odhalování charakterů

Než ale jeho nápad nabyl konkrétnějších obrysů, přišel 17. listopad 1989. Ten večer trávil Libor Hörbe na srazu se spolužáky z gymnázia. Jeden jeho kamarád z ČVUT se účastnil studentské demonstrace na Albertově a pokračoval s průvodem na Národní třídu. „To znamená, že jsem měl informace doslova z první ruky,“ říká Libor Hörbe. 

Začal jezdit na demonstrace do Prahy, v Mnichově Hradišti rozšiřoval mezi lidmi informační letáky a v práci šířil petici na podporu generální stávky. „Uvědomoval jsem si, že se pohybuji na tenkém ledě a že – pokud to nedopadne – přinejmenším přijdu o práci,“ vzpomíná.

V těchto prvních dnech, kdy nebylo jasné, zda vláda KSČ opravdu skončí, podle něj velmi rychle vycházely najevo skutečné lidské charaktery: „Ten zlom způsobil rozkrytí detailů lidských povah v řádu dnů, což se za normálních okolností nestává. Mnozí lidé se do té doby tvářili jako féroví, kritizovali režim, vyprávěli politické vtipy. A někteří z nich se paradoxně vyprofilovali na druhou stranu. Hodně mě to překvapilo i zasáhlo,“ říká Libor Hörbe. Opatrněji se podle něj projevovali hlavně starší lidé, kteří v sobě stále nesli trauma z roku 1968. 

Tato nejistá fáze se ovšem rychle transformovala do dnů všeobecné euforie a naděje. „Ale při veřejných shromážděních se na tribuně začali objevovat i lidé, kteří ještě před čtrnácti dny stáli na straně režimu. Bylo neuvěřitelné, jak dokázali naprosto nepokrytě využívat příležitosti.“ 

On sám o kariéře v Občanském fóru neuvažoval, i když, jak říká, tu možnost měl: „O politiku se zajímám jako aktivní občan, ale neumím si představit, že bych se jí věnoval jako aktivní politik. Tu ambici jsem nikdy neměl, prostě se vidím někde jinde.“ 

Snažit se je správné 

Práce v LIAZu se po roce 1989 výrazně změnila, inovace nyní dostaly prostor a Libor Hörbe jako jeden z elektrokonstruktérů měl možnost rychle převádět do výroby. 

Roku 1993 z firmy odešel a tři roky působil ve firmě Siemens ve Stříbře, která vyráběla elektrická zařízení pro auta BMW. Po necelých třech letech se do LIAZu vrátil krátce poté, co firmu koupil podnikatel Lubomír Soudek. Byl jmenován šéfem elektrotechnické skupiny, která měla vyvinout elektroinstalaci pro zbrusu nový tahač. 

Brzy ale začaly vycházet najevo problémy nového typu. Ukazovalo se, že Lubomír Soudek nemá prostředky na zahájení sériové výroby, LIAZu navíc chyběla celoevropská servisní síť, kterou by tento nový typ vozidla nutně potřeboval. 

Libor Hörbe proto z LIAZU opět odešel, tentokrát už definitivně. Začal pracovat jako šéf vývoje v mladoboleslavské firmě Proseat, která vyrábí polyuretanovou pěnu jako výplň do sedadel. V práci nalezl dlouhodobé zázemí, i když připouští, že ho staví před morální dilemata nového druhu: „Naším výrobkem je materiál, který se nedá recyklovat a tak je velkým znečišťovatelem životního prostředí. Kromě toho při výrobě vzniká obrovské množství oxidu uhličitého. Z toho radost nemám.“ 

Ve volném čase se nyní kromě hudby a přírody věnuje také literatuře. Je autorem tří beletristických knih, Návrat odnikud, Labyrint mysli a Dvanáct šancí na nevěru. 

„Nemám moc rád, když lidé tvrdí, že člověku se nakonec všechno splní, pokud se o to hodně snaží,“ uvažuje Libor Hörbe závěrem. „Já si myslím, že někteří lidé bohužel mají smůlu a okolnosti jim nedovolí, co by si přála. Na druhou stranu – ten, kdo se o nich nesnaží, většinou nic nezíská. Takže snažit se je podle mě správné.“