Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Horáková (* 1932)

• 1932 narození v Mramoticích a stěhování do Znojma-Přímětic

• německá škola, měšťanka

• odsouzení tatínka ve vykonstruovaném procesu za rozvracení republiky k sedmi letům vězení

• 1954 propuštění tatínka a záhy jeho úmrtí

• 1989 setkání s Mons. Václavem Malým na demonstraci v Praze

Německá učitelka nás za české slovo bila

„Narodila jsem se v Mramoticích v roce 1932, ale když mně byly tři měsíce, tak se rodiče přestěhovali do Přímětic. Po šesti letech se pak narodil můj bratr Toník. Ten byl vždycky takový politik. Chodil na různá shromáždění. Politika ho bavila, ale živil se jako soustružník. Za komunistů to pro něj bylo obtížné. Byl to bouřlivák. Seznámil se tak například s monsignorem Václavem Malým. Ten u nás často přenocoval, jezdil například na zabijačku. A také u nás spával opat břevnovského kláštera Jan Anastáz Opasek,“ vzpomíná hned na začátek našeho setkání Marie Horáková (rozená Hanzelková).

V dětství chodila do Sokola. Vzpomíná na místní dožínky a také na mnohé slavnosti církevního roku. K jejímu dětství patřily i cesty k příbuzným do Silůvek. Maminka Marie (roz. Vocilková) pracovala v domácnosti a tatínek Antonín provozoval vlastní autodopravu. „Když přišli Němci, tak vezl auto do Varšavy a plakal u toho. Ani po válce se k vlastní autodopravě už nevrátil. Říkával, že jsou tady samí komunisté a že mu autoopravu vezmou, stejně jako to udělali Němci,“ vypráví pamětnice. Její tatínek za války i po roce 1945 jezdil ve Frutě Znojmo.

„Když začala válka, musela jsem jeden rok chodit do německé školy. Zjistili, že nějaká moje prababička byla Němka.“ Německou školu zbudovali v Příměticích hned vedle obecné. „Místo tělocvičny. Odvezli místní sedláky a dali sem Němce. Ty jejich děti tady pak neměly kam chodit do školy. Tak hledali, a kdo měl jen trochu německý původ, třeba jen prababičku Němku, tak musel do německé školy. (…) Ve škole jsme měli povinně němčinu. Ta se mně hrozně zprotivila. Měli jsme učitelku Němku a ta nás za české slovo bila. Jednou jsem šla na májovou pobožnost a měla jsem bílé boty, bílé podkolenky, věneček a krásné bílé šaty. Když jsem viděla, že jde, tak abych ji nemusela potkat a pozdravit Heil Hitler, utíkala jsem na druhou stranu a schovala se pod můstek. Když jsem vyšla, měla jsem šaty celé špinavé. Na májovou jsem nešla a doma mně maminka vynadala a říkala, že mě zmydlí. Ale když jsem jí řekla, proč jsem to udělala, tak už se nezlobila. (…) Šest nebo sedm let jsem měla. Už tehdy jsem věděla, co je špatně…“

Němci v květnu stříleli na náměstí

Pamětnice vzpomíná na konec války v Příměticích. U jejích rodičů v domě měli štáb němečtí důstojníci. „Děti, se kterými jsme si hrávali, si stouply na náměstí a dívaly se, jak létala letadla. Němci tam pak začali střílet, tak se děti rozutekly. Nám střelili do domu. Já stála u okna a jeden z těch německých důstojníků, co u nás byli, když to viděl, tak mě začal od toho okna odtahovat,“ líčí Marie Horáková.

Dále přidává vzpomínku na to, jak s kamarádkou vítaly ruské vojáky máváním a natrhanými šeříky: „Na cestě od Kuchařovic do Přímětic se objevil ruský voják na bílém koni, za ním se pak vynořili Němci s obrněnými vozy. My jen schovaly za záda ty šeříky, stály jsme a čekaly. Ale Němci se naštěstí otočili a rychle ujížděli na Prahu, aby byli pryč. Nepostříleli nás.“

Tatínka spolu s dalšími obvinili z rozvracení republiky

Přibližně v roce 1950 zatkli v Příměticích podle pamětnice asi patnáct mužů, včetně jejího otce.¹ „My o tom ani nevěděli. Přišel nám to říct závozník z Fruty. Pro tatínka prý přijeli dva v koženém kabátu. Určitě to byla StB.“ Posléze se konal velký soud. „Trval tři dny. Pamatuju si, že jak tatínka přivedli, tak měl ruku v sádře. (…) Já ho tehdy navštívila v Brně ve věznici na Cejlu. Byly to hrozné krvavé kobky, třásla jsem se z toho ještě v Příměticích. Bylo jasné, že je tam mučili. Tatínek o tom nikdy nemluvil, ale tohle mně potvrdil. Říkal, že je tam bili.“ Otec pamětnice prošel kromě brněnského Cejlu také Zbýšovem a doly v Jáchymově.

„U soudu svědčil proti tatínkovi i náš milicionář z ČSAD, kde jsem pracovala. Později za mnou často chodil, abych mu s něčím poradila. Řekla jsem si, že budu lepší jak on, a poradila jsem mu. (…) Proti tatínkovi jich svědčilo asi pět nebo šest. Vinili ho, že pobuřoval, že rozvracel dělnický systém, že organizoval skupinu Sněženka. Vykonstruovali to celé. Ti muži, co z toho byli obviněni, ani nevěděli, že by se někdy viděli.“ Mariin tatínek působil jako místopředseda lidovců: „Oni si je proto vytipovali, že byli lidovci. Byli komunistům nepohodlní. (…) Tatínka odsoudili na sedm let, maminka se zhroutila hned u soudu. Živila jsem pak ji i bratra. (…) Obhájce neobhajoval… Především je vinili z rozvracení republiky.“

Marie otce navštívila v Jáchymově: „Plánovala jsem svatbu a chtěla jsem, aby mně tatínek požehnal. Využila jsem toho, že jsem se na rekreaci od podniku seznámila s klukem ze Znojma, co pracoval na ministerstvu vnitra. Řekla jsem mu, že chci za tatínkem, že je ale zavřený v Jáchymově. Zpozorněl, ale zařídil to. Dostali jsme se tam i s budoucím manželem. Jenže tatínka jsme stejně neviděli. Přivezli je ve vagonu, viděli jsme ho jen přes malé okénko a trvalo to velmi krátce.“

Tatínek onemocněl rakovinou a byl propuštěn

„Dostal rakovinu žaludku a střev, v Jáchymově fáral do dolů,“ říká Marie. Její otec Antonín Hanzelka se vrátil z vězení zdevastovaný po fyzické i psychické stránce. Při svém návratu vešel do domu zezadu. Měl strach, aby mu někdo z místních něco neudělal. Nevěděl, jak se na něj budou dívat. „Hned ten večer si pro něj zase přišli dva policajti. (…) Takto ho zastrašovali. Neustále ho udržovali ve strachu, že ho můžou kdykoli opět zatknout. (…) Tatínek doma o vyšetřování ani věznění nikdy nemluvil. Jen na tu zlomenou ruku jsem se ho vyptala. Chtěl mě chránit a možná taky na to vše zapomenout… (…) Před procesem to býval veselý člověk. Po návratu troska. Bílý, šedivý, smutek, pořád smutek… Takové pokoření to pro něj bylo. Já to také nesla těžce, cítila jsem to jako křivdu. Jak mu to mohli udělat, když nikdy nic neprovedl…“

Silným zážitkem byly pro Marii také poslední chvíle s tatínkem. „Když měl pohřeb, tak přišlo velké množství lidí. (…) Ve svém posledním dni se ještě ráno oblékl, chtěl jít na pouť. Oholil se a najednou říkal, že je mu špatně. Šel si lehnout. Řekl mně, ať jdu sama, ale já už jsem zůstala u něj. Večer zemřel. Držela jsem ho za ruku a bylo to poprvé, kdy jsem viděla někoho umírat. (…) Vidíte, jak se člověk změní, je to v momentě. Podoba trochu zůstane, ale rysy se promění, strnou. Cítíte, že ten člověk odchází… Myslím, že odpustil, byl klidný a smířený… To stejné jsem zažila s manželem.“

I po otcově smrti se ovšem někteří na rodinu Hanzelkových dívali s opovržením. Sama Marie si nestěžuje. „V práci jsem měla kamarády. I vedoucího jsem měla dobrého, i když byl komunista. Dokonce jsem se dostala na dovolenou do SSSR. Původně měl jet předseda ROH, jenže onemocněl, tak jsme jeli my. Ostatní komunisté koukali, jak jsme se k tomu dostali. (…) Já na komunisty nenadávala. Na chůze jsem nechodila, nemusela jsem, nebyla jsem ve straně.“  

Ze Svobodné Evropy jsme věděli, že nás obsadili Sověti

Uvolnění 60. let Marie vítala, o to více ji proto zklamaly srpnové události roku 1968. Její bratr uvažoval o emigraci. Nakonec pomáhal aspoň přátelům s ilegálním přechodem hranic. „Dnes jsou v Kanadě,“ říká Marie. „V socialismus s lidskou tváří jsem tehdy nevěřila, ale myslela jsem si, že bude lépe. V srpnu 1968 jely po hlavní silnici z Kuchařovic sovětské tanky. Jezdily celou noc. Jen jsem se chodila dívat na děti a celou noc jsem nespala. Ze Svobodné Evropy jsme už věděli, že nás obsadili Sověti.“  

Věřit v něco, co má hodnotu

Při událostech v listopadu 1989 pobývala Marie s dcerou a vnučkou v Praze. „Tehdy jsme už měly jet domů, ale řekla jsem, že si necháme ten autobus ujet a že se v Praze projdeme. Na nádraží chtěl příslušník SNB strhnout nějaký plakát a já mu řekla, ať mně to ještě nechá, že si to chci přečíst. On prvně, že to je nějaké provolání, že to číst nemusím, ale pak mě nechal, a tam byla informace o demonstraci na Václavském náměstí. Tak jsme tam šly. (…) Tam jsme se setkaly i s Václavem Malým, který nám o tom všem, co se děje, povídal. (…) Když jsme přijely domů, tak jsem vše říkala bratrovi Toníkovi a on se hned ještě s kamarádem sebral a jel do Prahy. (…) Díky bratrovi jsme po celou dobu totality věděli o disidentech. Jezdil s nimi na různé srazy.“

Na závěr našeho setkání se Marie ptáme na to, z čeho v životě čerpala sílu. „Říkala jsem si, že se tatínek nenechal zlomit, a že se tedy nenechám zlomit ani já. (…) V životě je důležité mít dobrou mysl, být zdravý a věřit v něco, co má hodnotu.“

Marie Horáková žije na Znojemsku.

1) http://www.znoj-tyden.cz/_old/upload/e-knihovna/zemedelci.pdf